by Robynson
Stál jsem před dveřmi koupelny a poslouchal křik. Byl to zvláštní křik, ne bolestivý, spíš plný vzteku a bezmoci. Voda šuměla a mísila se s tím zvukem, který vydávala Tereza. Vlastně jsem ji tam držel pod studenou sprchou já. Nemohl jsem se pohnout, jako bych byl přikovaný k té dlažbě pod nohama, zatímco moje ruce automaticky svíraly její ramena. Bylo jí šest a já jsem nevěděl, co jiného dělat.
O dvacet sedm let později stojím před jinými dveřmi. Za nimi křičí jiný muž. Tentokrát je to křik plný bolesti, skutečné fyzické bolesti, jak Marie pomáhá Adamovi přetočit se na bok. Každý pohyb je pro něj utrpením. Vedle mě stojí jeho žena Eva, moje tchyně, a v její tváři vidím něco, co se dá jen těžko identifikovat. Snad je to stud, možná odpor, ale i úleva, že tam je někdo jiný, kdo se o to postará. Nemyslím že cítí vděk, myslím že má naopak pocit, že by se měla účastnit mnohem méně, že si vše již odpracovala, že má právo na klidné stáří.
Promítám si do ní svoje interpretace. Všichni to tak děláme. Abychom přežili, interpretujeme si vše okolo nás tak, aby nám to dávalo smysl. Možná je to něco jiného. To co jsem viděl byl rozhodně vjem a ty dělíme na příjemné a nepříjemné. Celý život mezi nimi oscilujeme a stále se snažíme zuby nehty držet v tom příjemném. To je přece logické.
"Přinesu čisté povlečení," řekne a kolébavě odchází. Její kroky jsou pomalé, i ona má problémy s chůzí. Když míjí zrcadlo na chodbě, na okamžik se v něm mihne její pohled. Vidí tam ženu, která strávila život s mužem, kterého si vybrala rozumem? Lásky se přece nenajíš? Rozhodně ne. Myslím že tam viděla jen ženu, která čeká…
Podívám se na své ruce. Jsou starší, vrásčitější, ale pořád cítím ten chlad. Ten proud vody ze sprchy. Proud vody ze sprchové hadice se jako tisíce jehliček zarývá do kůže. Termoreceptory vysílají okamžitý poplach do míchy - nebezpečí, chlad, únik tepla. Cévy se reflexivně stahují, krev se žene do nitra těla. V kostech se rodí třes. Desítky tisíc nervových zakončení křičí současně, zatímco hypotalamus vyhlašuje stav ohrožení. Nadledvinky vyplavují adrenalin. Srdce zrychluje. Dech se krátí. Tělo se bouří proti násilnému vytržení z homeostázy. Proti tomu náhlému šoku, který aktivuje prastaré záchranné mechanismy. Ruce to tělo udrží, protože je ještě křehké a slabé.
Marie vychází z pokoje a já rychle schovám ruce do kapes. Její oči jsou unavené, ale klidné. Jako by věděla něco, co já teprve začínám tušit.
Když se narodíme, nevíme vůbec nic. Jsme jako čistý, nepopsaný list papíru, který čeká na své první písmo. Na začátku do nás zapisují především rodiče svými slovy, činy a příkladem, později přicházejí všichni ostatní - učitelé, přátelé, známí i náhodní kolemjdoucí. My si z toho ohromného množství informací a zkušeností vybíráme něco, co bychom mohli použít ve vlastním životě, snažíme se to udělat co nejlépe a přesto se nám to hodně často nedaří. Ve škole se učíme různé letopočty nazpaměť, biflujeme chemické vzorce a matematické poučky, ale o tom nejdůležitějším - jak zacházet s malým človíčkem, kterého nám příroda svěřila do opatrování, jak mu porozumět a jak ho vychovat - se paradoxně nedozvíme téměř nic.
Když jsem byl malý, měli jsme vždy nějaký čas kočku v domácnosti. Kočky dělaly uvnitř loužičky a dospělí je to odnaučovali tak, že jim do té loužičky strkali čumáček, což považovali za účinnou metodu. Taková korekce chování, založená na principu příjemného a nepříjemného, byla tehdy běžnou praxí nejen u zvířat. Korekce chování dítěte v jeho časech dospívání spočívala především ve dvou formách trestání - psychickém a fyzickém. Psychické trestání bylo subtilnější, ale neméně účinné: spočívalo v tom, že se na dítě rodič neusměje, tváří se vážně a odpovídá úsečně, někdy i několik dní. Fyzické začínalo od rány přes zadek holou rukou a postupně se mohlo vystupňovat k ráně nějakým tvrdým předmětem, například vařečkou nebo páskem. Určitě existovaly i další, drastičtější možnosti výchovných metod, ale ty jsem naštěstí nepoznal, za což jsem byl vděčný. Takové praktiky byly v té době společností víceméně tolerovány a považovány za normální součást výchovy.
Moji rodiče mne trestali téměř výhradně ve vzteku. Něco jsem udělal, nebo neudělal a rodič zaplavený adrenalinem se na mne vrhl a vychovával. Časem jsem přišel na to, že je dobré utíkat. Než se otec zvedl z gauče aby mi dal pohlavek, vybíhal už jsem ze dveří a oknem z venčí sledoval, zda už vychladl a budu se tedy moci vrátit domů. Naučil jsem se číst jejich nálady a předvídat, kdy hrozí nebezpečí. Dokázal jsem podle tónu hlasu nebo podle toho, jak práskli dveřmi, odhadnout, jestli je lepší se na chvíli vytratit. Někdy jsem se schovával na půdě nebo u kamaráda ze sousedství, dokud bouře nepřešla. Bylo to jako hra na kočku a myš, ve které jsem se stal expertem na únikové strategie.
Proto jsem měl jasno. Nikdy nebudu své děti trestat v afektu. Stále jsem věřil, že trest je nutný, jinak by přeci nebyl tak hojně rozšířený, jen to měl být trest, který něco koriguje, nikoliv vybití vzteku na slabém dítěti.
Pamatuji si na takovou exekuci jako by to bylo dnes. Nakoupil jsem si několik stíracích losů a položil si je na stůl v obývacím pokoji. Odjel jsem do města a když jsem se vrátil, našel jsem losy vyhozené v odpadkovém koši. Vůbec jsem to nemohl pochopit, jak jsem byl zaskočený. Syn Michal se snažil zjistit jestli nějaký los něco nevyhrál, takže je všechny setřel a pak vyhodil. Pamatuji si, jak s ním jdu nahoru do dětského pokoje, pyšný na to, jaký zachovávám klid a rozvahu, pokládám si jeho šestileté nebo sedmileté telíčko přes koleno a dávám mu několik nevelkých ran na zadek. Vůbec jsem z toho neměl dobrý dojem a nepamatuji si, že bych si to ještě někdy zopakoval. Dnes to jen těžko dokážu pochopit, vím že jsem to byl já, ale přesto se nepovažuju za tu stejnou bytost.
Seděl nad výkresem. Barvy se rozlévaly po papíře, vytvářely světy, kam se mohl schovat. Kde neexistovala tíha, kde se dalo vidět jinak. Slyšel, jak sestra venku skáče přes švihadlo. Jedna-dvě, jedna-dvě. Rytmické pleskání o beton. Smích.
Zaslechl křik otce ze zdola. Hádal se o něčem s matkou. Byl na to zvyklý a zatím ho to nijak neohrožovalo.
„Tak di do prdele." Slyšel hlas otce a potom už kroky na dřevěných schodech. Cítil jak mu začínají brnět ruce. Jakoby do nich najednou přestala proudit krev.
„Co to zase čmáráš?"
Otcův hlas se mu zasekl do hlavy jako sekera. Stín padl na papír. Neotočil se. Věděl, že se mu to nebude líbit. Nikdy se mu nelíbilo nic z toho, co vytvořil.
"Světlo ve stromech."
Bylo mu deset a už věděl, že některá slova je lepší říkat potichu. Jako by tím mohl zmírnit jejich dopad.
"Světlo?" Ušklíbl se. "Vypadá to spíš jako ztráta času..." Nedokončil. Místo toho vzal výkres do ruky. Papír v jeho prstech zašustil jako křídla. "Místo aby ses učil, zase tady..."
Jedna-dvě. Jedna-dvě. Venku švihadlo nepřestávalo počítat čas.
"Podívej se na sebe. Sedíš tu celý den, ty tlustoprde. Kdybys radši sportoval jako ségra."
Ta slova dopadla jako další údery tupé sekery. Ne proto, že by byla nová. Ale proto, že v nich byla pravda - aspoň ta jeho pravda. Mladší sestra byla jeho slunce. On byl jen stín.
V tu chvíli se ve dveřích objevila matka. Přinášela prádlo z prádelny.
"Zase ho sekýruješ?" řekla tiše.
„Dej mi pokoj ty krávo."
Dvě slova. Ostřejší než nůž. Prádlo vonělo čistotou, ale vzduch v místnosti byl těžký něčím jiným. Něčím, co se nedalo vyprat.
Výkres v jeho ruce se pomalu trhal. Ne prudce, ne vztekle. Pomalu, metodicky, jako když se točí šroubovice DNA. Jako když se něco v genech láme a ohne tak, že už to nikdy nebude rovné.
Díval se, jak útržky padají na zem. Jeden kousek zachytil průvan z okna a odnesl ho ven. Tam, kde sestra pořád skákala. Jedna-dvě. Jedna-dvě.
O padesát let později hledí pacientka v ordinaci na velký obraz, který visí na stěně za vyšetřovacím lůžkem.
„To je působivé. Kdo to maloval?"
„Můj bratr," usmála se Marie. „Rád maluje světlo."
Tereza křičí a křičí. Je to záchvat, který ji občas přepadá, když něco není po jejím. Někdy se válí na koberci, někdy jen stojí, oči zavřené, pěstičky sevřené a hystericky křičí. Nepláče, jen křičí, jako by ji na nože brali. Ten zvuk se mi zarývá do uší jako ostrý drát. Zvedám ji ze země a nesu ji do koupelny, zatímco se mi vzpírá v náručí jako divoké zvíře. Svlékám ji a stavím do vany, její tělo se třese odporem. Vezmu do ruky sprchu a tak jak jsem to viděl ve filmech z psychiatrických léčeben, na ni stříkám studenou vodu. Cákance dopadají na dlaždičky a já cítím, jak mi studené kapky stříkají na předloktí. Zabralo to, křik se změnil ve vzlykot a já vnímám, ve své vzpomínce, že s tou bytostí nejsem propojen, že jsem tehdy necítil soucit, pochopení, že jsem cítil jen zlost, že si s tou situací nevím rady. Ta bezmoc ve mně vyvolává pocit selhání, ale nevyčítám si to. Nerozhodoval jsem se tehdy zda to udělat nebo neudělat. Bylo to v tu chvíli to nejlepší řešení. Tomu jsem věřil. Neměl jsem žádné pochyby. Až později, po mnoha letech, když ta vzpomínka nemizela, ale zapříčila se mi někde v mozku a je vždy poblíž.
Marie zírala na displej telefonu. Zpráva přišla ve 3:47 ráno.
"VZALAS MI VŠECHNO. JAKO VŽDYCKY. KAŽDÝ VIDÍ JAKÁ JSI SVĚTICE ALE JÁ VÍM ŽE JSI ČARODĚJNICE. KARMA TĚ DOSTIHNE. AŽ BUDEŠ POTŘEBOVAT POMOCT TAK SI VZPOMEŇ JAK JSI OKRADLA VLASTNÍHO BRATRA."
Písmena křičela z obrazovky. Velká, ostrá, jako když otec křičel na matku. David vždycky říkal, že je jiný než on. Že našel svou cestu. Že meditace ho očistila od všeho starého, těžkého, rodinného.
Na stole ležela složka s darovací smlouvou. Notářka ji předevčírem provázela jednotlivými body - polovina Romanovi, polovina Richardovi. David dostane svůj podíl skrze syna, až přijde čas. Všechno čisté, průhledné, správné.
"Stejně to nechápu," řekla tehdy Eva tiše, když dokumenty podepisovali. "Celý život jsem šetřila. Na stará kolena nemám ani na léky. A on létá po světě, medituje v luxusních centrech. Za čí peníze?"
Adam jen mlčel. Jeho ruka se třásla, když se pokoušel podepsat. Marie věděla, že myslí na ty peníze, které Davidovi půjčil. Na jeho velkolepost, když mu oznamoval své plány na duchovní byznys. Na to, jak se nikdy neptal, jestli ty peníze může postrádat.
Telefon zabzučel znovu.
"MÁM DŮKAZY O TVÝCH MANIPULACÍCH. VŠICHNI SE DOZVĚDÍ JAKÁ JSI. KARMA SI TĚ NAJDE."
Marie položila telefon displejem dolů. Věděla, že za chvíli přijde další zpráva. A další. Jako kdysi ty rány.
Někde v dálce zpívali ptáci. Bylo těsně před úsvitem, ten zvláštní čas mezi nocí a dnem, kdy se zdá všechno možné. I odpuštění. I nenávist.
Vstala a šla k oknu. V zahradě stály dvě vysoké lípy. Jedna byl David, druhá byla Marie. Zasadil je kdysi Otec. Pamatovala si, jak pod nimi sedávali s bratrem, když byli malí. David ji učil o barvách a stínech, vysvětloval jí, jak zachytit světlo na papíře, ukazoval jí, jak vdechnout život jednoduché čáře. Byl to její starší bratr, její ochránce. Ten nejbližší.
Telefon znovu zabzučel. Tentokrát to byla fotografie. Starý, vybledlý výkres - paprsky světla pronikající skrz větve. Pastelové barvy..., dole podpis: David, 1975.
"TOHLE JSI MI TAKY VZALA."
Marie se dívala na fotografii. Byl to obraz, který ji David daroval. Má jej v ordinaci.
Na stole ležela darovací smlouva na rodinný dům. Rodiče už to nezvládali, někdo musel převzít zodpovědnost.
Marie vzala telefon a začala psát odpověď. Pak se zastavila. Položila ho zpět. V dálce zpívali ptáci a ona si uvědomila, že některá slova jsou jako rány. Že někdy mlčení bolí méně než odpověď. Že někdy...
První rok na medicíně byl pro Marii ostrý zlom. Doma na ní dohlíželi přísní rodiče, na cestách s tanečním souborem zase vedoucí souboru. Tady měla dostat do rukou skutečnou svobodu nad svým dnem i nocí. Někdy v červnu se její usedlá spolubydlící Bára prohodila s živelnou Sofii, která měla trochu temné sklony, k nimž se Marie bezstarostně začala přiklánět.
Marie stála ve dveřích kuchyňky na kolejích a sledovala Sofii, jak opatrně otevírá dveře lednice ve společné kuchyňce. Bylo krátce po půlnoci a chodby byly tiché.
"Hele, jogurty!" zašeptala Sofie nadšeně. "A turisťáček! Někdo dostal balík z domova."
Marie cítila směs vzrušení a výčitek svědomí. Tohle asi nebylo správné, ale Sofie měla v sobě něco nakažlivého - tu bezstarostnou drzost, to přesvědčení, že svět je tu pro ně, že každá chvilka patří jim.
Za chvíli už seděly na pokoji, mezi sebou rozprostřenou svou kořist. Sofie otevřela jogurt a spokojeně se natáhla na postel.
"Na zdraví spolubydlících!" zasmála se a hodila prázdný kelímek otevřeným oknem. Ten se odrazil od dlažby uzavřeného dvora s tichým klapnutím.
Marie ji napodobila a cítila přitom lehkost té vzpoury proti řádu, proti příkazům a zákazům, které ji celý život provázeli.
"Anatomka mě ničí," protáhla se Sofie na posteli a otevřela další jogurt. "Včera jsem strávila tři hodiny nad atlasem a stejně si nepamatuju polovinu těch latinských názvů."
Marie si olízla lžičku od jahodového jogurtu. "Mně to přijde fascinující. Všechny ty svaly, šlachy, nervy... jak to do sebe zapadá."
"Ty seš blázen." Sofie se převalila na břicho. "Mnohem zajímavější je patologie. Představ si, že včera přednášející vyprávěl o případu, kdy..."
"Ne!" Marie si zacpala uši. "Žádný historky z pitevny při jídle."
Dívky se rozesmály. Z vedlejšího pokoje se ozvalo zabušení na zeď.
"Drž hubu!" zavolal něčí hlas.
Sofie se zvedla, přiskočila ke zdi a zabušila zpátky. "Sám drž hubu!"
Marie se schoulila do klubíčka, ramena se jí třásla potlačovaným smíchem. Tohle bylo přesně to, co potřebovala - žádné přísné pohledy rodičů, žádné napomínání vedoucí souboru. Jen ona, její bláznivá kamarádka a noční společné dobrodružství.
"Stejně nechápu, jak můžeš být tak klidná před testama," poznamenala Sofie a hodila další prázdný kelímek z okna do temné noci.
"Já?" Marie zvedla obočí. "Včera jsem se učila do čtyř do rána."
"No jo, ale pak jsi šla na přednášku, jako by se nechumelilo. Já bych po takové noci vypadala jak mrtvola."
"Léta tréninku," pokrčila Marie rameny. "V souboru jsme často měli představení po probdělé noci. Člověk se naučí fungovat."
"Představení?" Sofie zpozorněla. "Ty jsi tancovala?"
"Hmm," přikývla Marie. "V souboru. Jako doprovod zpěváků a skupin."
"Fakt? Jako s kým třeba."
"Třeba Laufr, nebo Štaidlův orchestr a tak."
"To je super! Ukaž něco!"
"Teď? O půlnoci?"
"No a? Kdy jindy?"
Marie se zvedla z postele a předvedla několik nacvičených pohybů, Sofie s k ní připojila a společně tančili za naprostého ticha uprostřed malého pokoje, zakopávajíc o židle a postele. Sofie se smála nakažlivým smíchem.
"Zítra nás zabijou," poznamenala Marie, ale taky smála.
"To je až zítra," mávla rukou Sofie. "A kdo nežije naplno, ten žije jen napůl.
Marie si lehla na postel a dívala se na strop. Tohle bylo jiné než doma - žádná pravidla, žádné "musíš" a "nesmíš". Jenom život v jeho plné kráse, život který ji patří a chutná tak sladce.
Ráno když se Marie hrabala z postele na přednášku, vynořila se z pod peřiny Sofiina hlava.
"Dneska nikam nejdeme, uděláme si den pro sebe." Marie se nejprve zarazila, vlastně ji to doposud nenapadlo, že vlastně na žádnou přednášku nemusí. Už není na gymnáziu, kde vždy někdo pečlivě sleduje, zda nemá nějakou zameškanou hodinu. Byla svým pánem, mohli se vydat do víru velkoměsta, užívat si život.
Místo přednášky z anatomie předváděli v metru "neviditelnou stěnu". Marie narážela do prázdného prostoru mezi nástupišti, zatímco Sofie vysvětlovala překvapeným cestujícím, že se v metru instalují nové bezpečnostní přepážky.
Vystoupili na můstku a vylezli z metra. Sofie vyštrachala z kabely potrhanou mapu londýna. Rozložila ji a začaly se náhodných lidí ptát na cestu k Big Benu, tvrdošíjně přesvědčené, že jsou v Británii.
"Ale tohle je Praha," vysvětloval jim trpělivě jeden pán.
"Prague? Never heard of it," kroutila hlavou Sofie s dokonalým britským přízvukem. "We're definitely in London. Look at all these beautiful old buildings!"
Marie se musela kousat do rtu, aby nevyprskla smíchy, když viděla rozpačité a zmatené výrazy lidí, kteří se jim snažili omyl vysvětlit, nebo těch kteří jen mávli rezignovaně rukou a šli dál. Ten den se z nich ještě staly turistky z Japonska, ztracené baletky hledající Národní divadlo přímo před jeho vchodem a pouliční statistici zjišťující, kolik lidí věří na meziplanetární návštěvníky.
Když pak večer seděly v restauraci, obě vyčerpané smíchem, Marie si uvědomila, že i tohle je část její osobnosti, kterou možná dlouhou dobu zanedbávala.
V restauraci si poroučeli od všeho trochu, delikatesy nejrůznějšího druhu a šampaňské. Silvie měla z vystoupení se souborem dost peněz a neměla problém za svou kamarádku zaplatit útratu, zvlášť když spolu prožili další bláznivý den plný dobrodružství. Daleko od učebnic anatomie, od očekávání, od zodpovědnosti. Den čistého, nevinného bláznovství.
Takových dnů zažili mnoho. A málem to všechno vyšlo. Marie si pořád posouvala zkoušku z anatomie na pozdější termín, až tu byl termín pro ty kteří vypadli z prvního.
Marie seděla před profesorkou Chválovskou a cítila, jak se jí potí dlaně. Anatomické nákresy na stěně za profesorčinými zády se jí rozmazávaly před očima.
"No... a co nám ještě řeknete o průběhu nervus vagus?" ptala se profesorka a bubnovala prsty o stůl.
Marie polkla. "Prostupuje bránicí... a pak..." zaváhala. Měla v hlavě prázdno. Všechny ty hodiny strávené s učebnicí poslední týden před zkouškou se někam vypařily.
Profesorka Novotná si povzdechla a sáhla po jejím indexu.
"Tak co s vám…" Pomalu ho otevřela. Její obočí se při pohledu na docházku významně zvedlo.
"To se podívejme... Slečno Vogelová, vy jste na mých přednáškách byla..." listovala stránkami, "třikrát? Za celý semestr?"
Marie cítila, jak jí hoří tváře. Vzpomněla si na všechny ty dny strávené blouděním po Praze se Sofií, na jejich smích, na jejich "sociální experimenty".
"Víte co?" profesorka zaklapla index. "Tak si to dáte ještě jednou. Za rok. A tentokrát bych doporučovala na ty přednášky chodit."
Marie seděla jako opařená. Rok. Celý rok navíc.
"Můžete jít," řekla profesorka a už se věnovala papírům před sebou.
Na chodbě se Marie opřela o zeď. Za oknem bylo vidět jarní slunce, kampus plný studentů spěchajících na další přednášky.
Marie si představila, jak to řekne Sofii. Její kamarádka pravděpodobně pokrčí rameny a řekne něco jako "Hele, aspoň máš rok na blbnutí navíc. Mládí tu nebude věčně! Sama zkoušky dala."
Bylo to blbé, ale nebyla to žádná tragédie. Navíc ostatní předměty má hotové, čeká ji nakonec docela pohodovej rok.
Sklenice vína vrhala na dřevěnou desku stolu rudý stín. Marie pozorovala, jak se světlo láme v tekutině, a myslela na Leoše. Na jeho poslední slova. Na to, jak práskl dveřmi. Myslela na to, že by měla vstát a jít ho hledat, ale její tělo bylo těžké únavou a něčím, co se podobalo rezignaci.
Medicína byla těžká a Praha veliká. Doma v Plzni by se nemohla takhle sama vypařit do noci. Otec by křičel. Matka by sálala chladnou přísností. David by nejspíš řekl něco o karmě a duchovní cestě. Ale tady, v tomhle baru kousek od Karlova náměstí, mohla být kýmkoliv.
"Je tu volno?"
Vzhlédla. Mladý muž, asi její věku. Trochu měkké rysy, jako kdyby ještě úplně nedospěl. Znala ho z fakulty - byl o ročník výš. Občas spolu pokecali. Jak se jmenuje? Ivan?
"Jasně," řekla a posunula židli.
Venku se stmívalo. Červnový večer byl vlahý a plný příslibu něčeho nového. Mluvili o škole, o profesorech, o životě. Ivan měl lehký způsob existence - jako by všechno bylo jednoduché, jako by každý problém měl řešení. Byl to příjemný kontrast k Leošově věčné komplikovanosti.
Marie si vzpomněla na Davida, jak sedí nad výkresy technických projektů. Na otce, který nikdy nepochopil, proč nešel taky na medicínu. Na matku, která jen mlčela jakoby se jí to vše netýkalo, jakoby byla její starost pouze zajistit chod domácnosti.
Objednal další víno. Jeho ruka se na okamžik dotkla té její, když jí podával sklenici. Byl to letmý dotyk, bezvýznamný. Nebo ne?
Venku se rozezněly zvony z kostela svatého Štěpána. Deset úderů - jako deset kroků na křižovatce, kde se protínají různé cesty. Marie nevěděla, že za tři roky bude držet v náručí Richarda. Že její tělo, které teď reagovalo na každý Ivanův pohyb s překvapivou intenzitou, bude domovem nového života. Že svatba bude uspěchaná a plná nejistoty, že Matka bude s kamenou tváří přijímat nutnou situaci a Otec tentokrát nebude křičet.
"Ještě skleničku?" zeptal se Ivan.
Přikývla. Byla to jen další sklenice vína v příjemný letní večer. Jen další konverzace s někým z fakulty. Jen další dotek.
Někde v Thajsku Leoš určitě sedí ve stínu stromů se svou sklenkou. Možná myslel na ni. Ale spíš na sebe a svoje plány, cesty po světě, ve kterém bylo tak málo místo pro ni.
Řekla mu že je těhotná, ale jeho to nezastavilo. Dál si balil věci na vysněnou cestu. Hranice se konečně otevřeli a lidé jako on museli ochutnat svobodu. Rozletět se do světa. Nenáviděla ho za to. Ale když usnul napsala mu na papírky různé vzkazy. Pečlivě je složila a zastrkala do různých věcí. Do postranní kapsy kabely, do taštičky na holení. Chtěla aby litoval co opustil, chtěla aby cítil alespoň trochu té bolesti, kterou teď cítila ona.
Marie se napila a nechala víno, aby jí rozehřálo krev. Aby smylo všechny pochybnosti. Aby ji na chvíli přesvědčilo, že náhody jsou jen jiné jméno pro osud.
Nebylo to poprvé, co se rozhodla špatně. Ale bylo to poprvé, co to nevěděla hned. Ale může se člověk někdy rozhodnout špatně? Každá křižovatka přináší jinou cestu, která sebou přináší něco co si chceme uchovat a o co nechceme přijít. Na každé cestě potkáme něco krásného a něco ošklivého. Nejde to od sebe žádným způsobem oddělit.
Lucie seděla v kuchyni a čekala. Bylo už po půlnoci a venku se ozývalo houkání sov z nedalekého parku. Na stole před ní stál hrnek s dávno vystydlým čajem. Když konečně uslyšela klíč v zámku, napřímila se.
Tereza se zapotácela ve dveřích. Snažila se být potichu, ale její boty klapaly o podlahu jako výstřely.
"Kde jsi byla?" zeptala se Lucie.
Tereza se zastavila ve dveřích kuchyně. Vlasy měla rozcuchané, rtěnka byla rozmazaná. Z jejího oblečení táhl cigaretový kouř a alkohol.
"Ježiš, ty tady na mě čekáš jak nějakej bachař?" protočila oči. "Je mi dvacet, už mi nemusíš dělat chůvu. Můžu si dělat co chci."
"Dokud žiješ pod mou střechou a já tě živím, tak ne, nemůžeš," řekla Lucie a vstala. "Co škola? Víš, že máš zítra test z účetnictví?"
"No a co?" Tereza hodila kabelku na židli. "Stejně na tu školu kašlu. Je to na hovno."
"Takhle se mnou nemluv!" Lucie cítila, jak jí začíná bušit srdce. "Školu musíš dokončit, to je teď priorita. Pak si dělej co chceš..."
"Dokončit školu?" přerušila ji Tereza. "A pak? Skončím jako ty? Učitelka za pár šupů a životem na hovno?"
Lucie se nadechla. Musela se ovládnout, nesměla křičet, i když by nejraději... "Tohle není o mně. Je to o tobě. O tvém životě."
"Ne, je to o tom, že chceš, abych žila podle tvých představ!" Tereza se opřela o futra. "Pořád jen - tohle nedělej, tam nechoď, s těmahle se nebav. Jako bych byla nějaká tvoje loutka, ale já sem svébytná bytost, chci žít svůj život, né nějakou tvoji představu, jak by to mělo všechno být.!"
"Jen se o tebe bojím," řekla Lucie tišeji. "Vidím, jak se ničíš. Ty věčný mejdany, alkohol..."
"Tak se neboj! Je to opravdu jen můj život!" Tereza přešla do předsíně a svalila se do křesla. "A víš co? Když se mnou máš takový problémy, půjdu bydlet k tátovi. Ten aspoň není taková hysterka!"
"K tátovi?" Lucie se na ni překvapeně podívala. "Myslíš že z tebe bude mít radost? Myslíš že bude obdivovat tvoje studijní výsledky?"
Tereza se prudce otočila. "Aspoň mě nechá žít! Nechá mě dýchat! Není jako ty - policajt s pendrekem, příkazy, zákazy!"
"A víš co? To není vůbec špatný nápad. Na takové rozhodnutí už jsi dost velká holka. Já se na to jak si ničíš život koukat nemůžu, možná že táta jo. Nevím. Bude to jeho zodpovědnost." Řekla rezignovaně Lucie. "Mě na tobě prostě jenom záleží, ale už nemám sílu s tebou věčně bojovat." Otočila se a vyšla po schodech do ložnice. Tereza tam zůstala sedět a naslouchala nočním zvukům domova. Odněkud byl slyšet cvakot nástěných elektrických hodin. Cvak Cvak Cvak.
Lucie si lehla do postele a v hlavě se ji vynořili vzpomínky na její vlastní hádky s matkou. Na ty podobné věty, výčitky, Historie se točila v kruhu, ale ona se tomu všemu kdysi podvolila, dostudovala a postavila se na vlastní nohy. Měla o Terezu strach, ale nevěděla, jak by ji mohla pomoct.
Vybavovala si vzpomínky na Terezu, jako pětiletého caparta, který tancoval na dvoře u Pavlových rodičů na hudbu z autorádia. Její kreativní pohyby, které tak bezprostředně vznikali v té malé hlavičce. Na její pláč, když ji v noci vezli na pohotovost, aby ji ulevili od nesnesitelné bolesti v oušku. Na okamžik, kdy byla v ohrožení života při akutní invaginaci tenkého střeva a to ona byla ta, která Pavla přesvědčila, aby jeli okamžitě do nemocnice.
Lucie ležela v posteli a poslouchala, jak se dole zabouchly dveře. Tereza odešla do noci. Asi šla kouřit na zahradu, jako vždycky když byla rozrušená.
Kolik času strávila vymýšlením aktivit? Voděním na kroužky, sedáváním u bazénu během plavání, čekáním před tanečním sálem? Hodiny a hodiny cvičení na kytaru, harmonku, piáno. Pozorovala dvacet dlouhých let svou dceru, jak se učí nové věci a jak roste.
A teď? Teď se pro ni všechna ta péče, všechna ta láska kterou ji vždy dávala, scvrkla na příkazy a zákazy. "Udělej tohle, nechoď tam, vrať se včas." Kdy se to změnilo? Kdy se z té radostné, vyčerpávající péče stalo jen otravné komandování?
Znovu viděla Terezčiny první krůčky. Jak ji Pavel točil na videokameru, zatímco se batolila mezi sedačkou a křeslem. Na její první slova, první písničku, první básničku v mateřské škole. Všechno to tehdy dokumentovali, každý pokrok, každý úspěch.
A teď? Teď dokumentuje jen její pozdní příchody, absence ve škole, propité noci.
Převalila se na bok. Z pokoje své dcery slyšela ticho. Prázdno. Stejné prázdno jako v jejím srdci, když viděla, jak se jí její milované dítě vzdaluje. Jak se z té sladké holčičky, která ji objímala kolem krku a šeptala "maminko, mám tě ráda", stala dospělá bytost, která chce žít svůj život podle svého a její lásku a péči jen odmítá. Už s ní nechtěla bojovat. Musí ji pustit, nechat ji žít svůj vlastní život, podle jejich vlastních představ.
Venku začalo pršet. Kapky bubnovaly na parapet jako tiché slzy nad propastí mezi matkou a dcerou, která se s každým dnem prohlubovala.
Nepřišla na večeři. Zase. Pavel seděl u stolu a díval se na prázdnou židli. Marie mlčky sklízela třetí talíř. Venku se stmívalo a v oknech se začaly objevovat první odrazy. Viděl v nich svou tvář, starší než si pamatoval. A za ní stín té sprchy, pořád živý, pořád studený.
Telefon na stole zabzučel. Tereza.
"Jsem v pořádku. Nechápu, proč všichni tak šílíte."
Písmena na displeji se mírně vlnila. Jako kdyby i ona byla opilá. Pavel položil telefon displejem dolů. Některá slova je lepší nevidět.
"Měl bych pro ni dojet," řekl do ticha.
Marie se zastavila uprostřed pohybu. Talíř v její ruce se na okamžik zachvěl. "A co pak?"
Co pak. To byla ta otázka, která ho pronásledovala od chvíle, kdy poprvé ucítil alkohol v Terezině dechu. Od okamžiku, kdy začal nacházet prázdné lahve pod její postelí. Od té noci, kdy ji policisté přivezli domů, potlučenou a plačící.
Co pak.
Kdysi dávno měl na všechno řešení. Na vztek - studenou sprchu. Na pláč - konejšení nebo příkaz "přestaň". Na strach - soucit nebo výsměch. Byl to jeho způsob, jak udržet svět v chodu. Jak být otcem.
"Michal volal," řekla Marie tiše. "Říkal, že se s ní včera potkal. Že vypadá... jinak." Její nevlastní syn, vždy ten zodpovědnější z obou sourozenců, snažící se chránit svou mladší sestru.
Pavel přikývl. Richard, Mariin syn, to viděl podobně. Minulý týden ji potkal v baru na náměstí. Snažil se s ní mluvit, ale ona jen mávla rukou a zmizela mezi lidmi. I když nebyli pokrevní sourozenci, vždycky se k sobě chovali jako bratr a sestra. O to těžší bylo vidět, jak se jim vzdaluje.
"Jinak," zopakoval Pavel. To slovo viselo ve vzduchu jako neviditelný oblak. Jako výpary alkoholu.
Vstal od stolu a přešel k oknu. Večer byl chladný, první podzimní mlhy se plazily ulicemi Plzně. Někde tam venku byla jeho dcera. Možná v baru. Možná u někoho doma. Možná...
"Nemůžeš ji zachránit," řekla Marie. Její hlas zněl jako z dálky. "Ne silou."
Silou. Jako tenkrát, pod sprchou. Jako když jeho ruce svíraly malá ramena a voda dopadala jako jehly. Myslel to dobře. Všichni to myslíme dobře.
Pavel se otočil od okna. Marie stála u dřezu, ale nedívala se na něj. Její ruce mechanicky utíraly talíř, který byl už dávno suchý.
"Někdy," řekla po chvíli, "musíme nechat věci, aby se zlomily. Aby se mohly uzdravit jinak."
Telefon znovu zabzučel. Pavel se na něj nepodíval. Místo toho sledoval své ruce. Byly čisté, suché. Ale někde hluboko v nich pořád cítil tu ledovou vodu.
Dřevěné schody vrzly pronikavým, varovným zvukem. David, sedící u svého malířského stolu, věděl, že to znamená jediné - otec jde nahoru. Marie seděla schoulená u okna, tiskla si sešit k hrudi jako štít a její drobná ramena se chvěla v předtuše toho, co přijde, ještě předtím, než zazněl první křik.
Před hodinou ji otec vyhodil z kuchyně s takovou prudkostí, že málem zakopla o práh. Křičel něco o rozlité polévce na čistě vytřené podlaze, o věčném nepořádku, který po sobě zanechává, o tom, jak je k ničemu a nikdy se ničemu nenaučí. Marie měla sedmnáct let a navzdory své inteligenci a citlivosti stále ještě nedokázala unést jeho pohled, který byl ostřejší a bolestnější než kterýkoli z jeho jedovatých výtek. V hloubi duše toužila po jeho lásce, nebo alespoň po náznak přijetí, po gestu, které by naznačilo, že ji vidí jako svou dceru, ne jako věčné zklamání. Otec byl ale jako proměnlivé dubnové počasí - nevyzpytatelný a nebezpečný. Pokud cokoliv, i ta nejmenší maličkost, narušilo jeho rigidní představu řádu a věcí tak jak mají být, zlost ho přemohla jako temný mrak a byl zlý, zcela zbavený jakékoliv empatie k těm nejbližším.
David pomalu, téměř obřadně, odložil štětce vedle rozpracovaného plátna. Olejové barvy na stole vytvářely ostré, živé skvrny - byly to útržky jiného světa, světa plného barev a svobody, který byl tak radikálně odlišný od šedivé reality jejich domku na zapadlém okraji Plzně. Dveře do jeho pokoje byly lehce pootevřené, a když zaslechl otcův dunivý hlas, pomalu, téměř neslyšně je přivřel.
„Kde je?" zaduněl hrozivý hlas ze schodiště, odrážející se od holých stěn.
Marie sebou prudce škubla, jako by ji zasáhl elektrický proud. Sešit v jejích zkřehlých rukou se zachvěl jako list ve větru.
David k ní přeběhl rychlými, tichými kroky a chytil ji za studenou, roztřesenou ruku.
"Běž vedle," šeptl naléhavě a jemně ji postrčil ke dveřím jejího pokoje. Jeho pokoj byl vstupní, strategicky umístěný - dveře vedly na chodbu a do vedlejšího pokoje, který patřil sestře, poskytující alespoň minimální únikovou cestu.
Otcovy kroky dunivě stoupaly po schodech, těžké a neúprosné. Každý schod byl jako sténající výhružka, každý krok přibližoval nevyhnutelné.
Marie si ve svém pokoji stoupla za dveře, přitiskla se ke zdi a sešit sevřela ještě pevněji, až jí zbělely klouby. Byl to sešit biologie - milovala přírodu, fascinující mikroorganismy, všechno co žilo a mělo svůj přirozený smysl a řád, vše co ji v myšlenkách dokázalo přenést daleko odsud a pomáhalo jí alespoň na vzácné chvíle opustit tohle místo plné strachu.
David padl na koberec a začal mechanicky dělat kliky. Moc mu to nešlo, paže se mu třásly námahou, ale na tom nezáleželo - bylo to lepší než stát a čekat.
Dveře se rozlétly dokořán a málem se vyrvaly z pantů. V zárubni stál otec, vysoký a hrozivý jako bouřkový mrak. Jeho oči přelétly po pokoji a zastavily se na mně. Cítil jsem, jak se mi svaly napjaly, připravené na útok nebo útěk, i když jsem věděl, že ani jedno není možné.
„Kde je?" zasyčel. Jeho hlas zněl klidně, ale já jsem v něm slyšel nebezpečný podtón, jako vzdálené hřmění.
Zvedl jsem se z podlahy, ruce se mi chvěly vyčerpáním. „Nevím," řekl jsem. Znělo to chabě, nepřesvědčivě i mým vlastním uším.
Udělal krok dopředu. V tu chvíli jsem si všiml, že v ruce drží opasek. Kůže se matně leskla ve světle zářivky. Polkl jsem, v krku mi vyschlo.
„Nelži mi, kluku," řekl tiše. „Viděl jsem ji, jak sem běží. Schovala se u tebe, že jo?"
Mlčel jsem. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mi roztrhne hrudní koš. Jedna moje maličká část chtěla ukázat na dveře do jejího pokoje a zakřičet:
'Tam ji máš, tu svoji holčičku!' Ta silnější se ale nepohla ani o milimetr. Pohled jsem upíral na jeho nohy v pantoflích, rozkročených na koberci.
Otec se rozhlédl po pokoji. Jeho pohled se zastavil na mých obrazech, na nedokončeném portrétu matky. Něco se v jeho tváři pohnulo, nějaký sval zacukal. Pak přešel k plátnu a jediným trhnutím ho strhl ze stojanu.
„Pořád maluješ ty svoje čmáranice," zavrčel. „Místo abys dělal něco užitečnýho."
Plátno se s tichým třesknutím roztrhlo. Barvy se rozmazaly, matčina tvář zmizela v chaosu tahů. Něco ve mně křičelo, ale nevydal jsem ani hlásku. Věděl jsem, že by to bylo jen horší.
Otočil se ke mně. V jeho očích byla bouře, vichřice vzteku a něčeho hlubšího, co jsem nedokázal pojmenovat. Možná to byla bolest. Možná prázdnota zoufalství.
„Tak kde je?" zeptal se znovu. Opasek se mu houpal v ruce jako had připravený k útoku.
Zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem promluvit. Nemohl jsem se pohnout.
Udělal další krok ke mně. Cítil jsem jeho dech, pach piva a nedělního oběda. Zavřel jsem oči. Čekal jsem ránu. Čekal jsem bolest…
Marie z toho vůbec neměla radost. Plavecký bazén pro ni bylo místo plné hrůzy a utrpení. Po kluzkých dlaždičkách se procházel plavčík s tyčí v ruce a červených trenýrkách, pod nosem se mu hrozivě kroutí knír. Připomínal mi zlého piráta z pohádkových knížek. Rodiče jí i mne přihlásili na kurz plavání. Marie měla z vody obrovský strach, který se jí odrážel v očích pokaždé, když jsme vstoupili do šaten.
Držela se křečovitě žlábku na okraji bazénu a pohupovala se ve vodě. Viděl jsem její fialové třesoucí se rty a slyšel, jak jí zuby drkotají o sebe. V našem družstvu neumětelů jsme měli každý svůj kruh, který nám na protějším břehu plavčík Novotný o trochu upustí. Sem a tam, z jedné strany na druhou, stále méně vzduchu a pro Marii boj o život. Voda jí šplouchala do obličeje a ona pokaždé zavírala oči, jako by čekala na nejhorší. Tohle družstvo nemělo být pro mne, plavat jsem se naučil snadno, ale Marie se svou čubičkou by tu beze mne byla ztracená. Vždy když se Novotný nahnul k dalšímu dítěti, rychle jsem ji kruh dofukoval, aby se dokázala znovu a znovu dostat na druhou stranu bazénu. Dělal jsem to nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml, zvlášť ne ten přísný plavčík s knírem.
Konečně jsme mohli z vody. Pomáhal jsem třesoucí se Marii vylézt po schůdcích z bazénu, nohy se ji třásly, ale byla ráda že jde z vody. Ruce měla studené a celá se chvěla, i když vzduch v hale byl teplý a dusný. Zalétl jsem pohledem k tribuně, kde seděli rodiče a koukali našim směrem. Maminky se nakláněly dopředu, jako by chtěly být co nejblíž svým dětem. Neviděl jsem výraz jejich tváří, ale pamatuji si, že jsem nemohl pochopit, proč to musí Marie podstupovat, když je jí to tak nepříjemné. Voda z ní kapala na dlaždičky a vytvářela malé loužičky, zatímco jsem přemýšlel. Proč musíme dělat věci, které nám nejsou příjemné, které nás děsí, nebo kterých se bojíme? Tyhle otázky mi vířily hlavou, stejně jako chlór, který jsem cítil v nose.
"Tak se děti seřaďte a připravíme se na seskok z bloků" Marie se na mne s hrůzou otočila a snažila se dostat na konec řady. Chytil jsem ji za ruku a sledovali jsme, jak jeden za druhým děti vylézají na blok a potom skáčou do vody. Ruku měla studenou a křečovitě se mne držela.
Pozoroval jsem, jak se děti jedno po druhém blíží k okraji. Marii se třásla ruka v té mojí čím víc se blížila naše řada k skokanským blokům. Cítil jsem, jak se mi její nehty zarývají do dlaně, až to bolelo. Neřekl jsem nic. Před námi stál kluk s velkýma ušima a pihovatým nosem, který se také viditelně bál. Díval se dolů do vody jako do propasti a jeho nohy se viditelně chvěly.
"No tak, Jirko, není čeho se bát," povzbuzoval ho plavčík Novotný a natahoval k němu ruce. "Já tě chytím. Podívej, je to jen metr vody."
Chlapec zavrtěl hlavou a ustoupil zpět, až málem zakopl. Někdo vzadu se zahihňal a někdo další zašeptal "zbabělec".
"Já nechci," zašeptal chlapec a v očích se mu zaleskly slzy. Jeho spodní ret se začal třást.
"Tak uhni stranou," zavrčel Novotný netrpělivě a mávl rukou k lavičkám. "Kdo další? Nemáme na to celý den."
Marie mi drtila prsty tak silně, že jsem si byl jistý, že budu mít modřiny. Věděl jsem, že je další na řadě. Viděl jsem, jak se jí třese brada. Jak polyká slzy. Jak se její tělo napíná jako struna a jak zadržuje dech.
"Já..." začala tenkým, roztřeseným hlasem.
"Já půjdu první," vystoupil jsem před ni a cítil jsem, jak se mi její prsty vysmekly z dlaně. Novotný přikývl s náznakem úlevy.
Vylezl jsem na blok, pod nohama jsem cítil jeho drsný povrch, který mi škrábal chodidla. Voda pod ním vypadala temná a hluboká, i když jsem věděl, že je to iluze. Nadechl jsem se a skočil. Na moment mě obklopila tma a chlad, pak jsem se vynořil, odhrnul si mokré vlasy z očí. Otočil jsem se k Marii a usmál se na ni co nejpovzbudivěji.
"Vidíš? Nic to není."
Ale ona tam už nestála. Viděl jsem jen její záda, jak běží pryč k šatnám. Její mokré stopy na dlaždicích se za ní táhly jako slzy. Novotný za ní něco křičel, ale ona se nezastavila. Ani se neohlédla.
Restaurace Na Kamínku byla toho červencového večera roku 1963 plná života. Tři muzikanti na malém pódiu hráli populární melodie a vzduch byl prosycený vůní cigaretového kouře a smíchem mladých žen. Seděl jsem u výčepního pultu a pozoroval ruch kolem sebe. Už třetí den jsem dohlížel na zemní práce na stavbě nedalekého rekreačního zařízení. Stavbyvedoucí odjel jako obvykle na víkend domů, ale mně to nevadilo. Měl jsem krátce po vojně, práce jsem se nebál a nikde mě nikdo nečekal. Hlavně jsem měl věci rád pod kontrolou.
Usrkl jsem pivo a zapálil si cigaretu. Mou pozornost upoutala skupina mladých žen u stolu v rohu. Byly to učitelky z letního tábora, jak jsem zaslechl od místních. Mezi nimi seděla ona. Vysoká, štíhlá, s tmavými vlasy staženými do elegantního drdolu. Držela sklenku vína s takovou grácií, že to vypadalo, jako by seděla v luxusní pražské kavárně, a ne v venkovské hospodě na Seči.
Něco na ní bylo jiného. Zatímco ostatní ženy se smály nahlas a gestikulovaly, ona se jen občas usmála, decentně a s jakýmsi aristokratickým půvabem. Když promluvila, ostatní ztichly a poslouchaly. Všiml jsem si, jak precizně artikuluje každé slovo, jak se její ruce pohybují v úsporných, ale dokonale kontrolovaných gestech.
"Kdo je ta dáma?" zeptal jsem se výčepního, který leštil sklenice.
"Ta vysoká? To je nějaká učitelka Eva Králová. Je tu s pionýrským táborem," odpověděl muž za výčepním pultem. "Ale na tu si dejte pozor. Ta není pro každého."
Usmál jsem se. Byl jsem zvyklý, že jsem si s ženami vždy věděl rady. Můj šarm a sebevědomí mi obvykle otevíraly všechny dveře. Ale tenhle večer jsem cítil zvláštní nervozitu. Ta žena byla jiná. Jako by kolem sebe měla neviditelnou zeď, která říkala "nepřibližuj se".
Kapela začala hrát pomalou skladbu. Típl jsem cigaretu a zamířil k jejich stolu. Cítil jsem na sobě pohledy ostatních žen, ale moje oči byly upřené jen na ni. Eva vzhlédla, když jsem se zastavil u jejich stolu. Její pohled byl chladný a tázavý.
"Smím prosit?" řekl jsem s úsměvem, který obvykle zabíral.
Eva se na mě dlouze zadívala. V jejích očích bylo něco, co jsem nedokázal přečíst. Pak řekla tiše, ale jasně: "Ne, děkuji."
Ostatní ženy u stolu ztichly. Cítil jsem, jak mi úsměv na tváři trochu ztuhl, ale nedal jsem se odradit.
"Možná později?"
"Možná," odpověděla s náznakem úsměvu, který mohl znamenat cokoliv. Pak se otočila zpět ke své sklence vína.
Vrátil jsem se ke stolu s pocitem, který jsem neznal - směsicí porážky a fascinace. Seděl jsem tam ještě dlouho a pozoroval ji. Všiml jsem si, jak občas její pohled zalétl mým směrem, jak se její prsty dotýkaly stopky vinné sklenky, jak se její rty pohybovaly, když mluvila. Zaujalo mne, jak občas nakláněla hlavu, když někoho poslouchala, a jak si občas upravovala pramínek vlasů, který jí unikl z drdolu.
Když se zvedla k odchodu, prošla kolem mě. Na moment se naše pohledy střetly.
"Dobrou noc," řekl jsem tiše.
"Dobrou noc, pane staviteli," odpověděla s lehkým úsměvem, který naznačoval, že o mně ví víc, než jsem dal najevo.
Díval jsem se za ní, jak odchází. Její chůze byla elegantní a vzpřímená, jako by nesla korunu. A možná ji opravdu nesla - neviditelnou korunu své důstojnosti a vědomí vlastní ceny. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mě fascinuje nejen její krása, ale i ta nedostupnost, která z ní vyzařovala.
Dopil jsem pivo a věděl jsem, že zítra přijdu znovu. A pozítří také. Ta žena ve mně probudila něco, co jsem dosud neznal - touhu dobýt něco nedosažitelného, přiblížit se k někomu, kdo stojí o stupínek výš než všichni ostatní. Možná to byl začátek lásky, nebo jen moje raněná pýcha. Té noci jsem to ještě nevěděl. Jen jsem tušil, že Eva Králová není žena, kterou bych mohl získat svými obvyklými triky a že právě to mě k ní tak neodolatelně táhne.
Seděli spolu na lavičce u přehrady. Slunce se sklánělo k horizontu a jeho paprsky tančily na vlnách. Eva si všimla, jak se Adam dívá někam do dálky, jako by viděl něco, co ona nemůže spatřit. Vítr jemně čechral hladinu a přinášel vůni vody a letního večera.
"Víš," začal pomalu, zatímco si zapaloval cigaretu třesoucíma se rukama, "můj děda byl lékař. Na kraji Plzně si postavil dům. Nebyl velký, ale měl krásnou velkou půdu a zahradu s výhledem na město." Odmlčel se a pozoroval kouř stoupající k večernímu nebi. "Otec pracoval v bance, žili jsme tam všichni společně. Byly to krásné časy, plné vůně dědových bylinek a babiččina pečení."
Eva sledovala jeho profil, ostře řezaný ve světle zapadajícího slunce. Jeho obvyklá sebejistota byla pryč, nahrazená něčím hlubším, opravdovějším. Všimla si, jak se mu při vzpomínkách chvěje spodní ret.
"V osmačtyřicátém přišel převrat," pokračoval tiše, hlas mu přeskakoval emocemi. "Otec směl zůstat jen v jedné místnosti. Zbytek domu rozdělili mezi nájemníky." Hořce se zasmál. "Takový osud potkal tisíce rodin. Ale teď..." jeho oči se rozzářily, "teď mám šanci získat tam byt. Jednu místnost. Je to začátek. Malý, ale je můj."
Otočil se k Evě a ona v jeho očích viděla ten charakteristický zápal, který ji tak fascinoval. Jeho pohled byl intenzivní, plný odhodlání a naděje.
"Mám to všechno promyšlené," pokračoval živě, rukama gestikuloval ve vzduchu. "Půda je obrovská. Dají se tam udělat dva pokoje, koupelna, chodba. Postupně, krok za krokem. Až budeme mít dítě a někteří nájemníci odejdou, určitě nám přidělí další část. Pak přijde druhé dítě a dostaneme další prostory." Jeho hlas zněl s naprostou jistotou. "Jednoho dne bude celý dům náš. Vrátí se do rodiny. Musí se vrátit."
Eva pozorovala jeho ruce, jak ve vzduchu kreslí plány budoucnosti. Silné ruce stavitele, které dokážou proměnit sny ve skutečnost. Byly to ruce, které uměly být něžné i pevné zároveň. Najednou chápala, proč je tak úspěšný ve své práci, proč ho lidé následují. Nebyla to jen ta povrchní sebejistota, kterou viděla první večer v restauraci. Byl to ten neochvějný, téměř zarputilý optimismus, ta schopnost vidět cíl a jít za ním navzdory všem překážkám.
"Víš co je nejzvláštnější?" usmál se, v očích se mu třpytily slzy dojetí. "Už teď vidím, jak tam budeme žít. Jak se děti budou honit po zahradě, kde děda kdysi pěstoval růže. Jak budeme sedět v kuchyni a dívat se na západ slunce nad Plzní. Jak budeme spolu stárnout mezi těmi zdmi." Zaváhal a podíval se na ni. "Chtěl bych ti to ukázat. Ten dům. Tu zahradu. Všechno."
Eva cítila, jak se jí sevřelo srdce. Ten muž před ní nebyl jen sebejistý stavař, který si myslel, že může mít každou ženu. Byl to někdo, kdo dokáže proměnit i ty nejnemožnější sny ve skutečnost. A teď snil o ní, o jejich společné budoucnosti v domě, který teprve musí získat zpět. Cítila, jak ji ta vize vtahuje, jak se stává součástí jejích vlastních snů.
Slunce už téměř zapadlo a první hvězdy se začínaly objevovat na večerní obloze. Vzduch voněl létem a příslibem. Eva věděla, že stojí na křižovatce. Mohla by se otočit a odejít, zachovat si svou nedostupnost, svou masku chladné královny. Nebo...
Ona a její sourozenci, všichni se narodili daleko odsud v malé chatrči v osadě Kravinov kdesi na východním Slovensku. Podlaha v domě byla jen udusaná hlína a všude okolo jen samá bída a chudoba. Její rodiče ale měli vizi, že jejich děti se budou mít lépe než oni. Musejí mít ale vzdělání. Díky její cílevědomosti a inteligenci se dostala na pedagogickou školu do Prahy. Úspěšně absolvovala a věděla jistě, že se není kam vracet. Jediná cesta vede dopředu a nahoru.
Adam k ní natáhl ruku. Neřekl nic, jen se díval těma svýma očima plnýma příslibů a snů. Eva se nadechla. V tu chvíli už věděla, že její rozhodnutí bylo učiněno dávno předtím, než si to sama připustila. Cítila, jak se její prsty samy od sebe propletly s jeho.
Seděli na břehu Seče, nohy ponořené ve vodě. Slunce už zapadalo a hladina byla klidná, jen občas se po ní rozběhly drobné vlnky. Vzduch voněl létem a prohřátými borovicemi. Eva pozorovala Adamův profil - byl zamyšlený, cigareta mu pomalu dohořívala mezi prsty, její kouř se kroutil v podvečerním vzduchu.
"Nikdy jsem o tom nemluvil," řekl najednou tiše, oči upřené na vzdálený břeh, kde se mezi stromy míhaly poslední sluneční paprsky. "O tom, jaké to bylo doma."
Eva mlčela. Instinktivně cítila, že každé slovo by mohlo rozbít křehkost tohoto okamžiku. Jen jemně pohybovala nohama ve vodě, která vytvářela malé víry kolem kotníků.
"Otec..." Adam se odmlčel, típl cigaretu o kámen vedle sebe, drobné jiskry se na moment rozlétly do šera. "Otec byl... jako socha. Vysoký, vzpřímený, vždy v obleku. Každé ráno odcházel do banky se stejným kufříkem, ve stejnou hodinu. Jako by byl součástí nějakého přesného stroje. Nikdy se neusmíval, nikdy se neotočil."
Vzal do ruky kamínek a hodil ho do vody. Sledovali, jak se kruhy na hladině rozšiřují, až se postupně rozplynuly v šeru.
"Pamatuju si, jak jsem sedával na schodech a čekal, až se vrátí z práce. Doufal jsem, že tentokrát... že tentokrát si všimne výkresu, který jsem namaloval. Nebo že se zeptá, jak bylo ve škole." Jeho hlas zněl podivně vzdáleně, jako by přicházel z jiného času. "Ale on vždycky jen prošel kolem, jako bych byl vzduch. Zamířil do své pracovny a zavřel dveře. Ten zvuk zavírajících se dveří si pamatuju dodnes."
Eva si všimla, jak se mu prsty zarývají do písku na břehu, jak jeho ramena ztuhla při těch vzpomínkách. Drobná žilka na jeho spánku pulzovala ve stále rychlejším rytmu.
"Jednou jsem vyhrál závody v běhu. Bylo mi deset a byl jsem tak šťastný... Přiběhl jsem domů s medailí na krku, celý zadýchaný a zpocený nadšením. Matka mě objala, ale on..." Adam se hořce zasmál, ten smích zněl jako praskání suchého dřeva. "Řekl jen 'Sport tě neuživí' a vrátil se ke svým účetním knihám."
Eva položila svou ruku na jeho. Byla studená jako led, přestože večer byl stále teplý.
"Víš, co je zvláštní?" pokračoval Adam po chvíli, hlas měl zastřený emocemi. "Nikdy mě neobjal. Ani jednou. Nemůžu si vzpomenout, že by se mě kdy dotkl, kromě... kromě toho jednoho dne, když jsem rozbil vázu v obýváku." Polkl, ohryzek se mu zachvěl. "To si pamatuju velmi dobře."
V dálce zakřičel pták, jeho volání se neslo nad vodní hladinou. Slunce už téměř zmizelo za horizontem a první večerní chlad se začal plížit od vody, přinášející s sebou vůni rákosí a vlhké země.
"Když jsem byl malý, říkal jsem si, že až budu mít vlastní děti..." Jeho hlas se zachvěl jako list ve větru. "Že jim dám všechno to, co jsem sám nikdy nedostal. Že je budu objímat. Že jim řeknu, jak jsem na ně pyšný. Že..." odmlčel se, slova mu uvízla v hrdle jako nevyřčená modlitba.
Eva sledovala jeho tvář v šeru. Viděla v ní všechnu tu bolest malého chlapce, který toužil po otcově lásce a uznání. Který snil o objetí, jež nikdy nepřišlo. V jeho očích se odrážela poslední světla dne, smíšená s něčím, co mohly být potlačované slzy.
Tma se plížila nad vodou a Eva cítila, jak se Adam vedle ní začíná třást. Nebyla si jistá, jestli zimou nebo emocemi.
"Pojďme dovnitř," řekla tiše a vstala. Písek jí ulpíval na mokrých chodidlech.
Adam ale zůstal sedět, jako by ji neslyšel. Jeho pohled byl stále upřený na tmavnoucí hladinu, kde se začaly odrážet první hvězdy. Prsty se mu zarývaly do písku s takovou silou, že mu zbělely klouby.
"Víš, co je nejhorší?" Jeho hlas zněl dutě. "Že jsem se stal přesně tím, čím byl on. Možná horším."
Eva se znovu posadila vedle něj. Chlad od vody jí stoupal po nohou, ale nevšímala si ho.
"David... jeho kresby..." Adam zavřel oči. "Trhal jsem je. Křičel jsem na něj. Na Marii. Na tebe." Poslední slovo bylo sotva slyšitelné, jako by se rozplynulo ve večerním vzduchu.
Z nedalekého kempu k nim doléhaly tlumené zvuky večerního života - smích, cinkání sklenic, vzdálená hudba. Zvuky normálního světa, který existoval někde daleko od jejich malé bubliny bolesti a pravdy.
"A teď ležím v té posteli," pokračoval Adam. "Bezmocný. Závislý na ostatních. A všechno, co jsem kdy udělal, se mi vrací. Každý křik. Každé slovo."
Vítr zčeřil hladinu a přinesl s sebou vůni kouře z táboráků. Eva se zachvěla, ale ne chladem.
Otevřela oči a sledovala sluneční paprsky na záclonách. Snažila se vybavit něco z toho snu ale ten se propadal do hlubiny zapomění. Určitě v tom snu byl Adam a s něčím se jí svěřoval, ale nemohla si už vybavit nic než prchavý pocit, který se s každou další minutou vzdaloval kamsi za hranici vědomí.
Dnes je poslední den jejího turnusu. Čekalo ji balení a všechny ty věci které se musí udělat. Ale to pro ní nebyl problém. Byla pracovitá, byla cílevědomá. Dokázala toho už mnoho a dokáže ještě víc. Teď už věděla, že se otevírá nová etapa jejího života a těšila se na tu cestu, která vedla od špinavé udusané podlahy v jejich světnici až ke hvězdám. Usmála se a zapnula vařič a usedla ke svému nočnímu stolku, aby se upravila pro dnešní den. Péči o své tělo považovala za samozřejmou část její osobnosti. To jak člověk vypadá zvenčí, určuje to jaký je uvnitř. Pevnou rukou uchopila řasenku.
Svatba se konala v říjnu roku v řijnu roku 1964, kdy listí už začínalo padat ze stromů. Eva s Adamem stáli před oltářem v malém kostele na okraji města. Ten oficiální na národním výboru byl rychlý a bez velkých slov.
"Vážení soudruzi a soudružky, milí snoubenci,
scházíme se dnes zde v této slavnostní síni Městského národního výboru, abychom byli svědky významného okamžiku v životě soudruha Adama Vogela a soudružky Evy Králové. Tento den není jen jejich osobním svátkem, ale i důležitým momentem pro naši socialistickou společnost, neboť manželství je základním stavebním kamenem našeho společenského řádu.
Soudruh Adam Vogel, jako uvědomělý pracovník ve stavebnictví, svou prací přispívá k budování nové, lepší společnosti. Jeho úsilí při výstavbě bytových jednotek pro pracující je příkladem socialistického přístupu k práci. Soudružka Eva Králová pak jako učitelka vychovává novou generaci uvědomělých občanů naší socialistické vlasti.
Spojení těchto dvou mladých lidí tedy není jen záležitostí jejich vzájemné náklonnosti, ale i příslibem vytvoření uvědomělé socialistické rodiny. Rodiny, která bude vzorem pro ostatní a která přispěje k výchově nové generace budovatelů socialismu.
V tento slavnostní den vám, soudruzi snoubenci, připomínám vaše povinnosti vůči sobě navzájem i vůči naší společnosti. Manželství v socialistickém státě není jen soukromou záležitostí, ale i společenským závazkem. Závazkem k vytvoření harmonického domova, k výchově dětí v duchu socialistické morálky a k aktivní účasti na budování naší vlasti.
Soudruhu Vogele, přijímáte soudružku Evu Královou za svou manželku?"
"Ano!"
"Soudružko Králová, přijímáte soudruha Adama Vogela za svého manžela?"
"Ano."
"Na základě vašeho souhlasného prohlášení a podle zákona o rodině prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené. Manželé se dohodli na společném přijmení Vogelovi. Já vám přeji jménem Městského národního výboru mnoho štěstí na vaší společné cestě životem. Nechť je vaše manželství příkladem socialistického soužití a vaše budoucí rodina pevnou součástí naší společnosti.
A nyní vás vyzývám k prvnímu manželskému polibku."
Její šaty byly vypůjčené od sestřenice, jeho oblek z druhé ruky. Na svatební hostinu přišlo jen pár nejbližších příbuzných.
Seděli u prostého stolu v hospodě U Koruny, kde jim hostinský dal zadní salonek za zvýhodněnou cenu. Místo svatebního dortu byly jen domácí koláče od Adamovy matky. Eva pozorovala, jak její novomanžel diskutuje se svým otcem o práci pro stavební společnost, kde už měl slíbené dobře placené místo.
Její vlastní rodiče seděli stranou, trochu zaražení z té skromnosti. Matka východňárka měla o svatbě třetí nejstarší dcery jinou představu. Veselky na Slovensku jsou něco diametrálně jiného. Ale Eva věděla, co dělá. V kabelce měla už připravený rozpočet na první měsíce, pečlivě propočítaný do poslední koruny.
Po hostině se vrátili do malého pokoje v bytu domu, který jednoho dne bude jejich. Celý. Eva sundala svatební šaty a pověsila je na ramínko - zítra je musí vrátit. Adam otevřel láhev vína, kterou dostali jako svatební dar.
Seděli u kuchyňského stolu s oprýskaným linoleem a plánovali. Ona mluvila o večerní škole, kterou by si mohl Adam dodělat. On počítal, kolik by mohli našetřit z jeho platu u nové stavební společnosti. Bude jezdit po celé republice, ale za dvojnásobný plat. O víkendech bude pracovat na domě. Na jeich království. Jejich slova se proplétala s vůní levného vína a cigaretového kouře.
Nebyla to pohádková svatba z románů pro služky. Byla to svatba dvou lidí, kteří věděli, že život je především práce. A oni byli připraveni pracovat - na své budoucnosti, na svém vztahu, na všem, co mělo přijít.
"Ale s tím kouřením je konec," zamračila se v žertu Eva na Adama.
"Tvoje přání je mým rozkazem." Zasmál se Adam a típl cigaretu do popelníku. Nebyla to jeho poslední, občas si ještě tajně zakouří za domem nebo cestou z práce, ale pro svou královnu byl ochoten jít do jakéhokoliv boje. Měl pocit, jakoby zdolal nejvyšší horu světa a připadalo mu, že teď už pro něj není nic co by ho mohlo zastavit jeho touhu zanechat ve svém životě širokou brázdu. V hlavě si maloval plány na budoucnost, představoval si, jak zvelebí dům vlastníma rukama a jak se jednou budou s Evou dívat na své děti běhající po jejich zahradě. Cítil v sobě sílu a odhodlání muže, který právě našel svůj životní směr.
První měsíce v novém domě připomínaly život z jiného století. Eva vstávala za úsvitu, aby zatopila v kamnech. V létě to ještě šlo, ale s příchodem podzimu se každé ráno stávalo bojem s chladem a vlhkostí, která prostupovala starými zdmi.
Prádlo prala na valše ve sklepě, kde si na dvojplotýnkovém vařiči ohřívala vodu v velkém hrnci. Její ruce, zhrubly od práce. Prsty se pokryly mozoly od ždímání prostěradel a povlaků, ale nebylo to pro ní nic neznámého. Jako děti se museli zapojit do všech domácích prací a v tak velké rodině jich bylo hodně.
Adam většinou odjížděl v pondlí brzo ráno a vracel se až v pátek za tmy. Stavěl po celé republice - týden v Ostravě, dva v Bratislavě, měsíc v Brně. Když přijel domů, přivezl vždy něco, co "sehnal přes známé". Jednou to byla pračka z NDR, jindy nová kamna. Měl dar nacházet správné lidi ve správný čas a na správných místech. Nebylo nic s čím by si nevěděl rady.
"Koukej, co jsem přivezl," položil jednou večer na stůl balík. "Tapety z Polska. Kamarád je tam má v obchodě."
Eva se usmála. Věděla, že "kamarád v obchodě" znamená složitou síť kontaktů a protislužeb, kterou si Adam budoval. Ale fungovalo to. Jejich dům se pomalu měnil z ruiny v domov.
Samota byla těžká, ale jen do doby než se narodil David. Dlouhé večery trávila Eva starostí o Davida, čtením knih nebo pletením. Občas zašla k sousedce na kávu, ale většinou byla sama se svými myšlenkami a plány. Představovala si, jak jednou bude dům vypadat, až bude hotový. Jak v něm budou znít Davidův dětský smích.
Adam byl její kotva. I když byl často pryč, jeho přítomnost cítila v každém koutě domu. V opravené střeše, v nových oknech, v každém vylepšení, které postupně přidával. Byl to muž činu, který si vždy věděl rady. Když něco potřeboval, věděl přesně, na koho se obrátit, komu zavolat, s kým promluvit.
Povahu měl trochu složitější. Byl to veliký srdcař. Dovedl se nadchnout, ale také rozčílit. Občas se trochu hádali, ale to k manželství patří. Navíc miloval Davida a když se narodila o tři roky později Marie, mohl se pominout. Byl na ně fixovaný víc než ona. Pro něj to byla radost a štěstí, hrál si s nimi a učil je každý krok. Pro ni to byla především starost a péče. Měla představu jak by měla vypadat správná matka, která se o vše stará.
"Mají děti rukavice? Ty čepice jsou mokré. Musíte už do postele. Šup šup. Vyčistit zuby a spát."
Být dobrou matkou pro ni znamenalo, aby její děti byly co nejlepší vizitkou. Obě budou mít vysokoškolské vzdělání a obě se budou mít zase o něco lépe než se mají oni.
Adam seděl na posledním schodu a poslouchal tikání hodin. Každý večer ve stejnou dobu - přesně v 18:15 - se ozval zvuk klíče v zámku. Otec se vracel ze směny ve skladu Kovolisu, kde pracoval už třetím rokem. Předtím... předtím nosil oblek a každé ráno si četl noviny u snídaně. Teď přicházel v montérkách, které páchly motorovým olejem a železnými pilinami. Z jeho bot se na podlaze tvořily tmavé šmouhy, které matka každý večer v tichosti stírala hadrem.
Dnes měl Adam důvod čekat. V aktovce měl složený výkres - pohled na Hradčany, který namaloval ve škole. Paní učitelka Nováková ho pochválila před celou třídou a řekla, že má talent. Dokonce ho chtěla poslat na nějakou soutěž. Adam strávil celé odpoledne představami, jak otci ukazuje výkres, jak se mu v očích objeví jiskra hrdosti, možná i náznak úsměvu.
Klíč zarachotil v zámku přesně v očekávaný čas. Adam sevřel výkres v rukách tak pevně, až se papír na okrajích pomačkal. Otec vešel dovnitř, vysoký a šedý jako stín. Ani si nesundal boty, když procházel kolem schodů. Ve vzduchu se vznášel těžký pach továrny, který se mísil s vůní matčina guláše z kuchyně.
"Tati..." začal Adam.
Otec se zastavil, ale neotočil se. Jeho záda byla jako zeď - neprostupná, chladná. Na límci montérek měl tmavou skvrnu od oleje.
"Namaloval jsem..." Adam vstal a natáhl ruku s výkresem. "Paní učitelka říkala..."
"Už zase kreslíš?" Otcův hlas zněl unaveně. Ne naštvaně, ne zklamaně - prostě jen unaveně. To bylo možná horší. "Měl by ses radši učit něco užitečného."
"Ale..." Adam cítil, jak mu hlas slábne. "Je to soutěž. Školní..."
Otec konečně otočil hlavu. Jeho oči přelétly po výkresu bez zájmu. "Soutěž? A k čemu ti to bude? Myslíš, že v téhle době někdo potřebuje obrázky?" Zavrtěl hlavou. "Podívej se na mě. Třicet let v bance, vysoká škola, a kde jsem skončil? Ve skladu, mezi..." nedokončil větu. Místo toho si začal rozepínat kabát, pohyby pomalými a mechanickými.
"Běž si dělat úkoly," řekl po chvíli ticha. "A nech ty kraviny s kreslením. V životě potřebuješ něco pevného. Jistotu."
Adam stál na schodech a díval se, jak otec míří ke své pracovně. Dveře se za ním zavřely s tichým kliknutím. Tak tiše, jako když se zavírá rakev.
Z kuchyně se ozvalo cinkání nádobí - matka chystala večeři. Její kroky byly stejně mechanické jako otcovy pohyby, stejně pravidelné jako tikání hodin na zdi. Nikdo nemluvil. V domě vládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet.
Adam se díval na svůj výkres. Hradčany na něm už nevypadaly tak majestátně jako ve škole. Barvy se zdály vybledlé, linie nejisté. Pomalu, velmi pomalu začal papír skládat. Jednou, dvakrát, třikrát - až z něj byla malá lodička. Taková, jaké pouštěl na Vltavě, když byl mladší a svět ještě dával smysl.
Z pracovny se ozval zvuk otevírané zásuvky. Adam věděl, co to znamená. Otec vytáhl svůj starý kožený kufřík - ten, se kterým kdysi chodil do banky. Teď v něm místo dokumentů nosil papíry popsané čísly a výpočty. Každý večer je kontroloval, přepočítával, jako by v nich hledal nějakou chybu ve vesmíru, která by vysvětlila, jak se všechno mohlo tak pokazit.
Zezdola se ozvalo matčino volání: "Večeře!"
Adam vstal a zamířil do kuchyně. Cestou pustil papírovou lodičku z okna. Sledoval, jak se snáší na ulici jako list ze stromu. Někde pod ním zaštěkal pes a z tovární čtvrti se ozvalo houkání směny. Svět venku žil svým vlastním životem, zatímco jejich dům byl jako akvárium plné nehybné vody - tiché, chladné a bez života.
Za stolem seděli všichni tři, každý zahleděný do svého talíře. Příbory cinkaly o porcelán v pravidelném rytmu. Nikdo nepromluvil. Adam počítal sousta - patnáct, šestnáct, sedmnáct. Představoval si, že každé sousto je jeden schod na dlouhém schodišti, které vede někam pryč. Někam, kde lidé mluví. Kde se smějí. Kde otcové nosí obleky a čtou noviny u snídaně a dívají se svým dětem do očí.
Když dojedli, otec vstal a beze slova se vrátil do pracovny. Matka začala sklízet ze stolu, její pohyby byly jako strojové - naučené, precizní, bez života. Adam jí chtěl pomoct, ale věděl, že by to narušilo její rutinu. A rutina byla to jediné, co jim zbylo.
Později toho večera, když ležel v posteli, slyšel skrz tenkou zeď otcův hlas. Mluvil sám se sebou, jak to dělával každý večer - opakoval čísla, data, částky. Byl to jeho vlastní druh modlitby, litanie čísel, které možná dávaly smysl jen jemu. Adam zavřel oči a představoval si, že ty zvuky jsou vlny narážející na vzdálený břeh. Že je někde daleko, na místě, kde slova něco znamenají a kde ticho není tak těžké, že by se v něm dalo utopit.
A možná právě tehdy, v tom pokoji plném stínů a šeptaných čísel, se v malém Adamovi začalo rodit odhodlání. Že až bude mít jednou vlastní rodinu, bude to jiné. Že jeho děti nebudou počítat sousta u večeře a čekat na zvuk klíče v zámku s obavami. Že bude lepším otcem.
Nevěděl ještě, že někdy jsou rány tak hluboké, že se dědí jako temná krev. Že ticho může být nakažlivé a že někdy, když se nejvíc snažíme nebýt jako naši rodiče, se jim nejvíc podobáme.
Adam ležel v posteli a díval se do tmy. Přes pootevřené okno pronikaly zvuky nočního města - vzdálené houkání vlaku, štěkot psů, tlumený smích z hospody na rohu. Tak jiné než ticho jejich večeří.
V představách viděl svůj budoucí domov. Velký dubový stůl, na něm bílý ubrus a vůně čerstvě uvařeného jídla. Jeho žena by stála u sporáku, její pohyby by byly lehké, přirozené - ne jako matčiny strojové úkony. Děti by seděly na svých místech, tváře rozzářené, plné příběhů ze školy.
"Tati, dneska jsem dostal jedničku z matematiky," řekl by syn.
"A já jsem namalovala obraz," přidala by se dcera. A on by se usmál, pochválil je, možná by je pohladil po vlasech. Žádné ticho, žádné uhýbání pohledem. Jen teplo, smích a vůně domova.
U stolu by mluvili o všem možném. O učitelích a spolužácích, o knihách které četli, o snech které měli. Jeho děti by nikdy nemusely polykat slova spolu s jídlem, nikdy by nepočítaly sousta ani minuty do konce večeře.
"Měl jsem dnes zajímavý den v práci," řekl by své rodině. A oni by poslouchali, ptali se, zajímali se. Žádné unavené pohledy, žádné těžké mlčení visící ve vzduchu jako olověný mrak.
Představoval si, jak by byl hrdý na každý jejich úspěch - velký či malý. Jak by je podporoval v jejich snech, ať už by chtěly být čímkoliv. Malíři, lékaři, nebo třeba kosmonauti - na tom by nezáleželo. Důležité by bylo jen jejich štěstí.
Bylo léto 1978 a David s Marií seděli na verandě horské chaty v Krkonoších. Večerní slunce barvilo okolní kopce do odstínů zlata a červeně. Marie pozorovala, jak její bratr skicuje panorama před nimi - jeho ruka se pohybovala po papíře s jistotou člověka, který přesně ví, co chce zachytit.
"Zítra půjdeme na Sněžku," oznámil otec, který vyšel na verandu s hrnkem kávy v ruce. Bylo mu čtyřicet a jeho postava byla stále atletická, i když ve vlasech se už začínaly objevovat první šediny. "Vyrážíme v šest."
Marie si všimla, jak David nepatrně ztuhl. Východ slunce byl jeho oblíbený čas na malování, a teď bude muset místo toho šlapat do kopce. Ale neřekl nic, jen přikývl a pokračoval v kreslení.
Otec se zastavil za Davidovým ramenem a díval se na vznikající kresbu. Marie zadržela dech. Obvykle následovala kritika - bylo to buď příliš nepraktické, nebo ztráta času, nebo obojí. Ale tentokrát bylo ticho jiné.
"To světlo..." řekl otec po chvíli měkce, tak měkce, že to znělo jako hlas někoho jiného. "To je přesně ono. Takhle to tu vypadá každý večer."
David vzhlédl, překvapený tím nezvyklým tónem. Marie viděla, jak se jejich pohledy setkaly - dva páry stejných očí, které se na sebe dívaly bez obvyklého napětí.
"Víš," pokračoval otec, opíraje se o zábradlí verandy, "když jsem byl mladý, chtěl jsem být geodet. Chodit po horách, měřit, kreslit mapy..." Odmlčel se a upil kávy. "Ale děda řekl, že to není práce pro syna z dobré rodiny. Že musím do banky, jako on."
Marie cítila, jak se vzduch na verandě změnil. Jako by někdo otevřel okno do místnosti, která byla dlouho zavřená. David položil tužku a díval se na otce s výrazem, který Marie nikdy předtím neviděla - byla v něm směs překvapení a něčeho, co mohlo být pochopení.
"Proto jsi pak šel na stavařinu?" zeptala se Marie tiše, bojíc se, že zvuk jejího hlasu může rozbít tu křehkou chvíli.
Otec se usmál - ne tím svým obvyklým úsměvem plným sebejistoty, ale jaksi smutně, nostalgicky. "Aspoň jsem mohl být venku. Chodit po staveništích, plánovat, měřit..."
Slunce už téměř zapadlo za hřebeny hor. V údolí pod nimi se začínala rozsvěcet první světla. David se vrátil ke své kresbě a Marie si všimla, že přidal několik nových tahů - zachycovaly měkké, teplé světlo, které na moment ozářilo otcovu tvář.
Druhý den ráno, když stoupali na Sněžku, otec šel vzadu. Ne proto, že by nemohl rychleji - byl stále ve výborné kondici. Ale každých pár set metrů se zastavil s Davidem, ukazoval mu na východní obzor, kde slunce pomalu stoupalo nad horizont, měnilo barvy mraků a vrhalo dlouhé stíny přes horské louky.
Marie je pozorovala zpovzdálí. Viděla, jak se David zastavuje, vytahuje svůj skicák, rychlými tahy zachycuje měnící se světlo. A viděla otce, jak stojí vedle něj, mlčky, s rukama v kapsách, díval se střídavě na východ slunce a na papír v Davidových rukou.
Bylo to jako pohled do paralelního vesmíru - do světa, kde věci mohly být jinak. Kde otec mohl být geodet, kreslící mapy horských štítů. Kde David mohl malovat, aniž by se musel bát kritiky. Kde minulost neseděla jako těžký kámen na jejich ramenou.
Ten výlet na hory byl její nejkrásnější vzpomínka. Možná to bylo tím dobrodružstvím, možná tím že tu byl jen otec, který nic nehrotil, večer popíjel s ostatními dole v jídelně a přes den je učil lyžovat. Byl tu šťastný. Když byl šťastný, byl to ten nejlepší táta jakého mohla mít. Všichni jim záviděli, když kouzlil nad sporákem a připravoval voňavé speciality z konzerv, vtipkoval a všechno to napětí, které doma panovalo, jakoby nikdy nebylo. Otec plánoval každý den do poslední minuty. Určitě se v nich všech něco se změnilo. Marie to viděla v Davidových očích, když později ten večer dokončoval kresbu východu slunce nad Sněžkou. V jeho tazích bylo něco nového - možná pochopení, možná odpuštění, možná prostě jen vědomí, že i v jejich otci bylo něco krásného, něco co neměli možnost tak často poznat. Matka byla rozum. Otec byl srdce. Někdy vášnivě laskavé, jindy hrozivě zlověstné. Stálo za to, usilovat o jeho náklonost.
O mnoho let později, když David odešel do světa hledat své vlastní cesty a Marie zůstala, aby se starala o stárnoucí rodiče, často myslela na to ráno v horách. Na ten krátký moment, kdy světlo proniklo skrz trhliny v pancíři, který si její otec vybudoval. Na to, jak někdy i ti nejtvrdší lidé v sobě nosí měkká místa - vzpomínky na sny, které museli opustit, na cesty, kterými nemohli jít.
Možná proto se David stal tím, kým se stal - věčným hledačem světla, které zahlédl toho rána. A možná proto se ona stala lékařkou - aby mohla léčit nejen těla, ale i ty neviditelné rány, které si všichni neseme v sobě.
Ranní mlha se zvedala z lesního podrostu jako dech spícího obra. Adam kráčel po měkkém mechu, jeho těžké boty zanechávaly v rose temné otisky. Za ním cupitali David s Marií, jejich drobné kroky téměř neslyšné ve srovnání s jeho pevnou chůzí.
"Tady!" zavolal David nadšeně a ukázal pod smrk, kde se v šeru leskla hnědá hlavička hřiba.
Adam se usmál - ne tím svým obvyklým rychlým, praktickým úsměvem, ale něčím hlubším, opravdovějším. "Výborně," pochválil syna a klekl si vedle něj. "Vidíš, jak má krásnou sametovou nožku? To je pravák." Jeho ruka, obvykle tak netrpělivá a tvrdá, teď něžně odhrnula mech kolem houby. "A podívej se pod klobouk - vidíš tu houbovou vůni?"
Marie přiběhla blíž, její copánky poskakovaly při každém kroku. "Tati, a můžu ho uříznout já?"
"Pojď sem," pokynul jí Adam a vytáhl z kapsy svůj houbařský nůž - měl ho už léta, rukojeť byla ohlazená používáním do lesklého jantaru. Vedl její malou ruku s nožem k nožičce houby. "Jemně... takhle... aby zůstalo podhoubí..."
Houba se oddělila s tichým prasknutím. Marie ji držela v dlani jako poklad, její oči zářily pýchou.
Z ruksaku na Adamových zádech vyčuhovala mapa - ale nepotřebovali ji. Adam znal tyhle lesy jako své boty. Každou pěšinu, každý potok, každé místo, kde rostly ty nejlepší houby. Byl to jeho svět, daleko od staveb a plánů a termínů.
"Pojďte," řekl a sundal batoh. "Dáme si svačinu."
Usadili se na padlém kmeni. Adam vytáhl termosku s čajem a domácí buchty zabalené v ubrousku. Eva je upekla předchozí večer - její způsob, jak být s nimi, i když sama dala přednost nedělnímu úklidu před "trmácením po lese", jak tomu říkala.
David se zakousl do buchty a rozhlížel se kolem. Sluneční paprsky pronikaly větvemi a vytvářely na lesní půdě mozaiku světla a stínů. Někde v dálce zaklepal datel.
"To je klavírista lesa," řekl Adam s úsměvem. "Poslouchejte... slyšíte ten rytmus?"
Marie zavřela oči a naklonila hlavu. "Jako když ty hraješ na klavír, tati!"
Adam se zasmál - hlubokým, uvolněným smíchem, který doma slýchávali jen zřídka. Tady, pod korunami stromů, jako by z něj spadla nějaká tíha. Jeho ramena nebyla tak napjatá, jeho pohyby byly měkčí, hlas teplejší.
"A tohle?" ukázal na mraveniště opodál. "To je celé město. Podívejte..." Klekl si a jemně odhrnul několik jehličí. "Vidíte ty cestičky? Každý mravenec přesně ví, kam jde, co má dělat..."
David pozoroval otcovy ruce - ty samé ruce, které doma často bušily do stolu nebo se zatínaly v pěst, teď něžně ukazovaly na drobné detaily lesního života. Jeho hlas, který v domě často burácel jako hrom, tady v lese zněl měkce a moudře.
Odpoledne je zavedl k lesnímu potoku. Voda bublala přes kameny pokryté mechem, vytvářela miniaturní vodopády a tůňky.
"Tady jsem chodíval s dědou," řekl Adam tiše, spíš pro sebe než pro děti. "Učil mě poznávat houby, stromy, ptáky... ."
Marie si sundala sandály a ponořila nohy do studené vody. David si sedl na kámen a začal skicovat kmen starého buku, jehož kořeny se proplétaly nad potokem jako prsty obra.
Adam je pozoroval a něco v jeho tváři změklo. Cítil se lehce a naplněně. Průvodce těch křehkých bytostí, kapitán velké pevné lodi, který bdí nad bezpečím své posádky. Byl průvodcem, vypravěčem, strážcem lesních tajemství.
Když se slunce začalo sklánět k západu a stíny se prodlužovaly, Marie si povzdechla: "Kéž by tenhle den nikdy neskončil."
David přikývl, aniž by vzhlédl od svého skicáku. V jeho kresbě byl les plný světla a stínů, stejně jako otcova tvář - složitá, proměnlivá, plná kontrastů.
Adam si přehodil ruksak na záda. Byl těžší o nasbírané houby, ale jeho krok byl lehký. "Musíme domů," řekl. V jeho hlase bylo slyšet stejnou lítost, jakou cítily děti.
Cestou zpět les pomalu temněl. Adamův hlas vyprávěl příběhy o každém stromu, každé cestičce. Marie držela jeho ruku - ne proto, že by se bála tmy, ale proto, že chtěla být blíž tomu okamžiku, té chvíli, chtěla si ji udržet v ruce na vždy, nebo alespoň ještě chvilku, než se vrátí zpátky do města. Cítila se v bezpečí.
David šel o krok pozadu, jeho oči zachycovaly poslední paprsky slunce pronikající větvemi. V hlavě už si představoval, jak tento den přenese na papír - ne jen stromy a stíny, ale hlavně tu zvláštní, vzácnou něhu v otcově tváři, ten klid v jeho očích, tu lásku, která zde v lese mohla konečně volně dýchat.
Věděli, že zítra se vrátí do města, do domu plného příkazů a očekávání. Že otec bude zase tím přísným, náročným mužem, který křičí kvůli známkám a neuklizeným botám. Otci, který chce své děti stůj co stůj dostrkat do šťastného života, ve kterým jim nic nebude chybět, budou mít všeho dostatek a založí si svoje vlastní rodiny. Rodiny, ve kterých budou zase oni těmi nejlepšími lodivody, dle svých schopností a sil. Ale tenhle den si uchovají jako vzácný poklad - den, kdy viděli jinou tvář svého otce, tvář, kterou rozsvítilo lesní světlo a vůně jehličí. Ten obraz se jim vryl do paměti jako vzácná fotografie - otec bez své obvyklé masky přísnosti, uvolněný a téměř něžný, který se dotýká kůry stromů a vysvětluje jim názvy hub. Bylo to jako by les dokázal rozpustit všechny ty vrstvy tvrdosti, které si za ta léta ve městě kolem sebe vybudoval, a nechal vyplout na povrch jeho skutečnou podstatu.
Byt byl plný cigaretového kouře a dunění basů z repráků. Tereza seděla v křesle, nohy přehozené přes opěradlo, v ruce další plechovku piva. Cítila, jak jí alkohol koluje v žilách - teplý, osvobozující proud, který rozpouštěl všechny ty neviditelné provazy, jimiž byla obvykle spoutaná.
Sledovala ostatní v místnosti přivřenýma očima. Petra s Tomášem se tulili v rohu, zamilovaně si něco šeptali. Linda tančila uprostřed pokoje, její pohyby byly uvolněné, bezstarostné. A Marek - ten nový kluk z béčka - se na ni díval přes okraj své skleničky s coca-colou.
"Nepijete?" zavolala na něj Tereza. Její hlas zněl ostřeji, než zamýšlela. Nebo možná přesně tak ostře, jak chtěla.
Marek zavrtěl hlavou. "Někdo musí řídit."
"Ach ano," protáhla Tereza a posadila se zpříma. "Pan Zodpovědný. Pan Dokonalý. Kolik lidí jsi dneska zachránil?"
Něco v jejím tónu způsobilo, že Linda přestala tančit. Petra s Tomášem zvedli hlavy.
"Terezo," začala Linda opatrně. "Nech ho být."
"Proč?" Tereza se zasmála - byl to prázdný, řezavý zvuk. "Copak se nemůžu zeptat? Všichni přece víme, jak je úžasný. Sportovec, samé jedničky, rodiče jsou na něj tak pyšní..."
Poslední slova vyplivla jako něco hořkého. V hlavě jí šumělo. Všechny ty roky sebekontroly, všechny ty momenty, kdy musela být tichá, hodná, správná - to všechno se teď rozpouštělo v alkoholovém oparu.
"Hele," ozval se Marek klidně. "Jestli máš nějaký problém..."
"Problém?" Tereza se zvedla z křesla, trochu nejistě. "Já nemám problém. Ty máš problém. Všichni máte problém. Chodíte tady, předstíráte, že je všechno v pohodě. Že život je báječný. Že když se budete dobře učit a poslouchat, všechno dobře dopadne."
Udělala krok k Markovi. "Ale víš co? Je to všechno lež. Jedna velká, pokrytecká lež."
"Měla bys přibrzdit," řekl Tomáš.
"Ty mě budeš poučovat?" otočila se k němu Tereza. "Pan Dokonalý Vztah? Viděla jsem tě minulý týden s tou zrzkou z céčka. Petro, víš o tom?"
V místnosti se rozhostilo ticho. Petra zbledla.
"Terezo, přestaň," řekla Linda ostře.
"Nebo co?" Tereza se k ní otočila s úsměvem, který se podobal spíš šklebu. "Co mi uděláš? Řekneš to mému tátovi? Tomu by se to líbilo, že? Další důvod, proč..."
Nezaregistrovala pohyb. Jen náhlou, ostrou bolest ve tváři a pak podlahu, která se jí zničehonic objevila před očima. Trvalo jí několik vteřin, než si uvědomila, že leží na zemi. Že ji Petra udeřila.
Místnost ztichla, jen hudba dál duněla z repráků. Tereza ležela na podlaze a cítila, jak jí po tváři stéká horká slza. Nebyla si jistá, jestli je to z bolesti nebo z něčeho jiného.
"Ty krávo," zašeptala, ale znělo to spíš unaveně než naštvaně.
Nikdo se nepohnul, aby jí pomohl vstát. Jen Linda po chvíli vypnula hudbu. V náhlém tichu bylo slyšet Terezin přerývaný dech.
Pomalu se posadila, opřela se zády o zeď. Svět se točil, ale ne tím příjemným způsobem jako předtím. V puse cítila kovovou pachuť - musela se kousnout do rtu, když padala.
"Měla bych zavolat tvému tátovi," řekla Linda tiše.
Tereza se zasmála - krátce, hořce. "Jasně. Zavolej mu. Řekni mu, jak jeho dcera zase všechno podělala. Jak není schopná se chovat normálně. Jak potřebuje... očistit."
To poslední slovo vyslovila tak tiše, že ho možná nikdo neslyšel. Před očima se jí míhaly obrazy - studená voda, silné ruce držící její ramena, křik... Zamrkala, aby je zahnala.
Petra už odcházela, Tomáš spěchal za ní. Linda začala sbírat prázdné plechovky. Marek tam stál, díval se na ni s výrazem, který nemohla nebo nechtěla rozluštit.
"Nepotřebuju pomoct," řekla dřív, než mohl něco nabídnout. Její hlas zněl cize, jako by patřil někomu jinému. "Nepotřebuju ničí pomoc."
Ale jak tam tak seděla na podlaze cizího bytu, s hořící tváří a rozmazaným pohledem, část jí věděla, že to není pravda. Že možná právě proto všechny odstrkuje - protože se bojí té chvíle, kdy by ji někdo mohl vidět takovou, jaká doopravdy je. Zraněná. Vystrašená. Stále to šestileté děvčátko pod studenou sprchou, které se učilo, že city jsou něco, co musí být vždy pod kontrolou. Její prsty se bezděčně sevřely do pěstí, nehty se zaryly do dlaní až to zabolelo.
Alkohol v jejích žilách už nepřinášel osvobození. Jen tupou bolest a známý pocit prázdnoty, který se rozléval tělem jako temná mlha. Ale aspoň to byl její pocit. Aspoň něco, co si mohla vybrat sama. Přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama, jako by se snažila udržet pohromadě všechny ty kousky, které se v ní rozpadaly. Místností se rozléhalo jen tiché tikání hodin a její mělký, přerývaný dech.
Linda nakonec zavolala taxi. Tereza se nebránila, když ji vedla k autu, ani když jí pomáhala s bezpečnostním pásem. Svět se stále točil, ale jinak než před hodinou - teď v tom kolotoči byly ostré hrany a temné stíny.
"Kam to bude?" zeptal se taxikář a podíval se do zpětného zrcátka.
"Ke mně," řekla Linda dřív, než mohla Tereza protestovat. "Bukovská 27."
Tereza se opřela o chladné sklo okýnka. Město za ním ubíhalo v rozmazaných pruzích světel a stínů. V hlavě jí dunělo - ne už příjemné bzučení alkoholu, ale těžký, dunivý rytmus, který připomínal kroky na schodech. Otcovy kroky.
"Neměla bych zavolat tvému tátovi?" zeptala se Linda tiše.
"Ne." Terezin hlas zněl chraplavě. "Prosím, ne."
Linda si povzdechla, ale nic neřekla. Znala Terezu od základní školy, byla svědkem všech těch let, kdy se její kamarádka postupně měnila z veselé holky v tuhle... v co vlastně? V někoho, kdo se topí a přitom odmítá každou nabízenou ruku.
V bytě u Lindy se Tereza zhroutila na gauč. Linda jí přinesla sklenici vody a Ibalgin.
"Chceš o tom mluvit?"
Tereza zavrtěla hlavou. Pak, po dlouhé chvíli ticha, řekla tak tiše, že to bylo sotva slyšet:
„Nemáš něco k pití?“
Linda rezignovaně vzdychla. Vyšla z pokoje a za chvíli se vrátila s lahví vodky a pomerančovým džusem. Ze stolku vzala papírový kelímek od kávy a nalila do něj trochu vodky a zalila džusem. Podala pítí Tereze.
Tereza se zvedla. „Je mi blbě.“ Svalila se do postele u stěny pod knihovnou celá se schoulila. Linda odložila pití na stolek a lehla si k ní na postel. Zadívala se do stropu, kde byly nalepené fluerescenční hvězdy. Dívala se na ně už mnoho let, mnoho bezesných nocí.
„Můžu… mužu k tobě?“ Šeptla Tereza. Linda natáhla ruku a Tereza se k ní přivinula. Pevně se jí držela, jakoby potřebovala záchytný bod v rozbouřeném moři.
Linda dál zírala do tmy a poslouchala Terezin přerývaný dech. Pod její rukou cítila, jak se kamarádčino tělo třese - možná zimou, možná něčím hlubším. Fluorescenční hvězdy na stropě vrhaly slabou záři, připomínající vzdálené majáky v bouři.
Co by měla udělat? Zavolat Pavlovi, Terezinu otci? Ne, to by byla zrada. Tereza by jí to nikdy neodpustila. Ale sledovat jak se někdo topí je tak bolestné…
Linda si vybavila ten večer před měsícem, kdy našla Terezu na záchodcích v klubu, jak zvrací. Tehdy to bylo poprvé, co ji viděla takhle. Od té doby se to opakovalo častěji a častěji. Jako spirála točící se dolů.
Tereza se k ní přitiskla ještě blíž, její prsty se zarývaly do Lindina trička. "Nech mě tu prosím spát," zamumlala.
"Jasně," zašeptala Linda. Co jiného mohla říct? Všechny ty fráze o tom, že by měla přestat pít, že takhle to dál nejde, že existuje pomoc - ty už zkusila. Tereza je odbyla mávnutím ruky nebo vzteklým výbuchem.
Linda cítila, jak se jí do očí derou slzy frustrace. Tohle nebyla ta Tereza, kterou znala od dětství. Ta holka, co se smála nahlas a měla plány. Tahle verze její kamarádky byla jako prázdná schránka - a Linda netušila, jak ji znovu naplnit životem.
Terezin dech se pomalu zklidňoval, jak upadala do neklidného spánku, občas přerušovaného tichým zamumláním. Linda ležela bez hnutí a přemýšlela o všech těch nocích, které takhle strávily, o bezesných hodinách plných starostí a marného doufání. O všech těch ránech, kdy Tereza odešla bez rozloučení, zanechávajíc po sobě jen prázdnou postel a těžký vzduch prosycený alkoholem. O všech těch zprávách, které zůstaly bez odpovědi, ztracené někde v digitálním prázdnu spolu s Lindinou nadějí. Nahnula se nad její tvář, na které ve spánku povolilo napětí, a políbila ji s něhou, která v sobě nesla stejný díl lásky jako smutku.
Tereza se probírala v batohu, který nechala včera večer pohozený u postele. Její prsty nahmataly známé plastové platíčko s antihistaminiky. Vytáhla jeden prášek a spolkla ho nasucho - byla to rutina, kterou si vypěstovala po letech zkušeností. Bez něj by se jí po sprše kůže pokryla rudými, svědivými fleky.
Horká voda ji trochu probrala z kocoviny. Osušila si vlasy a omotala se ručníkem. Když vyšla z koupelny, Linda ještě spala na posteli pod knihovnou. Noční košile se jí vyhrnula až k pasu a odhalovala dlouhé štíhlé nohy. Ranní světlo pronikající skrz záclony kreslilo na její pokožce jemné stíny.
Tereza nechala ručník sklouznout na zem. Vklouzla pod přikrývku a přitiskla se k Lindě zezadu. Její nahá kůže se dotýkala Lindina těla. Něžně políbila místo, kde krk přecházel v rameno.
Ucítila, jak Linda ztuhla překvapením. Po chvíli se však otočila čelem k Tereze. Jejich oči se setkaly. Několik vteřin probíhal jejich mlčenlivý dialog. Potom se Tereza naklonila blíž a přitiskla své rty na Lindiny.
Odpuštění
Marie opatrně nadzvedla bažanta. Tekutina uvnitř se zatřpytila ve světle žárovky, jak jej nesla směrem k záchodu. Místnost byla cítit dezinfekcí a tím zvláštním pachem nemocničních pokojů, který se usazuje ve všem - v závěsech, v prádle, ve vzduchu.
"Počkej," ozval se otcův hlas ze postele. Byl slabý, ale pořád v něm bylo něco z té dřívější autority. "Mařenko," na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "Radši bys byla někde jinde viď." Marie na něm viděla, že to myslí opravdově, cítila že vnímá její pomoc a že si uvědomuje, že to není samozřejmost.
Marie se zastavila s bažantem v ruce. Otec se na ni díval z postele, jeho oči byly jasné navzdory vyčerpání, které se odráželo v jeho tváři.
"Tohle děláš každý týden," řekl tiše. "Místo abys byla s rodinou, s manželem... musíš se starat o starého, nemohoucího chlapa."
"Tati..." začala Marie, ale on ji přerušil mávnutím ruky - gesto tak známé z dětství, teď však místo příkazu vyjadřovalo něco jiného. Možná omluvu.
"Víš," pokračoval, zatímco Marie stála s bažantem v ruce, "když jsem byl mladý, myslel jsem si že zvládnu všechno. Měl jsem pod sebou desítky chlapů, vždycky jsem je zvládnul…"
"Já vím tati."
"Stáří je na hovno." Odmlčel se, jeho pohled zalétl k oknu. Marie nevěděla přesně co se mu honí hlavou, ale cítila velkou lítost. Bála se chvíle, kdy tu nebude její otec, kdy odejde a nechá ji tu samotnou.
Marie položila bažanta na stolek a sedla si na kraj postele. "Každý dělá, co umí." řekla měkce.
"Když konečně přijdeš na to, jak žít život, život pomalu končí."
Marie cítila, jak se jí v hrudi něco sevřelo. Vzpomněla si na všechny ty momenty strachu, ale také na chvíle radosti a lásky, vnímala jak je to v ní všechno propletené, nejde to žádným způsobem rozmotat, utřídit nebo kvantifikovat. Věděla jak je na ní pyšný, co v životě dokázala a už dávno mu odpustila vše co mu kdysi měla za zlé.
Člověk prostě dělá věci nejlépe jak umí. Nemůže je dělat lépe, stejně jako nezralá hruška nemůže chutnat jako zralá, hříbě nemůže běhat jako závodní hřebec, dítě nemůže obsluhovat jadernou elektrárnu. Ani ona nebyla dokonalá matka, viděla na sobě spoustu chyb, ale taky věděla, že se snaží dělat vše nejlépe jak to umí.
"Někdy," řekl po chvíli ticha, "když se člověk dostane do úzkých, je to jako by se v něm probudilo něco... něco pradávného. Jako zvíře zahnaného do kouta." Jeho prsty se zachvěly na přikrývce. "Chtěl jsem pro vás jen to nejlepší."
Marie vzala jeho ruku do své. Byla lehká jako ptačí křídlo, kůže tenká a průsvitná. Kde byla ta síla, která kdysi dokázala třást celým domem?
"Já vím," řekla pomalu, "každá generace si nese své jizvy. Ty jsi nesl ty své, já nesu svoje. Ale možná... možná jsme každý o kousek dál. O trochu lepší než ti před námi."
Otec zavřel oči. Po tváři mu stekla slza. "Nezlobíš se?"
Marie se nadechla. V tom nádechu bylo všechno - vůně dezinfekce, nemocniční světlo, tíha bažanta čekajícího na vylití, roky strachu i lásky, momenty něhy i bolesti.
"Už jsem ti odpustila, tati," řekla tiše. "Už dávno."
Když později vylévala obsah bažanta do záchodu, uvědomila si, že někdy je očista víc než jen fyzický akt. Že někdy musíme vypustit starou bolest, staré křivdy, abychom mohli být skutečně svobodní. Ne proto, že by to, co se stalo, bylo správné. Ale proto, že držet se té bolesti už nemá smysl.
Vrátila se do pokoje. Otec už spal, jeho dech byl pravidelný a klidný. Ve spánku vypadal křehký, zranitelný. Tak jiný než ten velký táta z jejího dětství. Upravila mu přikrývku a na moment nechala ruku spočinout na jeho rameni.
"Dobrou noc, tati," zašeptala.
A možná, jen možná, se ve tmě pokoje mihlo něco jako úsměv na jeho spící tváři.
Marie seděla na židli u postele a pozorovala otcův klidný spánek. V hlavě se jí převalovaly myšlenky jako oblázky v řece. Každá měla svůj tvar, svou váhu, svůj příběh.
Vzpomněla si na Richarda, jak se kdysi trápil s matematikou. Hodiny mu vysvětlovala rovnice, zatímco on se díval do učebnice jako do cizího jazyka. Tehdy se na něj zlobila, nechápala, proč to nejde. Později pochopila, že každý máme své hranice - někdo v matematice, někdo v emocích, někdo v síle odpouštět.
Její otec nebyl zlý člověk. Byl jako strom, který vyrostl v bouři - silný, ale pokroucený větrem své doby. Jeho větve se natahovaly k světlu nejlépe, jak uměly. Že některé byly křivé, některé zlomené - to nebyla jeho vina. To byla jen jeho hranice, jeho limit.
Stejně jako David se svým věčným hledáním duchovní cesty. I on narážel na své limity, i když si to nechtěl přiznat. Jeho zanícená esoteričnost byla možná jen jiná tvář strachu - strachu z vlastních hranic, strachu ze smrti.
Marie cítila, jak se jí po tváři rozlévá zvláštní klid. Bylo to jako když se rozední - ne náhle, ale postupně, až najednou vidíte věci v jiném světle. Všechna ta léta hněvu a nepochopení se rozpouštěla v tomto novém poznání.
Její matka, která se nikdy nedokázala postavit otci, nebo s dětmi alespoň soucítit. Její bratr, který nedokázal unést tíhu rodinných očekávání. Pavlova dcera, která bojovala s vlastními démony. Všichni byli jako řeka - tekli tak, jak jim dovolilo jejich koryto.
A ona sama? I ona měla své hranice. V trpělivosti, v odpuštění, v lásce. Ale možná právě v tom poznání byla síla - ne v překračování hranic, ale v jejich přijetí. V pochopení, že každý jsme přesně tam, kde v tuto chvíli můžeme být.
Slunce stálo vysoko nad polem, kde Adam plel mrkev. Pot mu stékal po zádech a v ústech cítil prach. Bylo mu deset a tohle léto trávil u strýce ve Vestci, protože rodiče potřebovali, aby "poznal, co je práce". Nikdy předtím nepracoval na poli a první dny byly krušné, plné puchýřů a bolavých svalů.
Soustředěně vytahoval plevel mezi řádky zeleniny, záda ohnutá, prsty černé od hlíny. Za sebou slyšel vrzání žebřiňáku a těžké kroky strýcova koně Běláska. Nevnímal je - byl ponořený do monotónního rytmu práce, do tepla letního dne, do vůně rozpálené země. Občas si otřel čelo rukávem košile, která už dávno ztratila svou původní bílou barvu a byla teď špinavě šedá od potu a prachu.
Náhlá ostrá bolest ho vytrhla z transu. Běláskovy zuby se zakously do jeho lýtka jako kleště. Adam vykřikl překvapením spíš než bolestí a odskočil stranou. Kalhoty byly roztržené a na kůži se objevila krev, která pomalu prosakovala látkou.
"Ty mrcho jedna!" Strýcův hlas zaburácel polem jako hrom. Adam vzhlédl právě včas, aby viděl, jak strýc vytahuje bič, který měl vždy zastrčený za opaskem montérek.
První rána dopadla na koňský bok s ostrým prásknutím. Bělásek se vzepjal, oči vytřeštěné strachem, nozdry rozšířené. Ale strýc nepřestával. Rána za ranou dopadala na zvířecí tělo, každá zanechávala rudou stopu na bílé srsti. Vzduch byl plný prachu a pachu strachu.
"To se dělá?! To se dělá?! Co je to!" křičel strýc mezi údery. Jeho tvář byla rudá vztekem, žíly na krku mu vystupovaly jako provazy, pot mu stékal po spáncích. Ale nebyl to jenom vztek, zdaleka ne, byl to hlavně strach. Strach že se něco stane synovi jeho bratra, když mu byl svěřený.
Adam stál jako přimrazený. Noha ho pálila, ale sotva to vnímal. Díval se, jak bič kreslí krvavé pruhy na koňské kůži, jak se zvíře třese a snaží se uhnout před ranami. V hrudi mu bušilo srdce a v hlavě mu vířily zmatené pocity - strach z té surové síly před ním, ale také... něco jiného.
Bylo to jako horký proud v žilách, temné uspokojení z toho, že jeho bolest nezůstala nepotrestána. Že někdo - něco - trpí za to, co se mu stalo. Ta myšlenka ho děsila, ale nemohl ji zahnat.
"Strýčku," zkusil slabě, "už dost..."
Ale strýc neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Bič dál dopadal na koňský hřbet, dokud se Bělásek nechvěl po celém těle, pot mu stékal po bocích a mísil se s krví z ran.
Konečně strýc přestal. Stál tam, těžce oddychoval, bič mu visel v ruce jako mrtvý had. Bělásek stál nehybně, jen občas se zachvěl, když mu moucha sedla na některou z ran.
"Ukaž tu nohu," řekl strýc chraptivě. Adam přistoupil blíž a vyhrnul si nohavici. Rána byla povrchová - jen škrábnutí a modřina.
"Běž do kuchyně, ať ti to teta ošetří," zabručel strýc a začal odpřahat koně. Jeho hlas zněl už klidněji, ale ruce se mu stále třásly.
Cestou do stavení se Adam ještě ohlédl. Viděl, jak strýc vede Běláska do stáje, jak se dotýká jeho zraněného boku téměř něžně, jako by se omlouval. A možná se i omlouval - Adam neslyšel slova, ale viděl, jak se strýcovy rty pohybují, když hladil koňskou hlavu.
Ten večer nemohl Adam dlouho usnout. Ležel na své posteli v podkroví a poslouchal noční zvuky - cvrčky v trávě, šustění myší ve slámě, vzdálené zaržání koně ze stáje. Před očima měl pořád ty krvavé pruhy na bílé srsti, slyšel práskání biče, cítil to zvláštní, temné uspokojení, že člověk dokáže určit hranice i tak velkému zvířeti, jako kůň. Převaloval se z boku na bok a snažil se zahnat ty myšlenky, ale vracely se jako dotěrné mouchy. Věděl, že strýc jednal v návalu vzteku, stejně jako věděl, že to nebylo správné. Ta směs pocitů - lítost nad Běláskem, strach ze strýcova hněvu a vlastní nejistota - mu svírala žaludek jako těžký, nestrávený knedlík. Občas zaslechl z přízemí tlumené hlasy tety a strýce, ale slovům nerozuměl.
Něco se v něm ten den změnilo. Něco, co nedokázal pojmenovat, ale cítil jak ho to dusí na prsou. Bylo to poznání, že v každém z nás může dřímat ta temná radost z cizí bolesti, ta potřeba vidět trest a odplatu. Vidět spravedlnost.
Mnohokrát později, když sám držel opasek nebo vařečku, když jeho vlastní vztek vyžadoval ventil, vzpomněl si na ten horký letní den a na Běláskovy vyděšené oči. A něco v něm se vždycky zachvělo - možná lítostí, možná poznáním, že jsme všichni jen součástí řetězu bolesti, který se táhne od otců k synům, od strýců ke koním, od jedné generace ke druhé.
Čísla a duše
David zaparkoval služební stříbrné Audi před psychiatrickou ordinací. Už z dálky viděl, že MUDr. Procházková má plno - čekárna přetékala pacienty. To bylo dobře. Čím víc pacientů, tím víc potenciálních předpisů. Upravil si kravatu, zkontroloval zuby ve zpětném zrcátku a vytáhl z kufru lesklou prezentační tašku s logem farmaceutické společnosti.
"Dobrý den, sestřičko," zazářil svým nacvičeným úsměvem na zdravotní sestru. "David Vogel, Pharmacia. Jsem objednaný k paní doktorce na prezentaci nového preparátu."
Sestra si ho změřila pohledem. Byla zvyklá na farmaceutické reprezentanty - jejich drahé obleky, perfektní účesy a nacvičené úsměvy.
"Paní doktorka má plno," řekla stroze.
David vytáhl z tašky krabičku belgických pralinek. "Já vím, je to náročné. Ale slíbila mi jen deset minut. A tyhle jsou pro vás - vím, že máte ráda hořkou čokoládu."
Sestra změkla. David si v duchu odškrtl první úspěch dnešního dne.
V ordinaci bylo dusno. MUDr. Procházková seděla za stolem zaplaveným papíry, unavená, ale stále elegantní žena kolem padesátky.
"Máte pět minut," řekla bez úvodu.
David se posadil a vytáhl prezentační materiály. "Děkuji, paní doktorko. Vím, že máte mnoho pacientů. Ale tohle vám ušetří čas - Segodram má nejnižší výskyt nežádoucích účinků ve své třídě. Vaši pacienti nebudou muset tak často na kontroly."
Procházková zvedla obočí. "To říkáte o každém novém léku."
"Ale tady máme data," rozložil před ní barevné grafy. "Multicentrická studie, tři tisíce pacientů. A podívejte se na compliance - o třicet procent lepší než u konkurence."
Vytáhl z tašky složku. "Mimochodem, příští měsíc pořádáme odborné sympozium v Dubaji. Přednáší profesor Williams z Harvardu. Rádi bychom vás pozvali jako klíčového opinion leadera."
Procházková se na moment odmlčela. David věděl, že právě teď se láme chleba. Tolik let v branži ho naučilo číst tyto momenty - váhání mezi profesní integritou a... řekněme praktickými aspekty praxe.
"Dubaj v listopadu?" zeptala se jakoby mimochodem.
"Pět hvězdiček, all inclusive. Samozřejmě můžete vzít i manžela. Je to přece odborná konference." Usmál se. "A když už tam budete, určitě oceníte i místní nákupní možnosti."
Doktorka si prohlížela letáky. "Ty studie vypadají zajímavě. Ale víte, jak to je - člověk má své osvědčené postupy..."
David přikývl. Tohle byla jeho parketa. "Naprosto chápu. Proto nabízíme startovací balíček - první měsíc léčby zdarma pro vaše pacienty. Ať si to sami vyzkouší. A pro ordinaci máme nový tlakový holter. Vím, že ten váš už je starší model..."
O deset minut později vycházel z ordinace s příslibem dvaceti nových preskripců měsíčně. V tašce měl podepsaný předběžný souhlas s účastí na sympoziu.
V autě si sundal kravatu a dlouze vydechl. Otevřel palubní přihrádku a vytáhl malý Buddha amulet, který si přivezl z posledního výletu do Thajska. Jeho prsty automaticky klouzaly po hladkém povrchu - uklidňující rituál po každé "prezentaci". Netušil kolik jich ještě zvládne. Žaludek měl na vodě a v rukách cítil brnění.
Vytáhl telefon a začal psát zprávu regionálnímu manažerovi:
"Procházková OK. 20+/měsíc. Dubaj confirmed. Celkově Q3 target na 147%."
Odeslal zprávu a díval se z okna na pacienty vcházející do ordinace. Mladá žena s nejistým krokem. Starší muž s prázdným pohledem. Teenagerka s jizvami na zápěstí.
Segodram jim možná pomůže. Možná ne. Ale určitě pomůže kvartálním číslům. A to je to, na čem záleží, ne? Na číslech. Vždycky jen na číslech.
Nastartoval auto. V rádiu hráli nějakou popovou písničku o lásce a štěstí. Vypnul ho. Dnes měl ještě tři schůzky. Tři ordinace. Tři šance splnit target.
"Všichni jsme jen součástí systému," zamumlal si pro sebe, zatímco vyjížděl na hlavní ulici. "Každý hraje svou roli ve vesmírném soukolí."
Buddha amulet se houpal na zpětném zrcátku jako tichá připomínka jiného života, jiných možností. David ho automaticky narovnal a pak sáhl po hands-free. Bylo třeba zavolat další doktorce, připomenout se, "jen tak nezávazně popovídat o nových trendech v léčbě."
Kola jeho Audi se točila po městě jako dobře namazaný stroj, převážející vzorky, sliby a stále silnější výčitky svědomí.
Ranní světlo
Šest čtyřicet pět. David seděl v lotosové pozici na meditačním polštáři v obývacím pokoji své luxusní vily na okraji Prahy. Před ním hořely vonné tyčinky, jejich kouř se kroutil v prvních paprscích úsvitu. Na stěně visel velký obraz Buddhy, který přivezl z poslední cesty do Thajska - zlacený, majestátní, tak odlišný od sterilní moderní architektury domu.
"Om mani padme hum," šeptal v rytmu dechu. Jeho tělo bylo nehybné, jen hrudník se lehce zvedal a klesal. Po letech cvičení konečně začínal cítit to, o čem četl v knihách - rozpouštění ega, mizení hranic mezi já a světem. Ranní chlad se mu vkrádal pod tenkou bavlněnou košili, ale nevnímal ho. Myšlenky pomalu odplouvaly jako mraky na jasné obloze, jedna za druhou, až zůstala jen čistá přítomnost. V dálce slyšel první ranní ptáky a vzdálené zvuky probouzejícího se města, ale všechny ty vjemy byly součástí jediného harmonického celku. Jeho dech se ještě více zpomalil, až se zdálo, že splývá s rytmem samotného vesmíru.
Měl pocit, jakoby se čas zastavil, nebo spíše zmizel a on byl v prázdnotě vesmíru.
Z horního patra se ozvaly kroky. Věra. Její podpatky klapaly po mramorové podlaze jako výstřely, každý krok ostře rezonoval prázdným domem. David se snažil udržet koncentraci, ale její přítomnost byla jako kámen vhozený do klidné hladiny jezera, narušující pečlivě budovaný klid posledních minut.
"Zase ty tvoje ranní rituály?" Její hlas zněl ostře v ranním tichu, protkaný sotva skrývaným despektem. "Máš dnes prezentaci pro celý region. Měl bys radši připravovat podklady. Všichni budou očekávat konkrétní čísla."
David pomalu otevřel oči, snažíc se zachovat si vnitřní rovnováhu. Věra stála ve dveřích, už kompletně oblečená a upravená - kostýmek od Diora v dokonale padnoucím střihu, pečlivě nalíčená tvář bez jediné chybičky, vlasy podle posledního trendu upravené do elegantního účesu. V ruce držela tablet s otevřeným excelovým souborem, její prsty nervózně přejížděly po displeji.
"Dobré ráno i tobě," řekl klidně, s mírným úsměvem. "Nechceš se na chvíli posadit? Pět minut meditace by ti mohlo prospět. Vypadáš napjatě."
"Prosím tě," přerušila ho s pohrdavým odfrknutím. "Nemám čas na tyhle... ezoterické nesmysly. Víš, že Novartis uvádí novou molekulu? Musíme být připravení. Konkurence nespí a my si nemůžeme dovolit ztratit ani minutu."
V tu chvíli se ve dveřích objevil Roman, jejich jedenáctiletý syn. Stál tam v pyžamu, rozespalý, s rozcuchanými vlasy a očima ještě napůl zavřenýma, a střídavě se díval z jednoho rodiče na druhého. Jeho bosé nohy nervózně ťapkaly na studené podlaze.
"Ahoj," řekl nejistě, zatímco si promnul oči. "Já jen... že jsem slyšel hlasy."
David se na něj laskavě usmál a pokynul mu, aby si sedl vedle něj na meditační polštář. "Pojď, můžeš se přidat. Máme ještě chvilku času."
"Romane, za půl hodiny ti jede autobus do školy," připomněla Věra ostře a podívala se na hodinky. "A nezapomeň, že dnes máš doučování matematiky. Pan Novotný není zvyklý čekat."
Roman zaváhal, stojíc mezi rodiči jako mezi dvěma magnety s opačnými póly. Jeho ramena se lehce nahrbila pod tíhou situace. David v jeho tváři viděl ten známý výraz - snahu zavděčit se oběma, nemožnost volby, která se objevovala čím dál častěji.
"Možná... možná bych mohl pět minut..." začal Roman.
"To si děláš legraci?" Věra položila tablet na stůl s hlasitým bouchnutím. "Davide, podívej se, co děláš. Nejdřív ty ses zbláznil s tou svojí duchovní cestou, a teď chceš strhnout i Romana? Víš, kolik stojí jeho škola? Jeho kroužky? Myslíš, že tyhle věci se platí mantrama?"
David cítil, jak se mu v hrudi vzdouvá známý pocit frustrace. "Jsou důležitější věci než peníze, Věro. Než targets a bonusy. Než..."
"Tak proč je tedy neuděláš?" přerušila ho. "Proč nepodáš výpověď? Proč neodjedeš do toho svého Thajska natrvalo? Proč? Protože víš, že někdo musí platit účty. Někdo musí žít v realitě!"
Roman ustoupil ke dveřím. "Já... já se asi půjdu nachystat do školy."
David se díval, jak jeho syn mizí v chodbě. Kouř z vonných tyčinek se stáčel ke stropu v spirálách, které připomínaly otazníky.
"Podívej," řekl tišeji, "já vím, že to nechápeš. Ale něco se ve mně mění. Už nemůžu dál žít ve lži. Prodávat léky doktorům za zájezdy, předstírat, že nám jde o pacienty, když jediné, na čem záleží, jsou čísla..."
"Ach, takže teď jsme lháři?" Věra se hořce zasmála. "Já jsem pyšná na svou práci. Pomáháme lidem. Díky našim lékům se tisíce pacientů cítí lépe. To, že za to dostaneme zaplaceno, z toho nedělá něco špatného."
Z horního patra se ozvalo prásknutí dveří - Roman odcházel do školy. David si všiml, že si nevzal snídani.
"Ničíš rodinu," řekla Věra tiše. "Svojí posedlostí duchovnem, svojí věčnou nespokojeností. Roman potřebuje stabilitu, ne otce, který se každé ráno vznáší v oblacích kadidla."
Vstala a upravila si kostýmek. "Prezentace je v deset. Buď tam včas. A prosím tě, obleč si něco normálního, ne ty tvoje indické košile."
David zůstal sedět na polštáři dlouho po tom, co odešla. Díval se na Buddhovu tvář na zdi - klidnou, mírně se usmívající, tak vzdálenou od chaosu každodenního života. Ranní slunce vrhalo na bronzovou sochu měkké stíny. Přemýšlel o Romanovi, o jeho zmateném výrazu mezi dvěma světy, o jeho mlčenlivých snídaních a stále častějších útěcích do pokoje. O Věře, která byla dokonalým produktem systému - úspěšná, efektivní, pragmatická. Její vysoké podpatky klapaly po světě s neochvějnou jistotou, zatímco on tady sedí bosý na meditačním polštáři.
A pak myslel na sebe - muže na hranici dvou světů, který už nemůže pokračovat v životě, jenž se mu rozpadá pod rukama jako písek, ale ještě nenašel odvahu udělat ten poslední krok do neznáma. Cítil, jak mu po zádech stéká kapka potu, zatímco venku začínal další horký letní den. V domě bylo ticho, které se zdálo být těžší s každou minutou.
Poslední Teambuilding
Hotel Horizont v Krkonoších zářil do večera všemi okny. V konferenčním sále vrcholil druhý den firemního teambuildingu farmaceutické společnosti. Motivační řečník na pódiu gestikuloval před prezentací plnou grafů a fotografií šťastných lidí.
"...a proto je klíčové umět prodat sen!" jeho hlas duněl přes reproduktory. "Nejsme jen prodejci léků, jsme nositelé naděje! Každý předepsaný recept je příběh úspěchu!"
David seděl v posledním řadě, fyzicky přítomen, mentálně na míle daleko. Před ním na stole ležel složený papír s programem - "Jak být hvězdou prodeje" a "Cesta k excelovému targetu". Vedle něj prázdná sklenička od dvojité whisky, kterou si musel dát, aby vůbec dokázal sedět v místnosti.
Kolem něj seděli jeho kolegové v identických firemních tričkách s logem společnosti, nadšeně tleskající každé frázi. Včera večer je všechny viděl v hotelové restauraci, jak se předháněli v historkách o tom, komu se povedlo "ulovit" největší preskripci, který doktor "skočil" na jaký dárek.
"A teď, dámy a pánové," pokračoval řečník s profesionálním úsměvem, "si zahrajeme malou motivační hru! Rozdělte se do skupin. Každá skupina dostane příběh pacienta a vašim úkolem bude vymyslet strategii, jak přesvědčit jeho lékaře o výhodách našeho nového preparátu!"
Davidovi se zvedl žaludek. Vzpomněl si na včerejší večer, kdy musel poslouchat regionálního manažera, jak se chlubil tím, že "přesvědčil" psychiatra předepisovat jejich léky pacientům, přestože je měli brzo pro nevhodné vedlejší účinky stáhnout z distribuce.
"Davide!" zavolala na něj Andrea z marketingu. "Pojď k nám do týmu! S tvými výsledky..."
V tu chvíli to přišlo. Jako když praskne struna na housích - čistý, vysoký zvuk v jeho hlavě. Všechno se náhle zostřilo do nesnesitelné jasnosti.
Vstal tak prudce, že převrhl skleničku a židle narazila do stěny. "Ne," řekl nahlas. Jeho hlas přerušil bzukot diskutujících skupinek.
"Prosím?" Andrea se zatvářila zmateně.
"Řekl jsem ne." David cítil, jak se mu třesou ruce. "Nebudu se účastnit téhle... téhle frašky."
Motivační řečník se zarazil uprostřed věty. V sále se rozhostilo ticho.
"Kolego," ozval se regionální manažer Karel a vstal od svého stolu. "Jestli potřebujete pauzu..."
"Nepotřebuju pauzu," přerušil ho David. Jeho hlas byl klidný, ale uvnitř cítil, jak se všechno láme. "Potřebuju, aby tohle skončilo. Celé tohle divadlo. Sedíme tady, hrajeme hry a předstíráme, že pomáháme lidem, zatímco ve skutečnosti jen manipulujeme s lidským utrpením pro větší profit."
"Davide," zasyčela Andrea varovně, "zítra budeš litovat..."
Rozhlédl se po místnosti. Viděl jejich tváře - šokované, pohoršené, některé snad i s náznakem pochopení. Všichni ti lidé v jednotných tričkách, s jednotnými frázemi, s jednotnými životy které zajímal jen jejich bankovní účet.
"Víte, co je nejhorší?" pokračoval, zatímco si sundával jmenovku z krku. "Že všichni víte, že je to špatně. Každý z nás to ví. Ale hrajeme tu komedii dál, protože hypotéky se samy nezaplatí a děti potřebují značkové oblečení."
Položil jmenovku na stůl. Pak vytáhl z kapsy služební telefon a položil ho vedle ní.
"Já končím," řekl prostě. "S tímhle vším končím."
Když procházel mezi stoly ke dveřím, slyšel za sebou šepot. Někdo - možná Karel - volal jeho jméno. Nezastavil se. Prošel chodbou hotelu jako náměsíčný, minul recepci s jejími umělými květinami a corporátními úsměvy.
Venku bylo chladno. Vrcholky hor se rýsovaly proti večernímu nebi jako siluety strážců. David se zhluboka nadechl horského vzduchu. Poprvé po letech se cítil skutečně svobodný.
Nasedl do svého služebního Audi - zítra ho bude muset vrátit, ale to teď nebylo důležité. Na zpětném zrcátku se houpal jeho Buddha amulet. Usmál se a nastartoval.
Za ním hotel dál zářil do tmy, plný prezentací a motivačních her. Ale pro něj to už byl jen obraz v zrcátku, stále menší a menší, až zmizel úplně.
Jel domů pomalu. Věděl, že to bude těžké - vysvětlit to Věře, Romanovi, rodině. Věděl, že přijdou výčitky, hádky, možná i horší věci. Ale poprvé po letech cítil, že dýchá plnými plícemi. Že je skutečně naživu.
Na autorádiu naskočila nějaká reklamní znělka. Vypnul ho. Ticho bylo lepší společník pro cestu, na po které se chtěl vydat. Být sám sebou nalézt osvícení. Vždyť je nadosah, ale ne pokud se od todle bahna neodpoutá.
Poslední večeře
"Tys ses úplně pomátl!" Věřin hlas se odrážel od vysokých stropů jejich vily jako ozvěna bouře. Stála u kuchyňské linky, v ruce křečovitě svírala sklenici červeného vína, až jí zbělely klouby. "Víš, co všechno jsi právě zahodil? Dvacet let kariéry! Pozici! Kontakty! Všechno, na čem jsme tak tvrdě pracovali!"
David seděl mlčky u jídelního stolu, před sebou nedotčený šálek zeleného čaje, z něhož se ještě kouřilo. Jeho vyrovnaný výraz a klidné držení těla ji vytáčely ještě víc než jeho mlčení.
"Mami?" ozval se nejistě Roman ze schodů. Stál tam v pyžamu, s ustaraným výrazem ve tváři.
"Běž nahoru!" křikli oba současně, jejich hlasy se spojily v jediný ostrý povel. Pak se na sebe podívali - první věc, na které se ten večer shodli. V tom krátkém pohledu byla směs překvapení a hořkosti.
"Nemůžu v tom dál pokračovat," řekl David tiše, když slyšeli zavření dveří v patře a Romanovy vzdalující se kroky. "Každý den předstírat, manipulovat, lhát... Ta prázdnota mě užírá zevnitř."
"Ale z čeho chceš žít? Z mých peněz? Nebo co chceš dělat? Máš nějaký plán?" Věra práskla sklenicí o linku tak prudce, že málem praskla, a několik kapek vína vystříklo na lesklý povrch. "Meditovat, cestovat po Asii, hledat své duchovní já - to všechno někdo musí platit! Tohle není nějaká tvoje duchovní retreat, tohle je skutečný život!"
"Můžu prodat naše auto," začal David rozvážně, jako by přednášel dobře připravený plán. "Své úspory..."
"Své úspory?" vyštěkla Věra ostře, její smích zněl jako skřípání kovu o kov. "A co škola? Romanovo studium? Jeho budoucnost? Na to jsi při svém duchovním prozření nemyslel? Nebo je snad tvoje duchovní cesta důležitější než vlastní syn?"
David vstal od stolu. "Existují i jiné hodnoty než peníze. Roman potřebuje vidět, že v životě jde i o..."
"O co?" přerušila ho Věra. "O útěk od zodpovědnosti? O sobecké hledání nějakého imaginárního osvícení?"
Přešla ke kredenci a vytáhla štos papírů. Hodila je na stůl před něj. "Tohle jsou účty. Hypotéka. Škola. Kroužky. Dovolené. Tvoje cesty do Thajska. Všechno. Tak mi řekni - jak to chceš řešit se svým novým duchovním přístupem k životu?"
David se díval na papíry před sebou. Čísla tančila před očima jako had hypnotizující svou oběť.
"Máš dvě možnosti," pokračovala Věra ledovým hlasem, zatímco si nervózně pohrávala s řetízkem na krku. "Buď hned zítra zavoláš Karlovi, omluvíš se za svůj... záchvat, a vrátíš se do práce. Nebo..." ukázala na dveře, její gesto bylo ostré jako břitva.
"Nebo co?" zeptal se tiše, cítil, jak mu buší srdce.
"Nebo si sbal své věci a jdi. Jdi meditovat, hledat smysl života, cokoliv. Ale beze mě. Bez tohoto domu. Bez..." její hlas zněl jako ocel, ale v očích se jí zračila nejistota.
"Bez Romana?" dokončil větu. Slova mu uvízla v krku jako střepy.
Věra se napila vína. Její ruka se lehce třásla a několik kapek rudé tekutiny zanechalo na bílém ubruse drobné skvrny. "Je mu čtrnáct. Potřebuje stabilitu. Jistotu. Ne otce, který se zbláznil a zahodil všechno, co jsme budovali. Všechno, za co jsme posledních patnáct let bojovali."
David vstal a přešel k oknu. Venku se stmívalo, první hvězdy se objevovaly na nebi jako vzdálené majáky v moři temnoty. Někde v dálce štěkal pes a zvuk projíždějícího auta rozřízl večerní ticho.
"Dal jsem výpověď," řekl po dlouhé chvíli a prsty si nervózně mnul spánek. "Nemůžu ji vzít zpět. I kdybych chtěl. Je to definitivní."
"Můžeš. Karel by to pochopil. Všichni měli někdy krizi. Vždyť jsi tam pracoval patnáct let, jsi jejich nejlepší manažer," dodala s náznakem prosby v hlase.
"Tohle není krize!" Jeho hlas poprvé tento večer zesílil a odrazil se od stěn jídelny. "Tohle je probuzení! Konečně vidím věci takové, jaké jsou. Celý ten systém lží, manipulace, předstírání... Ta prázdnota v očích lidí každé ráno ve výtahu, ty falešné úsměvy na poradách."
"Bože můj, už to prostě nemůžu poslouchat. Pořád dokola. Tak běž," přerušila ho Věra a složila ruce do klína v gestu definitivní porážky. V jejím hlase byla konečná rezignace. "Běž hledat svou pravdu. Své probuzení. Ale až půjdeš, dobře si rozmysli, jestli se chceš někdy vrátit. Protože podruhé už ti žádnou šanci nedám."
David pomalu přešel ke schodům, jeho kroky byly těžké jako olovo. Na okamžik se zastavil, ruku položenou na zábradlí. "Můžu se rozloučit s Romanem?"
Věra zavrtěla hlavou a pevně stiskla rty. "Ne dnes. Je toho na něj moc. Napiš mu dopis, když chceš. Aspoň jednou se zachovej jako dospělý."
Vyšel po schodech do své pracovny. Buddha na zdi se na něj díval s věčným, nehybným úsměvem. David začal mechanicky vytahovat věci ze skříně - nějaké oblečení, pár knih, meditační polštář. Jeho život se scvrkl na to, co se vejde do jednoho batohu.
Když scházel dolů, Věra stála u kuchyňské linky zády k němu. Ramena se jí třásla, ale nevydala ani hlásku.
"Sbohem," řekl tiše.
Neodpověděla.
U dveří se ještě jednou ohlédl. Dům, který společně vybudovali, jejich pevnost, jejich vězení. Věra stále stála u linky, nehybná jako socha. Shora bylo slyšet tlumené zvuky - Roman pravděpodobně poslouchal hudbu ze sluchátek, nevědomý toho, že jeho svět se právě láme vedví.
Vyšel do tmy. Hvězdy nad ním zářily jasněji než kdy dřív. Nebo možná jen poprvé vzhlédl vzhůru místo k zemi.
Za ním se ozval zvuk zamykaných dveří. Ostrý, kovový zvuk, který s konečnou platností oddělil jeho minulost od budoucnosti. Byl celý rozklepaný, žaludek jako na houpačce, ale zároveň mu do hrudi stoupla euforie z náhle nabyté svobody.
Davidův Passat tiše předl na dálnici směrem na České Budějovice, zatímco podzimní slunce házelo na kapotu třpytivé odlesky. David seděl vzadu vedle Marie a nadšeně gestikuloval, jeho hlas naplňoval prostor auta jako tryskající fontána energie. Za volantem seděl mlčky Petr a občas se pousmál nad Davidovým zápalem. Možná mu trochu i trochu záviděl?
"Měli jste vidět její výraz! 'To nemůžeš myslet vážně,' říkala pořád dokola, jako by jí někdo vzal půdu pod nohama. Nemohla pochopit, že někdo může dobrovolně vystoupit z toho jejich systému." Zasmál se, ale v jeho smíchu bylo něco ostrého, něco z hořkosti posledních měsíců. "Tolik let jsem v tom lítal s nimi, jako veverka v kole. Targets, reporty, prezentace... Každý den stejná rutina, stejné prázdné fráze. A teď? Svoboda!" Jeho oči zářily nadšením, když vyhlížel z okna na ubíhající krajinu. Prsty mu neklidně bubnovaly do kolene, jako by už nemohl vydržet sedět na místě. Vzpomínka na korporátní život v něm vyvolávala směs pohrdání a úlevy, že to má konečně za sebou. Slunce mezitím prosvítilo skrz mraky a zalilo interiér auta zlatavým světlem, které jako by podtrhovalo jeho slova o nově nabyté svobodě.
Pavel mlčky sledoval silnici před sebou, ruce pevně sevřené na volantu. Ve zpětném zrcátku zahlédl, jak Marie položila Davidovi ruku na koleno - uklidňující gesto, které znal až příliš dobře z jejich společných chvilek. Bylo zvláštní, vidět ji takhle se svým bratrem. Jejich sourozenecká dynamika byla jako tanec, který se naučili už v dětství. Snažil se udělat obrázek o Davidovi. Zdálo se mu, že Marie, i když mladší, byla vždy ta zodpovědnější, David asi trochu impulzivnější.
"A co budeš dělat teď?" zeptal se Pavel, soustředěný na předjíždění kamionu.
"Najít svou vlastní cestu svoje místo v životě!" odpověděl David. "Opravdově žít! Víš, kolik let jsem promrhal honěním se za... za ničím? Ale teď..." Naklonil se dopředu mezi sedadla. "Teď konečně cítím, že jsem se probudil. Že..." Horečně se prohraboval svoji cestovní kabelou.
Náhle se zarazil uprostřed věty. Jeho tvář, před momentem zářící nadšením, ztuhla.
"Co je?" zeptala se Marie.
"Můj pas," vydechl David. "Nechal jsem ho v doma."
Pavel cítil, jak mu cuká koutek. Samozřejmě. Pan Osvícený zapomněl pas.
"Musíme se vrátit," řekl David rozhodně.
Pavel zkontroloval tachometr a čas. Byli hodinu cesty od Prahy. "To znamená dvě hodiny zdržení," poznamenal zbytečně, věděl že jiná možnost není.
"Já vím, já vím," David si prohrábl vlasy. "Ale co můžeme dělat? Nemůžeme přece do Chorvatska bez pasu."
Když Pavel otáčel auto na nejbližším sjezdu, všiml si, jak David netrpělivě bubnuje prsty o sedadlo. Jeho osvícení zřejmě nezahrnovalo trpělivost. Poklepal Pavlovi na rameno.
"Budu řídit, ztratili jsme spoustu času a ty jedeš pomalu." Pavel zaváhal, ale pak přikývl a vystoupil. Koneckonců, bylo to Davidovo auto a jejich dovolená. On se s nimi chtěl jenom svézt, podívat se na ostrov kam tolik let jezdil s rodinou na dovolenou. Vystoupil z vozu a sedl si do zadu. Marie si sedla dopředu k Davidovi, aby si mohli povídat a David s protočením kol vyrazil.
Passát vystřelil vpřed jako splašený kůň.
O hodinu později stáli před novým Davidovým bytem - malým pronájmem na Žižkově, tak odlišným od jeho bývalé luxusní vily. David vyběhl nahoru pro pas a za chvíli se vracel s pasem v ruce. David šlápl na pedál až se kola protočila a všichni vyrazili zpátky k hranicím.
"Davide," ozvala se Marie jemně, "možná bys mohl trochu zvolnit."
"Ale no tak, Maruš, to je v pohodě," zasmál se David, zatímco předjížděl další auto. Měl naježděno tisíce kilometrů po celé republice, považoval se za vynikajícího řidiče a chtěl být co nejdříve na Rabu.
Pavel zavřel oči, smýkalo to s ním na zadním sedadle ze strany na stranu a on se snažil potlačit nevolnost. Přemýšlel o té ironii - muž, který právě "našel sám sebe", nebyl schopen vidět, jak jeho jízda působí na ostatní. Člověk který je na duchovní cestě seberozvoje ignoruje své blízké, svou rodinu, jeho samého na zadním sedadle…
Možná to byla ta nejdůležitější lekce toho dne - někdy ti, kdo nejvíc mluví o osvícení, jsou mu nejvíce vzdáleni.
Kemp se rozkládal na terasách nad mořem, mezi olivovníky a borovicemi. Pavel stál u svého stanu a díval se na západ slunce nad vodou. Vzduch voněl solí a levandulí, která rostla v malých trsech mezi kameny.
Marie přišla jako stín. Její kroky byly tiché na kamenité cestičce, ale Pavel ji vycítil dřív, než ji uviděl. Měla na sobě lehké letní šaty a ve vlasech sůl z odpoledního koupání. Všude okolo znělo štěbetání lidkých táborníků a vzduchem se táhla vůně kuchtěných jídel na plynových vařičích.
"Můžu?" zeptala se tiše a ukázala na skládací židli vedle stanu.
Pavel přikývl. Chvíli seděli mlčky, pozorovali, jak slunce barví vodu do odstínů mědi a zlata.
"David medituje," řekla po chvíli. Její hlas zněl unaveně. "Celý den. Sedí na balkoně v lotosové pozici a... mlčí."
Pavel se díval na její profil, na způsob, jakým si nervózně hrála s řetízkem na krku. "A ty?"
"Já se snažím... být v přítomném okamžiku." Zasmála se, ale byl to prázdný zvuk. "Trochu jsme si vjeli do vlasů, tak jsme se nakonec domluvili, že spolu budeme mlčet. Že si jen budeme užívat moře, slunce, klid." Odmlčela se. "Jenže já nedokážu vypnout myšlenky jako on, ponořit se do těch svých snových představ, ve kterých se setkává s anděli ochránci a…. Pořád přemýšlím... o všem."
Pavel vytáhl z chladícího boxu dvě piva. Podal jí jedno. Věděl, že by měl něco říct, ale všechna slova se zdála zbytečná.
"Víš," pokračovala Marie po dlouhém doušku, "když jsme byli malí, David vždycky řídil nás oba. Věděl, co chce. Měl své kresby, své sny. Já byla ta praktická - škola, medicína, kariéra." Její prsty opisovaly mokré kruhy na lahvi. "A teď? Teď sedí celé dny v tichu a já... já nevím, jestli mu závidím nebo se o něj bojím. Má pocit že ví jak by věci měli být, říká mi co by pro mne bylo nejlepší." Na chvíli se odmlčela. "Připomíná mi trochu otce."
Z hotelu na kopci byl výhled na celý záliv. Pavel si představil Davida, jak tam sedí na balkoně, nehybný jako socha, zatímco život kolem něj plyne. Jeho sestra tu sedí v kempu u moře a hledá slova, která by přemostila tu propast ticha.
"Oba v sobě máte něco ze svého otce. Jen mám pocit, že ty si nabírala z jiné části než David. Nebo to alespoň na něm není tak vidět."
"Zítra půjdeme na pláž," řekla Marie najednou rozhodně. "Všichni tři. Žádné meditace, žádné mlčení. Prostě... normální den u moře."
Pavel se usmál. V její tváři viděl tu samou odhodlanost, kterou měla, když se rozhodovala o důležitých věcech v ordinaci. Některé věci se nemění - ani u moře, ani po letech.
"To by asi nebylo dobré, mám pocit, že jsme si s Davidem nějak nesedli."
Když později odcházela zpět do hotelu, Pavel ji sledoval, dokud nezmizela za ohybem cesty. Pak se díval na moře, které v šeru připomínalo tekuté stříbro, a přemýšlel o různých druzích ticha - o tom meditativním na hotelovém balkóně i o tom tíživém mezi sourozenci, kteří si přestávají rozumět.
O dva dny později přišla znovu. Tentokrát nemluvili vůbec. Seděli u ohně, který Pavel rozdělal mezi kameny, a dívali se na hvězdy. Bylo to jiné ticho než to Davidovo - plné, živé, sdílené, nebylo tam úsilí, nebyla tam snaha po dosažení. Ticho dvou lidí, kteří nepotřebují slova, aby si rozuměli.
Moře šumělo pod úzkým srpkem měsíce a vzduch voněl spáleným dřevem. Marie položila hlavu na Pavlovo rameno a on zase cítil sůl v jejích vlasech. Nebo se mu to spíš jen zdálo. Někde v dálce hrál kdosi na kytaru, melodie se nesla nocí jako modlitba.
"Víš," řekla nakonec Marie tak tiše, že to bylo sotva slyšet přes praskání ohně, "někdy si říkám, že skutečné osvícení není v tom, co opustíš, ale v tom, co dokážeš najít."
Pavel ji objal kolem ramen a nic neřekl. Někdy je ticho tou nejlepší odpovědí.
Vítr přinášel vůni tymiánu a moře, smíšenou s jemným aromatem divokých bylin rostoucích na skalnatých svazích. David seděl na terase centra Light of the soul na ostrově Hydra a snažil se meditovat, zatímco ranní slunce pomalu stoupalo nad horizont. Kolem něj sedělo dalších dvacet lidí, všichni se zavřenýma očima, všichni zdánlivě ponoření do hlubokého klidu, jejich těla nehybná jako sochy. Jen v něm to vřelo.
"Dýchejte do břicha," ozval se měkký hlas učitele Michaela, který se nesl terasou jako uklidňující šepot. "Nechte odplout všechny myšlenky jako mraky na obloze..."
David pootevřel jedno oko, neschopen potlačit svou zvědavost. Michael procházel mezi meditujícími jako duch v bílém hávu, jeho bosé nohy se tiše dotýkaly kamenné podlahy, zahřáté prvními paprsky slunce. Zastavil se u mladé Švédky v první řadě, jejíž dlouhé světlé vlasy se leskly ve slunečním světle, a jemně jí položil ruku na rameno.
"Ano, přesně tak," zašeptal s náznakem spokojeného úsměvu. "Cítíš to světlo?"
David potlačil nutkání obrátit oči v sloup. Tři týdny. Tři týdny už poslouchal tyhle fráze, platil za "duchovní vedení" nehorázné sumy a co z toho? Sedět na tvrdé podlaze a předstírat osvícení?
"Davide," Michael se zastavil před ním. "Tvoje energie je... neklidná. Co tě trápí?"
"Nic," procedil David skrz zuby, aniž by otevřel oči. Cítil na sobě pohledy ostatních účastníků.
"Tvoje tělo říká něco jiného," nedal se odbýt Michael. "Možná kdybys..."
"Možná kdybys mě nechal být!" vybuchl David a vyskočil na nohy. "Pořád do všeho mluvíš, pořád něco radíš, pořád to není správně..."
Ticho, které následovalo, bylo ostré jako břitva. Švédka v první řadě vyděšeně vypískla.
"Davide," řekl Michael klidně, "tvůj hněv je jen..."
"Můj hněv je můj hněv!" přerušil ho David. "Ne nějaká... energetická blokáda nebo co nám tu pořád cpeš!"
Vyběhl z místnosti, dveře za ním práskly. Běžel dolů po kamenných schodech, kolem olivových hájů až k malé pláži. Tam se zhroutil na písek a zíral na moře.
Co tu vlastně dělá? Prodal auto - jediné, co mu zbylo po rozvodu - aby mohl jet na tenhle "transformační pobyt". Věřil, že tady konečně najde to, co hledá. Že pochopí, proč opustil všechno - rodinu, práci, jistoty. Místo toho tu sedí na pláži jako trucující teenager. Takhle to nemělo být. Přeci cítil že vyšel na správnou cestu. Proč to jde tak ztěžka?
Vytáhl telefon. Mohl by zavolat Marii. Ona by ho snad pochopila. Možná by mu i půjčila na letenku domů. Ale... kam domů? Do pronajatého pokoje na Žižkově? K ex-ženě, která ho považuje za blázna? K synovi, který mu přestal brát telefony?
Z centra se ozýval zvuk gongu - volání k večerní meditaci. David se díval na obzor, kde se nebe setkávalo s mořem v tenké modré lince. Před očima mu vytanul obraz ze včerejší meditace - moment naprostého klidu, záblesk něčeho, co mohlo být tím osvícením, o kterém všichni mluvili. Bylo to tak blízko...
"Můžu si přisednout?"
Vzhlédl. Byla to Sarah, starší žena z Anglie, která seděla obvykle vzadu v rohu. Nečekala na jeho odpověď a posadila se vedle něj do písku.
"Víš," řekla po chvíli, "když jsem tu byla poprvé, taky jsem se pohádala s Michaelem. Dokonce jsem mu řekla, že je šarlatán."
David se neubránil úsměvu. "A je?"
"Možná," pokrčila rameny. "Ale možná je to jedno. Možná není důležité, jestli je osvícený, nebo si na to jen hraje. Možná je důležité jen tento okamžik, že tu teď sedíme na pláži a díváme se na moře."
Mlčky seděli a pozorovali, jak slunce klesá k horizontu. Z centra se stále ozýval gong, ale už ne jako volání k povinnosti, spíš jako vzdálená připomínka, že existuje i jiný svět než tenhle - pláž, moře, západ slunce.
"Zítra je nový den," řekla Sarah, když vstávala. "A Michael... no, řekněme, že určitě také své vlastní démony, se kterými bojuje. Tak jako mi všichni."
David zůstal na pláži dlouho po setmění. Díval se na hvězdy a přemýšlel o všech těch cestách, které vedou k poznání - některé přes konflikt, jiné přes přijetí. Možná, napadlo ho, není osvícení v tom, že všechno pochopíme, ale v tom, že přijmeme, že některé věci pochopit nejdou. Přestaneme je ohmatávat svým rozumem a přijmeme je.
Když se vracel do centra, gong už dávno utichl. Ale v jeho hlavě zněla nová melodie - tišší, jemnější, jeho vlastní.
David seděl na úzké posteli v jeho spartánsky zařízeném pokoji. Složený batoh ležel u dveří jako němá výčitka. Přes otevřené okno k němu doléhal ranní šum moře a vzdálené hlasy ostatních účastníků kurzu.
Vytáhl z kapsy zmačkanou letenku. Zpáteční let měl být až za týden, ale mohl by to změnit. Zaplatit poplatek, sednout na první letadlo a být zpátky v Praze ještě před víkendem. Jenže co tam?
Vstal a přešel k oknu. Dole na terase Michael vedl ranní meditaci. Jeho hlas se nesl vzduchem jako uklidňující píseň. David pozoroval skupinku pod sebou - jejich rovná záda, klidné výrazy. Vypadali tak... smířeně. V harmonii. Všechno, co on právě v tuhle chvíli nebyl.
Tohle by se mu líbilo. Mít okolo sebe několik lidí, kterým by mohl pomáhat na jejich duchovní cestě. Jen kdyby je dokázal přesvědčit, na jak vysokém stupni svého duchovního vývoje je v tuto chvíli. Zůročit všechny ty hodiny meditací, kdy se dostal až do astrálních výšin a zahlédl andělské bytosti. Kdyby tak mohl předat své zážitky, ukázat že něčeho dosáhl, že není jen další tápající.
Na stolku ležel jeho deník. Otevřel ho na první stránce, kde si zapsal důvody, proč sem přijel. "Najít vnitřní klid." "Pochopit, kam směřuju." "Přestat se zabývat budoucností." "Dělat to co mne naplňuje."
Znovu se podíval na batoh. Bylo by tak snadné odejít. Vyhnout se těm rozpačitým pohledům, Michaelově shovívavosti, vlastnímu studu. Ale nebyl by to zase jen útěk? Jako tehdy od rodiny? Od zodpovědnosti? Od sebe sama?
Sarah měla pravdu - každý tu bojuje s vlastními démony. Možná jeho výbuch nebyl první ani poslední v historii centra. Možná právě tohle je ta skutečná práce - zůstat i když to bolí, i když se stydíme, i když by bylo snazší utéct. Všichni ti lidé, co prošli těmito dveřmi před ním, museli čelit podobným okamžikům nejistoty a pochybností.
Sedl si do tureckého sedu na podlahu. Z terasy k němu stále doléhal Michaelův hlas, mísící se se šuměním moře. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil, jak se mu s každým nádechem postupně uvolňuje napětí v ramenou, jak se jeho mysl pomalu zklidňuje. Ranní světlo, které pronikalo oknem, mu příjemně hřálo tvář a připomínalo, že každý den je novým začátkem.
Davidova bosá chodidla zanechávala ve vlhkém písku mělké otisky, které za ním moře okamžitě mazalo, jako by ani nikdy neexistovaly. Slunce už dávno zapadlo za horizont a první hvězdy se začínaly objevovat na temně modré obloze. V dálce blikala světla rybářských lodí, připomínající zbloudilé světlušky nad černou vodou.
Před třemi týdny, když poprvé vstoupil na půdu centra Light of the Soul, byl plný očekávání. Konečně našel místo, kde se může plně ponořit do duchovní praxe, daleko od všedních starostí a materiálního světa. Jenže teď, po svém výbuchu během včerejší meditace, si připadal prázdnější než kdy předtím.
Zastavil se a zvedl z písku hladký oblázek. V šeru vypadal téměř černý, ale když ho otočil, na jedné straně se slabě třpytil drobnými krystalky. Stejně jako on - navenek tmavý, uvnitř... co vlastně?
"Taky nemůžeš spát?"
Prudce se otočil. Sarah stála pár kroků od něj, zahalená do lehkého šátku, který se třepotal ve večerním větru. V rukou držela dva hrnky, z nichž se kouřilo.
"Čaj?" nabídla mu jeden z nich. "Je bylinkový. Z rostlin, co rostou tady na ostrově."
David váhavě přijal hrnek. Byl teplý, téměř horký, a voněl tymiánem a něčím sladkým, co nedokázal identifikovat.
"Víš," začala Sarah a posadila se do písku, "když jsem před pěti lety přišla o manžela, myslela jsem, že najdu odpovědi v Himalájích. Strávila jsem tři měsíce v klášteře, meditovala jsem, postila se, četla posvátné texty." Odmlčela se a usrkla čaje. "A víš, co jsem zjistila?"
David mlčel, ale posadil se vedle ní.
"Že to všechno - meditace, mantry, duchovní učitelé - jsou jen nástroje. Jako... jako tenhle hrnek." Zvedla svůj čaj. "Můžeš mít ten nejkrásnější porcelán, ale když nemáš žízeň, k čemu ti je?"
"Ale já mám žízeň," namítl David tiše. "Proto jsem tady. Proto jsem opustil všechno - rodinu, práci..."
"Opravdu?" Sarah se na něj podívala zpříma. "Nebyl to útěk? Přede mnou tady sedělo hodně lidí, Davide. Bankéři, právníci, doktoři... Všichni hledali 'osvícení'. Ale většina z nich hledala spíš únik."
David sevřel hrnek pevněji. Čaj voněl jako letní večer, jako vzpomínka na něco, co nikdy nezažil.
"Když jsem odcházel," řekl po dlouhé pauze, "myslel jsem, že konečně dělám něco pro sebe. Že following my bliss, jak říká Michael." Zasmál se, ale znělo to prázdně. "Kolik stojí týden tady? Víc než měsíční nájem mého bytu v Praze. A to všechno proto, abych seděl na pláži a cítil se jako... jako podvodník."
"Podvodník?"
"Všichni ti lidé nahoře," mávl rukou směrem k centru, "sedí tam s těmi svými mírumilovnými výrazy, jako by našli všechny odpovědi. A já... já nedokážu vydržet ani jednu meditaci bez vzteku. Bez myšlenek na syna, na ex-ženu, na..." zarazil se. "Měl bych být vděčný za tuhle příležitost. Měl bych cítit... něco."
Sarah položila svůj prázdný hrnek do písku. "Možná právě tohle je ta lekce, Davide. Ne sedět v lotosovém květu a předstírat nirvánu, ale přiznat si, že jsme pořád jenom lidé. Se všemi těmi složitými, mateřskými city. S pochybnostmi. Se vztekem i strachem."
Moře před nimi šumělo svou monotonní píseň. David si vzpomněl na Romana, jak spolu kdysi stavěli hrady z písku na chorvatské pláži. Na Věru a její poslední slova, když odcházel. Na Marii a její starostlivé pohledy. Všechny ty vzpomínky byly jako oblázky v jeho dlani - tmavé i světlé, ostré i ohlazené časem.
"Víš, co je zvláštní?" řekl po chvíli. "Celý život jsem všem říkal, co mají dělat. V práci, doma... Měl jsem vždycky připravenou odpověď, radu, řešení. A teď? Teď sedím tady a nemám odpověď ani pro sebe."
Sarah se usmála. Ve světle hvězd vypadala její tvář mnohem mladší. "Možná je to začátek skutečné moudrosti - přiznat si, že nemáme odpovědi."
Seděli tam dlouho, dokud jejich hrnky nevychladly a měsíc nevystoupal vysoko nad obzor. Davidovy stopy v písku dávno zmizely, smyté přílivem. Ale měl pocit, že něco v něm se začínalo měnit - ne náhle, ne dramaticky, ale pomalu a jistě, jako když voda ohladí kámen.
Když se druhý den ráno posadil k meditaci, necítil potřebu předstírat osvícení. Prostě tam jen seděl, se všemi svými pochybnostmi, se svým vztekem i láskou, se svou lidskostí. A možná, jen možná, to bylo právě to, co celou dobu hledal.
Obřadní síň městského úřadu voněla lacinou dezinfekcí a starým linoleem. Na stěně visel nový státní znak, pod ním se v záři červnového slunce třpytil křišťálový lustr. Marie si připadala jako ve snu. Všechno bylo ostré a zároveň rozmazané - matčiny pečlivě upravené vlasy, Ivanův nažehlený oblek, úřednický výraz oddávajícího.
"...ve svazku manželském..."
Oddávající mluvil, jeho slova se míhala kolem ní jako šedé stíny. Marie vnímala tíhu svatebních šatů na svém těle. Byly vypůjčené, trochu těsné přes břicho, kde už se začínal rýsovat nový život. Tři měsíce. Dvanáct týdnů. Osmdesát čtyři dní od okamžiku, kdy se všechno změnilo.
A pak ho uviděla.
Stál v podloubí přes ulici, opřený o sloup, cigareta mezi prsty. I na tu dálku ho poznala - ten charakteristický postoj, způsob, jakým držel hlavu. Leoš. Kouř z jeho cigarety stoupal k letnímu nebi jako němá otázka.
Mariino srdce se zastavilo. Čas se rozpadl na jednotlivé okamžiky, ostré jako střepy rozbitého zrcadla.
"Slečno Vogelová," ozval se hlas oddávajícího, "přijímáte zde přítomného pana Ivana Hubálka za svého manžela?"
Marie se nemohla nadechnout. V hlavě jí pulzovala jediná myšlenka, divoká a nesmyslná: Když se teď otočí, když se podívá tímhle směrem, řeknu ne. Přede všemi. Před matkou, jejíž tvář byla jako z kamene. Před otcem, který seděl vzadu, nezvykle tichý. Před Ivanem, který si nervózně pohrával s manžetovým knoflíčkem.
Leoš stál nehybně, díval se někam do dálky. Cigareta v jeho prstech se pomalu měnila v popel.
Otočí se. Musí se otočit.
Marie cítila, jak jí po zádech stéká kapka potu. V místnosti bylo horko, červnové slunce pražilo do oken jako výsměch. Někde vzadu zakašlal David. Matka si upravila brož na kostýmku - nervózní gesto, které Marie znala z dětství.
Jeden nádech. Výdech.
Leoš típl cigaretu o sloup. Stále se nedíval jejím směrem. Nemohl ji vidět, samozřejmě že ne. Bylo to absurdní - myslet si, že by mohl přes tu vzdálenost, přes ta silná skla oken zahlédnout její tvář. Že by mohl vědět, že právě teď, v tomto okamžiku...
"Slečno?" oddávající povytáhl obočí. V jeho hlase bylo slyšet lehkou netrpělivost.
Jako ve snu slyšela svůj vlastní hlas, tenký a vzdálený: "Ano."
Leoš se odlepil od sloupu a vykročil pryč. Jeho postava se zmenšovala, až zmizela za rohem. Marie měla pocit, že s ním odešla i část jí samé - ta část, která snila o cestování, o svobodě, o jiném životě.
Marie se vrátila myšlenkami k jejich společným večerům. Zakouřené hospody na Žižkově, kde Leoš bavil celý stůl svými historkami z cest. Jeho oči, které se při vyprávění leskly nadšením, způsob jakým gestikuloval rukama, když popisoval západ slunce nad Machu Picchu.
"Jednou tě tam vezmu," sliboval mezi půllitry piva. "Ty a já, Marie. Celý svět bude náš."
Vybavila si, jak mu před měsícem cpala do batohu malé papírky. Každý obsahoval jiné vyznání, jiný důvod, proč by se měl vrátit. Některé psala v noci, když nemohla spát, jiné ráno cestou do nemocnice. Pečlivě je složila do origami - každý jiný tvar. Motýli, lodičky, květiny.
'Bez tebe je můj svět prázdný.'
'Vrať se ke mně, můj rytíři.'
'Nikdo jiný mi nerozumí tak jako ty.'
Schovávala je všude - do kapes košil, mezi ponožky, do pouzdra na holení. Chtěla, aby je nacházel postupně, aby na ni myslel každý den své cesty.
Teď ty samé papírky pravděpodobně končily v koších hotelových pokojů někde v Jižní Americe. Nebo možná stále leží na dně jeho batohu, zmačkané a zapomenuté, stejně jako její láska.
Vzpomněla si na jejich poslední večer. Seděli v té malé hospůdce na Vinohradech, kde se poprvé potkali. Leoš mluvil o Patagonii, o ledovcích a divokých koních. Jeho slova zněla jako báseň, jako příslib dobrodružství.
"Počkej na mě," řekl tenkrát.
Ale ona nemohla čekat. Opustil ji. I když se tenkrát těhotenství nepotvrdilo, on to nemohl vědět. Věděla že by byl prima táta, ale nevěděla, jestli by život s takovým neukotveným samorostem zvládla. Potřebovala stabilitu. Jistotu. Někoho zodpovědného, zralého.
Za okny profukoval letní vítr, pohyboval větvemi stromů na náměstí. Život šel dál. Nový život rostl v jejím těle. A ten starý, ten vysněný, se právě rozplynul jako kouř z Leošovy poslední cigarety.
Ivan jí navlékl prsten. Byl studený a těsný, jako pouta. Nebo jako jistota - záleželo na úhlu pohledu. Marie se dívala na jejich spojené ruce a myslela na všechny ty paralelní vesmíry, kde řekla ne. Kde utekla. Kde...
"A nyní vás vyzývám k prvnímu manželskému polibku."
Když se jejich rty setkaly, bylo to rychlé a formální. Ivan voněl po kolínské a nervozitě. Marie zavřela oči a na moment - jen na jeden krátký moment - si představila, že líbá někoho jiného. Někoho, kdo stál v podloubí a kouřil do prázdna červnového dne.
Pak bylo po všem. Gratulace, úsměvy, fotografie. Matčiny rty sevřené do tenké linky spokojenosti. Položka odškrtnuta. Otcovo rozpačité a dojaté mlčení. Davidův soucitný pohled. A za okny prázdné podloubí, kde ještě před chvílí... Ne. Na to už nesměla myslet.
Vyšli na schody před národním výborem. Rýže a konfety se třpytily ve slunci. Marie se usmívala, jak se od ní očekávalo. Uvnitř ale cítila, jak se něco láme, nebo možná naopak spojuje - jako kost, která se hojí špatně, ale hojí se. Život pokračoval. Musel pokračovat.
Na schodech ležel nedopalek cigarety. Marie ho minula bez povšimnutí, její bílé střevíce klapaly po kamenných schodech vstříc nové budoucnosti. Budoucnosti, kterou si nevybrala, ale která si vybrala ji.
Panelák na sídlišti vrhal dlouhý stín přes zasněžené parkoviště. Marie stála u okna v jedenáctém patře a pozorovala, jak se Ivan vrací z práce. Jeho postava dole vypadala maličká, skoro jako tmavá tečka na bílém papíře. Přešel parkoviště svým typickým rychlým krokem - byl doma, ve svém městě, mezi svými lidmi.
Richard spinkal v postýlce, jeho pravidelný dech byl jediným zvukem v bytě. Voněl ještě po kojeneckém mléku a té zvláštní, sladké vůni, kterou mají jen malé děti. Marie přejela prstem po zamlženém okně a nakreslila čáru. Pak další. A další. Jako mříže.
Na stole ležel další odmítavý dopis. "Vážená paní doktorko, v současné době bohužel..." Všechny zněly stejně. Jako by existovala nějaká šablona na odmítání mladých lékařek s dítětem. Bez praxe. Bez známostí. Bez šance.
Venku začalo znovu sněžit. Vločky se točily ve větru jako malí tanečníci, připomínající jí ty dlouhé zimní večery doma v Plzni, kdy sedávala s Davidem u okna a počítali hvězdy. Tady v Olomouci byly hvězdy jiné. Všechno bylo jiné.
Telefon na stolku mlčel. Čekal na její další marné pokusy o hledání místa. Každé číslo, které vytočila, bylo jako další hřebík do rakve její sebedůvěry. Primáři se usmívali, sestry si ji měřily pohledem, všichni říkali to samé: "Až bude malý větší..." Jako by čas byl luxus, který si mohla dovolit.
Ivan to nechápal. "Však si odpočiň," říkal večer, spokojený po dni v nové práci, s primářem už měl dohodu na kolečku po oddělení. Přijali ho přijali s otevřenou náručí. Byl perspektviní.
"Užij si mateřství." Jeho hlas zněl jako z velké dálky, přestože seděl hned vedle ní na gauči. Užít si mateřství. Jako by těch šest let studia medicíny byl jen nějaký rozmar, který může hodit za hlavu.
Začalo to plíživě. Nejdřív jen malé zaváhání před východem z bytu. Kontrola, jestli má klíče. Pak druhá kontrola. Třetí. Počítání schodů - dvacet dva dolů na mezipatro, pak dalších dvacet dva. A znovu. A znovu. Ritual, který dával falešný pocit kontroly.
Pak přišly ty dny, kdy se nedokázala přinutit vyjít ven vůbec. Kdy i cesta do samoobsluhy v přízemí byla jako výstup na Mount Everest. Svět za dveřmi bytu se začal měnit v nepřátelské území plné nástrah a nebezpečí. Co když Richard začne plakat v tramvaji? Co když se ztratí v těch cizích ulicích? Co když...
Večer co večer poslouchala Ivanovo vyprávění o práci. O kolezích. O společných obědech v závodní jídelně. O všech těch malých rituálech pracovního dne, které jí tak zoufale chyběly. Usmívala se a přikyvovala, zatímco uvnitř cítila, jak se každým měsícem své "mateřské dovolené" propadá hlouběji do té černé díry, která se v ní otevřela.
V noci, když všichni spali, často stávala u okna a počítala rozsvícená okna v protějším paneláku. Kolik životů, kolik příběhů se skrývalo za každým z nich? Měli také takové pocity - že jsou navíc, že jsou ztracení ve vlastním životě? Že každý den je jako běh v bludišti bez východu? Ne. Představovala si, že za všemi těmi okny jsou spokojené milujíc rodiny, které žijí naplňující život. Rozumem věděla že to asi tak není, ale zahnat ten pocit se ji nepodařilo.
Jednou takhle v noci našla v krabici od stěhování svůj starý atlas. Otevřela ho na stránce s lidským mozkem - složitá síť neuronů, synapsí, spojení. Kdysi znala každý detail, každou dráhu. Teď ty znalosti pomalu blednou, jako fotografie zapomenutá na slunci.
A pak, jednoho rána, když se probudila s Richardem hluboce oddychujícím vedle ni, to přišlo. Ten pocit, že se nemůže nadechnout. Že stěny se přibližují. Že vzduch je příliš řídký. Panika - čistá a syrová jako čerstvá rána.
Věděla, co to je. Studovala to. Diagnostikovala to u jiných. Ale tohle bylo jiné - bylo to osobní, bylo to skutečné, bylo to její. Úzkost se zabydlela v jejím těle jako nevítaný host, který se nechystá odejít.
V zrcadle v koupelně viděla ženu, kterou skoro nepoznávala. Měla její tvář, její oči, ale něco v nich bylo jiné. Prázdnější. Unavenější. Jako by ta část jí, která snila o kariéře lékařky, o pomáhání druhým, pomalu umírala v tom cizím městě, v tom cizím bytě, v tom cizím životě.
Venku stále sněžilo. Ivan dole zmizel v hlavním vchodu - za chvíli vyjede výtahem, odemkne dveře, políbí ji na tvář. Všechno bude jako vždycky. Jako každý den v téhle pasti, které měl být jejich nový začátek.
Čekárna byla malá místnost s béžovými stěnami a třemi otlučenými židlemi podél zdi. Marie seděla na prostřední z nich, v klíně svírala kabelku jako štít. Na stolku před ní ležely staré časopisy - Vlasta, Květy, nějaký zahraniční magazín. Nechápala, proč sem vlastně šla. Hypnóza. To slovo znělo jako něco z cirkusu, z laciných estrád, kde lidi štěkají jako psi nebo se chovají jako slepice. Ale dostala tip na tuto psycholožku a neměla co ztratit.
Vedle na zdi tiše tikaly hodiny. Za dveřmi ordinace byl slyšet tlumený ženský hlas - psycholožka zřejmě ještě měla předchozího pacienta. Marie si všimla, že si okusuje nehet na palci - zlozvyk z dětství, který se vrátil s úzkostmi.
Dveře se otevřely. Vyšla starší paní, něco si zapisovala do diáře. Za ní stála doktorka Tichá - drobná žena kolem padesátky s krátkými prošedivělými vlasy a brýlemi s tenkými kovovými obroučkami.
"Paní Hubálková? Pojďte dál."
Ordinace byla překvapivě útulná. Žádné bílé stěny ani nemocniční strohost, kterou Marie očekávala. Místo toho tu stálo pohodlné křeslo potažené světle modrou látkou, na stěnách visely abstraktní obrazy v teplých barvách. U okna rostly velké zelené rostliny.
"Posaďte se, udělejte si pohodlí," řekla doktorka Tichá a sama se usadila do křesla naproti. "Jak se dnes cítíte?"
Marie zaváhala. Jak se cítí? Nervózní? Vystrašená? Hloupě? "Nejsem si jistá, jestli... jestli tohle bude fungovat," řekla nakonec.
Doktorka se usmála. "To je v pořádku. Většina lidí má z hypnózy obavy. Představují si, že ztratí kontrolu, že budou dělat věci proti své vůli. Ale tak to nefunguje. Hypnóza je spíš stav hluboké relaxace, při kterém máte pořád plnou kontrolu."
Mluvila klidným, vyrovnaným hlasem. Marie cítila, jak se jí postupně uvolňuje sevření v ramenou.
"Řekněte mi něco o svých úzkostech," pobídla ji doktorka jemně.
Marie se nadechla. Slova přišla překvapivě snadno. Mluvila o samotě v cizím městě, o strachu vyjít z domu, o pocitu selhání. O tom, jak se jí třesou ruce, když má jít nakoupit. Jak počítá schody. Jak kontroluje zámky.
Doktorka přikyvovala, občas si něco poznamenala. Pak položila blok na stolek. "Chtěla byste to zkusit? Můžeme začít s jednoduchou relaxací."
Marie přikývla. Co může ztratit?
"Pohodlně se opřete. Můžete zavřít oči, pokud chcete." Hlas doktorky Tiché se změnil - byl ještě měkčí, rytmičtější. "Vnímejte, jak se vaše tělo dotýká křesla. Cítíte tu oporu pod sebou... S každým nádechem se můžete uvolnit o trochu víc..."
Marie poslouchala její hlas. Byl jako tichý potok, jako šumění listů. Mluvila o těžkých končetinách, o teple, o bezpečí. Marie cítila, jak se jí víčka stávají těžká. Ruce v klíně byly uvolněné, volně položené.
"...a možná si všimnete, jak vaše mysl začíná plout... jako list na vodě... může to být příjemné... nechat se nést..."
Zvuky z ulice se zdály vzdálenější. Dokonce i tikot hodin se změnil v něco měkkého, uklidňujícího. Marie měla zvláštní pocit, jako by se vznášela těsně nad křeslem. Zároveň si byla vědoma každého zvuku, každého pocitu.
"...a až napočítám do pěti, pomalu se vrátíte... budete se cítit odpočatá a klidná..."
Marie otevřela oči. Světlo v místnosti se zdálo jasnější. Na stolku před ní stála sklenice vody, kterou si předtím nevšimla.
"Jak se cítíte?" zeptala se doktorka.
"Já... nevím. Bylo to příjemné, ale..." Marie zaváhala. "Myslím, že to nefungovalo. Pořád jsem všechno vnímala. Slyšela jsem auta venku, váš hlas..."
Doktorka se usmála. "To je naprosto normální. Hypnóza není spánek nebo bezvědomí. Je to stav zvýšené vnímavosti. Podívejte se na hodiny."
Marie se podívala. S překvapením zjistila, že uběhlo čtyřicet minut. Měla pocit, že to bylo jen pár minut.
"Čas v hypnóze plyne jinak," vysvětlila doktorka. "A všimla jsem si, že když jsem mluvila o těžkých končetinách, vaše ruce se uvolnily. Předtím jste je měla sevřené v pěst."
Marie se zamyslela. Ano, cítila se... jinak. Lehčí. Klidnější. Jako po dlouhé koupeli nebo příjemné procházce. Ale byla to hypnóza? Pořád si nebyla jistá.
"Příště to můžeme zkusit znovu," řekla doktorka Tichá a podala jí kartičku s dalším termínem. "Každé sezení je jiné. Někdy je změna sotva znatelná, jindy velmi hluboká. Důležité je nebýt ve stresu z toho, že to musí nějak vypadat nebo fungovat."
Když Marie vyšla z ordinace, všimla si, že se jí ruce netřesou. Cestou domů dokonce sama od sebe vešla do malého obchodu na rohu, něco, co už týdny nedokázala. Koupila Richardovi jeho oblíbené piškoty.
Možná na tom přece jen něco bylo.
Marie držela sluchátko pevně v ruce a vytáčela číslo, které znala nazpaměť - neurologie v Plzni. Richard si hrál na koberci s dřevěnými kostkami, stavěl věže, které se vzápětí rozpadaly. Tep jí bušil ve spáncích, když poslouchala vyzvánění.
"Neurologické oddělení, primář Hruška."
Nadechla se. "Dobrý den, tady doktorka Králová... tedy, Hubálková. Volám kvůli možnosti nástupu..."
Její hlas zněl cize, jako by patřil někomu jinému. Ale slova plynula překvapivě snadno, jako by na tenhle hovor čekala celé měsíce. Vlastně čekala. Dostala echo od Lenky, své kamarádky z gymnázia, která pracovala v Plzeňské nemocnici na neurologii jako sestra. Jedna z doktorek prý měla jít na mateřskou dovolenou a primář bude hledat náhradu.
Primářův hlas byl klidný, profesionální. Poslouchal její krátké představení, sem tam položil věcnou otázku. A pak ta slova, která jí rozproudila krev v žilách: "Ano, místo by se našlo. Mohla byste se v pondělí zastavit? Probrali bychom detaily."
Když zavěsila, nohy se jí třásly. Posadila se na podlahu vedle Richarda a mechanicky mu pomáhala stavět další věž. V hlavě jí vířily myšlenky - praxe, pacienti, vizity. Všechno to, po čem tak dlouho toužila, bylo najednou na dosah.
Pak ale přišlo to těžší. Čekání na Ivana. Každé cvaknutí výtahu na chodbě ji přivádělo k šílenství. Když konečně uslyšela jeho klíče v zámku, měla pocit, že se jí zastaví srdce.
"Ahoj," usmál se ve dveřích. Pak se zarazil, když uviděl její výraz. "Stalo se něco?"
Richard se k němu tápavě rozběhl a Ivan ho zvedl do náruče. Marie se dívala na ten důvěrně známý obraz - otec a syn, jejich společný smích. Za okny se stmívalo a v bytě bylo ticho, které čekalo na slova, která všechno změní.
"Volala jsem do Plzně," řekla nakonec. Její hlas byl tichý, ale pevný. "Na neurologii. Mají místo."
Ivan pomalu položil Richarda na zem. Dlouhou chvíli jen stál, díval se z okna na světla projíždějících aut. Když se otočil, zdálo se jí, jakoby jeho oči byly dvě ztracené srnky.
"Kdy... kdy bys nastupovala?"
"Chtějí, abych přijela v pondělí na pohovor."
Přikývl. Pak si sedl na gauč, hlavu v dlaních. Marie k němu přistoupila, položila mu ruku na rameno. Cítila, jak se mu třesou záda potlačovaným pláčem.
"Já... já to chápu," řekl nakonec. Jeho hlas byl chraptivý. "Vidím, jak se tu trápíš. Jak... jak ti to ubližuje."
Marie se posadila vedle něj. Richard se k nim přitulil, nechápavě se díval z jednoho na druhého. Venku začalo pršet, kapky bubnovaly na parapet v tichém rytmu.
"Mohli bychom to zkusit," zašeptala. "Na víkendy bys jezdil ty, nebo my... nějak by to šlo."
Oba tomu věřili, nebo se alespoň snažili věřit. Vzdálenost mezi Plzní a Olomoucí není zas tak velká, ale bude to fungovat? Pochybnosti se jim vkrádaly do myšlenek jako nechtění hosté. Přes všechnu nejistotu však Marie cítila že je to šance. Šance že bude mít možnost začít žít, že přestane být tou neužitečnou kvočnou, točící se okolo sporáku a Richarda. Pocit, že se její život rozběhne po nové koleji byl vzrušující, až jí z toho bušilo srdce. V hlavě už si malovala, jak by to mohlo vypadat - vlastní pacienti, noví kolegové, nové výzvy. Možná právě tohle potřebovala, aby znovu našla sama sebe.
Ivan ji objal. Byl cítit jako vždycky když přišel z práce - směsí nemocničního pachu a své vlastní vůně. Marie zabořila tvář do jeho ramene a konečně nechala slzy téct. Plakali spolu, drželi se v náručí jako dva trosečníci, zatímco Richard jim zmateně hladil vlasy svýma malýma ručkama.
"Pojedu s tebou," řekl Ivan po dlouhé chvíli. "V pondělí. Na ten pohovor."
Marie přikývla, neschopná slov. V hrudi cítila směs úlevy a bolesti, radosti a smutku. Vděčnost k muži, který ji chápal natolik, že ji byl ochoten nechat jít.
Seděli tam dlouho, dokud Richard neusnul mezi nimi a venku nepřestalo pršet. Jejich život se právě začal lámat vejpůl, ale v tom okamžiku byli spolu, spojeni něčím hlubším než manželstvím - porozuměním.
Eva stála u okna a pozorovala, jak Marie s Richardem vystupují z auta. Její dcera vypadala unaveně, ale bylo v ní něco nového - možná odhodlání, možná úleva. Richard držel pevně v nárůčí svého plyšového medvídka, kterého dostal od Ivana. Poslední krabice a tašky se stěhovaly do domu, každá obsahovala kousek jejich olomouckého života. Cítila se trochu rozpolcena, byla ráda že je Marie zpátky, ale také to vnímala jako problém, selhání které se ji také trochu dotýkalo. Její dcera byla přeci její vizitka.
"Tady je tvůj svůj starý dětský pokoj," řekla Eva, když vcházeli po schodech do prvního patra. Pak dodala tišším hlasem: "Horáková od vedle se ptala, co se stalo. Řekla jsem, že jsi dostala lepší pracovní nabídku."
Marie postavila krabici na zem. "Mami, prosím..."
"No co? Musím přece něco říct. Lidi se ptají." Eva si upravila zástěru, nervózní gesto, které Marie znala z dětství. "A není to lež. Ta práce na neurologii je dobrá příležitost."
Richard ťapkal po domě, objevoval nové-staré prostory. Jeho nejisté kroky zněly po schodech nahoru a dolů. Eva ho sledovala s výrazem, ve kterém se mísila starost s něčím jiným - možná s radostí, kterou si zatím nechtěla připustit.
"Ríšo, pozor na ty schody!" zavolala automaticky. Pak se otočila k Marii. "No, musíme si udělat systém. Já končím v práci za dva týdny. Do té doby by mohl Richard chodit do jeslí na Borech, je to kousek pěšky. Pak už ho budu hlídat já."
Přešli dolů do kuchyně a Eva vytáhla z kapsy zástěry blok a tužku - Eva vždycky všechno zapisovala, plánovala, organizovala.
"Poznamenám si tvoje služby. Musíme to dobře rozvrhnout. A v neděli jezdí do Olomouce přímý vlak v sedm třicet, to bys mohla..."
"Mami," přerušila ji Marie jemně. "Já vím, že to není... ideální situace."
Eva se zarazila v půlce psaní. Na moment vypadala zranitelně, než se její tvář znovu poskládala do obvyklého výrazu praktické ženy, která ví, co je třeba udělat.
"No, ideální to není," připustila. "Ale jsi moje dcera. A když potřebuješ... když potřebujete s Ríšou pomoct..." Nedokončila větu. Místo toho začala vybalovat nádobí z nejbližší krabice a rovnat ho do kredence. "Tak jste nic z toho nerozbili?. Tyhle hrnky dáme sem. A talíře... Říšo, nechceš babičce pomoct?"
Richard přiběhl, dychtivý být užitečný. Eva mu podala ubrousky, které mohl bezpečně přenést. Její ruce byly najednou něžné, když mu ukazovala, kam je položit.
"Víš," řekla tiše, když Richard odběhl zkoumat další krabici, "možná je to tak lepší. Ivan je takový… však víš, stejně jsem tomu moc nevěřila. Ale nechci, abys byla nešťastná. A v té Olomouci jsi přeci nebyla spokojená, bylo to vidět."
Marie přikývla, neschopná slov. Pozorovala svou matku, jak metodicky rovná jejich věci, jak vytváří nový pořádek z chaosu stěhování. Bylo v tom něco uklidňujícího - ta její potřeba organizovat, plánovat, zajistit, aby všechno fungovalo.
"Koupelnu tam nahoře máš pro sebe," pokračovala Eva prakticky. Ukazovala ji kam by si měla dát své věci, jak si uspořádat oblečení, ujala se své obvyklé role koordinátorky.
Marie se musela usmát. Její matka, generál v sukních, už přebírala velení. Možná to bylo její způsob, jak říct 'mám tě ráda'. Jak říct 'jsem ráda, že jsi doma' bez skutečného vyslovení těch slov.
"Ríšo," zavolala Eva do patra, "co kdybychom spolu upekli něco dobrého? Umím moc dobré tvarohové buchty. Chceš mi pomoct?"
A tak začal jejich nový život - mezi krabicemi plnými vzpomínek, s vůní buchet v troubě a Eviným blokem plným plánů a seznamů. Nebyl to možná ideální život, jak řekla Eva, ale byl to jejich život. A někdy, pomyslela si Marie, když pozorovala matku s Richardem v kuchyni, je skutečná láska právě v těch praktických věcech - v rozpisu služeb, v tvarohových buchtách, v ochotě změnit svůj život, aby v něm bylo místo pro druhé.
Leoš se přihlásil asi o měsíc později. Nějak se dozvěděl že je Marie zpátky v Praze a dával jí najevo, že z jeho strany se nic nezměnilo, stále o ní stojí.
Telefon zazvonil zrovna když Marie ukládala Richarda k večernímu spánku. Na displeji se objevilo Leošovo jméno. Srdce jí poskočilo, ale zároveň pocítila podivnou prázdnotu v žaludku.
"Ahoj, Marie. Slyšel jsem, že ses vrátila."
"To jsi slyšel dobře." Její hlas zněl odměřeně, sama se divila té náhlé chladnosti.
"Jak se máš? Už ses zabydlela?"
"Docela jo. Začínám příští týden na neurologii."
Ticho na druhém konci. Marie slyšela jeho dech, představila si ho, jak sedí někde na druhém konci města a pečlivě volí slova.
"Richarda máš u sebe?"
"Spí. Právě jsem ho uspala."
"Poslouchej, Marie... Hodně jsem o tom všem přemýšlel. O nás. O tom, co se stalo."
Marie se opřela o zeď. Venku projelo auto a jeho světla se na moment mihla po stropě.
"Leoši, já-"
"Počkej, nech mě domluvit. Vím, že jsi se tehdy na mě pěkně naštvala, ale jsme to pořád my dva, nezměnili jsme se přece."
"No právě…"
"No myslím že náš vztah nebyl jen něco povrchního, hodně jsme toho spolu prožili." Na chvíli se odmlčel. Pořád... pořád na tebe myslím. Nepůjdeme si někam sednout? Jen tak, nezávazně."
Marie zavřela oči. Vzpomněla si na ten večer v baru, na Ivanův úsměv, na jednu z křižovatek svého života.
"Já nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Proč ne? Přece spolu můžeme normálně mluvit."
"Můžeme. Ale nechci, aby sis něco představoval."
"Nic si nepředstavuju. Jen... chybíš mi."
Z pokojíčku se ozvalo zašramocení. Richard se převalil ve spánku.
"Musím končit, Richard se budí."
"Tak mi aspoň řekni, jestli o tom popřemýšlíš. O té kávě."
Marie se nadechla. "Popřemýšlím. Ale nic neslibuju."
Kavárna na Americké byla poloprázdná. Marie seděla naproti Leošovi a pozorovala, jak si míchá kávu - tři kostky cukru, jako vždycky. Některé věci se nemění. Jiné ano - byl opálený, vlasy mu vyšisovalo slunce, v očích měl ten svůj specifický druh jiskření.
"Takže jaké bylo Thajsko?" zeptala se a usrkla své latté.
"No," rozzářil se. "Víš, že jsem tam málem skončil v base?" Zasmál se při vzpomínce. "To bylo takhle - sedím si v tom svým oblíbeným baru v Bangkoku, je vedro jako blázen. A najednou slyším nějaký povyk venku. Kouknu z okna a vidím, jak nějaký chlápek utíká s kabelkou, za ním ženská v těch jejich typických květovaných kalhotách..."
Marie se musela usmát. Leoš vždycky vyprávěl historky s takovým zaujetím, jako by se děly právě teď.
"No, a já, blbec jeden, vyběhnu ven. Ten zloděj peláší jak zajíc, já za ním, přeskakuju ty jejich pouliční stánky s jídlem... Mělas vidět ty výrazy místních! Dva magoři, co jim tam demolujou stánky." Napil se kávy. "A když ho konečně doběhnu, chytím ho za triko. V tu chvíli mi dojde, že vůbec nevím, jak thajsky říct 'Stůj, zloději!' nebo cokoliv jinýho."
"A co ta kabelka?"
"No právě!" Leoš se naklonil přes stůl, v očích mu hrály ohníčky. "Ukázalo se, že to nebyl zloděj, ale manžel té paní. Oni se pohádali, ona po něm hodila kabelku a on s ní utíkal pryč."
"Kecáš, to jsi si vymyslel."
"Kdepak. stojím tam, držím chlapa za triko, kolem se sbíhají lidi... A ta paní doběhne, něco křičí thajsky - později mi řekli, že to nebyly zrovna lichotky - a začne tím manželem třást."
Marie se rozesmála. Představila si Leoše, jak tam stojí uprostřed rozbouřené thajské ulice, zmatený a zpocený, český zástupce spravedlnosti.
"Nakonec přijela policie. Ten manžel naštěstí uměl trochu anglicky, tak to nějak vysvětlil. Policajti se smáli, že prej jsem první turista, kterýho viděli honit manžela s jeho vlastní ženou." Pokrčil rameny. "Skončili jsme v baru, manželé se usmířili nad Changem, a já se naučil svojí první thajskou frázi - 'promiňte, to je nedorozumění'." Marie si to uměla představit. Leoš dokázal snadno navazovat sociální kontakty. Byl v tom jako ryba ve vodě.
Venku začalo pršet, kapky smutně stékaly po oknech kavárny. Marie pozorovala, jak se Leošovi při vyprávění rozzářily oči, jak gestikuloval rukama. Byl pořád stejný - ten malý zvídavý kluk, věčný dobrodruh, který se vrhá do života po hlavě.
"A co ty?" zeptal se najednou měkčeji. "Jak to jde?"
Marie zamíchala své latté. "Já? Chodím do nemocnice, starám se o Richarda..."
"A jaké to tam je?"
Marie se napila kávy a chvíli hledala správná slova.
"Primář je takový... přísný. Když jsem nastoupila, první týden mě nechal jenom pozorovat. Stála jsem tam jak školačka a sledovala cvrkot." Položila hrnek. "Ale je docela fajn. Minulý týden jsem udělala chybu v dokumentaci a místo aby na mě řval, vzal si mě stranou a všechno mi v klidu vysvětlil."
Leoš přikývl. "A pacienti?"
"To je to nejtěžší. Každé ráno, když procházím oddělením..." Marie se zadívala z okna. "Víš, kolik lidí tam leží s roztroušenou sklerózou? Mladí lidé, někteří v mém věku. A já jim musím říkat, že se jejich stav může jen zhoršovat."
Její prsty si pohrávaly s ubrouskem na stole.
"Předevčírem jsem měla noční. Přivezli chlapa s mrtvicí, bylo mu čtyřicet. Stála jsem tam a ruce se mi klepaly, když jsem mu píchala injekci. Pořád jsem se bála, že něco pokazím, že udělám nějakou fatální chybu. Z nočních mám hrůzu"
"A pokazila?"
"Ne. Zvládla jsem to. Ale ten strach..." zavrtěla hlavou. "Ten strach je tam pořád. Každý den se učím nové věci, postupy, léky. Mám ale pocit, že to nikdy nemůžu všechno obsáhnout."
"Ale baví tě to, že jo?" Leoš se na ni pozorně díval.
Marie se poprvé od začátku rozhovoru o práci usmála. "Jo. Je to přesně to, co jsem chtěla dělat. I když je to těžké, i když tam někdy brečím na záchodech... Když vidím, že někomu pomůžu, že se někdo zlepší..."
"A co Richard?"
"Dobrý, máma mi s ním hodně pomáhá, bez ní bych to vůbec nezvládla. Jenom…"
"Co?"
"Je to trochu krok zpátky, Zase jsem ta dcera, i když s vlastním dítětem." Usmála se kysele Marie. Leoš pokýval chápavě hlavou.
"A co Ivan?"
"Občas si zavoláme, je jich tam málo, tak hodně slouží."
"A ty se za ním chystáš někdy zajet?" Zeptal se opatrně.
Marie si poposedla na židli a sevřela pevněji hrneček s kávou.
"Nevím, necítím se na to. Poslední dny jsem se tam necítila dobře, nevím jestli bych se chtěla do toho všeho zase vracet. Možná to chce nějaký čas, abychom zjistili jak to vlastně spolu máme." Pokrčila rameny.
Zadívala se oknem kavárny ven na ulici. Venku začínalo poprchávat a na skle okna se pomalu vytvářela mlžná opona mezi ní a světem venku. Leoš něco vyprávěl, ale jeho slova se stávala vzdálenějším a poté nezřetelným šumem.
Lidé proudili po chodníku jako barevná řeka. Mladá žena v červeném kabátě spěchala s aktovkou - možná na důležitou schůzku, možná za láskou, možná jen domů nakrmit kočku. Starší pán se zastavil u výlohy knihkupectví, jeho tvář na moment zjihla při pohledu na nějakou knihu - co v ní viděl? Vzpomínku? Mladík s velkou taškou přes rameno se snažil skrýt pod markýzami před obchody. Co v té tašce asi nese? Proč je tak důležité udržet to suché?
Každý z nich měl svůj příběh, svůj vlastní vesmír plný významů, vztahů, starostí a nadějí. Každý z nich někam mířil s jasným záměrem, s důvodem tak zřejmým a důležitým pro něj samotného. A přece, jak je tak pozorovala přes to sklo, přes tu bariéru mezi jejím světem a jejich, všechno to pobíhání se zdálo tak... náhodné. Bezcílné.
Kdyby se člověk díval z dostatečné výšky, pomyslela si, vypadali by jako mravenci. Každý běží svým směrem, každý si nese své břímě, každý si myslí, že jeho cesta je ta nejdůležitější. A přitom...
Představila si jak by to hemžení vypadalo z letadla, z oběžné dráhy, z vesmíru. Všechny ty lidské osudy, všechny ty naléhavé cíle a neodkladné schůzky by splynuly v jediný abstraktní vzorec pohybu. Jako když se díváme na kolonii bakterií pod mikroskopem - zdánlivě chaotický pohyb, který možná dává smysl jen z jiné perspektivy, kterou nejsme schopni zahlédnout.
"Marie?" Leošův hlas ji vrátil zpět do kavárny. "Jsi tady?."
Usmála se a otočila se k němu. "Jen jsem přemýšlela... Není to zvláštní? Všichni ti lidé venku mají své životy, své důvody někam jít, něco udělat. Pro každého z nich je jeho cesta tím nejdůležitějším na světě. A přitom... stačí se podívat z odstupu a všechno to vypadá tak..."
"Nesmyslně?" dokončil Leoš s úsměvem.
"Spíš... relativně," řekla po chvíli. "Jako když se díváš na mapu. Z blízka vidíš každou uličku, každý dům. Čím víc se vzdaluješ, tím víc detailů mizí, až zůstane jen obrys města. A pak ani ten ne."
Leoš se také zadíval z okna. Déšť začal kreslit na sklo nové vzory, rozmazával obrysy lidí venku do abstraktních skvrn.
"Možná," řekl pomalu, "je to jako s tou kávou." Ukázal na její šálek. "Když se díváš zblízka, vidíš každou bublinku, každý odstín pěny okolo okraje šálku. Z dálky je to ale jen tmavá tekutina v bílém porcelánu. Ale to neznamená, že ty detaily přestaly existovat. Že přestaly být důležité."
Marie přikývla. Venku lidé dál spěchali svými směry, každý za svým cílem, každý ve svém vlastním příběhu. A ona seděla za sklem, na hranici mezi pozorovatelem a účastníkem, s pocitem, že na moment zahlédla něco většího - vzorec, který dával i nedával smysl zároveň.
Lékařský pokoj byl malá místnost s jedním oknem, které vedlo na osvětlené parkoviště nemocnice, kde se občas mihly stíny nočních návštěvníků a sanitek. Na stole ležely rozházené papíry, chorobopisy a lékařské časopisy, některé otevřené na článcích o nejnovějších postupech léčby. V rohu stála stará pohovka potažená omšelou koženkou, na několika místech již popraskanou, na které teď ležel Leoš zachumlaný do nemocniční deky s vybledlým logem nemocnice. Jediné světlo v místnosti pocházelo z malé stolní lampičky, která vrhala měkký žlutý kruh na stůl a nechávala zbytek místnosti ponořený do příjemného přítmí.
Marie vešla do pokoje a tiše za sebou zavřela dveře, aby nerušila noční klid na oddělení. Byla unavená, vlasy rozcuchané po dlouhé směně, v obličeji stopy starostí a vyčerpání z náročného dne. Leoš se na pohovce vzbudil a podepřel se na lokti, přičemž deka se mu svezla z ramen.
"Jak to dopadlo?" zeptal se tiše, jeho hlas byl zastřený krátkým spánkem.
"Pan Kučera. Měl záchvat úzkosti," povzdechla si Marie a sedla si ke stolu, židle pod ní tiše zaskřípala. "Probudil se dezorientovaný, myslel si, že je doma. Musela jsem mu dát sedativa. Chvíli to trvalo, než zabrala."
"To je ten po mrtvici z trojky?" zeptal se Leoš a natáhl se pro sklenici vody, která stála na malém stolku vedle pohovky.
Marie přikývla. Na moment zavřela oči a promnula si spánky, cítila, jak jí pod prsty pulzuje začínající bolest hlavy. "Bude v pohodě... Ráno by měl být už klidnější," dodala s jistotou v hlase.
Leoš se posadil a udělal jí na pohovce místo. "Pojď si na chvíli lehnout."
"Nemůžu, musím napsat záznam."
"Ten počká pět minut."
Marie zaváhala, pak se zvedla a přešla k pohovce. Sedla si vedle něj, cítila teplo jeho těla a známou vůni jeho kolínské. Z oddělení k nim doléhaly tlumené zvuky - kroky noční sestry, vzdálené pípání přístrojů, občasné zakašlání. Někde v dálce bouchly dveře a pak se zase rozhostilo ticho.
"Pamatuješ," řekl Leoš náhle, zatímco si pohrával s prázdnou sklenicí v rukách, "jak jsme takhle sedávali u tebe na kolejích? Je to uplně stejné, akorát jseš teď za to placená."
Marie se pousmála a opřela se hlavou o zeď za sebou. "Jo. Ty jsi vždycky usnul a zabral celou postel. Musela jsem se krčit na kraji."
"To jo, ale tys mně budila jak si se nahlas biflovala anatomii. Pořád dokola ty latinský názvy."
"Spíš tys mě rušil svým chrápáním."
Jejich smích byl tichý, důvěrný. Marie cítila, jak se jí postupně uvolňuje napětí v ramenou. Venku projelo auto a jeho světla na moment ozářila pokoj.
"Někdy," řekla po chvíli, "si říkám, jestli bych něco ve své minulosti změnila."
Leoš ji vzal za ruku. Jeho dlaň byla teplá, známá. "A co si odpovídáš?"
Marie se zamyslela. "Ne," řekla nakonec. "Je tady přece Ríša. To je velkej dar."
Ticho mezi nimi bylo plné nevyřčených slov a starých vzpomínek. Z chodby se ozvaly kroky - noční sestra na obchůzce. Marie věděla, že by měla vstát, napsat ten záznam, zkontrolovat pacienty. Ale ještě chvíli zůstala sedět, s rukou v jeho dlani, ve světle stolní lampičky, která dělala svět o něco měkčí, o něco snesitelnější.
"Příští víkend má přijet Ivan." Řekla Marie a sednula si k psacímu stolu a začala se přehrabovat v dekurzech pacientů.
"Chceš aby se k tobě vrátil?"
"On neodešel, to já…"
"Chtěla by ses k němu vrátit?" Přeformuloval Leoš svou otázku.
"Nevím."
Ticho mezi nimi zhoustlo. Noční služba pokračovala svým pomalým tempem a nemocnice kolem nich dýchala svým vlastním rytmem - vzdálené kroky, tlumené hlasy, občasné bouchnutí dveří.
Marie se sklonila nad papíry. Světlo lampičky vytvářelo kolem její hlavy měkkou aureolu a vrhalo dlouhé stíny přes stránky chorobopisů. Za oknem se míhaly stíny holých větví ve větru a jejich tanec kreslil na stěny pokoje abstraktní obrazce.
Leoš vstal z pohovky. Přešel k oknu a díval se ven na noční město. Světla pouličních lamp se odrážela v kalužích po večerním dešti. Nemocniční parkoviště se lesklo jako zrcadlo, všude bylo pusto a prázdno.a
"Někdy," pronesl do ticha, "když takhle stojím v noci u okna, připadá mi, že čas se zastavil. Jako by existoval jen tenhle moment."
Marie zvedla hlavu od papírů. V očích se jí odráželo světlo lampičky. "Jako kdysi na kolejích?"
"Jako kdysi na kolejích," přikývl. "Akorát jsme byli mladší. A hloupější."
"A plní snů," dodala Marie tiše.
Vítr venku zesílil a větve stromů zaškrábaly o sklo. V dálce zahoukal vlak - osamělý zvuk nesoucí se nocí. Marie založila čistý arch papíru do stroje a položila ruce na klávesy. Na moment zavřela oči. Cítila únavu ve všech kostech, ale bylo to zvláštně uklidňující. Jako by ta tíha byla součástí její existence, něčím, co ji drželo při zemi. Cítila se v bezpečí.
"Sny máme pořád," řekl Leoš. "Jen jsou možná jiné?"
Místností se neslo tiché tikání nástěnných hodin, odměřující čas v pravidelných intervalech. Marie se usmála. Ne na Leoše, ne na sebe, ale na tu chvíli - křehkou jako pavučina, pomíjivou jako ranní mlha. Na ten moment mezi minulostí a budoucností, kdy se zdálo, že nic není nemožné.
Marie seděla na posteli v bývalém dětském pokoji, který teď sdílela s Richardem, a sledovala Ivana, jak si věší košili do skříně. Jeho pohyby byly pečlivé, metodické - každý záhyb musel být přesně tam, kde měl být. Typický Ivan, vždycky precizní.
"Takže ten nový primář je spokojený?" zeptala se, aby prolomila ticho.
"Jo, docela to jde," přikývl Ivan, aniž by se otočil. "Minulý týden jsem dostal první samostatnou operaci. Nic velkého, jen apendix, ale..."
"To je skvělé," řekla Marie automaticky. Dole se ozval Richardův smích, následovaný Eviným hlasem - něco o svačině.
Ivan konečně zavřel skříň a posadil se na židli u psacího stolu. Díval se z okna na zahradu, kde kdysi Marie s Davidem stavěli sněhuláky. "A co ty? Jak to jde na neurologii?"
"Dobře. Primář Hruška je náročný, ale férový. Hodně se učím."
Pokývali hlavami, jako dva cizí lidé, kteří se snaží udržet zdvořilostní konverzaci.
"Richardovi to prospívá," poznamenal Ivan po chvíli. "Vypadá spokojeně."
"Mamka se o něj dobře stará."
Další ticho. Hned za zahradou domku vedla železniční trať. Teď po ní s rachotem projížděla vlaková souprava, dunění kol na kolejích se rozléhalo do okolí. Marie si představila, jak asi vidí cestující jejich dům, jen jeden z mnoha po cestě, na chvíli se objeví a hned zase zmizí. Pro cestující jen jeden z tisíců na jejich cestě, letmý záblesk cizího života za oknem vagónu. Přemýšlela, kolik příběhů, radostí a smutků se skrývá za těmi rychle míjejícími okny domů. Rachot vlaku postupně slábl, až se opět rozhostilo ticho přerušované jen vzdáleným štěkotem psů.
"Příští víkend mám službu," řekl Ivan a konečně se na ni podíval. V jeho očích se mihla nejistota. "Takže..."
"To nevadí," přerušila ho rychle Marie. Snažila se, aby její hlas zněl co nejlhostejněji. "Stejně máme hodně práce. Richard má nějakou rýmu a..."
Nedokončila větu. Její slova visela ve vzduchu jako těžká mlha. Oba věděli, že jsou to jen výmluvy, slova, která používají jako štít před tím, o čem by měli skutečně mluvit. Ta nedořečená pravda mezi nimi rostla jako neviditelná zeď, kterou ani jeden z nich neměl odvahu zbořit.
Ivan vstal a přešel k oknu. Jeho záda byla napjatá pod světle modrou košilí. "Víš," začal pomalu, "v nemocnici se možná uvolní místo. Na neurologii."
Marie cítila, jak jí tuhnou svaly v ramenou. "Ivane..."
"Jen říkám. Kdyby ses chtěla... vrátit."
Slovo "vrátit" viselo mezi nimi jako těžká opona. Marie pozorovala jeho profil proti oknu - tvář, kterou kdysi tak dobře znala, která teď ale vypadala trochu cize, přestože to byl stáre ten samý Ivan, otec jejího syna.
"Jsem tady spokojená," řekla tiše. "A Richard taky."
Ivan přikývl, jako by očekával tuto odpověď. Jeho prsty bubnovaly nervózní rytmus na okenní parapet. "Takže... takhle to bude? Já tam, ty tady?"
"Nevím," odpověděla upřímně. "Opravdu nevím."
Zdola se znovu ozval Richardův smích, následovaný zvukem padajícíkostek lega a matčiným: "Opatrně, Ríšo!" Ten zvuk je oba na moment vrátil do reality - do světa, kde jejich rozhodnutí ovlivňují víc než jen je samotné.
"Možná budu mít druhou práci, tady v zámečku. Majitel koupil Hyperbarickou komoru. Je to teď velký hit. Potřebují lékařský dozor." Odvedla Marie hovor jiným směrem. Procedury v hyperbarické komoře mají uklidňovat nervovou soustavu a zbavovat tělo stresu a neklidu. Dalším bonusem je prý zvýšení koncentrace a paměti, zpomalení stárnutí buněk. To alespoň tvrdí propagační materiály a za to jsou ochotni majetní lidé dobře zaplatit.
"Jezdí tam celebrity až z Prahy." Usmála se Marie nejistě
"Měl bych jít dolů," řekl Ivan nakonec. "Slíbil jsem Ríšovi, že si spolu postavíme věž."
Marie přikývla. Když procházel kolem ní, na moment zaváhal, jako by chtěl něco dodat. Ale pak jen lehce položil ruku na její rameno - gesto tak krátké, že si nebyla jistá, jestli se to vůbec stalo - a vyšel z pokoje. Jeho stín se na okamžik mihl na stěně a pak zmizel.
Zůstala sedět na posteli a poslouchala jeho kroky na schodech. Každý schod zněl jako tichá ozvěna jejich společného života - života, který se jim rozpadal pod rukama tak pomalu a neodvratně, že si toho možná ani nevšimli, dokud nebylo pozdě. Venku se zvedl vítr a rozšuměl stromy před oknem, jejich listy vrhaly neklidné stíny na podlahu.
Ivan seděl na koberci v obývacím pokoji a podával Richardovi kostky. Chlapcovy drobné prsty se snažily nacvaknout jednu na druhou, jazyk vystrčený mezi rty v soustředění.
"Takhle ne, podívej," ukázal mu Ivan správný způsob. "Musíš je nejdřív srovnat."
Richard přikývl, tmavé vlasy mu padly do očí. Měl je po Marii, stejně jako ten soustředěný výraz. Ivan pozoroval, jak se syn naklání nad stavbou, jak mu při tom poskakuje ramínko pyžama s dinosaury. Pyžamo, které mu nekupoval, které mu nevybíral.
"Táto, podej mi tu modrou," natáhl Richard ruku.
Ivan mu kostku podal a všiml si, jak syn už zvládá barvy bez zaváhání. Kdy se to naučil? Před měsícem si ještě nebyl jistý. Nebo to bylo před dvěma? Čas mezi návštěvami se rozpíjel do nejasných kontur.
Věž rostla, trochu nakřivo, ale Richard byl pyšný na každé nové patro. Eva jim z kuchyně nabídla čaj, ale oba zavrtěli hlavou, ponořeni do své společné bubliny.
"A tady bude garáž," oznámil Richard a začal přistavovat další část.
Ivan se díval na ty drobné prsty, které se každým týdnem stávaly o něco šikovnější. Kolik takových momentů už zmeškal? Kolik jich ještě zmešká? První písmeno, první kolo na kole bez pomocných koleček, první... Sevřel kostku v dlani až ho hrany zatlačily do kůže.
"Au!" vykřikl Richard, když šlápl bosou nohou na kostku lega. Poskakoval na jedné noze a třel si bolavé chodidlo, zatímco se mu do očí draly slzy.
Ivan instinktivně natáhl ruku, aby syna pohladil po hlavě, ale Richard už běžel k Evě do kuchyně. Za moment se vrátil s pusou od čokolády - něco, co Eva věděla, že pomůže. Věděla, kdy potřebuje obejmout a kdy jen rozptýlit. Věděla to, protože tu byla. Každý den, každou minutu, při každém pádu i radosti. Znala každý Richardův výraz, každý odstín jeho nálady, jako může znát jen člověk, který svému dítěti věnuje všechen svůj čas.
Secesní vila na okraji města připomínala spíš malý zámeček, než zdravotnické zařízení. Marie procházela odpočinkovou místností, její kroky tlumil těžký perský koberec. Stěny byly obložené tmavým dřevem, které se lesklo v odpoledním světle pronikajícím vysokými okny. Uprostřed místnosti stál masivní kulečníkový stůl, jeho zelené sukno působilo jako oáza klidu.
V rohu dominoval místnosti mohutný dubový bar s prosklenými policemi plnými lahví - od drahých koňaků po single malt whisky. Všechno tady bylo zařízeno tak, aby se klienti cítili spíš jako v luxusním klubu než ve zdravotním zařízení. Také to nebyla levná záležitost. Knihovna podél jedné stěny obsahovala vše od klasické literatury po nejnovější časopisy.
Marie upravila polštáře na jednom z kožených křesel a zkontrolovala hodiny. Za deset minut měl přijít další klient. Přešla do vedlejší místnosti, kde dominoval válec hyperbarické komory - technologické srdce celého zařízení.
"Dobrý den, paní doktorko," pozdravil ji technik Karel, který kontroloval přístroje. "Všechno připraveno na další terapií."
Marie přikývla a začala si připravovat formuláře. První dnes byl pan Srba, byznysmen s chronickou únavou - už jeho třetí série. Pak dvě nové klientky s migrénou a nakonec starší pán po mozkové příhodě.
"Dobrý den," ozval se od dveří kultivovaný hlas. Pan Srba přišel jako vždy přesně. "Tak jak jste se rozmyslela? Moje nabídka na večeři stále platí."
"Ale já…" Marie se rozpačitě usmála.
"Já vím, vím, jste vdaná, nechcete žádný vztah, ale o tom já nemluvím. Jde jen o přátelské setkání, chtěl bych vás poznat a chtěl bych abyste taky trochu poznala mne. K ničemu vás to nezavazuje. Jen dva dospělí lidé, které spolu společensky konverzují."
"Promyslím to." Pokývala Marie hlavou. Srba ji jako muž nijak nepřitahoval, ale imponovalo ji jeho chování, to s jakým respektem s ní hovořil a musela si přiznat, že má určité charisma. Cítila že je to muž, který se pohybuje ve vyšších strukturách společnosti. Snad proto byla taková ostražitá. Bohatí muži mohou být velmi nebezpeční. Už měla špatnou zkušenost.
Zatímco se pan Srba převlékal do připraveného bavlněného oblečení, Marie se zeptala, jakou kazetu si vybral.
"Pusťte mi třeba Tenkrát na západě." Usmál se Srba a nasoukal se do barokomory. Marie na sobě nedala nic znát, ale výběr filmu ji zklamal. Snad každý druhý klient si pouštěl tento film. Znala už repliky nazpaměť, ovšem pouze z první hodiny filmu. Procedůra trvala jen šedesát minut.
Srba už ležel v komoře jako veterán, s úsměvem a klidným výrazem ve tváři.
"Začneme pomalu zvyšovat tlak," oznámila do interkomu. "Možná ucítíte tlak v uších, jako v letadle. Pamatujte na techniku vyrovnávání tlaku, kterou jsme si ukázali."
Sledovala přístroje, zatímco komora začala pracovat. Bylo to jiné než na neurologii - tady byl čas na každého, možnost sledovat postupné zlepšování, vidět výsledky, ať už domnělé nebo skutečné.
Přes prosklenou stěnu komory sledoval Srba uvodní scénu filmu a Marie měla hodinu času sama pro sebe.
Přešla do odpočinkové místnosti a vybrala si z baru lahev Metaxy. Nalila si do skleničky a chvíli pozorovala, jak se zlatavá tekutina třpytí v umělém světle. Pak vzala do ruky tágo, přejela prsty po jeho hladkém povrchu a zkontrolovala špičku. Přešla ke kulečníkovému stolu a soustředila se na šťouch, i když věděla, že její technika není zrovna dokonalá. Kulečník nijak zvlášť neovládala, ale připadalo jí to velmi stylové. Sklenka koňaku a biliár na takovém místě - cítila se jako v nějakém luxusním klubu, daleko od všedních starostí a povinností hyperbaričky.
Napila se a vychutnala si hřejivý pocit, jak jí alkohol stéká hrdlem. Pak přešla zpátky do místnosti k barokomoře, kde na ni čekala každodenní administrativa. Sedla si ke stolu z tmavého dřeva a rozložila před sebou dokumenty. Před ní ležely záznamy jednotlivých klientů - grafy postupného zlepšování, poznámky o reakcích, plány dalších sezení a lékařská doporučení. Za okny se pomalu stmívalo a secesní lampy začaly vrhat měkké, teplé světlo na dřevěné obložení stěn, které vytvářelo příjemnou, uklidňující atmosféru. Stíny se postupně prodlužovaly a místnost se ponořila do podvečerního přítmí.
V této tiché, luxusní bublině bylo snadné zapomenout na hektický svět venku. Na chvíli byla součástí něčeho jiného. Světa, kde byl čas zpomalit, nadechnout se, léčit se. Svět za okny mohl počkat. Tady, obklopena elegantním nábytkem a uklidňujícím šerem, se její mysl konečně zklidnila. Tlumené zvuky města sem doléhaly jen vzdáleně, jako by přicházely z jiné dimenze. Připadala si jako v bezpečném útočišti, kde každý detail - od vyleštěného dřeva až po jemné záhyby závěsů - byl pečlivě vybrán, aby vytvářel harmonii a klid. Denní shon a starosti se zdály být daleko, odděleny nejen zdmi, ale i samotnou atmosférou tohoto místa.
Možná by na tu večeři mohla zajít, ale ne sama. Vezme sebou kamarádku, třeba Lenku. Uvidíme, co na to Srba řekne. Konec konců jde jen o společenské setkání ne?
Marie si prohlížela Srbův profil v komoře. Muž v nejlepších letech, perfektně střižený oblek před procedurou pověsil na ramínko s takovou samozřejmostí, jako by to dělal celý život. Jeho hodinky - nenápadné, ale znalec by poznal jejich hodnotu - ležely na stolku vedle.
Fascinoval ji ten svět, ze kterého přicházel. Svět, kde se luxus stával všedností. Zajímalo ji, jak tihle lidé přemýšlí o běžných věcech - o nákupech, o dovolených, o vzdělání svých dětí. Pro ně neexistovalo "nemůžeme si to dovolit". Existovalo jen "chceme to" nebo "nechceme".
Vzpomněla si na rozhovor, který zaslechla minulý týden. Srba telefonoval s návrhářkou interiéru kvůli přestavbě jeho horské chaty. Částka, o které se bavily, by Marii vystačila na rok života. A přesto Srba mluvil klidně a uvolněně, jako by probíral nákup rohlíků.
Zajímalo by ji, jestli tihle lidé vůbec tuší, jak žije zbytek společnosti. Jestli někdy jeli tramvají, stáli frontu v supermarketu, nebo řešili, jestli si mohou dovolit novou pračku. Byli jako cizinci ve vlastní zemi - žili ve zlaté bublině, kde problémy běžných lidí neexistovaly.
A přesto, nebo možná právě proto, toužila do té bubliny nahlédnout. Ne ze závisti nebo touhy po luxusu. Chtěla pochopit jejich perspektivu, jejich hodnoty. Jak vidí svět? Co považují za důležité? A hlavně - vidí vůbec ty ostatní, ty "běžné" lidi kolem sebe?
Restaurace Bellevue zářila křišťálovými lustry, které se odrážely v leštěném porcelánu a stříbrných příborech. Marie si upravila šaty a snažila se ignorovat fakt, že jen víno, které jim sommelier právě naléval do sklenic, stálo víc než její týdenní plat.
Srba seděl naproti nim, dokonale upravený v tmavém obleku, který musel být šitý na míru. Jeho přítomnost jako by vyplňovala celý prostor - měl v sobě tu zvláštní směs sebejistoty a šarmu, která přitahovala pozornost.
"Tak mi řekněte, doktorko," naklonil se k Marii s úsměvem, "jak se vám líbí naše hyperbarická komora? Slyšel jsem, že jste do týmu přinesla nové nápady."
"Vaše?" Marie zvedla překvapený pohled.
"Ano, jsem jedním ze společníků, snažím se mít rozprostřené portfolio svých aktivit co nejšířeji."
Marie si všimla, jak Lenka vedle ní zpozorněla. Její kamarádka z gymnázia byla vždycky dobrý pozorovatel.
"Je to zajímavá změna oproti klasické nemocnici," odpověděla Marie opatrně. "Máme víc času na klienty, můžeme sledovat jejich pokroky dlouhodobě."
"Ano, ano," přikývl Srba a pozvedl sklenici. "Individuální přístup je velmi důležitý. Víte, v byznysu je to stejné jako v medicíně - musíte znát své klienty, rozumět jejich potřebám."
"A čemu všemu se vlastně věnujete, pane Srbo?" zeptala se Lenka s nevinným úsměvem.
Srba se zasmál - byl to příjemný, kultivovaný smích. "Tomu říkám přímá otázka, slečno Lenko. Řekněme, že mám prsty v různých odvětvích. Jsem v představenstvu Pražské městské banky, věnuji se importu, exportu, nemovitostem... Trochu té politiky, ale také investuji do zdravotnictví. Je to oblast s velkým potenciálem."
Číšník přinesl předkrm - něco, co vypadalo spíš jako umělecké dílo než jídlo. Marie si všimla, že Srba automaticky poděkoval personálu jménem.
"A co vás přivedlo zrovna ke zdravotnictví?" položila další otázku Marie, zatímco elegantně manipulovala s příborem.
"Životní zkušenost," odpověděl po krátké pauze. Jeho tvář na moment zvážněla. "Před lety jsem měl vážné zdravotní problémy. Poznal jsem, jak důležitá je kvalitní péče. A také jsem poznal, že ne každý si ji může dovolit. To mě přivedlo k myšlence vybudovat síť špičkových zdravotnických zařízení."
"Která ale nejsou pro každého," podotkla Lenka.
Srba se k ní otočil s uznalým pohledem. "Máte pravdu. Ale zisky z těchto zařízení nám umožňují podporovat i jiné projekty. Charitativní programy, výzkum..."
Marie pozorovala, jak obratně zachází se slovy, jak každou potenciálně kontroverzní otázku dokáže přetočit v něco pozitivního. Byl to talent - možná dar, možná výsledek let praxe.
"A co vaše rodina?" zeptala se Marie. "Máte děti?"
Něco v jeho očích se na moment změnilo. "Byl jsem ženatý. Ale nefungovalo to - příliš práce, málo času na vztah. Klasický příběh." Usmál se, ale tentokrát to nedosáhlo k očím. "A vy, doktorko? Slyšel jsem, že máte syna."
"Ano, Richarda. Jsou mu čtyři roky."
"Těžké skloubit práci a rodinu, že?"
"Někdy," připustila Marie. "Ale mám silnou podporu rodiny."
Srba přikývl s pochopením. "To je důležité - mít dobré zázemí. Proto se snažím vytvářet v našich zařízeních rodinnou atmosféru. Víte, že plánuji otevřít další centrum? Větší, modernější..."
Večer plynul v příjemném tempu. Srba byl pozorný hostitel - kontroloval, zda mají doplněné skleničky, ptal se na jejich názory, vyprávěl zábavné historky ze svých cest. Ale Marie si všimla, že většinu večera mluví on - o svých úspěších, plánech, vizích. Když se ptali oni jeho, odpovědi byly uhlazeně profesionální, jako dobře nacvičené představení.
"Musíme to někdy zopakovat," řekl, když je později vyprovázel k taxíku. "Můžeme si udělat třeba výlet, teď když vidíte že nekoušu." Usmál se Srba.
Marie se zdvořile usmála. "Možná. Uvidíme, jak vyjde čas."
Když taxík vyrazil do nočních ulic, Lenka se k ní otočila. "Tak co si o něm myslíš?"
Marie se zamyslela. "Je... zajímavý. Charismatický. Možná až moc."
"A nebezpečně bohatý," dodala Lenka s úsměvem.
"To taky." Marie se zadívala z okna na míhající se světla města. "Ale je v něm něco... něco, co nejde úplně přečíst."
Lenka přikývla. "Všimla sis, jak se díval? I když mluvil se mnou, sledoval tebe."
"Já vím," povzdechla si Marie. "Ale tohle není cesta, kterou chci jít."
Taxík zahnul do jejich ulice a Marie pomyslela na Richarda, který už určitě spal, na svůj jednoduchý, ale skutečný život. Na svět tak vzdálený od křišťálových lustrů a drahého vína.
Černý mercedes stál před nemocnicí jako drahý šperk na šedivém asfaltu. Marie ho zahlédla hned, jak vyšla z hlavního vchodu - bylo těžké si nevšimnout auta, které stálo desetkrát tolik co její roční plat. Srba se opíral o kapotu, na sobě perfektně padnoucí oblek, v ruce klíčky.
"Dobrý večer, doktorko," usmál se tím svým šarmantním způsobem. "Měl jsem tu nějaké jednání a říkal jsem si, že bych vás mohl hodit domů."
Marie zaváhala. Byla unavená po službě a autobus jel až za dvacet minut. "To není nutné..."
"Prosím vás, vždyť je to po cestě." Otevřel dveře spolujezdce. Kožené sedačky voněly novotou.
Uvnitř auta bylo ticho - ten zvláštní druh ticha, který existuje jen v drahých vozech, kde ani zvuk motoru z venčí neruší komfort z jízdy. Marie pozorovala, jak Srba řídí - jeho pohyby byly plynulé, sebejisté, jako všechno, co dělal.
"Pane Srbo," začala po chvíli, "myslím, že bychom si měli něco vyjasnit."
"Ale jistě," přikývl, aniž by spustil oči ze silnice. "Povídejte."
"Jsem vdaná. A i kdybych nebyla..." nadechla se. "Nehledám vztah."
Srba se pousmál, jako by očekával tato slova. "To vím, Marie - můžu vám říkat Marie? Vím o vašem manželství. O vašem synovi. O tom, že žijete odděleně."
Marie ztuhla. "Jak..."
"Mám rád, když vím, s kým jednám," pokrčil rameny. "Ale o to nejde. Víte, Marie, vy se musíte naučit brát."
"Prosím?"
Zastavili na červené. Srba se k ní otočil, jeho oči byly intenzivní v přítmí auta. "Podívejte - já mám hodně. Víc, než dokážu utratit. A rád se dělím s lidmi, kterých si vážím. Nic za to nechci, nic neočekávám."
"Ale..."
"Ne, počkejte," zvedl ruku. "Nechte mě domluvit. Jste výjimečná žena, Marie. Chytrá, schopná, krásná. Zasloužíte si víc než..." mávl rukou neurčitě ven z okna, "než tohle. Proč nepřijmout trochu luxusu? Trochu pohodlí? Nejste mi ničím zavázaná."
Zelená. Auto se znovu rozjelo, tiché jako kočka.
"A co za to?" zeptala se Marie tiše.
Srba se zasmál - byl to příjemný, kultivovaný smích. "Vůbec nic. Jen... možnost vás poznat. Být ve vaší společnosti. A kdo ví?" Usmál se. "Třeba jednou změníte názor."
Marie se dívala z okna na míhající se město. Cítila, jak ji jeho slova obalují jako hedvábná síť - příjemná, měkká, a přesto svazující.
"Jsem spokojená se svým životem," řekla nakonec.
"Jistě, jistě," přikývl Srba. "Ale být spokojený neznamená, že nemůžeme chtít víc. Podívejte - zítra létím do Paříže. Mám tam jednání, ale jsem také pozvaný na vernisáž v soukromé galerii. Co kdybyste letěla se mnou? Jen na otočku, jako přátelé. Žádné závazky."
Auto zastavilo před domem, kde Marie bydlela. Srba vypnul motor, ale nechal běžet klimatizaci.
"Ne, děkuji, o víkendu sloužím," řekla Marie pevně a vzala za kliku. "Dobrou noc, pane Srbo."
"Nevadí, tak příště." Jeho hlas byl stále stejně příjemný. "Ozvu se vám."
Když vystupovala z auta, všimla si, že na sedadle, kde seděla, leží malá sametová krabička. Musela tam být celou dobu. Nechala ji tam.
Mercedes tiše předl na ulici ještě dlouho poté, co za sebou zavřela domovní dveře. Marie stála v tmavé chodbě a přemýšlela o jeho slovech. O tom, jak svůdná může být nabídka "nic za to nechci". Život je krátký. Marie si vzpomněla na odpověď umírajícího, kterého se kdosi ptal, co by udělal jinak, kdyby mohl žít svůj život jinak. "Nebál bych se života, neutíkal bych před dobrodružstvím, dal bych si zmrzlinu když bych měl chuť a žil bych každý den jakoby byl poslední."
Srba Marii zajímal, připadal ji inteligentní a to co dokázal jí imponovalo. Navíc to jak ji vnímal, s jakým respektem s ní mluvil a jednal, ostře kontrastovalo s tím jak se k ní chovali rodiče. Hranice mu určila. Pokud bude ochotný je dodržovat…
Marie ležela v posteli a pozorovala stíny, které měsíc kreslil na strop jejího pokoje. Z vázy na nočním stolku voněly růže - další luxusní kytice od Srby, tentokrát třicet šest dlouhostébelných růží v odstínu světlého koňaku. Dole v kuchyni stál košík plný francouzských sýrů, paštik a vína, který dnes odpoledne přivezl kurýr.
"To je od pana Srby?" zeptala se matka, když rozbalovala celofán. V jejím hlase bylo něco mezi obdivem a obavou. "Je to od něj pozorné."
Marie se převalila na bok. Nemohla spát, hlavou jí vířily myšlenky jako noční motýli. Srba a jeho nabídky, jeho pozornost, jeho svět plný možností. Byl nebezpečný? Možná. Ale nebezpečnější bylo to, jak racionální začínaly být její vlastní argumenty.
Její život byl... předvídatelný. Práce v nemocnici, péče o Richarda, občasné návštěvy Ivana. Všechno mělo svůj řád, svoje místo. Bylo to bezpečné. Spolehlivé. A možná trochu... nudné?
Ne, to není správné slovo, opravila se v duchu. Ne nudné. Ale omezené. Jako když se díváte na svět skrz malé okno a víte, že venku je toho mnohem víc. Srba jí nabízel větší okno. Výhled na svět, který znala jen z filmů a knih.
"Nic za to nechci," řekl. A možná... možná nelhal? Koneckonců, ani jednou se nepokusil o nic nevhodného. Žádné dvojsmyslné narážky, žádné nevyžádané doteky. Jen dary a nabídky - vernisáže, koncerty, cesty. Možnost vidět život z jiné perspektivy.
A co na tom bylo špatného? Nad tou myšlenkou se zastavila. Opravdu by bylo tak hrozné přijmout jeho nabídku přátelství? Ne romantického vztahu, ne intimity - jen... přátelství. Možnost občas nahlédnout do světa, kde večeře stojí jako její týdenní plat, kde jsou dveře otevřené na místa, o kterých většina lidí jen sní.
Richard by z toho mohl mít prospěch, napadlo ji. Srba mluvil o soukromé škole, o možnostech vzdělání. O světě, který by jednou mohl být otevřený i pro jejího syna. Není povinností matky dát svému dítěti ty nejlepší možnosti?
Z ulice se ozvalo houkání sanitky - vzdálené, tlumené, jako připomínka jejího skutečného světa. Ale i ten se mohl změnit, ne? Srba mluvil o klinice, kterou by mohla vést. Bylo to vůbec ještě uvěřitelné? Pohádka, ve které se na chudou holku usmálo štěstí a zavalilo ji svou přízní? Nevěřila všem jeho řečem, bylo to příliš krásné aby to byla skutečnost, ale co mohla ztratit. Byl to slušný člověk a cítila se v jeho společnosti v bězpečí. Měla by se posunout dál, učit se nové věci, růst.
"Musíš se naučit brát," řekl jí. A možná měl pravdu. Možná její odmítání jeho darů a nabídek nebylo morální pevností, ale spíš... strachem. Strachem z neznámého, ze změny, z možností které nám život dává.
Zavřela oči a představila si to - sebe v galerii v Paříži, diskutující o umění. Sebe na odborné konferenci ve Vídni, prezentující výsledky výzkumu. Richarda v prestižní škole, která mu otevře dveře do lepší budoucnosti. Byl to jen sen, nebo reálná možnost?
A co za to? zeptala se sama sebe znovu. Nic. Jen odvahu překročit hranice svého malého, bezpečného světa. Odvahu říct ano příležitostem, které se nabízejí. Odvahu... žít trochu jinak.
Když konečně usínala, její rozhodnutí bylo téměř hotové. Zavolá Srbovi. Řekne mu, že přijímá jeho nabídku přátelství - s jasnými hranicemi, s pevnými pravidly. Ale přijímá ji. Koneckonců, život je příliš krátký na to, abychom odmítali šanci vidět ho z jiné perspektivy.
Poslední myšlenka před usnutím patřila těm růžím na nočním stolku. Voněly luxusem, příslibem, možnostmi. A možná... možná to bylo přesně to, co teď potřebovala, co si zasloužila.
Let první třídou byl jako vstup do jiného světa. Richard seděl u okna, oči rozšířené úžasem nad pohodlným křeslem, které se dalo přeměnit na postel, nad vlastní obrazovkou s desítkami filmů, nad letuškou, která mu přinesla dětské menu servírované na porcelánu.
"Přejete si ještě něco?" zeptala se letuška a dolila Srbovi šampaňské.
"Mami, vidíš ty mraky?" volal Richard nadšeně. "Vypadají jako hory!"
Marie se usmála a přikývla, ale v hlavě jí běžela jednoduchá matematika - letenka v první třídě stála víc než její měsíční plat. A to byl teprve začátek.
Hotel Four Seasons v Limassolu je přivítal jako vzácné hosty. Jejich apartmá v nejvyšším patře mělo terasu s výhledem na Středozemní moře, dvě luxusní ložnice, mramorovou koupelnu s vířivkou. Richard okamžitě začal zkoumat každý kout, zatímco portýr vybaloval jejich zavazadla.
"Tak co říkáte?" usmál se Srba, když stáli na terase a pozorovali západ slunce nad mořem. Listopadový večer byl teplý, vzduch voněl solí a jasmínem.
"Je to... neskutečné," připustila Marie.
Dny plynuly v příjemném rytmu. Ráno snídaně na terase - čerstvé ovoce, které Richard nikdy předtím neochutnal, vajíčka připravená přesně podle přání, francouzské pečivo. Pak pláž nebo bazén, kde měli rezervovaná vlastní lehátka ve VIP sekci.
"Podívej, mami!" volal Richard z vody. Srba ho učil plavat, jeho velké ruce něžně podpíraly chlapcovo drobné tělo. Marie je pozorovala zpod slunečníku a vzpomněla si na svoje vlastní plavecké začátky, na bazén s chlorovanou vodou, nerudného plavčíka a ten strašný strach. Vzpomínka na Davida, který se ji snažil přežít to utrpení ji dojala.
Odpoledne výlety - starobylé chrámy, přístav plný jachet, malebné horské vesničky. Srba znal všechna zajímavá místa, všude měl kontakty, dveře se před ním otevíraly jako kouzlem.
"Tady máte nejlepší stůl," usmíval se majitel restaurace a vedl je na terasu s výhledem na přístav. "Pan Srba je náš vzácný host."
Večery trávili různě. Někdy společnou večeří v luxusních restauracích, kde Richard statečně zkoušel nová jídla. Jindy zůstali v apartmá - Richard usnul ve své posteli, vyčerpaný zážitky, a oni seděli na terase, pili víno a povídali si.
"Richardovi se to tu moc líbí," poznamenal jednou Srba tiše.
"Ano," přikývla Marie. "Ale nechci, aby si na tohle zvykl. Náš skutečný život je jiný."
Srba se jen usmál tím svým záhadným způsobem a dolil jí víno.
V noci, když ležela vedle spícího Richarda a poslouchala šumění moře, občas přemýšlela o tom, jak snadno se dá zvyknout na luxus. Jak přirozené začíná být, že není třeba myslet na účty, na ceny, na zítřek. Jak nebezpečně příjemné je nechat se unášet tímto proudem.
Richard ze ve spánku přitulil blíž a ona si vzpomněla na jejich malý pokoj doma, na matčiny nedělní buchty, na Ivana a jeho nejisté úsměvy při víkendových návštěvách. Bylo to najednou tak vzdálené, tak šedivé, jakoby to byl život někoho jiného, který se ji pomalu vzdaloval.
Tohle byl výlet do jiného světa. Krásného, luxusního, bezstarostného - ale je to příliš krásné, aby to mohlo být skutečné. Alespoň tak to cítila, když usínala pod hedvábnou přikrývkou, s vůní moře ve vlasech a nejasným neklidem v srdci.
Matrace válendy v lékařském pokoji byla nepohodlná, pružiny se jim zarývaly při každém pohybu do zad. Marie ležela na boku, pozorovala, jak se cigaretový kouř vznáší ke stropu, kde se mísil s mihotavými světly projíždějících aut. Její nahá ramena se leskla potem, na kůži cítila chlad nemocničního vzduchu.
Leoš ležel vedle ní, jednou rukou ji hladil po zádech. "Poslouchej," řekl po chvíli ticha.
"Hmm?" zamumlala Marie ospale.
"Ty s ním opravdu nespíš? Se Srbou?"
Marie se k němu otočila, ve tmě viděla jen obrys jeho tváře. "Ne. Proč se ptáš?"
"Jen..." zaváhal. "Minulý týden u nás v práci byl nějaký chlap. Ptal se na mě, na moji rodinu. Na to, s kým se stýkám, s kým žiju a tak."
Marie se posadila, přitáhla si tenkou nemocniční deku k bradě. "Co to bylo za člověka?"
"Říkal, že je z BIS. Bezpečnostní informační služba." Leoš típl cigaretu do popelníku. "Vyptával se kluků z práce, s kým se vídám a tak..."
"A ty si myslíš, že to má něco společného se Srbou?"
"Nevím." Leoš si promnul spánky. "Ale nenapadá mně co jiného to mohlo být. Ten chlap věděl věci... detaily o mém životě, o kterých jsem si myslel, že je nikdo nezná."
Venku zahoukala sanitka a její světla na moment ozářila pokoj modrou září. Marie cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
"Srba je... komplexní člověk," řekla opatrně. "Má kontakty, vliv..."
"A peníze," doplnil Leoš. "Spoustu peněz, které ti umožňují snít o tom, že máš všechno a všechny okolo sebe pod kontrolou. Nevím, jen mně to tak napadlo."
Marie mlčela. Vzpomněla si na Srbovy telefonáty, na jeho časté cesty do zahraničí, na ty neurčité zmínky o "obchodních záležitostech". Na to, jak občas mimochodem zmínil jména politiků nebo vysoce postavených úředníků.
"Bojím se o tebe," řekl Leoš tiše. "Ten svět... jeho svět... není to růžová zahrada slastí. Je to džungle, kde přežívají jen ti největší predátoři."
Marie položila hlavu na jeho rameno. Cítila tlukot jeho srdce, pravidelný a uklidňující. "A nežárlíš jenom? Vážně s ním nic nemám." zašeptala.
"Kecáš." Usmál se Leoš. Nebo je to zatraceně divnej patron. Dodal zamyšleně.
"Možnosti jsou prima, ale nejsou zadarmo," poznamenal Leoš. "Nikdy nejsou."
Leželi tam v tichu, poslouchali vzdálené zvuky nemocnice - kroky sester na chodbě, tlumené hlasy, občasné pípání přístrojů. Světla aut dál kreslila na stropě své abstraktní obrazce, podobné němému filmu o světě za okny, který se točí dál a dál, nezávisle na jejich malém útočišti v tomto lékařském pokoji.
"Srba není hloupý," řekla Marie po dlouhé chvíli. "Musí vědět, že... že se s tebou vídám."
"A nijak to neřeší?" Leoš se posadil, zapálil si další cigaretu. "To je divný."
Marie zavřela oči. "Možná si myslí, že se jednou budu muset rozhodnout. A věří, že si vyberu ten jeho svět."
Vůně pečeného kapra se mísila s vůní jehličí a vanilkovými rohlíčky. Marie pozorovala, jak Srba sedí vedle jejího otce u slavnostně prostřeného stolu, jejich hlavy skloněné k sobě v důvěrném rozhovoru. Matka právě dolévala víno - to drahé, které Srba přivezl.
"Tak vy jste v představenstvu Pražské městské banky?" Adam se naklonil blíž, v očích se mu zalesklo. "To musí být zajímavá práce."
"Je to především o vztazích," usmál se Srba a elegantně si otřel ústa ubrouskem. "Víte, bankovnictví je jako šachová partie - musíte být vždy o několik tahů napřed."
"A co politici, nekecají vám do toho?" zeptal se Adam.
"Samozřejmě," přikývl Srba. "Ale řekněme, že jde o vzájemně výhodnou spolupráci. Oni potřebují financování pro své projekty, my potřebujeme... řekněme příznivé podmínky pro rozvoj našeho podnikání. Nakonec vždycky nějakou společnou cestu najdeme."
Marie si všimla, jak otci září oči. Byl ve svém živlu - konečně mohl mluvit s někým, kdo rozuměl světu financí, světu, který byl tak blízký jeho otci.
"Richarde, sněz ještě trochu kapra," napomenula Eva vnuka, ale její pohled stále sledoval Srbu. Marie věděla, co matka vidí - úspěšného muže, který by mohl její dceři zajistit budoucnost.
"A co zahraniční investice?" pokračoval Adam. "Slyšel jsem, že se chystá nějaká velká akvizice..."
Srba se pousmál. "To víte, některé věci nemohu komentovat. Ale řekněme, že se blýská na lepší časy."
Marie pozorovala tu scénu jako divák v divadle. Její otec, který se najednou zdál mladší, živější. Matka, která se usmívala tím svým nejlepším společenským úsměvem. Richard, který si se nimral v bramborovém salátu a nemohl se dočkat, až se přesunou k dárkům pod stromečkem.
"Mami, už přišel Ježíšek?" zeptal se Richard netrpělivě.
"Až po večeři, zlatíčko," odpověděla Eva místo Marie. "Nejdřív musíme dojíst, jinak by nám Ježíšek nic nenadělil."
Srba se na chlapce usmál. "Co kdybychom zítra zajeli do aquaparku? Slyšel jsem, že tam mají nový tobogán."
Richardovy oči se rozzářily. "Můžeme, mami? Prosím!"
Marie přikývla, ale něco v ní se sevřelo. Bylo to tak snadné - jeden úsměv, jeden slib, a její syn byl okouzlený. Je tak snadné nechat se vtáhnout do tohoto světa plného možností a příslibů.
"To je od vás velmi laskavé," řekla Eva a dolila Srbovi víno. "Richard má takové štěstí, že má ve vás tak...dobrého přítele."
Marie si všimla, jak matka zaváhala před slovem "přítel". Jako by testovala hranice, jako by se snažila pojmenovat něco, co zatím nemělo jméno.
Srba se jen usmál tím svým dokonalým úsměvem a obrátil se zpět k Adamovi. "Váš otec prý také pracoval v bankovnictví, Ty staré dobré časy, kdy šlo především o důvěru mezi bankéřem a klientem..."
Marie pozorovala ve tváři otcovo zaujetí, lichotilo mu že mu věnuje pozornost tak exponovaný muž. Srba věděl přesně, které struny rozeznít, které klávesy stisknout. Byl v tom mistr - v té jemné manipulaci, v tom vytváření vazeb, v budování sítě vztahů a závazků.
Marie se zachvěla, ačkoli v místnosti bylo teplo. V tu chvíli si uvědomila, že se dívá na svou rodinu Srbovýma očima - jako na figurky na šachovnici, které lze přesouvat podle potřeby. Každý tah pečlivě promyšlený, každý pohyb součástí větší strategie.
Venku začal padat sníh, velké vločky se třpytily ve světle pouličních lamp. Vánoční stromeček vedle v obývacím pokoji vrhal na stěny měkké, barevné stíny. Bylo to dokonalé - příliš dokonalé, jako scéna z vánočního filmu.
"Tak se půjdeme podívat, jestli na nás Ježíšek nezapomněl." Usmála se na Richarda a všichni se pomalu začali přesouvat do vedlejšího pokoje ke stromečku s dárky.
Většina balíčků které zaplňovaly prostor pod stromkem byla samozřejmě od Srby. Marie s úsměvem sledovala radostné výskání Richarda a uměřené projevy radosti a překvapení svých rodičů.
"A tady je něco pro maminku." Podal Srba Richardovi malou krabičku. Richard ji donesl Marii a hned se zase dychtivě vrátil k hromadě dárků.
Marie balíček rozbalila a nechápavě hleděla na klíč od vozu, se znakem BMW.
"To je…" Obrátila se na Srbu.
"Ano, je venku. Nechceš se projet?" Usmíval se a vychutnával si její překvapení. Marie vyrazila ven a před domem na druhé straně ulice viděla stát červený kabriolet BMW řady 3. Hlava se ji točila vzrušením. Možná se někdy před Josefem zmínila, že by jednou chtěla mít BMW, ale byl to jen sen, takový ten o kterých mluvíme, ale nevěříme, že by se mohl někdy splnit.
"Co říkáte na jarní Paříž?" zeptal se Srba u snídaně a položil před Marii letenky. "Eiffelovka, Louvre, projížďka po Seině..."
Richard vyskočil od stolu. "Pojedeme do Disneylandu?"
"Samozřejmě," přikývl Srba. "Na to se můžeme těšit všichni."
Eva si prohlížela program zájezdu. "To je úžasné, pane Srbo. Vždycky jsem chtěla vidět Paříž."
"Pane Vogel, co vy na to?" obrátil se Srba k hlavě rodiny.
Adam si odfrkl a zamíchal si rozpustnou kávu v hrnku. "Do toho mraveniště? Mezi ty davy turistů? Ne, děkuju. Já se radši vypravím do lesa."
"Ale dědo," škemral Richard. "Pojedeš s námi, viď?"
"Nech dědu být," usmála se Marie. "Víš přece, jak nerad cestuje."
"To máš pravdu," zabručel Adam. "Půjdu možná na houby. V lese je klid, žádný shon, žádné fronty..."
Eva se na něj podívala s pochopením. Znala svého muže - velkoměsto by ho jen rozrušilo. Jeho řeči by jim celý výlet pokazily. "Aspoň budeš mít celelej barák pro sebe."
"Přesně tak," přikývl Adam. "Můžete mi poslat pohled."
"Já ho pošlu," hlásil se Richard.
Srba vytáhl z aktovky další papíry. "Hotel máme zarezervovaný přímo v centru, kousek od Vítězného oblouku. A tady je program - první den prohlídka města, druhý den Louvre..."
Marie pozorovala, jak matka nadšeně studuje itinerář. Eva milovala cestování. Většinou cestovala se svou kamarádkou Aničkou. Na domácnost žádné peníze přispívat nemusela, celý důchod si spořila na cesty za exotikou a poznáním. Adam byl dobře placený a velkorysý. I když už byl v důchodu, pracoval dál jako dozor na stavbách. Měl rád pocit, že dokáže rodinu perfektně zajistit.
"Versailles nemůžeme vynechat," poznamenal Srba. "A večeře na Eiffelovce, to bude zážitek."
Marie nemohla popřít, že se cítila dobře. Věděla, že je to všechno především její zásluha, že ona je tím magnetem, který tu Srbu drží na oběžné dráze jako planetu, ze které mají všichni nějaký prospěch.
Nešlo ale jen o všechno to materiální zabezpečení. Mnohem důležitější bylo jakým způsobem s ní Srba jednal. Vlastně ji tak trochu nahrazoval otce. Člověka který ji dokáže vyslechnout a podpořit. Vždy věděl, jak ji upevnit sebevědomí, jak vyzdvihnout některé její přednosti, které díky němu v sobě objevila. Byl jako její soukromý mentor, který je vždy po ruce a má v rukávu řešení každé situace. A pak je tu ta rehabilitační klinika.
"Klinika komplexní rehabilitační péče." Řekl Srba a rozložil před Marií plány nějaké budovy na stůl. Byli tehdy v Praze, v jeho bytě na Staroměstském náměstí. "Tady může být recepce, tady čekárna. Cvičebny by mohli být tady a tady," přejížděl Srba prstem na plány. " Vše začíná dobrým projektem.
"Precizní projekt je alfou a omegou všech náročných cílů." Vytáhl z aktovky další papíry. "Podívej - hrubý rozpočet, cash flow, návratnost investice. Bez těhle věcí by byl sebelepší nápad k ničemu."
"Dobrý záměr a špičková péče asi stačit nebude co?." Usmála se chápavě Marie.
"To je základ, samozřejmost. Ale banka chce vidět čísla." Ukázal na tabulky. "Kolik pacientů denně, jaké výkony, časová náročnost. Pojišťovny, přímé platby. Všechno musí sedět do posledního detailu."
"Takže asi hodně papírování co?"
"Přesně tak. Vidím to na deset dvanáct měsíců příprav, pak šest měsíců na přestavbu prostor. Kolaudace bude další problém, ale to si myslím dokážu zvládnout, s lidským faktorem se dá pracovat." Ušklíbl se Srba a vytáhl pero. Začal kroužkovat důležité položky. "Tady máš provozní náklady, tady návratnost. Za pět let by měla být klinika v černých číslech."
"To zní dobře."
"Je to reálné. Ale musíme mít všechno podchycené. Žádné překvapení na poslední chvíli." Srba se opřel. "Víš, kolik dobrých nápadů zkrachovalo jen proto, že neměly pořádný projekt a někoho, kdo jej dokáže protlačit?"
Marie přikývla. Začínala chápat, že mezi snem a realitou je dlouhá cesta plná čísel, paragrafů a razítek. Ale měla pocit, že pro Srbu to není cizí území.
Paříž je přivítala jarním sluncem. Eva se nemohla nabažit pohledu na město z výšky Eiffelovky, zatímco Richard poskakoval nadšením u každého pouličního umělce.
"Mami, vidíš toho pána? Ten vypadá jako socha!" tahal Richard Marii za rukáv. Pouliční umělec pokrytý stříbrnou barvou jim zamával.
V Louvru strávili celý den. Eva se zastavovala u každého obrazu, četla popisky a dělala si poznámky do deníku. Marie pozorovala, jak její matka ožila - tohle byla jiná Eva než ta tichá žena v kuchyni jejich plzeňského domu.
"Tady je ta slavná Mona Lisa!" Vydechla Eva když narazili na známý obraz. "Je menší, než jsem čekala." Poznamenala a dál se prodírali davem turistů okolo umělecký děl, které měli možnost poprvé v životě vidět na vlastní oči.
Srba je večer bral do vyhlášených restaurací, kde Eva poprvé v životě ochutnala ústřice. Richard se zamiloval do francouzských palačinek a každé ráno vyžadoval crêpes s čokoládou.
Disneyland byl pro Richarda vrcholem cesty. Běhal od jedné atrakce ke druhé, mával Mickey Mousovi a princezně Belle. Eva se smála jeho nadšení a fotila každý moment.
"Ještě jednou na horskou dráhu!" prosil Richard.
"Už potřetí?" usmála se Marie.
"Prosím!"
Srba jen pokýval hlavou. "Tak pojď, šampione. Já půjdu s tebou."
Poslední večer strávili na lodi plující po Seině. Město se třpytilo tisíci světel a Eva si povzdechla: "Škoda že tu není táta. Třeba by se mu to nakonec líbilo."
"Táta by nadával na davy turistů," zasmála se Marie. "Je mu líp doma."
Richard usnul Marii v náručí, vyčerpaný z dobrodružství posledních dní. Eva se dívala na památky které míjeli.
"Děkuju," zašeptala směrem k Srbovi. "Je to tu krásné."
Mramorové schodiště hotelu Pupp se lesklo pod křišťálovými lustry. Marie si upravila večerní šaty a položila ruku na Srbovo předloktí. Kolem nich proudili muži v oblecích a ženy ve večerních róbách.
"Pane inženýre, rád vás vidím!" Vysoký muž v brýlích potřásl Srbovi rukou. "Musíme probrat tu záležitost s tím pozemkem."
"Jistě, za chvíli se k vám připojím." Srba se omluvil Marii a zamířil k hloučku mužů u baru.
Marie usrkla šampaňské a pozorovala dění kolem. Skupinky lidí se přelévaly sálem jako živé organismy - tu se spojily, tu zase rozdělily. Mnozí se znali, zdravili se, vyměňovali si důvěrné poznámky.
"Vy musíte být ta doktorka," oslovila ji žena v rudých šatech. "Josef o vás mluvil. Jsem Helena, manželka náměstka Laciny." Marie si matně vzpomněla, že Lacina dělá na ministerstvu zdravotnictví, Srba ji o něm něco vyprávěl, už si ale nepamatovala co to bylo.
Helena ji představovala dalším ženám, které se vyptávaly na její práci a chválily její šaty. Před Marií se otevřel svět koktejlových konverzací. Vnímala ten povrchní small talk, hosty kteří s ní hovořili, ale jejich oči při tom chvilkami zalétly do prostoru zářícího sálu za jejími zády, zda není nablízku nějaký lepší úlovek, někdo důležitý, celebrita nebo alespoň politik na exponovaném místě.
Srba se občas objevil po jejím boku, aby ji seznámil s některými svými favority. "Tohle je pan senátor Kratochvíl." - "Dovol, abych ti představil radního Lavíčka."
"Výborný projekt, ta rehabilitační klinika," pokyvoval hlavou radní. "Josef mi o tom vyprávěl. Moderní přístup, celostní medicína, to je směr který má budoucnost."
Marie pozorovala, jak se Srba pohybuje mezi lidmi - sebejistý, uvolněný. Tušila, že každé jeho slovo, každý stisk ruky má svůj účel. Byla to složitá společenská partie, která měla svá vlastní pravidla, kteří tu zřejmě všichni respektovali a uznávali. Marie trochu začínala tušit, jak to mezi mocnými chodí, jak hustá je jejich spletitá síť vztahů, zájmů a cílů. Nejde jen o peníze, ty jsou důležité, ale je tu jsou tu ještě mužská ega, touha po moci a výměnný obchod protislužeb. Peníze byly důležité, ale hlavní byla ta síť dobrých kontaktů.
Marie už nebyla tak naivní, jako když Srbu poznala. Nyní tušila, že vše co se děje veřejností na očích, je jen klidná hladina jezera, kde se nevině převalují vlnky lehkými poryvy větru. Ale začínala chápat, že to je jen pohled, určený široké veřejnosti. Ten skutečný organismus, který řídil zemi a veškeré dění v ni, pracoval tam hluboko pod hladinou, kam lidské zraky nedohlédnou.
"Všechno v pořádku?" zeptal se, když se k ní Srba vrátil s novou sklenkou šampaňského.
"Připadám si jako v jiném světě," přiznala.
"To je ten správný svět pro někoho jako ty," usmál se Srba a pohladil ji po paži. "Patříš sem."
Marie stála před vysokým benátským zrcadlem v Srbově vile na Hanspaulce. Místnost byla plná dopoledního světla, které se odráželo od křišťálových lustrů a vytvářelo duhu na béžových tapetách. Pečlivě nanášela řasenku, soustředěná na každý tah, jako by to byl ten nejdůležitější úkol na světě.
Srba seděl v koženém křesle pod oknem. Mlčel, ale Marie cítila jeho pohled v zrcadle - těžký, temný, plný něčeho, co odmítala vidět. Místo toho se soustředila na své líčení - obočí, tvářenka, lesk na rty. Chystala se za Leošem a chtěla vypadat perfektně.
"Tak já jdu," oznámila vesele a začala si balit kosmetiku do kabelky - té od Louise Vuittona, kterou dostala k narozeninám.
Srba neodpověděl. Jen tam seděl, prsty pevně sevřené na opěrkách křesla, až mu zbělely klouby.
Marie vyšla z pokoje s lehkostí motýla, který netuší, že se blíží průtrž mračen. Její podpatky klapaly po mramorových schodech. Jeden schod, druhý, třetí...
Náhle ucítila pevné sevření na rameni. Než stihla zareagovat, Srba ji prudce otočil k sobě. Jeho tvář byla zkřivená do hněvivé masky, kterou nikdy předtím neviděla.
"Ty kurvo!" zařval a jeho ruka vystřelila vpřed.
Facka byla tak prudká, že Marie ztratila rovnováhu. Kabelka jí vyletěla z ruky, její obsah se rozsypal po schodech - rtěnka, pudr, klíče, všechno se kutálelo dolů jako konfety na groteskní oslavě.
Marie ležela na studených schodech a zírala na muže nad sebou. Jeho obličej, obvykle tak kultivovaný a ovládaný, byl zkřivený čirou nenávistí. V tu chvíli pochopila, že tohle je jeho skutečná tvář - ne ten šarmantní bankéř, ne velkorysý mecenáš, ale tohle. Jeho tvář vyjadřovala esenci muže, který dokáže udeřit ženu na schodech svého domu, plného umění a luxusu, protože ji nemůže ovládnout.
Beze slova vstala. Její tělo se pohybovalo automaticky - sebrala kabelku, nechala rozsypanou kosmetiku ležet na schodech. Vyšla z domu, který se z pohádkového paláce proměnil v nepřátelské území.
Dopolední ulice byla prázdná, jen sem tam někde zaštěkal pes. Marie došla na zastávku tramvaje. Její tvář hořela, ale víc než fyzická bolest ji pálila ta náhlá, brutální pravda - o Srbovi, o sobě, o tom, jak snadno se nechala oklamat pozlátkem jeho světa.
Na hlavním nádraží si koupila lístek do Plzně a poslala SMS zprávu Leošovi, že na schůzku nepřijde. Když procházela chodbou k nástupišti, míjela se s Pavlem, svým budoucím manželem. Tehdy to bylo jejich první setkání, o kterém se však nikdy nedozvěděli. Ale míjeli se jen o několik centimetrů. Marie šla na nástupiště směr Plzeň, Pavel z něj vycházel. Oba však chtěli svůj dosavadní život uchopit jinak, pokud možno lépe. Na skutečné seznámení si museli ještě šest let počkat. Jelikož však člověk svůj osud nezná, neví co jej čeká a čím si projde, nemuselo je to trápit. Vše se nakonec stane vždy tak, jak se stát má.
V kupé, když za sebou Marie nechala Prahu, si konečně dovolila tichý pláč. Horké slzy jí stékaly po tvářích a rozmazávaly pečlivě nanesený make-up. Za oknem ubíhala krajina a s ní i její iluze o lidech, kteří dokáží dávat, aniž by chtěli brát.
Ještě ve vlaku ji přišla SMS zpráv od Srby. Přijede si pro všechny věci které ji dal. Chce je zpátky.
Jakmile dorazila domů, začala nosit na hromadu všechny jeho dary. Vršila je na chodbě do podivné piramidy. Elektronika, oblečení, náhrdelníky, všechno to vrstvila jedno na druhé. Když potom dorazil a začal si věci odnášet do vozu, sledovala ho s opovržením oknem v obyvacím pokoji. Cestou od dveří k vozu ztrácel drobné kousky oblečení, pro které se potom vracel. Tu facku mohla ještě pochopit, jeho ego se asi v tu chvíli roztříštilo na tisíc kusů. Ale to potupné nošení věcí ji o něm řeklo uplně všechno. Jakoby najednou svlékl svůj převlek a objevil se ve své pravé podobě, ubohý nízký člověk. Ty věci pro něj museli mít větší význam, než pro ni samotnou. Jeho vnitřní svět musel být uplně jiný, než jakou o něm měla představu. Když vyrazil jeho mercedes po silnici pryč, doufala že je to naposled, co toho člověka vidí.
Pavel stál u okna pokoje v prvním patře protialkoholní léčebny. Pod ním se rozprostírala velká nemocniční zahrada se vzrostlými stromy, jejichž větve vrhaly dlouhé stíny na tenisový kurt. Tři pacienti v modrých teplákách tam hráli nohejbal, jejich výkřiky sem tlumeně doléhaly přes zavřené okno.
Jeho postel byla třetí od dveří - úzká kovová konstrukce s tenkou matrací a nemocničním povlečením. Vedle ní stál malý noční stolek, jediný prostor pro jeho osobní věci. Osm dalších postelí v místnosti bylo už obsazených - na každé ležely složené deky, polštáře, osobní věci pacientů poskládané v přísném řádu.
"Tak vítej v Apolináři." zasmál se muž na vedlejší posteli - asi padesátník s prošedivělými vlasy a unavenou tváří. "Já jsem Jarda, druhej tejden."
Pavel přikývl, neschopen odpovědět. V krku měl knedlík, který tam byl od emocí, které se v něm převalovaly jako bouře. Lucčina tvář, když se s ním na nádraží loučila, plná naděje a strachu zároveň. Její poslední slova: "Věřím ti. Ty to zvládneš."
Vybalil si pár věcí - pyžamo, kartáček na zuby, knihu, kterou mu Lucie přibalila (nějaký román od Viewegha).
Na kurtu někdo skóroval, ozvalo se nadšené "Jóó!" a pak tleskání. Pavel pozoroval ty muže dole - vypadali tak... normálně. Jako by hráli někde na sídlišti po práci, ne v léčebně. Možná v tom byla naděje - že i tady lze najít něco normálního, něco lidského.
"První den je nejhorší," ozval se znovu Jarda. "Pak si zvykneš. Na skupiny, na rozcvičky, na to, že ti všichni mluví do života. Dokonce i na tu bryndu, co tady vydávají místo kafe."
Pavel se pousmál, první úsměv od rána. Položil knihu na stolek a sedl si na postel. Matrace zavrzala pod jeho vahou.
"Manželka?" zeptal se Jarda.
Pavel přikývl. "Dala mi poslední šanci."
"Využil bych to, být tebou," pokýval Jarda hlavou. "Já jsem tu kvůli práci."
"Co děláš?" Zeptal se Pavel.
"Já jsem kněz." Odpověděl se smíchem Jarda a mávl rukou k oknu. "Já na sporty moc nejsem, ale kluky to baví."
K večeru ruch za oknem ustal. Na kurtu pacienti balili síť, jejich pohyby byly pomalé, unavené. Pavel si představil Lucii, jak teď sedí doma, možná kouká na televizi, možná přemýšlí o něm. Věřila mu. I když všechny ty sliby předtím porušil, i když ji tolikrát zklamal, pořád v něm viděla něco, co stojí za záchranu.
"V kolik je večerka?" zeptal se.
"V deset. AleGroup therapy začíná v sedm. To je povinný." Jarda vstal a protáhl se. "Pojď, ukážu ti, kde je společenská místnost.
Pavel vstal a následoval ho. Jeho kroky byly nejisté, jako by se učil chodit v novém těle. Za okny se rozsvěcely první pouliční lampy a jejich světlo se mísilo s posledními paprsky zapadajícího slunce. První večer z mnoha. První krok na cestě, jejíž konec nemohl dohlédnout.
Venku na chodbě bylo slyšet kroky - pacienti se vraceli z nohejbalu, jejich hlasy se mísily s obvyklými večerními zvuky léčebny. Pavel se na moment zastavil, nadechl se. Vůně dezinfekce, nemocničního čaje a něčeho neurčitého - možná naděje, možná strachu, možná obojího.
Tohle byl jeho nový začátek. Ať už bude jakýkoliv, musel jím projít. Kvůli Lucii. Kvůli sobě.
Jaroslav byl kněz a byl tu proto, že měl problém s alkoholem. Pavla překvapilo, že duchovní člověk může mít problém s alkoholem, ale bylo okolo něho mnoho různých profesí. Herec, vedoucí záchranky, učitel, policista, nikomu se to nevyhýbalo, nebyla profese, která by nebyla zasažena.
Ačkoliv Pavlovi Lucie vyčítala že hodně pije, necítil žádné abstinenční příznaky. Naopak se cítil velmi dobře. Obzvlášť na skupinovém sezení. Miloval když se jím někdo zabýval, když o sobě mohl hovořit, když se mohl projevit. Cítil se tu velmi dobře a usmíval se nad obavami ostatních z trestných bodů, které by jim mohli zhatit plány na návštěvy svých domovů. Kam by člověk chodil, co nám tu chybí. Poručil si vegetariánskou stravu a zpočátku trochu trpěl hlady. Ale v jídelně byla vždy ošatka s chlebem, takže se zpočátku dojídal suchou skývou. Pak si zvykl a díky rozcvičkám a sportovním aktivitám dokonce zhubnul a cítil se lépe než když sem dorazil.
Pavel seděl s Jaroslavem na lavičce v nemocniční zahradě. Podzimní slunce ještě hřálo, ale ve vzduchu už byl cítit blížící se chlad. Před nimi se táhl výhled na tenisový kurt, kde pár pacientů blbnulo s míčem.
"Víš, co mi nejde do hlavy?" otočil se Pavel k Jaroslavovi, který si zrovna balil cigaretu. "Jak může někdo jako ty - vzdělaný člověk, kněz - věřit v něco, co se nedá dokázat? V něco, co známe jen z vyprávění jiných?"
Jaroslav pomalu olízl okraj papírku a pečlivě cigaretu ubalil. Jeho ruce, poznamenané hnědými skvrnami, se při této činnosti zdály klidné.
"To je jako kdyby ses ptal, jak můžu věřit v lásku," odpověděl po chvíli. "Taky ji nemůžeš změřit nebo dokázat. Jen jsi slyšel že existuje a když jsi ji našel, tak jsi ji poznal."
"To je něco jiného," namítl Pavel. "Lásku cítíš, prožíváš ji."
"A víru ne?" Jaroslav si zapálil cigaretu a vydechl kouř k nebi. "Když sloužím mši, když se modlím... to je taky prožitek. Možná jiný než láska, ale stejně skutečný."
Pavel se zamyslel. Pozoroval dva vrabce, kteří se hašteřili o drobeček na cestičce před nimi.
"Ale jak můžeš vědět, že to není... jen iluze? Že si to všechno nevymýšlíš, protože to tak chceš mít?"
Jaroslav se usmál. "A jak víš, že tohle všechno," máchl rukou kolem sebe, "není jenom iluze? Že tady opravdu sedíme, že jsme skuteční?"
"No, protože..." Pavel zaváhal. "Protože to můžu ověřit. Můžu se tě dotknout, vidět tě, slyšet."
"Jenže co když jsou i tvoje smysly jen součástí té iluze? Jediné co skutečně naprosto jistě víš, je to že existuješ." Jaroslav típl cigaretu o lavičku. "Víš, někdy si říkám, že víra není o důkazech. Je o tom, že přijmeš možnost, že jsou věci, které přesahují naše chápání."
Odmlčeli se. Z budovy léčebny se ozval gong oznamující čas večeře. Několik pacientů začalo pomalu směřovat ke vchodu.
"Když jsem začal pít," řekl Jaroslav tiše, "ztratil jsem víru. Ne v Boha - v sebe. V to, že dokážu být dobrým knězem, dobrým člověkem. A teď? Teď se učím věřit znovu. Ne proto, že bych měl důkazy, ale proto, že bez víry... bez víry je můj život prázdný."
Pavel se na něj podíval. V šeru se Jaroslavova tvář zdála starší, poznamenaná životem, ale byl v ní klid, který Pavlovi imponoval.
"A co když se mýlíš?"
"Co když se mýlím?" pokrčil Jaroslav rameny. "Co když se mýlíme všichni? Ale není lepší věřit v něco, co dává našemu životu smysl, než nevěřit v nic?"
Vstali a pomalu se vydali k budově. Jejich kroky křupaly na štěrkové cestičce.
"Možná," řekl Pavel po chvíli, "možná je to jako s tou léčbou. Musíš věřit, že to má smysl, i když nemáš žádnou záruku."
Jaroslav se usmál. "Přesně tak, bratře. Přesně tak."
Pavel ležel na své úzké posteli a pozoroval strop. Byla noc a pokojem se neslo pravidelné oddechování ostatních pacientů, občasné zachrápání, šustění přikrývek. Nemohl spát.
V hlavě mu vířily myšlenky jako hejno neklidných ptáků. Vzpomínal na všechny ty večery, kdy se snažil přestat po první skleničce. Na ty sliby sobě i ostatním. Na tu neuvěřitelnou sílu, která ho pokaždé přinutila pokračovat, nalévat další a další, i když věděl, jak to skončí.
Kluk ze sousední postele Karel, který sem nastoupil ve stejný den jako on, odešel dnes odpoledne. Nedal ani dvacet čtyři hodin. "Já nejsem jako vy," řekl při odchodu. "Já to mám pod kontrolou. Zvládnu to." Jak! Pomyslel si Pavel, když nezvládneš ani jeden den tady. Kývnul mu na souhlas a popřál hodně úspěchů.
Mít to pod kontrolou. Pavel se v duchu ušklíbl. Kolikrát tohle sám řekl? A přesto tu teď leží, v protialkoholní léčebně, zatímco jeho žena Lucie si dá sklenku nebo dvě a má dost.
Co je v něm jiného? Co se pokazilo v jeho genetickém kódu, v jeho výchově, v jeho hlavě? Jeho otec moc nepil - občas si dal pivo, ale samotného ho nikdy pít neviděl. Matka nepila vůbec. Snad nějaký příbuzný, který prý pil, někoho přejel a pak se zasebevraždil skokem do řeky. Je to tedy v genech? Nějaká vada, predispozice k závislosti? Pokud to existuje, pokud existuje závislost, musí mít nějaký význam. Nic neexistuje bez nějakého účelu. Pavel se převalil na druhý bok a zíral do tmy. Možná je to jako časovaná bomba, která čeká na správný moment, aby vybuchla. Někteří lidé prostě mají v sobě ten spínač a stačí ho jednou aktivovat. Jako by mu někdo vypálil do mozku cestičku, po které už musí chodit znovu a znovu, bez možnosti odbočit.
Nebo to snad může být tím prostředím? Tím, jak se naučil řešit problémy? Když se mu něco nepovedlo, když se pohádal s Lucií, když měl těžký den v práci - první řešení byl alkohol, ten vše rozpustil, zjemnil, vygumoval. Jako by alkohol byl jediný způsob, jak se vyrovnávat s životem.
Z vedlejší postele se ozvalo mumlaní - někdo měl noční můru. Pavel se otočil na bok a díval se z okna na měsíc. Bylo to zvláštní - tady v léčebně byli lidé ze všech vrstev společnosti. Doktor, dělník, učitel, kněz... Každý měl jiný příběh, jiné důvody, proč začal pít. A přesto všichni skončili tady, spojeni tou samou neschopností říct "ne" další skleničce. Nikdo nenašel ten ovládací spínač, který by zmačkli a šup jsem abstinent.
Možná je to kombinace všeho, napadlo ho. Genů, které nás předurčují k větší zranitelnosti. Prostředí, které nás naučí používat alkohol jako berličku. A pak nějaký spouštěč - trauma, stres, životní krize - který to všechno uvede do pohybu.
Ale co ti ostatní? Ti, kteří mají těžký život, traumata, stres, a přesto nepijí? Ti, kteří mají "špatné" geny a přesto dokážou žít střízlivě?
Převalil se na druhý bok. Možná na tom vlastně nezáleží. Možná není důležité vědět proč, ale co s tím. Možná je důležitější přijmout, že takový prostě je - že nemůže pít jako "normální" lidé, že pro něj neexistuje něco jako kontrolované pití.
Venku zaslech zvuk letícího letadla. Příslib vzdálených destinací, o kterých se mu nikdy nesnilo. Vzdálený zvuk, nesoucí se nocí. Pavel zavřel oči. Zítra bude další den. Další den bez alkoholu. A možná to je to jediné, na čem teď záleží. Ne proč se stal závislým, ale že se rozhodl s tím něco udělat.
Někde v dálce začali zpívat první ptáci, předzvěst blížícího se úsvitu. Pavel pomalu usínal s myšlenkou, že některé otázky možná nemají odpovědi. A možná odpovědi vlastně nic neřeší.
Pavel poslouchal přednášku doktora Passera v terapeutické místnosti. Na bílé tabuli byly nakreslené schémata neuronů a chemických vzorců.
"Dopamin je látka odměny," vysvětloval doktor a ukázal na jeden z chemických vzorců na tabuli. "Když něco dokážete - splníte úkol, vyhrajete závod, dostanete pochvalu - mozek vás odmění vyplavením dopaminu. Je to takový vnitřní systém motivace. Tento neurotransmiter způsobuje pocit štěstí a uspokojení, který nás žene vpřed a nutí nás opakovat činnosti, které nám přinesly úspěch. Proto se někdy dopaminu říká molekula štěstí," dodal a přešel k dalšímu schématu na tabuli.
Pavel si vzpomněl na ty chvíle uspokojení po prvních douškách. Na ten okamžitý pocit úlevy, pohody, štěstí. Žádná práce, žádná snaha - stačilo jen zvednout skleničku. Ten příjemný pocit tepla, který se mu rozléval po celém těle, ta náhlá lehkost mysli, kdy všechny problémy najednou zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.
"Problém je," pokračoval doktor, zatímco kreslil další schéma na tabuli, "že alkohol tento systém vlastně hackuje. Dostáváte odměnu, aniž byste něco dokázali. A mozek si na to zvykne - proč se namáhat, když můžete mít stejný pocit štěstí jednoduše? Časem se pak stane, že přirozené zdroje radosti přestávají fungovat a člověk potřebuje stále větší dávky alkoholu, aby dosáhl stejného účinku."
To dávalo smysl. Pavel si vybavil, jak postupně ztrácel zájem o věci, které ho dřív těšily. Proč trávit hodiny nad fotoaparátem, upravovat snímky, když může mít instant gratifikaci v hospodě? Vzpomněl si na svůj oblíbený fotoaparát Nikon, který už měsíce ležel zaprášený v šuplíku. Kdysi s ním trávil celé víkendy v přírodě, teď mu připadalo zbytečné někam chodit.
"Jak jsem řekl, časem," kreslil doktor další schéma, "se dopaminový systém otupí. Potřebujete víc a víc alkoholu pro stejný efekt. A co je horší - přestanete cítit uspokojení z normálních věcí. Jako byste vypnuli svůj vnitřní systém odměn. Dokonalá sabotáž!" Doktor se na chvíli odmlčel a podíval se po posluchačích v místnosti, jako by chtěl zdůraznit závažnost svých slov. Jeho fix zanechával na tabuli další a další čáry, které propojovaly jednotlivé části mozku v komplexní síť závislosti.
Pavel si zapisoval poznámky do sešitu, který dostal první den léčby, a jeho ruka se při tom lehce třásla. Tohle vysvětlovalo hodně věcí. Tu postupnou ztrátu radosti ze života, to zploštění emocí, tu neschopnost cítit skutečné štěstí bez alkoholu. Všechny ty dny, kdy se díval z okna a nedokázal najít důvod, proč by měl vůbec vstát z postele.
"Dobrou zprávou je," usmál se doktor a jeho hlas zněl povzbudivě, "že tento systém se dá obnovit. Trvá to - někdy měsíce, někdy rok - ale mozek má úžasnou schopnost regenerace. Musíte mu jen dát šanci a čas." Doktor při těch slovech poklepal na část nákresu na tabuli, kde byla nakreslená síť neuronů, jako by chtěl zdůraznit jejich pozoruhodnou schopnost obnovy.
Pavel pomyslel na svůj fotoaparát, který leží doma zaprášený v horní polici skříně, kde ho před měsíci odložil. Vzpomněl si na tu radost, kterou kdysi cítil, když se mu povedl dobrý snímek, když zachytil přesně ten správný moment světla a stínu. Možná, až se vrátí, začne zase fotit. Nejdřív jen tak, pro sebe, pak třeba i víc. Možná znovu objeví to přirozené štěstí z vlastního úspěchu, z dokázaného záměru, tu čistou radost, která nepotřebuje žádné umělé podpůrné prostředky. Vzpomněl si na svou oblíbenou ranní procházku k řece, kde vždycky našel nejlepší záběry východu slunce.
Večer, když ležel na posteli a pozoroval stíny vrhané pouliční lampou na strop, přemýšlel o tom, kolik času promrhal honěním se za chemickou náhražkou štěstí. Kolik skutečných zážitků, úspěchů a radostí si odepřel, protože bylo jednodušší otevřít láhev. Vzpomínal na všechny ty večery, které mohl strávit s přáteli, na výlety, které mohl podniknout, na knihy, které mohl přečíst. Místo toho se utápěl v falešném pocitu pohody, který mu alkohol nabízel jako snadné, ale prázdné řešení.
"To je jako kdybyste pořád jedli fast food," řekl doktor na přednášce o závislostech, zatímco se díval do tváří svých posluchačů. "Rychlé uspokojení, ale žádná skutečná výživa pro duši. Je to jako byste své tělo i mysl krmili prázdnými kaloriemi, které vás ve skutečnosti jen více vyhladoví."
Pavel se pousmál té metafoře a musel uznat, že v ní bylo hodně pravdy. Možná je čas vrátit se k "domácí stravě" - k tomu pomalejšímu, pracnějšímu, ale skutečnějšímu způsobu, jak být šťastný. K radostem, které si člověk musí zasloužit, vypěstovat je jako si pěstuje zahradník své rostliny, kterých si o to víc váží.
Poprvé ji viděl v zimě roku 1973. Vyzvedli ji s kamarádem Petrem z družiny a vedli ji a jejího malého brášku v zimní vánici domů. Byla nesmírně krásná. Nebylo ji víc než sedm let. Bylo to dítě, ale Pavlovi, kterému tehdy bylo už devět let, hlavou bleskla myšlenka, že až vyroste, chtěl by ji mít. Otec Petra si vzal ženu, která měla dvě těti z předchozího manželství. Martinu a Romana. Roman s nimi občas hrával fotbal, jako takový ten malý přívěšek, který je vždy po ruce, když potřebujete někoho do brány.
Uběhlo možná tak osm let a bylo tu léto, Pavel s Jirkou a Petrem užívali prázdniny a Martina se začala přátelit s jednou z Pavlových sousedek. Jak je viděl spolu procházet před domem, vzpomněl si na tu myšlenku z minulosti a řekl si, že to rozhodně už není dítě, ale že je to krásná mladá dívka. Dal se s ní do řeči a zjistil, že by nebyla proti tomu, seznámit se blíž.
Bylo to v době, kdy si ještě přál, aby měl krásnou dívku. Jeho přání se mu splnilo, začali spolu chodit.
Pavel ležel vedle Martiny na měkkém mechu a díval se skrz větve stromů na modré nebe. Vzduch voněl pryskyřicí a lesními jahodami.
"Vidělas ten novej film Brubaker?" zeptal se a otočil hlavu k Martině.
"Jo, byla jsem na něm s našima," rozzářily se jí oči. "Redford je fakt skvělej."
"Mně se líbilo, jak se nechal zavřít mezi normální vězně, aby poznal pravdu," řekl Pavel a utrhl stéblo trávy. "Jak měl odvahu a přesvědčení, že to všechno musí změnit."
"No a pak ho za to ale vyhodili," povzdechla si Martina a posadila se. Začala si nervózně pohrávat s lemem sukně. "Je to vlastně hrozně smutný. Snažil se dělat správnou věc a stejně ho za to potrestali."
"Víš, přiznám se, že když mu dali možnost, aby couvnul a mohl si to místo udržet, tak jsem v tu chvíli nechápal, proč se nepodvolil. " vytáhl Pavel z kapsy zmačkanou krabičku Startek. "Ale potom na konci, když ho odvážejí a všichni vězni začnou tleskat, tak mi to nakonec zaklaplo. Jakoby to najednou dávalo smysl."
"Hmm." Martina kývla, nevěděla co na to říct.
"Tátovi se ten film nelíbil. Pro něj je všechno ze Západu špatný. Když jsem chtěla aby mi sehnal džíny, dělal doma scény."
Pavel vyfoukl kouř směrem k větvím a jeho oči se upřely do dálky, jako by hledaly odpověď na nějakou nezodpovězenou otázku. "Člověk by měl mít svoje zásady a měl by dokázat si za nima stát. To jeho rozhodnutí, nezasáhlo můj rozum, ten říkal že není rozumné chtít všechno nebo nic. Ale zasáhlo mě to emocionálně. Porozumění tomu jeho rozhodnutí přišlo z jiný strany, jakoby od srdce."
Martina se na něj podívala s údivem, snažila se pochopit, co právě řekl. "Od srdce?"
Pavel se usmál a poklepal ji na rameno. "Nojo beruško, netrap se tím. Pudeme pomalu zpátky? Mám ještě něco s klukama."
Martina přikývla. "Tak jo. Stejně už po mě bude doma scháňka."
Tehdy někdy upravil Pavel svoje přání pro padající hvězdy. Místo krásné dívky si nyní začal přát tu "nejlepší pro něj."
Sobotní rána měla svůj rituál. Pavel stál v šest ráno na zastávce v Kocbeří a čekal na Alešovo auto. Když se objevila stará světle modrá škodovka, vždycky se mu rozbušilo srdce - směsí radosti a něčeho bolestivějšího.
"Nazdar plavče!" vítal ho pokaždé Alešův otec s úsměvem. "Tak co, dneska překonáme rekord?"
Aleš seděl vzadu a už se chlubil, jak vylepšil svou techniku prsa. Jeho otec pozorně poslouchal, občas něco poznamenal, zasmál se. Pavel se díval z okna a myslel na svého otce, který v tuhle dobu seděl doma nad rozdělaným televizorem, obklopený součástkami, nebo prostě jen leží na gauči a čte si.
Když byli celá jejich čtvrtá třída ve Dvoře v malém bazénu v lázních, padla nabídka chodit pravidelně trénovat plavání a Aleš a Pavel se okamžitě přihlásili. Bylo to prima, závodit ve vyznačených drahách, skoky do vody a boj s ostatními, kdo bude první na druhé straně bazénu. Doma se mu ale dostalo strohého odmítnutí.
"Já tě tam teda v sobotu vozit nebudu." Odmítl rezolutně otec. Představa že by mu věnoval svůj drahocenný čas byla čirou utopii. Děti pro něj byli jen jakýsi inventář. Něco co k rodině patří, ale co má sloužit k radosti, nikoliv vytvářet nějaké povinnosti. Naštěstí se ukázalo, že Alešův otec má auto a bude oba kluky do města vozit.
V městských lázních byl vzduch těžký chlorem a vlhkem. Malý bazén byl rozdělen provazy na dráhy a odrážel zářivkové světlo ze stropu. Pavel stál na startovním bloku vedle Aleše a dalších kluků, srdce mu bušilo směsí nervozity a očekávání.
"Nezapomeňte na techniku!" volal trenér. "Hlava na stranu při nádechu, paže až dozadu dotáhnout!"
Pavel se díval do vody pod sebou. Naučil se už, že před skokem musí vydechnout nosem - jinak mu voda zaplaví nosní dutiny a pak to štípe a pálí. Bylo to jako objevit tajnou zbraň - krátké vyfouknutí, sevření nosní přepážky, a mohl se bez obav ponořit.
"Na místa!"
Všichni se předklonili, prsty u nohou přes okraj bloku.
"Připravit!"
Pavel se nadechl.
"Start!"
Skočil do vody, krátce vyfoukl nosem, a voda ho objala jako chladná náruč. První tempa byla vždycky nejlepší - čistá energie, než začne únava. Paže se zanořovaly do vody v pravidelném rytmu, hlava se otáčela na stranu pro nádech.
"Výborně, Pavle!" slyšel přes šplouchání vody trenérův hlas. "Dotahuj záběr dozadu!"
Odrazil se o protější stěnu bazénu a plaval zpět. Voda mu šuměla v uších, bubliny stoupaly od úst k hladině. Už to nebylo trápení jako na začátku - našel v tom rytmus, krásu pohybu.
Když doplaval na konec bazénu, pleskl rukou do okraje. První. Bylo to jeho první vítězství, nejen taky v bazénu, vůbec první vítězství ve všem, v čem kdy soutěžil. Aleš dorazil hned za ním. "Dobrej!" plácli si mokrými dlaněmi.
"Ještě jednou, pánové!" volal trenér. "A nezapomeňte - při nádechu se nedívejte dopředu, ale do strany!"
Pavel se znovu postavil na blok. Tohle byl jeho nový svět - voda, pohyb, soustředění na každý detail. Tady nezáleželo na tom, co je doma, kdo má jakého otce. Jen on a voda. A to mu stačilo.
"Hele kluci, co kdybychom se stavili v jídelně?" navrhl Alešův táta. "Po tom plavání člověku vyhládne."
Seděli u stolu v bufetu na náměstí. Alešův táta jim přinesl od pultu teplé párky. Pavel nevěřícně pozoroval jiný svět, vztah rodiče a dítěte, který si neuměl vůbec představit. Ten čas který jim Alešův otec věnoval, to že se zajímal, mu připadalo neuvěřitelné. Nikdy to nezažil a nenapadlo ho, že to je vůbec možné. Míchal hltal teplé párky, zatímco Alešův otec vyprávěl historky z práce, nebo komentoval jejich plavecké pokroky. Bylo to tak nepřirozené, tak neuvěřitelné - otec, který se zajímá, který podporuje, který je ochotný obětovat sobotní dopoledne pro svého syna.
"Táta říkal, že olympionik ze mě stejně nebude," řekl Pavel tiše, když odešel Alešův táta pro svou kávu.
"To nevím," odpověděl Aleš. "Můj táta říká, že nejde o medaile. Jde o to, že děláš něco, co tě baví."
Pavel mlčel. Jak zpracovat ten pocit? Měl svého otce jako vzor, někoho ke komu vzhlížel, z kterého čerpal zkušenosti, jak se orientovat ve svém životě. Jak popsat ten pocit, když se na té kamenné vysoké soše, která nad vámi ční, objeví síť drobných prasklin? Myslel si, že to, že otce nezajímají jeho zájmy, patří k životu, je to norma. Teď se jen těžko srovnával s tím, že to tak není.
Po tréninku se zase všichni naskládali do škodovky. Pavel vnímal tu zvláštní vůni cizího auta - směs benzínu, mokrých plavek a rodinné pohody. Díval se na Alešova otce, jak řídí a vypráví vtipy, jak se zajímá o jejich život, a cítil ostrou bolest závisti. Ne té zlé, žárlivé - spíš smutné, teskné. Závisti kluka, který vidí, jak by to mohlo být, kdyby...
Doma pak našel otce přesně tam, kde ho ráno opustil - nad pracovním stolem, s lupou na čele, ponořeného do světa elektroniky. Svět, který byl pro něj důležitější. Matka připravovala oběd. Nikdo se ho na nic neptal a on neměl chuť jim o ničem vyprávět.
Pavel seděl u kuchyňského stolu a díval se na hromádku prospektů z učilišť. Matka stála u linky a připravovala večeři, její pohyby byly nervózní, napjaté. Otec seděl naproti němu, prsty bubnoval o desku stolu.
"Na elektroniku zapomeň," řekl otec už poněkolikáté. "S těmahle známkama..." zavrtěl hlavou. "Mohl bych zkusit zavolat Zdenkovi, pokud o to opravdu stojíš, možná by tě vzali, když se za tebe zaručím."
Pavel cítil, jak se mu svírá žaludek. Zůstat tady, každý den se vracet domů, poslouchat otcovy poznámky, jeho věčnou nespokojenost...
"V Praze je volno na zámečníka," řekla matka tiše, zatímco krájela cibuli. "Internát by byl zadarmo."
Praha. To slovo znělo jako příslib svobody. Velké město, daleko od téhle kuchyně, od otcova zklamaného pohledu, od té dusivé atmosféry zapadlé vesničky v podkrkonoší.
"Zámečník?" odfrkl si otec. "To není žádný pořádný řemeslo. Elektronika, to je budoucnost. Mohl bys pak nastoupit ke mně do dílny..."
"Já nechci do dílny," řekl Pavel tiše, ale pevně. Bylo to poprvé za celý večer, co promluvil.
"Cože?" otec se k němu naklonil. "A co bys jako chtěl?"
Do Prahy, chtěl říct Pavel. Pryč odsud. Kamkoliv, kde nebudu muset poslouchat tvoje věčné výčitky. Kde nebudu muset každý večer sedět u stejného stolu a cítit se jako vězeň.
"Bratranec Jarda se v Praze učí na autoklempíře," řekl místo toho.
"Ten flákač?" otec se zasmál. "Jo, melouchy, to jo. Ale poctivá práce? To on ne."
Matka položila na stůl mísu s bramboračkou. Pára stoupala ke stropu jako mlha nad řekou, za kterou ležela Praha - město, které znal jen z vyprávění a z televize.
"V ČKD už na autoklempíře místo není," řekla matka. "Ale na zámečníka by to šlo. A nebyl bys sám, Jarda by ti pomohl se zabydlet..."
Otec se probíral papírama. "Tak ty chceš do Prahy? Myslíš, že tam budeš mít lehčí život? Že to tam zvládneš?"
Pavel mlčel. Díval se do talíře s polévkou a představoval si ulice velkého města, tramvaje, davy lidí spěchající sem a tam. Anonymitu. Svobodu.
"Já bych tam šel," řekl nakonec. Překvapilo ho, jak klidně jeho hlas zněl.
"Fajn," otec natáhl ruku po lžíci a přitáhl si talíř s polévkou. "Tak je rozhodnuto. Řemeslo se vždycky hodí..."
Matka si sedla ke stolu a uhladila si zástěru. Vše bylo vyřešeno, další křižovatka života byla překonána a život měl jít novou cestou. Její tvář prozrazovala úlevu. "Zámečník je dobrý obor, ten se vždycky uplatní," řekla a nabrala si lžící polévku. Pára stoupající z talíře se jí vznášela před obličejem.
Pavel přikývl a díval se na vzor plastového ubrusu. Nemohl jí říct, že je mu jedno, jaké řemeslo se bude učit. Že je mu jedno, jestli bude zámečník nebo autoklempíř nebo cokoliv jiného. Že jediné, na čem záleží, je ta vzdálenost - těch sto padesát kilometrů mezi tímhle stolem a Prahou. Ta představa svobody ho hřála u srdce jako malý plápolající ohýnek.
Venku se stmívalo a první hvězdy se začínaly objevovat na tmavnoucí obloze. Otec srkal svou polévku a občas zašustil novinami, které měl položené vedle talíře. Pavel nesnášel ten zvuk, nesnášel ten stísněný prostor kuchyně a ložnice, kde se museli všichni tísnit, kde každý znal každého pohyb a myšlenku. Potřeboval se odtud dostat pryč, uniknout z téhle klece.
V září nastoupí do autobusu směr Praha. Ta myšlenka ho držela nad vodou jako záchranné lano. A i kdyby měl spát na zemi a jíst suchý chleba, nevrátí se. To si sliboval, zatímco mechanicky jedl polévku, která mu připadala bez chuti, jako by všechny chutě jeho života zůstaly zapečetěné v představách o budoucnosti.
Restaurace v Hloubětíně byla plná cigaretového kouře a vůně mastných jídel. Pavel seděl mezi rodiči u umělohmotného stolu a pozoroval otce, jak si sundává svůj ošoupaný zimník. Matka nervózně rovnala ubrousky a rozhlížela se po lokále.
"Dáme si řízek," rozhodl otec a ani se nepodíval do jídelního lístku. "Poslední pořádné jídlo, než začneš jíst ty jejich šlichty z jídelny."
Matka vytáhla z tašky igelitový sáček. "Koupila jsem ti rohlíky a salám. Aspoň na dnešek, kdybys měl hlad..." její hlas zněl nejistě. I pro ni to byla nová situace.
Po obědě je čekala ještě cesta na internát. Dvoupatrová šedivá budova na Černém mostě se tyčila proti podmračené obloze jako pevnost. U vchodu postávalo několik kluků, měřili si je podezřívavými pohledy.
V přízemí byla společenská místnost. Dva druháci tam hráli ping-pong, jejich údery se rozléhaly prázdnou chodbou. Míček poskakoval po zelené desce stolu v rytmu Pavlova tlukoucího srdce.
"Tak tady budeš bydlet," řekla vychovatelka, unavená žena středních let v květovaných šatech. Vedla je do prvního patra, její pantofle pleskaly o linoleum. "Pokoj číslo sedm. Budeš tam s Petrem, Martinem a Jardou. Jsou to taky prváci."
Pokoj byl malý, se čtyřmi úzkými postelemi a čtyřmi skříňkami. Okno vedlo na sídliště na kopci za internátem. Pavel položil svou tašku na volnou postel u dveří.
"Tak..." otec přešlápl z nohy na nohu. "My už pojedem." Bylo vidět, že už to chtěl mít všechno za sebou a být zase zpátky doma na gauči, kde by si mohl pročítat své knihy o elktrotechnice.
"Tak ahoj." Řekla matka a oba zmizeli ve dveřích, jako kdyby tam ani nikdy nebyli. Pavel přešel k oknu a díval se na sídliště před sebou. Stovky uplně cizích lidí tu bydlelo kousek od něho. Neznal z nich ani jednoho. Neznal tu vlastně vůbec nikoho a měl divný pocit osamocení.
V šest hodin se ozval zvonek - večeře. Pavel následoval proud kluků, kteří mířili do jídelny v budově, vzdálené asi třičtvrtě kilometrů po udusané cestě, která tu zbyla po výstavbě sídliště. Vzduch byl chladný a zdálky sem zaléhal zvuk silniční dopravy. Když se podíval na obzor, viděl tam řadu světel, asi nad nějakou silnicí. Vypadalo to jako zářící náhrdelník.
Jídelna voněla připáleným mlékem a dezinfekcí. Pavel si vzal tác a postavil se do fronty. Před ním i za ním byli cizí kluci, mluvili spolu, smáli se vtipům, kterým nerozuměl. Cítil se jako vetřelec v jejich světě.
"Hele, další bažant, padej na konec," slyšel někoho za sebou. Otočil se. Za ním stáli dva starší kluci a ukazovali na konec fronty. Pavel beze slova vykročil dozadu a zařadil se nakonec řady.
Když na něj došla řada u výdejního okýnka, sledoval netečně jak mu na talíři přistálo několik knedlíků, které zalila omáčka neurčité barvy. Očima pak vyhledal stůl kde seděli kluci z jeho pokoje. Teď to byla jeho jediná kotva v obrovské jídelně, plné hlasitých hovorů a cinkání příborů. Byly tu i nějaké dívky. Pavel je po očku sledoval a hodnotil, zatímco žvýkal svou první večeři na internátu.
Večer, když konečně utichl hovor na pokoji, ležel na své úzké posteli a naslouchal dýchání svých nových spolubydlících. Z ulice doléhal hluk projíždějících aut a vzdálené houkání sirén. Všechno bylo cizí - pachy, zvuky, tváře.
Vylezl z postele a potichu, aby nevzbudil ostatní, se prohraboval v tašce. Našel sáček se salámem od matky, pečlivě zabalený v alobalu a převázaný gumičkou, jak to měla ve zvyku dělat. Téměř po špičkách se vydal na záchod, kde ve světle slabé žárovky kolečka salámu jeden po druhém naházel do záchodové mísy a potom spláchl. Díval se, jak voda odnáší růžové plátky salámu do odpadu. Cítil se provinile a padla na něho úzkost, která mu sevřela hrdlo. Jakoby tím přerušil poslední pojítko s domovem, který právě opustil. S prázdným sáčkem zmuchlaným v dlani se vrátil na pokoj a zase si vlezl do postele, kde se zachumlal pod tenkou deku.
Někde venku zarachotila tramvaj a její kovový zvuk se rozléhal noční ulicí. Pavel zavřel oči a snažil se představit si, jak bude vypadat další den. Věděl že půjdou na učiliště, které je někde v Hloubětíně. Netušil kde to je, ale někdo je tam odvede. Musí se jen držet ostatních, dělat to co dělají oni. Být součástí nového hejna, splynout s davem, neodlišovat se. Tohle byla teď jeho nová realita, ať se mu to líbí nebo ne. Jeho útěk. Jeho cesta k dospělosti, kterou si vybral sám, i když si nebyl jistý, jestli to bylo správné rozhodnutí. V hlavě mu vířily myšlenky na zítřek, zatímco poslouchal pravidelné oddechování ostatních chlapců v pokoji.
Pavel se vracel z učňáku společně s Romanem, zavalitým brýlatým moravákem, který už sebejistě kouřil. Chvíli si povídali, chvíli šli mlčky, jejich kroky křupaly na štěrkem vysypané cestě, která vedla souběžně z hlavní třídou, po které jeli tramvaje. Roman vytáhl z kapsy zmačkanou krabičku cigaret.
"Chceš?" natáhl ruku k Pavlovi.
Pavel polkl. Tohle byl ten moment. Kdysi to jednou zkoušel, tajně pod schody na půdu, ale nijak ho to nezaujalo. Ale cigareta byla jakýsi znak zralosti, přidávala člověku aureolu zralosti. Přikývl a neobratně vytáhl cigaretu z krabičky.
"Musíš ji nejdřív poklepat," ukázal mu Roman. "Takhle, o krabičku. Aby se tabák usadil."
Pavel napodobil Romanovo gesto. Cigareta příjemně voněla tabákem.
"Teď si ji dej do pusy filtrem k sobě." Roman škrtl zapalovačem. "Když zapaluju, musíš potáhnout. Ale ne moc, jen lehce. Zvedni trochu jazyk a tahni to jakoby přes patro." Poučoval ho.
Plamen olízl špičku cigarety. Pavel se nadechl a okamžitě se rozkašlal. Kouř ho štípal v krku a pálil v nose.
"To je normální," zasmál se Roman a zapálil si taky. "První cigareta je vždycky na hovno. Zkus to znovu, ale tahej míň."
Pavel znovu přiložil cigaretu ke rtům. Tentokrát potáhl opatrněji. Kouř mu naplnil ústa hořkou chutí.
"Teď to vdechni do plic," radil Roman. "Jako kdyby ses normálně nadechoval, přes jazyk a patro, jak jsem ti říkal."
Pavel se snažil následovat jeho instrukce. Kouř ho znovu podráždil ke kašli, ale už to nebylo tak zlé.
"Vidíš? Už ti to jde líp." Roman vyfoukl dokonalý kroužek. "Za chvíli to budeš umět jako já."
Šli dál cestou k internátu, občas potáhli z cigaret. Pavel cítil, jak se mu točí hlava. Bylo to zvláštní, nepříjemné, ale zároveň zajímavé. Připadal si dospělejší, svobodnější.
Večer na pokoji po večerce kouřili všichni, jeden za druhým si předávali cigarety a vypouštěli oblaka dýmu k otevřenému oknu. Pavlovi se zase točila hlava a cítil se v jakémsi stavu změněného vědomí. Místnost se s ním lehce pohupovala a zvuky získaly zvláštní, vzdálenou kvalitu. Slyšel tichý hovor ostatních, jejich přidušený smích a šepot, a měl pocit, jakoby udělal další krok ke své dospělosti. Připadal si jako součást něčeho tajného, zakázaného, něčeho, co bylo vyhrazeno jen starším. V šeru pokoje pozoroval žhnoucí špičky cigaret, které se pohybovaly jako světlušky v temnotě.
První pivo vypil také s Romanem. V nádražní restauraci Libeňského nádraží byl tolerantní hostinský, který příliš nekontroloval občanky a dělal, že nevidí mladistvé hosty. Orosený pulitr a cigareta se stali jakousi berličkou, která mu pomáhala vyrovnat se se steskem po domově. Hořká chuť piva mu zpočátku připadala zvláštní, ale postupně si na ni zvykal, stejně jako na všechno ostatní v jeho novém životě. Cítil se tu opuštěný a těšil se na pátek, kdy mohl sednout do autobusu a jet zpátky domů, i když jen na dva dny. Během dlouhých týdnů se naučil počítat dny do víkendu a představovat si ty známé tváře, které ho doma čekaly. Bylo to teď jiné. Matka jakoby jej najednou začala respektovat, s odcem se někdy ani nestačil pohádat. Většinu času ale o víkendu trávil se svým kamarádem Jirkou. Byl starší o tři roky a byl to on, kdo mu dával typy na dobré knihy a byl to on, milovník piva a žen, s kým chodil do místní hospody, kde jim hostinský bez okolků načepoval pivo, aniž by řešil, kolik jim je.
Mnoho chlapců vzdálenost od rodičů nezkouslo. Vzdali to a vrátili se domů. On by to také rád vzdal, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet.
"Nepřipadá v úvahu. Musíš se vyučit, bez výučního listu neznamenáš nic." Uzavíral debatu o tom rázně otec. Matka to viděla stejně. Cesta zpět byla uzavřena.
Byt v Hloubětíně, nedaleko internátu byl malý, ale teď jim patřil. Rodiče jedné z dívek které zbalili odjeli na dovolenou a Martin a Láďa ho přesvědčili, že je toho třeba využít a uspořádat mejdan. Magneťák na koberci hrál hity ABBY a Police. Pil se rum s kofolou z plastových kelímků. Dívčí smích. Pavel seděl v křesle a pozoroval Martina s Láďou, jak se snaží zaujmout dvě holky z kadeřnického učiliště.
Jmenovala se Jitka, ta třetí holka, která seděla vedle něj na opěradle křesla. Voněla laciným parfémem a cigaretami. Její koleno se občas dotklo jeho ramene, pokaždé jako elektrický výboj.
"Neměli bychom být v deset na intru?" zeptal se, když dopil další rum s kolou.
"Kašli na to." Ozval se Martin.
"Však oni se neposerou." Dodal Láďa a snažil se políbit jedno z děvčat.
Martin vytáhl z tašky láhev červeného vína. "Hele, co to tady máme!"
Pavel cítil, jak mu alkohol stoupá do hlavy. Bylo mu teplo, příjemně. ABBA se změnila v Tom Petty & the Heartbreakers - Refugee dunělo z reproduktorů.
"Co když nás vyhodí?" řekl nahlas své obavy.
"A co? Tak pofrčíš domů," pokrčil rameny Láďa. "Stejně je to na hovno, bejt zavřenej na intru."
Domů. To slovo znělo jako výhrůžka i příslib zároveň. Otcův zklamaný pohled, matčiny slzy... ale jeho postel, jeho pokoj...
Jitka se k němu naklonila blíž. "Nechceš si zatancovat?"
Její rty byly blízko, cítil vůni jejího dechu - sladkou od vína. Zavrtěl hlavou. "Neumím to."
"Já tě to naučím," vzala ho za ruku a táhla na improvizovaný parket mezi gaučem a konferenčním stolkem.
Pavel se nechal vést, neohrabaně se pohyboval do rytmu. Jitčiny ruce byly na jeho ramenou, její tělo blízko. Možná až moc blízko.
V hlavě mu vířily myšlenky. Co když je nachytají? Co když je vyhodí? Co když... ale pak ho Jitka políbila a všechny myšlenky se rozplynuly.
Někde v dálce odbíjely hodiny jedenáctou. Vychovatelka už určitě dělá večerní kontrolu. Zjistí, že chybí. Bude průšvih.
Ale tady, v přítmí cizího bytu, s rukama kolem Jitčina pasu, s hlavou lehkou od rumu, mu to bylo jedno. Poprvé od příjezdu do Prahy se cítil... živý. Skutečný.
Pavel se odpoutal od Jitky. Místnost se s ním trochu točila. Na stole ležely prázdné láhve jako němí svědkové jejich večera. Oči se mu zavírali sladkou únavou.
Za okny bylo ještě šero, když jej Jitka zatahala za rukáv.
"Za chvíli se máma vrátí z noční. Doprovodíš mě? Zeptala se Jitka.
Nechtělo se mu ven do zimy, ale věděl že párty skončila. V hlavě se mu to trochu rozleželo a měl strach co bude.
Venku byla zima, mlha se válela mezi paneláky. Pavel objímal Jitku a díval se na světla města. Praha k ránu vypadala jako pohádkové království - plné příslibů a možností, které však nedokáže uchopit a využít.
"Uvidíme se?" zeptala se, když stáli před jejím domem.
"Jo," řekl, i když věděl, že spíš ne. Že možná zítra už bude balit kufry zpátky domů.
Bloumal ulicemi směrem k jídelně na Černém mostě. Za chvíli se začnou vydávat snídaně. Měl hlad a strach, jaké bude mít tato noc následky.
Ředitelna učiliště byla malá místnost prosycená pachem cigaret a starého nábytku, s oprýskanými žlutými stěnami a jediným oknem s výhledem na školní dvůr. Za masivním stolem z tmavého dřeva seděl ředitel Mareš, muž středních let s prořídlými vlasy a přísným výrazem. Jeho brýle se leskly v ranním světle, které do místnosti pronikalo skrz zaprášené žaluzie. Pavel stál před ním, ruce za zády, aby nebylo vidět, jak se mu třesou, a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot.
"Tak, mladý muži," začal ředitel a sundal si brýle s tlustými kostěnými obroučkami. Otřel je kapesníkem s pečlivostí člověka, který si vychutnává pocit napětí té chvíle, zatímco jeho oči nemilosrdně zkoumaly Pavlův nejistý postoj. "Tvoji dva... přátelé odmítají říct, kde jste strávili noc. Víš, co to znamená?"
Pavel polkl. "Ne, soudruhu řediteli."
"Vyloučení," řekl ředitel pomalu, vychutnávaje si každou slabiku. "Konec učení. Návrat domů." Nasadil si brýle zpět a naklonil se přes stůl. "Ale ty máš ještě šanci se zachránit. Stačí říct pravdu. Potřebujeme vědět kde jste v noci byli."
Pavel cítil, jak mu po zádech stéká pot a košile se mu nepříjemně lepí na kůži. Vzpomněl si na Martina a Láďu, jak si včera večer slavnostně plácli, že budou držet basu, ať se děje co se děje. Na Jitku, na její plachý úsměv pod pouliční lampou, na příslib dalšího setkání, který mu šeptala do ucha, když se loučili.
"Podívej," pokračoval ředitel a bubnoval prsty o desku stolu, "oni mají za sebou už spoustu přestupků. Kouření na záchodech, pozdní příchody, drzé chování. Nechtěli tu být a tak tu nebudou. Ale ty jsi doposud bez problémů, chlapče. Máš čistý štít a může to tak zůstat i nadále, pokud..." Nechal větu viset ve vzduchu a bez hnutí sledoval Pavlův obličej.
Pavel si na okamžik představil, že jej vyhodí také a on se vrátí domů jako spráskaný pes. Byl by zpátky, ale ta cena by byla příliš vysoká. Měl by vůbec ještě šanci začít někde jinde znovu? Představil si, jak by rodiče vyváděli, představoval si své první velké selhání ztracený rok.
"No?" ředitel pozvedl obočí. "Promyslel sis to dobře?"
"Byli jsme..." Pavel zaváhal. Pak to z něj vypadlo jako kalný příval vody z prasklé roury. "Byli jsme u jedné holky. Její rodiče nebyli doma."
Ředitelovy oči se zúžily. "Kde přesně?"
"Já... nevím adresu. Ale našel bych to."
"Dobře," ředitel vstal. Jeho mohutná postava proti oknu za ním vrhala stín přes celou místnost. "Pojedeme tam. Hned."
Služební volha kodrcala dopolední Prahou. Pavel seděl na zadním sedadle, žaludek sevřený. Ukazoval cestu - tady doleva, tam doprava. Každé odbočení ho přibližovalo k něčemu nevratnému.
Před panelákem v Hloubětíně auto zastavilo. "Tak pojď. Kde přesně je ten byt?" Oba vystoupily z vozu
Pavel ho dovedl až k bytu, kde ztrávily minulou noc. Ukázal na domovní dveře.
"Je to ten byt hned vlevo u vchodu." Mávl rukou směrem k oknům před nimi.
"Dobře. Počkej tady, zkusím jestli je někdo doma." Ředitel vstoupil do domu. Pavel se otřásl. Třeba nebude nikdo doma, pomyslel si. Třeba to má všechno ještě nějaké dobré řešení. Minuty se vlekly jako hodiny. Představoval si, co se děje nahoře. Zdá se že někdo doma byl.
Když se ředitel vrátil, jeho výraz byl nečitelný. "Vyřízeno," řekl krátce. "Matka byla doma. Byla pěkně překvapená." Povzdychl si ředitel a oba vykročili zpátky k vozu.
Cesta zpět byla tichá. Pavel se díval z okna a cítil, jak v něm roste něco těžkého, temného. Věděl, že udělal něco neodpustitelného. Že zradil ne jen kamarády, ale hlavně sebe.
Na chodbě internátu potkal Martina. Jejich pohledy se střetly jen na vteřinu, ale stačilo to. V Martinových očích bylo všechno - zklamání, pohrdání, hněv.
"Práskač," slyšel za sebou šepot, když procházel do svého pokoje.
Večer ležel na posteli a zíral do stropu. Venku někdo křičel, smál se. Normální večer na intru. Ale pro něj už nic nebude normální. Něco v něm se zlomilo - důvěra, čest, hrdost. Věci, o kterých do teď ani nevěděl, že je má.
Ta noc s Jitkou, ta svoboda, ten pocit sounáležitosti - všechno bylo pryč. Zůstala jen pachuť zrady v ústech a vědomí, že od teď bude navždy sám.
Život šel však bez zastavení dál. Oba kluci byli vyloučeni a s nimi zmizel i ten pocit zrady. Pavel vyvázl z důtkou a nezbylo mu nic jiného, než se dnem za dnem prodírat ke své nejbližší metě, výučnímu listu, který byl jeho vstupenka do světa dospělých.
Jednou jedinkrát potkal na Harfě Jitku, vystupovala z tramvaje do které se chystal nastoupit.
"Jitko!" Zavolal na ni. Ohlédla se jeho směrem a když ho uviděla, beze slova se otočila a šla zase dál.
Pokoj na internátě byl cítit směsí různých pachů - neprané ponožky, levná kolínská, a teď nově vepřové sádlo, které Oskar nabíral přímo z plastové vaničky. Vzduch byl horký a nehybný a otevřená okna do červnového odpoledne poskytovala pramalou útěchu. Na parapetech se vršily prázdné lahve od limonád. Zítra bude úklidovej den, bude fuška to dát zase do kupy.
"Koukej a uč se, mladej," řekl Oskar a strčil si do pusy další lžíci sádla. "Tohle je základ. Bez toho seš v tahu po pěti pivech. Starej trik od fotra, nikdy nezklame."
Pavel seděl na své posteli a nevěřícně zíral, jak jeho spolubydlící polyká lžíci za lžící. "Ty vole to je nechutný," poznamenal.
"Nechutný?" zasmál se Oskar a otřel si mastné rty hřbetem ruky s chřestícím náramkem. "Nechutný je, když tě najdou ráno někde v příkopě, protože jsi to nezvládl. Takhle můžeš dát klidně deset piv."
Jeho kytara ležela opřená o skříň - ta samá, na kterou večer co večer bravurně hrál, samozřejmě až když v sobě měl pár piv. Oskar byl známý tím, že čím víc vypil, tím líp hrál. Tak prostě alkohol fungoval. Padaly zábrany, člověk byl osvobozený od ostychu, nic nebylo problém, prostě jinej level bytí.
"Nejde jen o to sádlo," pokračoval v přednášce Oskar a nabral si další lžíci. "Musíš to umět poskládat. První tři piva můžeš rychle, pak zpomalit. A mezi tím něco slanýho - buráky, chipsy, cokoliv co zaplní žaludek. Na lačno je to sebevražda."
Pavel si vzpomněl na minulý týden, kdy se pozvracel už po čtyřech pivech. Kluci se mu smáli ještě několik dní.
"A proč vlastně tolik?" zeptal se.
Oskar se na něj podíval jako na mentálně zaostalého. "Protože to tak je, vole. Když dáš deset piv a ještě stojíš na nohou, seš king. Když se vykalíš po čtyřech, seš nula. Nad chlastem musíš mít kontrolu. Nesmí tě dostat na kolena."
Znovu si nabral sádlo. "Dneska jdeme Ke Kaštanu. Bude tam celej třeťák. Včetně bab z elektriky. Chceš jít s náma?"
Pavel zaváhal. "Nemám prachy."
"To se poddá," mávl Oskar rukou. "Hlavní je vydržet. A to," pozvedl lžíci sádla jako při přípitku, "ti zajistí právě tohle."
"A nechceš radši zahrát?" Pavel kývl směrem ke kytaře.
"Na to bude čas večer," zasmál se Oskar. "To už budu mít náladu. Teď se musím připravit."
Pavel pozoroval, jak jeho spolubydlící metodicky pěchuje svůj žaludek tukem. Věděl, že večer bude Oskar zase hvězda - bude zpívat, hrát, pít jedno pivo za druhým. A ráno? Ráno vstane jako by nic, zatímco ostatní budou ležet pod lavicí. Nebo se prostě hodí marod, naklepe teploměr a udělá si pár dní volno.
"Tak co?" zeptal se Oskar a zavřel vaničku se sádlem. "Jdeš do toho s náma?"
Pavel se podíval z okna na horké letní nebe. Zahrádky hospod v okolí už praskaly ve švech a holky a kluci ze všech učilišť co tu měli na Čerňáku bydlení, netrávili čas ničím jiným, než popíjením v hospůdkách za zvuků kytar, občas také foukacích harmonik. K lidské zábavě neodbytně patří alkohol, tak už je to stovky let. Půjde také. Vycházky jsou do osmi. Co jiného by se vlastně dalo dělat ve středu večer na intru?
"Tak jo," řekl nakonec. "Ale to sádlo do sebe rvát nebudu."
"Tvoje věc," pokrčil Oskar rameny a začal si česat své dlouhé vlasy před zrcadlem. "Ale až budeš za dvě hodiny objímat záchod, věnuj mi svou tichou vzpomínku."
Páteční slavnost
Autobus z Prahy dorazil do Hořic na náměstí. Pavel vystoupil a zapnul si kabát až ke krku. Byl leden a fičel studený vítr. Rychlým krokem zamířil do hotelu Beránek, kde měl sraz s Jirkou a jeho spolužáky ze zemědělské školy. Byl pátek a to znamenalo pivo v restauraci u Beránka, bílé škrobené ubrusy polité pivem a okořeněné popelem z cigaret. V kapse měl krabičku cigaret Sparta. Podpultové zboží, šetřil si je vždy na pátek. Nebylo totiž vůbec jednoduché je sehnat. Buď to musela být šťastná náhoda, nebo spolupracující trafikant.
Pavel vstoupil do restaurace hotelu Beránek a hned uviděl Jirku, jak sedí v čele dlouhého stolu. Kolem něj sedělo několik mladých lidí - spolužáci ze zemědělské školy, které už znal z dřívějška, ale i pár nových tváří.
"Čauec!" zavolal Jirka a zvedl se, aby Pavla přivítal medvědím objetím. "Pojď, seznámím tě." Ukázal na mladý pár sedící po jeho pravici. "To je Jarda s Kačkou, o kterých jsem ti vyprávěl."
Pavel si potřásl rukou s vysokým klukem s opálenou tváří a jeho krásnou dívkou, která měla v tmavých vlasech zapletenou barevnou šňůrku.
Jirka mávnul na číšníka. Za moment před Pavlem přistál orosený půllitr.
"Tak na skály!" zvedl Jirka svůj půllitr a ostatní se přidali. Pavel si přihnul studeného piva a vychutnával si ten známý rituál pátečního večera.
"Musíš jim říct o tom lezení," otočil se Jirka na Jardu. Jeho oči zářily nadšením. "To byla jízda!"
"No jo," usmál se Jarda a objal Kačku kolem ramen. "Minulý víkend jsme byli v Prachovských skalách. Taková nádhera! Slunce svítilo, skály jak schody do nebe..."
"A tenhle blázen," skočila mu do řeči Kačka, "se rozhodl, že půjde klasickou cestu za sedmičku! Normální člověk by se na to ani nepodíval."
"Hele, nebyla to žádná hrůza," bránil se Jarda. "I když ta spára byla dost vyhlazená od magnézia. Nejhorší byl ten traverz pod převisem - málem mi došla síla v prstech."
"To můžu potvrdit," přikývla Kačka. "Ještě že jsi měl dobře založený friend, jinak bys šel na rybu jak nic."
"Naštěstí si mě skvěle jistila," mrknul Jarda na svou dívku. "Na Kačku je spoleh. A po skalách leze jako opice." Zasmál se Jarda a majetnicky ji poplácal po zádech.
"Jo, to stálo za to," usmála se Kačka a lokla si piva. "I když jsem se u jištění docela zapotila. Zvlášť když začal experimentovat s těma boulema místo normálních chytů. Nebýt mě, rozplácl by se jako žába."
Jejich nadšení bylo nakažlivé. Pavel poslouchal historky o lezení, o tom jaké je to stanout na vrcholu skály, na ten pocit, který se prostě ničím nedá nahradit. Taky ale o strachu a adrenalinu, který k tomu patří. Kolem stolu bylo živo, pulitry vesele cinkali o sebe a smích mladých lidí, plných energie a vitality odváděl Pavla kamsi do zázračné zahrady, ve které mu bylo s každým dalším pivem příjemněji. Vzduch byl prosycený cigaretovým kouřem a vůní pátečního večera. Jeden spoj za druhým odjížděli z Hořic do Dvora Králové bez nich, až tu byl ten poslední, na který Jirka s Kačkou dobíhali se smíchem a v dobré náladě. Jarda bydlel v Hořicích, rozloučil se s Kačkou a oni nastoupili do autobusu Praha do Pec.
Kodrcali se po silnici z Hořic do Dvora. Byl pozdní večer a autobus byl plný milovníků hor, kteří se z Prahy vypravili pokořit sjezdovky. Pavel s Jirkou a Kačkou obsadili zadní sedadla, kde se mohli nerušeně pochechtávat v rozjařené náladě.
"Tiše, tiše," napomínala je Kačka, ale sama se nemohla přestat smát, když Jirka začal napodobovat jejich profesora tělocviku.
"Žáci, žákyně," hulákal Jirka teatrálně hlubokým hlasem, "dnes si procvičíme kotoul vzad!" Při tom se snažil předvést názornou ukázku přímo v uličce autobusu, což vzhledem k jeho vytáhlé postavě a stísněnému prostoru vypadalo značně komicky.
"Proboha, vždyť si zlomíš krk," smála se Kačka a snažila se ho zastavit.
Pavel mezitím vytáhl z kapsy pytlík oříšků, které koupil v restauraci u Beránků. Hodil jeden do vzduchu a snažil se ho chytit pusou, ale oříšek se odrazil od jeho nosu a skutálel se někam pod sedadlo.
"Mistře!" zvolal Jirka a teatrálně se uklonil. "Dovolíte?" Vzal si jeden oříšek a předvedl dokonalé lapení pochutiny do svých úst.
"To byla náhoda," protestoval Pavel a chtěl to zkusit znovu. Tentokrát oříšek přeletěl přes uličku a přistál nějaké paní ve vlasech. Všichni tři se začali smát. Paní s ořechem ve vlasech se po nich nevraživě ohlédla a zavrtěla hlavou.
Autobus nadskočil na výmolu a Jirka, který se zrovna nakláněl přes uličku, ztratil rovnováhu a málem spadl ze sedadla. Chytil se Pavlovy bundy, ale ten jej neudržel a oba se sesunuli na podlahu mezi sedadla.
"Pánové, neválejte se mi tady po sobě, nechte si to do sourkomí." Smála se Kačka.
"Vzorná ukázka kotoulu vzad, žáci!" zamumlal Pavel zpod Jirky, což způsobilo další záchvat smíchu.
"Pššt," napomínala je Kačka, ale sama se třásla potlačovaným smíchem, až jí tekly slzy.
"Řidič se už po nás dvakrát ohlídl!" Varoval je Pavel.
"V tom případě je třeba poznamenat, že má dobrý vkus. Kačka je kus ženské." Poznamenal Jirka, když se konečně vyškrábal zpátky na sedadlo. Autobus už přijížděl na zastávku ve Dvoře Králové a paní s oříškem ve vlasech se zvedla a začala se přesouvat ke dveřím.
"Vzala nám náš poslední burák." Řekl Pavel a všichni se zvedli, aby ji následovali.
"Doufám že mne doprovodíte gentlemani."
"To je bez diskuse," pronesl Jirka a všichni tři se vydali do města.
Vrávovali společně k domu kde bydlela Kačka. Vše jim připadalo legrační, hlasitě se dohadovali kudy jít a cesta jim rychle ubíhala.
"Musím se vychcat," zamumlal Jirka a poodešel z chodníku k plotu domu u kterého stály. Kačka se postavila před Pavla a přiblížila svou tvář k té jeho.
"Chceš mě políbit?" Šeptla tiše. Pavel cítil v obličeji její horký dech s alkoholovými výpary.
Chvíli se líbali, když se ozval hlas Jirky. "Hej, co tam děláte, jste to my?"
Pavel se rozběhl a vyskočil na kapotu nákladního vozu, který stál pod lampou v ulici. Ujeli mu ale na sněhu nohy a spadl dolů na asfalt.
"Jau kurva, ty schody jsou kluzký jako prase."
"Tak dobrou kluci a šťastnou cestu." Zamávala jim Kačka a zmizela v domě.
Čekala je ještě cesta do Kocbeří, vzdálených asi pět kilometrů. Cestou alkohol z jejich těla mizel a zkratka kterou se vydali, byla kluzká a nekonečná. Pavel měl ruce zabořené hluboko do kapes kabátu a mlčky šlapal za Jirkou. Nahle mu ujeli nohy a padal přímo na zmrzlou kaluž. Ruce v kapsách nemohli zmírnit následky pádu a cítil, jak dopadl bradou přímo na ledovou krustu. Ozvalo se křupnutí ledu.
"Jau ty vole. Asi mi praskla hlava." Ozval se ze země Pavlův tlumený hlas
"Co děláš blbe." Otočil se Jirka.
"Asi sem upad." Odvětil Pavel nevěřícně a pomalu se zvedal. Sanice jej při každém slově bolela jako čert.
"Jen blbni vole. Dobrý?" Jirka počkal až se Pavel postaví na nohy a oba se zase dali do škobrtavé chůze.
Doma si Pavel napustil vanu a opatrně se do ní naložil. Zkoušel hýbat sanicí ze strany na stranu ale bolelo to. Další páteční slavnost byla u konce. Natáhl si nohy ve vaně a poslouchal jak z kohoutku pomalu kape kapka za kapkou. "Kap…Kap…Kap…."
Pavel následoval z povzdálí Jirku s Janou, jak se procházejí po louce u řeky. Byl tu jako garde a už dobrých dvacet minut je sledoval, jak spolu chodili sem a tam. Občas se zastavili, a bylo vidět, jak Jirka živě gestikuluje. Jana měla na sobě světlé letní šaty a její světlé vlasy se leskly v odpoledním slunci. Vypadala jako z jiného světa - upravená, čistá, spořádaná studentka pedagogické fakulty.
Pavel vytáhl z kapsy zmačkanou krabičku cigaret a zapálil si. U nohou měl sbalený bágl, připravený na dvoutýdenní vandr. V hlavě už viděl moravské vinice, představoval si večery u ohně, víno ve sklípcích, svobodu prázdninových dní. Petr na ně čeká v Pardubicích, vlak jim jede za hodinu a půl, a Jirka se tady stále nemůže odtrhnout.
Pozoroval, jak se Jana zastavila a něco říkala, zatímco Jirka jen vrtěl hlavou. Pavel si představoval, o čem se asi baví. Jana určitě nechápala, proč musí Jirka strávit dva týdny touláním se po Moravě, když by mohli být spolu. Proč musí tolik pít, proč nemůže být usedlejší, zodpovědnější. A Jirka... Jirka ji nejspíš přesvědčoval svým obvyklým šarmem s klukovským úsměvem, kterému málokterá holka odolala.
Bylo zvláštní vidět Jirku s někým jako Jana. On, věčný bouřlivák, který dokázal vypít deset piv a pak ještě okouzlovat servírky, a ona - tichá, rozumná dívka z dobré rodiny, která pila maximálně vinný střik. Možná právě proto ho tak přitahovala. Byla jako kotva, která ho držela, aby se neztratil ve své divoké povaze.
Pavel típl cigaretu a podíval se na hodinky. Za chvíli budou muset vyrazit na nádraží. Moravské dálavy čekají, stejně jako nekonečné kilometry po prašných cestách, spaní pod hvězdami a ta absolutní svoboda, kterou člověk zažije jen v sedmnácti letech uprostřed prázdnin.
Konečně se Jirka s Janou vydali zpět. Bylo vidět, že se udobřili - drželi se za ruce a Jana se dokonce usmívala. Když došli k němu, měla usmívala se, ale nijak nadšeně nevypadala.
"Tak za dva týdny," řekl Jirka a políbil ji.
Pavel si hodil bágl na záda. Před nimi bylo dobrodružství, za nimi zůstávala města s jejich příběhy a lásky, které musely počkat. Takový už je život v dospívání - plný rozchodů a návratů, odchodů a očekávání.
"Jdem?" zeptal se Pavel netrpělivě.
Jirka se ještě jednou ohlédl za Janou, která už odcházela po cestičce směrem k městu, její světlé šaty zářily v odpoledním slunci. Pak si nasadil svůj vlastní bágl a široce se usmál.
"Jdem. Morava volá!"
Petr čekal v nádražní restauraci v Pardubicích. Zamával na ně od bufetového stolu.
"Základem kvalitního čundru, je sekaná a bramborový salát v nádražní hospodě." Informoval je s plnými ústy. "Dejte si taky, je to vynikající."
Vlak se kodrcal po kolejích směrem na Moravu. V kupé už bylo dusno a chuť na cigáro byla neodbytná. Nakonec to nevydrželi.
"Jdem si dát čouda," navrhl Jirka a kývl směrem k mezivagonovému prostoru. Petr s Pavlem se zvedli a následovali ho do úzkého prostoru mezi vagony, kde to páchlo ze špinavého záchodku a naftou.
Sotva si zapálili a vyfoukli první oblak kouře, dveře se rozletěly a v nich stál průvodčí. Měl pronikavě modré oči a vousy jako Masaryk.
"Co to tady děláte?" zeptal se přísně.
"No, my jsme si jen chtěli zakouřit," vyhrkl Pavel popravdě.
"Tak to je padesát korun pokuty. Kouření ve vlaku je zakázané," oznámil průvodčí.
Pavel zařadil zpátečku. "Ne ne, my jsme si tady vlastně jen chtěli protáhnout nohy," začal couvat ze své původní výpovědi.
Průvodčí povytáhl obočí. "Ale před chvílí jste říkal, že jste si šli zakouřit."
"No já... já myslel, abyste si nemyslel, že jsme jako to..." koktal Pavel a cítil, jak rudne.
"Co že jste?" nechápal průvodčí.
"No jako... že jsme teplý," vypravil ze sebe Pavel a zaslechl, jak za ním Jirka potlačuje smích.
Průvodčí se na ně díval s naprosto nečitelným výrazem. "Tak buď jste kouřili, nebo jste se protahovali, nebo jste teplí. Co z toho?"
"Tak fajn, my si to zaplatíme," vzdychl Pavel a vytáhl z kapsy pomačkanou padesátikorunu, zatímco Jirka s Petrem se už nahlas řehtali.
Spát pod širákem mělo svoje kouzlo. Kluci si našli místo na vrcholku kopce, odkud byl krásný výhled do krajiny okolo nich. Tam dole pod nimi se všude táhly řady vinic a tajnosnubných sklípků, plných moravského vína a voňavých klobás.
Pavel hleděl na oblohu, kde visely bez hnutí hvězdy. Občas nějakou viděl padat. Měl pro takovou příležitost připravené přání. "Abych dostal tu nejlepší ženu pro mne." Nesnažil se vytvořit nějakou konkrétní ženu, nebylo důležité jak bude vypadat, jak se bude chovat, důležité bylo, aby byla ta nejlepší právě a jenom pro něj. Myslel si, že na to vyzrál. Ležel tam na spacáku, s rukama pod hlavou, a pozoroval ten nekonečný vesmír nad sebou. Přemýšlel, kolik lidí asi právě teď dělá to samé co on - hledí vzhůru a snaží se najít svůj osud ve hvězdách. Z dálky k němu doléhalo tiché chrápání jeho kamarádů a občasné zaštěkání psa z některé z vinařských usedlostí pod kopcem. Vzduch byl teplý a prosycený vůní léta.
Když se ráno vzbudili, zjistili že jsou jenom dva. Jirka se zbalil a zmizel. Bylo jasné, že dal přednost Janě před jejich společností a vrátil se za ni. Ranní slunce už začalo pražit a rosa na trávě se pomalu vypařovala. Pavel nemohl pochopit to puzení, které Jirku dokázalo vyrvat ze jejich světa mužského bratrství. Myslel si, že je to ten nejsilnější vztah který všichni k sobě mají, to jejich kamarádství zpečetěné tolika společnými zážitky a dobrodružstvími. Ještě žádný vážný vztah neměl a nedovedl si představit, jak silná může být milostná touha. Prázdné místo po Jirkově spacáku mu připadalo jako zrada jejich společných snů a plánů.
Odvod
Jak se blížil Pavlův čas odvodu na vojnu, začal propadat panice. Představa že ztráví dva roky na vojně, zvláště v podmínkách, jaké mu popisoval jeho kamarád Olda, šikana, výcvik, buzerace….
Hospoda U Lípy byla plná cigaretového kouře a večerního šumu. Pavel seděl u stolu s partou kluků, se kterými se tu občas potkával. Byli zhruba v jeho věku, možná o něco starší.
Mezi řečí si postěžoval, že ho za pár měsíců čeká nástup na vojnu a že z toho vůbec není nadšený.
"Jo, to je na hovno, dva roky v hajzlu. Já bych do toho nešel." Řekl Tomáš a lokl si bránické desítky.
"Jak nešel, myslíš jako zařídit si modrou?" Zeptal se udiveně Pavel.
"Ale né, jsou i jiný možnosti." Vmísil se do řeči Jarda.
"Jaký možnosti?" Zeptal se Pavel dychtivě. A potáhl típnul nervozním pohybem cigaretu do popelníku, přetékajícím nedopalky.
"Seš po vyučení, ne?" zeptal se Tomáš.
"No jo, jasně. A…?"
"Dej se k policii. Deš na na vojnu jen na pět měsíců, žádný Košice nebo Kežmarok, ale do Frýdku místku k vojsku Ministerstva vnitra. Potom osmnáct měsíců u pohotováku, škola, maturita a šup, je s tebe polda jako vyšitej."
"Policajt?" Zeptal se Pavel nechápavě.
"No jo, policajt. Nikdys nechtěl bejt Colombo?"
"A to jako fakt?" Nedůvěřivě se na ně podíval.
"To jako fakt. My sme nezvratnej důkaz." Usmál se Tomáš.
"Vy jste policajti?"
"No jsme zatím v pohotovostním pluku. Za pár měsícu závěrečný zkoušky a pak šlapat na ulici."
Pavel si znovu vybavil kamaráda Oldu a jeho historky z vojny, které zněly jako z hororového filmu. Dva roky zmařeného života. . .
"A berou každýho?" zeptal se opatrně.
Jarda se zasmál. "Musíš projít testy, jasně. Fyzička, psychotesty. Ale když máš všech pět pohromadě a dokážeš uběhnout kilometr, tak není problém."
"Hlavně se musíš rychle rozhodnout," dodal Tonda. "Jak jednou nastoupíš na vojnu, už je pozdě."
Hospodou se nesla písnička z jukeboxu - něco od Olympicu. Pavel přemýšlel o nové možnosti a v hlavě mu vířily myšlenky. Policajt. To není vůbec špatné. Třeba by nakonec skutečně mohl dělat kriminalistu, něco vyšetřovat, nebo tak. A pět měsíců proti dvěma rokům...
"Co na to řekli rodiče?" zeptal se ještě.
"Naši?" zasmál se Jarda. "Fotr je nasranej dodneška. Chtěl, abych šel do fabriky jako on. Ale já si žiju svůj život, ne jeho."
Pavel přikývl. Tohle znal až moc dobře.
"Tak co?" zeptal se Tomáš. "Půjdeš do toho?"
Pavel se napil piva a pak řekl: "Kde bych se měl přihlásti?"
"Na nejbližší služebně Sboru národní bezpečnosti." Podívali se na sebe a oba se rozesmály.
"Hele, není to špatný. Budeš mít maturu a když tě to nebude bavit, po čase můžeš skončit. Ale bejt policajt má taky svoje výhody." Jarda na něj spiklenecky mrknul a poručil si další pivo.
Jakmile se Jirka vrátil z vojny, čekala jej svatba s Janou. Byla těhotná a Pavel nemohl uvěřit, že Jirka vymění svůj rozevlátý život záletníka a hospodského barona za roli usedlého taťky s novorozencem v náručí. Svatba se konala v Hradci Králové a Pavel tam měl zajištěný pokoj v hotelu Černigov.
Většinu z lidí, kteří se zůčastnili obřadu neznal. Jirkův otec, milovník piva, jeho přísná matka, Jana, Petr. Bylo to takové nějaké smutné. Jakoby měla končit jedna etapa jejich života. Tančil tam s Ivetou, tichou dívkou, kterou poprosil o adrusu, aby jí mohl psát z vojny, kam se chystal. Sice jen na pět mesíců, ale i to pro něj byla nesnesitelně dlouhá doba.
A tak spolu jen tančili a Pavel se snažil uchopit co nejpevněji ty poslední chvíle na svobodě, kdy mohl ještě rozhodovat o každém svém kroku, každé minutě své existence.
"Za měsíc rukuju," zašeptal Ivetě do ucha.
"Kam?"
"Frýdek Místek."
Mlčky se pohupovali v rytmu hudby. Pavel vnímal teplo jejího těla, jemný tlak její dlaně v jeho ruce. Za okny pronajatého salónku se stmívalo a on cítil, jak mu čas minutu po minutě protéká mezi prsty.
Na stole přibývaly prázdné láhve, někdo rozlil červené víno na ubrus. Jirkova matka nesouhlasně kroutila hlavou nad mladými, kteří se něčemu začali hlasitě smát.
Iveta se omluvila a odešla na toaletu. Pavel přešel do zadní části místnosti stranou od hlavní skupinky, nalil si do sklenice z lahve vína a zamyšleně se díval na taneční parket.
"Pamatuješ na ten čundr?" přisedl si k němu Petr. "Jak jsme spali pod širákem a Jirka pak utekl za Janou? Myslel jsem že ho zabiju!" Smál se Petr.
Pavel přikývl a pousmál se nad tou vzpomínkou. Tehdy jim připadalo, že život je jedna velká jízda, že můžou všechno a že jejich přátelství vydrží navěky. Byli mladí, bezstarostní a plní snů. Teď tu seděl Jirka ve špatně padnoucím obleku, s prstýnkem na ruce a budoucností naplánovanou na roky dopředu. Bylo zvláštní sledovat, jak se z toho divokého kluka stává usazený muž, jehož prioritou by se měla stát starost o novou rodinu.
Iveta se k němu vrátila s úsměvem. "Jdeme ještě?" Ukázala hlavou k tanečníkům.
Vrátili se na parket. Orchestr hrál právě "Stín katedrál" a Pavel si ji přitiskl blíž. Vojenský mundúr a kasárna byly v tu chvíli daleko, existoval jen tento okamžik, vůně fialek a teplo její dlaně v jeho.
Později se ji pokusil pozvat na pokoj do hotelu, ale odmítla. Nebyla ten typ.
První dny u útvaru byly jeho nejhorší v životě. Neustálý křik, příkazy, ponižování, jediná chvilka kdy se mohl za celý den posadit, bylo v jídelně, kde bylo vždy několik minut na zhltnutí pár soust a rychle pryč, uvolnit místo jiné rotě. Často ani nestihli dojíst polévku a už museli vyskočit od stolu a v poklusu opustit jídelnu.
Velitel pokoje byl svobodník Janko Lúčnik, přísný Slovák s pronikavýma očima a věčně zamračeným výrazem. Velel jejich světnici, kde spalo na dvoupatrových postelích osmnáct kluků. Každý z nich měl úzkou skříňku, kde muselo být v úhledných komíncích složeno jejich oblečení. Košile, pižamo, nátělníky, trenýrky a další části erární výbavy, kterou vyfasovali ve skladu.
Svobodník Lúčnik stál uprostřed světnice, ruce založené za zády, a pomalu procházel kolem řady otevřených skříněk. Jeho oči pečlivě zkoumaly každý detail, každou nerovnost v úhledně poskládaném oblečení.
"Bože môj," zastavil se u Pavlovy skříňky. "Čo to vidím? Toto má byť komínček? Však to vyzerá ako krtinec!"
Pavel stál v pozoru a díval se před sebe, zatímco Lúčnik začal systematicky vytahovat jeho pečlivě složené věci.
"Pozrite sa všetci!" křičel Lúčnik a držel v ruce Pavlovo tričko. "Toto nie je komínček! Toto je..." dramaticky rozhodil rukama, "...bordel!"
Jeden kus oblečení za druhým létal na zem. Ponožky, které Pavel půl hodiny skládal do dokonalých párů. Trička, která skládal podle papírové šablony, kterou si vystřihl z kartonu.
"Vojak Braun!" zaburácel Lúčnik. "Dvacať klikov! Hned!"
Pavel se spustil do kliku, zatímco Lúčnik pokračoval ve své přednášce.
"Komínček musí byť rovný ako struna! Keď položím pravítko, nesmie byť ani milimeter rozdiel! Čo si myslíte, že sme tu - v cirkuse?"
"Raz!" počítal Lúčnik kliky. "Dva! A počúvajte dobre! Košeľa musí byť presne na šírku dlane! Každý záhyb musí sedieť!"
"Päť! Šesť!" Pavel cítil, jak mu tuhnou ruce.
"A ponožky! Bože môj, tie ponožky! Ako môže niekto takto zložiť ponožky? Však to vyzerá ako kebych tam hodil granát!"
"Desať! Jedenásť!" Pot už kapal na podlahu.
"Zajtra to chcem vidieť ako zo škatuľky! Rozumiete? Ako. Zo. Škatuľky!"
"Osemnásť... devätnásť... dvacať!"
Pavel se zvedl, tvář rudou námahou. Před ním ležela hromada jeho věcí, které bude muset znovu složit do perfektních komínků. Lúčnik stál nad ním jako přísný bůh pořádku a disciplíny.
"A teraz to upracte! Máte päť minút! A pamätajte - komínčeky musia byť rovné ako pravítko!"
Když Lúčnik konečně odešel, Pavel začal sbírat své věci ze země. Vedle něj se ozval tichý hlas vojína Maška: "Hele, včera mi vyházel skříňku třikrát. Prej měly ponožky špatnej odstín zelený..."
V budovách bylo kromě nováčků jen menší množství vojínů základní služby, kteří zajišťovali chod kasárna. Byli to naprostí pánové nad životem všech bažantů. Oni měli dvouletou vojenskou službu a na jejich pětiměsíční výcvik se dívali s opovržením, které jim při každé příležitosti dávali najevo. Jediné chvilky oddychu byly když leštili vojenské kanady venku za budovou. Byl tam velký plechový popelník, kde bylo zároveň kuřácké místo. Zde poznávali jeden druhého, tady si mohli zdělovat své dojmy z prvních dnů v tomhle pekle.
Všudypřítomný dril a buzerace byla nepříjemná, ale nejhorší byla část dne, kdy důstojníci odešli domů a kasárna se proměnila v neomezené panství mazáků.
Noční ticho na rotě přerušil hlasitý křik a dunění kroků na chodbě. Pavel ležel na své posteli a poslouchal, jak se někdo hádá se strážným.
"Ta co? Ta čo mi zrobíš? Šak som mazák, ty kokot!" rozléhalo se chodbou.
Pak se rozletěly dveře jejich světnice. Ve světle z chodby stála silueta vojáka, která se mírně kymácela. Páchl cigaretami a pivem.
"Stávajte!" zahřměl východňárským přízvukem a zamířil k první posteli u dveří, kde spal vojín Krátký. "Šak ste to pekne ojebali s tú chodbou!"
Pavel zadržel dech a předstíral spánek. Krátký se zmateně posadil na posteli.
"Co... co je?"
"Nástup na úklid, ty kokos!" Opilý mazák popadl Krátkého za rameno a táhl ho na chodbu. "Šak uvidíme, jak sa vám bude rajbať o pulnoci!"
Na chodbě stál kombajn - místní mučící nástroj. Bylo to zvláštní zařízením, které sestávalo z bedny od munice, na spodní části opatřené snad 20 obyčejnými kartáči na boty. Kombajn se používal na leštění dlouhého pásu červeného linolea, které pokrývalo celou chodbu na patře.
"Poď, zapri sa a poďme!" poručil mazák a kopl do bedny. "Chcem to viděť lesknúť sa ako zrkadlo!"
Krátký se v pyžamu a trepkách zapřel do popruhu kombajnu. Těžká bedna jej jen neochotně následovala. Při pravidelném úklidu se do ní zapřahali dva vojíni.
"Rýchlejšie!" povzbuzoval ho mazák a potácel se za ním. "Šak to ani nevidno! Eště raz! A poriadne!"
Pavel ležel ve tmě a poslouchal šoupání Kombajnu a Krátkého těžké oddechování. Tohle byla klasika - opilí mazáci si vybíjeli frustraci na bažantech. Stačilo mít smůlu a spát u dveří. Bylo lepší být neviditelný, zvlášť v noci, když se mazáci vraceli z vycházky. Dneska měl štěstí.
Cvičák zalévalo květnové odpolení slunce. Pavel stál v řadě s ostatními, pot mu stékal pod těžkou helmou a ruce měl kluzké na gumovém obušku. Štít, který držel před sebou, byl z průhledného plastu a už mu připadal pořádně těžký.
"Pozor!" zařval svobodník Lúčnik. "Na môj povel. - sestava číslo tri! Raz!"
Družstvo se synchronizovaně pohnulo vpřed. Štíty se překryly a vytvořily souvislou stěnu. Pavel cítil, jak se mu rameno tiskne k rameni vojína po jeho levici.
"Dva!"
Obušky se zvedly nad hlavy v jednotném pohybu. V dálce stálo druhé družstvo, představující demonstranty.
"Tri!"
"Zásah!" řval Lúčnik a procházel podél formace. "Obušok vyššie, Braun! Tesnejšie prekrytie štítu! Keby to boli ozajstní demonštranti, už by prechádzali medzerami!"
Pavel zvedl obušek výš a přitiskl se blíž k ostatním. Po dvou měsících výcviku už měl pohyby zažité, ale pořád v něm vyvolávaly zvláštní pocit. Tohle nebyl běžný vojenský drill - tohle bylo něco jiného.
Vůbec netušil, co mají být demonstranti? Copak u nás jsou nějaké demonstrace?
„Ešte raz!“ Křičel Lúčnik. „A tentoraz chcem počuť kroky ako jeden muž! Ty si múr! Nepreniknuteľná stena!“
Pavel znovu zaujal výchozí pozici. Za tři měsíce je čeká převelení k pohotovostnímu pluku. Tam už nebudou předstírat rány pendrekem. V duchu si představil skutečný dav před sebou - lidi z masa a kostí, ne vycpané pytle. Představa jak musí nějakého člověka udeřit těžkým tvrdým pendrekem, mu připadala neskutečná.
"Raz! Dva! Tri!"
Obušky znovu naznačili rány, které měly decimovat skupinu "demonstrantů". Tentokrát v dokonalé synchronizaci.
"Nemyslite si, že to bude prechádzka ružovou záhradou. Budú po vás hádzať dlažobné kocky, môžu mať palice, nože. Nesmiete ani na chvíľu zaváhať."
"Rozchod. Päťminútová prestávka na fajčenie." zavelel Lúčnik a všichni s úlevou odložili štíty a sundávali helmy.
"Hele, o čem to ten blbec mluví, jaký demonstrace, copak tady někdo někdy demonstroval?" Řekl potichu Beneš a snažil se z pomačkané krabičky vytřepat cigaretu. Prsty se mu lehce třásly z námahy výcviku.
"V Praze možná jo," odpověděl Krátký a opřel se o zeď kasáren. "To se do novin ale asi nedostane. Všechno se to ututlá."
"Ale proti čemu demonstrují?" Zeptal se ho Pavel, zatímco si masíroval bolavé rameno od nošení těžkého štítu.
"Nevím, proti režimu nebo tak asi." Pokrčil Krátký rameny a třel si otlačené čelo od přilby. Na kůži měl ještě viditelný červený pruh od její hrany. Pavel o tom přemýšlel. Copak režim se dá změnit protestováním? Nenapadlo jej dosud, že někdo by mohl nebrat současný stav jako neměnný, jako něco co tu nebude navždy. Díval se na své kolegy, kteří se vydýchali po náročném výcviku, a zvažoval, zda by někdo z nich měl odvahu vystoupit proti systému. Zdálo se mu, že většina z nich se spokojí s tím v čem žijí. Nebudou se snažit nic měnit. Ale co ti další, ti kteří se rozhodnou protestovat? Jak by reagoval režim? Bude jeho práce řešit pendreky jejich protesty? Otázky se mu honily hlavou, zatímco odpočíval a připravoval se na další část výcviku. Odpovědi které mu přicházeli, jej vůbec neuspokojovali.
Doma se o politice nikdy nebavili, ani se svými přáteli. Každý bral režim ve kterém žili jako danost, nezajímalo je to. Zajímali je vztahy, práce, co budou dělat ve svém volném čase. Narodil se v tom systému, žádný jiný nikdy ani nepoznal.
Pavel ležel na úzké posteli marodky a skrz zamřížované okno pozoroval svoji rotu na protější straně trávníku. Právě probíhal ranní nástup a on slyšel tlumené povely četaře Málka. Kotník měl obvázaný a položený na polštáři - včerejší pád ze žebříku na cvičišti mu přišel jako dar z nebes.
"Jak to vypadá?" zeptal se mladý doktor v bílém plášti, který právě vstoupil na pokoj. Byl to čerstvý absolvent z Hradce, který si tu odbýval povinnou vojnu stejně jako Pavel.
"Bolí," zakňoural Pavel přesvědčivě a pro jistotu se trochu zamračil. "Nemůžu na to vůbec došlápnout."
Doktor si sedl na kraj postele a jemně prohmatal otok. "No, vypadá to na pořádný výron. Necháme si tě tu aspoň týden."
Pavel potlačil úsměv. Týden bez výcviku, bez řvaní poddůstojníků, bez nekonečného opakování sestav s obušky a štíty, bez nekonečného kroužení po atletickém oválu v plné polní. Už nemohl dál. Nevěděl jak dál. Neměl sílu.
Z druhé strany trávníku se ozýval dupot bot - jeho družstvo právě běželo na ranní rozcvičku. Pavel se díval na jejich postavy v teplákovkách a byl vděčný za každý centimetr otoku na svém kotníku.
Na marodce bylo ticho, které rušilo jen občasné zabublání starého radiátoru. Vedle na lůžku ležel nějaký simulant s vymyšlenou bolestí zad a u dveří na chodbu vojín s opravdovou zlomeninou ruky. Byli tu jako v malé oáze klidu uprostřed vojenského šílenství.
"Hlavně si tu nohu šetři," řekl doktor při odchodu a spiklenecky na něj mrknul. Pavel věděl, že doktor ví. Věděli to oba - byla to tichá dohoda mezi dvěma lidmi, kteří se snažili přežít absurditu systému každý po svém.
Pavel zavřel oči a poprvé po dlouhé době se uvolnil. Týden. Celý týden klidu, bezpečí a odpočinku.
"Na, podrž mi to," řekl Lukáš a podal Pavlovi svůj tác s obědem, zatímco se pohodlněji usazoval na posteli. "Zase guláš. Ale stejně je to lepší žrát to tady než v jídelně na stojáka."
Pavel přikývl a pozoroval, jak si Lukáš opatrně přendává tác na klín. Byl tu s ischiasem, ale ani on sám nijak zvlášť nepředstíral, že jde o záminku, jak se tu zašít.
"Ještě tejden," prohodil Lukáš mezi sousty. "A pak už jsem z toho pekla venku."
Pavel se na něj tázavě podíval. "Jak to myslíš?"
Lukáš se rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá. "Dal jsem si žádost o zrušení závazku, přerazení do vojenské služby. Končím, už to nedávám."
Pavel zavrtěl hlavou. "A co to znamená?"
"To znamená," ztišil Lukáš hlas, "že končíš u polišů a stáváš se příslušníkem provozní roty. To jsou ti vojáci, co se starají o kasárna. Topiči, zámečníci, zkrátka konec výcviku a dosloužení v klidu a pohodě. Nanejvýš jdeš do stráže, se sapikem hlídáš nějakej prostor. Žádný rozcvičky, žádný cvičení, žádná buzerace od mazáků. Tady se buzerujou jenom náhradkáři."
Pavel odložil lžíci. Náhradní vojenská služba. Toužil se do ní dostat, ale to ještě nevěděl, že to bude takové peklo. "A to jako fakt jde? Jen tak?"
"No jasně, řekneš že sis to rozmyslel a že u policie sloužit nechceš. Za každýho běhu někdo odpadne, mám to od kluka z kuchyně, teď už má pohodu, vaří, myje nádobý a pak volno." Lukáš dojedl a podal Pavlovi tác aby ho postavil na stolek.
Pavel o té nové možnosti přemýšlel. Opatrně našlapoval na zraněnou nohu a přešel k oknu do dvora.
"A jak dlouho to trvá? Myslím to vyřízení?"
"Tak tři tejdny," pokrčil Lukáš rameny. "Zajdeš za velitelem roty a pak už jen čekáš na převelení. Ze dne na den se zbavíš všech těch namyšlených kokotů, co nás mají na starosti."
Pavel se podíval z okna na cvičící družstvo. Zrovna běhali s plnou polní. V hlavě se mu začala klíčit možnost na změnu plánů. Ta chvíle u velitele roty bude nepříjemná, ale proti alternativě vrátit se k ostatním to byla přijatelná varianta.
Venku se ozval řev četaře a dupot běžících vojáků. Pavel se usmál. Možná byl jeho pád ze žebříku ještě mnohem lepší událostí, než jak se původně domníval.
Pavel stál před dveřmi kanceláře velitele roty. Upravil si uniformu a zhluboka se nadechl. Zaklepal.
"Vstupte!" ozvalo se zevnitř.
Kapitán Bartoš seděl za stolem zaplaveným papíry. Když Pavel vešel, zvedl hlavu od dokumentů a zamračil se.
"Soudruhu kapitáne, vojín Braun žádá o rozhovor!" vyhrkl Pavel předpisově.
"No tak mluvte, co máte?"
Pavel polkl. "Soudruhu nadporučíku, žádám o přeložení z náhradní vojenské služby do základní vojenské služby."
Bartoš odložil propisku a opřel se v židli. "Cože chcete?"
"Já... rozmyslel jsem si to s tou policií," řekl Pavel a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně. "Zjistil jsem, že to není pro mě. Chci se vrátit ke své práci, k zámečničině."
"Uvědomujete si, že budete muset absolvovat celý standardní výcvik? Že přijdete o všechny výhody náhradní služby?"
"Ano, soudruhu nadporučíku."
Bartoš si ho chvíli měřil pohledem. "A co vás k tomu vedlo?"
"Prostě jsem zjistil, že ta práce u policie... že to není to, co jsem si představoval," Pavel se díval přímo před sebe. "Raději bych dokončil normální vojnu a vrátil se ke své práci."
Velitel vzal do ruky propisku a chvíli s ní ťukal o stůl. "Víte, že vás to bude stát dalších devatenáct měsíců vojny místo osmnácti?"
"Ano, soudruhu kapitáne."
Bartoš si ho s opovržením změřil a vytáhl nějaký formulář. "No dobrá. Stejně by z vás asi dobrej policajt nebyl." Začal vyplňovat papír. "Zítra po rozkazu nastoupíte k třetí rotě."
"Děkuji, soudruhu nadporučíku!"
"Můžete jít."
Pavel vyšel z kanceláře a teprve za dveřmi si dovolil vydechnout. Bylo to nepříjemné, ale zvládl to. Cítil euforii, jakoby se naposlední chvíli zachránil z rozbouřeného moře.
Nikomu nic neřekl, leštil kanady spolu s ostatními, ale už nebyl jejich součástí, už se cítil vyčleněný, už pro něj byli jen cizinci, kteří za chvíli zmizí a už o nich nikdy neuslyší.
Bylo to jako dostat se z bouřlivého oceánu do klidného tichého moře, kde vlnky jen lehce pleskají do trupu jeho bárky osudu. Jakmile se oddělil od náhradek, stal se jedním z ostatních vojáků, dostal se na druhou stranu barikády. Starší vojáci jej samozřejmě nebrali jako sobě rovného, ale respektovali, že dal vale nenáviděným fízlům. Na pokoji byl s absolventy a údržbáři, nikdo je nebuzeroval, tady vládl klid a mír.
Byl přidělen na Okresní vojensou správu ve Frýdku Místku. Střídal staršího vojáka, který šel do civilu. Měl mít na starosti vojensou poštu. Malý kamrlík na vojenské správě, brašnu na dopisy a hlavně každý den ven z posádky do města. Každé ráno po snídani si to vykračoval do města, zastavil se na poště, vybral veškerou poštu pro vojenskou správu, dal si v lahůdkářství párek nebo chlebíček a zašil se do svého kamrlíku v budově vojenské správy, aby rotřídil poštu a připravil na odeslání novou poštu, kterou mu tu nechávali v okénku. Poslouchal hudbu z polského rádia a když došli peníze, mazal si chleba sádlem a plnotučnou hořčicí. Několikrát do týdne ho navštívil náčelník správy a dal mu peníze, aby skočil do obchodu pro Hanáckou vodku. Cestou ze správy se někdy stavil na jedno dvě piva a pak pomalou chůzí okolo šesté hodiny přicházel zpátky do kasáren, aby si zašel na večeři a pak cvičil na dvanáctistrunnou kytaru, kterou koupil od Marka. Skládali tu spolu písničky. Marek hudbu, on slova. Na pokoji byl také Michal, promítač v posádkovém kině. Spřátelil se s ním a chodil za ním do kabiny, kde spolu sledovali filmy které promítali každý den jiné rotě. Po čase si ho zavolal jeho velitel roty, nadporučík Kalina, sympatický chlápek s mrožím knírem pod nosem.
"Hele, od zítra nastoupí na tvoje místo na podatelně novej kluk. Budeš ho do konce týdne zaučovat a od soboty nastoupíš na ústřednu. Už to tam znáš, tak to nebude žádnej problém. A pozor!" Varovně zvedl prst. "Žádný průsery!"
Pavel to nejdříve považoval za špatnou zprávu, ale ukázalo se, že služby na ústředně jsou ještě zajímavější než podatelna. Obsluha ústředny čítala čtyři lidi, kteří se po dvanácti hodinách točili dokola. Na útvaru nikdo neměl přehled o jeho službách, takže při večerním nástupu stačilo jen aby dozorčí zahlásil "Služba na vojenské zprávě" a bylo vyřízeno. Začátky byly trochu komplikované, protože měl špatnou paměť a při spojování hovorů mu trvalo, než našel v seznamu správné číslo. Ale ukázalo se, že je to jen cvik. Za pár týdnů už spojoval čísla po paměti. Měl pod sebou nyní vojenskou linku a přes vojenské spojení mohl kamkoliv telefonovat. Stačilo vytočit krajskou správu Ostravěnku a dát ji číslo kam chce volat. Občas tak volal domů k sousedům, když se o víkendu nudil a chtěl si promluvit s rodiči. Na ústředně se střídal s dalším vojínem a dvěma civilními zaměstnankyněmi. Postupem času ho napadlo, že by si mohl s kolegou popřehazovat služby a odjet se podívat na pár dnů domů.
Služba v tu dobu plynula příjemným způsobem a kromě domova už chyběl Pavlovi jenom někdo blízký, ta žena kterou si přál vždy když viděl padat hvězdu, která ale stále nepřicházela. Neměl zájem o ty co měli zájem o něj a ty o které měl zájem on, neměli zájem o něj.
Přemýšlel o tom cestou autobusem z Ostravy do Dvora Králové. Byla to už jeho asi druhá "tajná dovolená". S kolegou si vždy naplánovali služby tak, aby mu vzniklo pět volných dní. Na útvaru při večerním sčítání měl službu na správě a na správě se nestarali kdo je u telefonu, ale aby tam někdo byl. První měsíce se snažil Pavel navázat vztah na dálku s Ivetou, psal ji dlouhé dopisy, ve kterým mohl dát průchod svým emocím, promítal si do ni představu té dívky, která na něj kdesi daleko čeká, protože objevila jeho vnitřní hodnotu, o které byl přesvědčen a nikdy o ní nepochyboval. Nikdy mu neodepsala, takže to také vzdal. Jakoby měl okolo sebe kouzelný kruh, který spolehlivě zaháněl jakoukoliv přijatelnou partnerku. Když byl minule doma, na zábavě tančil s Martinou, dívkou která o něj měla zájem, měl pocit že jsou na stejné vlně, ale cítil že to není ona, že jeho dívka s ním musí být intelektuálně kompatibilní. Musí být vzdělaná, musí k ní trochu vzhlížet.
Pavel ležel na gauči u stěny, Jirka seděl na židli u pracovního stolu a kouřil. Venku už se stmívalo a do pokoje doléhaly zvuky večerní vesnice - štěkot psů, vzdálené bouchnutí vrat, motor traktoru někde v dálce.
"Prostě jsem musel jít," řekl Jirka a típl cigaretu do popelníku. "Bylo to jak v kleci. Pořád nějaký výčitky - "zase jsi byl v hospodě…", "radši seš na skalách s klukama než s námi…." Mám všechno co mne baví zahodit, protože sme manželé?"
"Možná věřila, že tě může změnit." přikývl Pavel. "Tu sílu nemáš ale ani ty sám."
"Jo. A já vím, že jsem občas přes čáru. Že chlastám víc než bych měl, že nejsem žádnej vzor ctnosti." Jirka si zapálil další cigaretu. "Ale kurva, jsem jakej jsem. Nemůžu bejt nějakej... já nevím... úředníček, co chodí v šest domů a v neděli na procházku do parku."
Pavel se posadil na posteli. "Ona byla hodná holka."
"Byla. Možná až moc. Víš, jak to myslím?" Jirka se díval z okna na tmavnoucí oblohu. "Chtěl jsem s ní bejt, fakt jo. Myslel jsem, že mě to nějak ukotví, že najdu balanc. Ale nešlo to. Nechtěl jsem přijít o sebe."
"O svobodu," doplnil Pavel.
"Přesně. O ty večery s klukama u ohně, o lezení kdykoliv se mi zachce, o ty pivní kecy do rána." Jirka se hořce zasmál. "Jsem sobec, co?"
"Jasně," kývnul Pavel hlavou. "Nebo jen víš, co chceš. A co nechceš."
Chvíli seděli mlčky. Z kuchyně přes chodbu se ozýval tlumený zvuk televize - večerní zprávy.
"Stejně to bolí," řekl nakonec Jirka tiše. "Vidět ji brečet. Vědět, že jsem ji zklamal. Nechtěl jsem ji ublížit. Určitě si najde někoho dobrýho, nějakýho vzorňáka."
"Nejspíš jo. Většího vola než tebe si už těžko narazí."
"Nekecej. Já sem sakra horký zboží." Jirka vstal a protáhl se. "Jdem na pivo?"
Pavel se usmál. Některé věci se nikdy nezmění. A možná je to tak dobře.
Druhého dne už byl zase na cestě zpátky na útvat. Když dorazil do Frýdku Místku, zavolal klukům na posádkové ústředně, aby zjistil, jestli je na útvaru vše v pohodě, aby nevletěl do nějaké kalamitní situace.
"Hele Pavle průser. Nějaká bába od vás z ústředny tě viděla nastupovat v Ostravě do autobusu a nabonzovala to. Posílali za tebou domů pátračku." Pavlovi se podlomili kolena. To tedy není dobré. Za opuštění posádky je prý prokurátor.
Pavel došel do nejbližší hospody a poručil si pivo. Potřeboval by ale něco, co by ho zbavilo celé té situace. Vymačkal dva prášky proti bolesti a zapil je pivem. Chvíli jen tak stál a pak nezbylo, než se pomalu vydat zpátky na útvar.
Nakonec to nedopadlo tak špatně. Kdyby se někde v zápisu objevilo, že byl Pavel týden mimo posádku a nikdo o tom nevěděl, veliteli by to zlomilo vaz. Řešil to tedy v tichosti vazbou na tři týdny a na pohodový život na ústředně mohl Pavel samozřejmě zapomenout. Jakmile si odseděl trest, byl převelen do Krmelína u Ostravy do strážní služby. Tam teprve začalo skutečné peklo.
Kasárna v Krmelíně se tyčila mezi stromy jako ponurá pevnost. Pavel stál před hlavní budovou s ostatními převelenými vojáky a pozoroval oprýskané zdi a zamřížovaná okna. Vypadalo to tu jako vězení.
"Tak vítejte, bažanti," ušklíbl se desátník Mareš, který je přišel převzít. "Slyšel jsem, že jste měli na Místku pohodu. Tady poznáte, co je pravá vojna."
Pavel cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Vzduch byl těžký vlhkostí z okolního lesa a pachem rozkladu - tlející listí, plíseň, stará omítka.
"Hele, pro nás jste bažanti, to co bylo v Místku se nepočítá, to nebyla vojna. Tady neexistujou žádný zkratky," pokračoval Mareš a měřil si je pohledem. "Žádný flákání, dřina, krev a slzy. To vás tady čeká. Jsme uprostřed lesů, nejbližší vesnice je půl hodiny pěšky. A vy se ven nedostanete. My střílíme po každým, kdo by chtěl dezertovat."
Zavedl je do ubikace - dlouhé místnosti s dvoupatrovými postelemi podél stěn. Okna byla malá a vysoko, světlo sem pronikalo jen sporadicky. Vzduch byl zatuchlý a cítit potem ostatních obyvatel.
"Máte deset minut na vybalení," štěkl Mareš. "Pak nástup na rajóny. A pamatujte - tady jste zase na začátku. Mazáckou vojnu ste zatím nepoznali, ale to se změní."
Když odešel, Pavel si sedl na přidělenou postel a díval se na oprýskaný strop. Vzpomněl si na svou pohodovou službu na ústředně, na dvanáctihodinové směny, kdy mohl v klidu číst nebo psát dopisy. To všechno bylo pryč.
"To je v prdeli," zašeptal někdo vedle něj.
Pavel nemohl než souhlasit. Byli zpátky na začátku - a tentokrát to bude horší. Mnohem horší.
Byli zase na začátku, ale tentokrát to bylo horší, protože na to byli jen sami tři. Byli černé ovce, které si vyžrali všechno. Hlídky, úklidy, ráno o půl páté na škrábání brambor příborovými noži a nakonec byli rádi když je odvezli náklaďákem k nedalekému skladu, okolo kterého směna dvanáct hodin hlídala, než ji vystřídala další. Ve strážní službě pokračoval teror, velitel stráže chodil na obhlídku, jestli strážný není zašitý někde v závětří a nechrápe. Zatímco ostatní se po službě rozvalili na kavalce, oni dostali na starost úklid všech prostor. Padali nakonec únavou a propadali zoufalství. Těla se bouřila tomu tlaku, který je snad měl něčemu naučit, ale netušili čemu. Pavel se jednoho dne na rozbité umívárce po večerce rozhodoval, zda si má žiletkou přetnout žíly a zastavit ten nesnesitelný tlak. Náhle se Milan vytratil a za několik dní jej uviděli přicházet v důstojnické uniformě. Zdravil se s nimi a vyprávěl jim že to podepsal, stal se z něj rotmistr a už mu můžou bejt ukradený. Byl pak převelený někam jinam a nikdy ho už neviděli.
Pavel stál před dveřmi kanceláře majora Gajdoše a snažil se uklidnit rozbušené srdce. Tohle byl jeho plán - jediná cesta ven z téhle noční můry. Zaklepal.
"Vstupte!" ozvalo se zevnitř.
Major Gajdoš, snědý čtyřicátník seděl za masivním stolem a něco psal. Když Pavel vešel, zvedl hlavu a přes silné brýle si ho změřil pohledem.
"Soudruhu majore, vojín Braun žádá o rozhovor!" vyrazil ze sebe Pavel předpisově.
"No copak máte?"
Pavel se nadechl. "Soudruhu majore, rád bych se stal vojákem z povolání."
Gajdošova tvář se rozjasnila. "Vážně? To je zajímavé..." Odložil pero a opřel se v židli. "A co vás k tomu vede?"
"Líbí se mi to tady," lhal Pavel přesvědčivě. "Vojenský život mi vyhovuje. Chtěl bych v něm pokračovat profesionálně."
Major se usmál - bylo to poprvé, co ho Pavel viděl se usmát. "No, to je výborné. Zrovna teď hledáme schopné lidi." Vytáhl ze šuplíku nějaké papíry. "Budete muset absolvovat zdravotní prohlídku v Ostravě. Je to formalita, ale bez toho to nejde."
"Jistě, soudruhu majore."
"Dejte mi den dva, zařídím vám to. A pak se můžeme bavit o papírech." Major vypadal potěšeně. "Je dobré vidět mladé lidi, kteří mají zájem sloužit vlasti."
Pavel přikývl a snažil se tvářit nadšeně. Uvnitř mu bylo mdlo. Ale bylo to lepší než zůstat tady jako řadový voják vydaný na milost a nemilost mazákům.
Když vyšel z kanceláře, opřel se o zeď a zhluboka vydechl. První krok byl za ním. Teď už jen dostat se do nemocnice - a pak... pak uvidí.
Do Olomouce se vezl přesně na konci školního roku, vojenskou sanitkou. Sledoval jak se všude rojí upravené děti v košilích, často s rudými šátky okolo krku. Většina jich nesla nějakou kytici. Připadal si od té civilizace tisíce kilomtetrů vzdálený.
Kolečko vyšetření zahrnovalo i psychologa.
V čekárně psychiatrického oddělení vojenské nemocnice v Olomouci bylo ticho. Pavel seděl na tvrdé židli a pozoroval hodiny na zdi. Jejich tikot mu připadal hlasitější s každou minutou. V kapse měl papír s razítkem z Krmelína - žádost o zdravotní prohlídku pro budoucího vojáka z povolání.
"Vojín Braun!" ohlásila jeho jméno sestra.
Psychiatr byl starší muž s prošedivělými vlasy a unavenýma očima člověka, který toho už hodně viděl. Gestem ukázal Pavlovi, aby se posadil.
"Tak copak vás sem přivádí?" zeptal se, zatímco listoval papíry.
Pavel se díval na své ruce složené v klíně. Celou cestu sem si připravoval, co řekne. Teď však slova vázla v krku.
"Já..." začal nejistě. "Já už tam nemůžu jít zpátky."
Doktor zvedl oči od dokumentů. "Kam zpátky?"
"Do Krmelína. Je to... je to peklo." Pavel cítil, jak se mu třese hlas. "Ta šikana... už jsem přemýšlel, že se zabiju."
Psychiatrův výraz se změnil. Odložil papíry a pozorně se na Pavla zadíval. "Řekněte mi o tom víc."
A tak Pavel mluvil. O nekonečných nocích strachu, o ponižování, o tom jak člověk postupně ztrácí veškerou důstojnost. O tom, jak předstíral zájem o kariéru vojáka z povolání jen proto, aby se dostal pryč.
"Někdy v noci..." Pavel se odmlčel. "Někdy ležím a přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší to skončit. Prostě... zmizet."
Doktor si něco poznamenal. "Máte konkrétní plán, jak byste to udělal?"
Pavel zavrtěl hlavou. "Ne... jen o tom přemýšlím. Ale bojím se, že kdybych se tam vrátil..."
Psychiatr si sundal brýle a chvíli je čistil kapesníkem. Pak si je zase nasadil a začal listovat v kalendáři. "Já teď ale nemám žádnou volnou postel. Poslyšte, co kdybysme se domluvili za deset dní. Přijedete a nějakou dobu si vás tu necháme. Pak se uvidí. Zase by nebylo dobré to nějak hrotit, nechcete přijít o řidičák, nebo být nějak omezený při výběru zaměstnání ne?" řekl nakonec.
Pavel cítil, jak se mu ulevilo. Byla to jeho jediná šance - a vyšla.
"Děkuju," zašeptal.
"Tak domluveno. Vydržte to pár dní a sejdeme se zase tady."
Pavel přikývl. Cokoliv bylo lepší než zůstat v Krmelíně natrvalo. Těch pár dní už to vydrží. Když vycházel z ordinace, nohy se mu třásly úlevou i strachem zároveň. Věděl, že tohle rozhodnutí mu možná zachránilo život.
Pavel počítal každý den do svého odjezdu. Veliteli řekl, že ještě musí jednou do nemocnice na nějaké testy a bylo mu uplně jedno, jak se bude tvářit, až zjistí jak se věci mají. Tady hraju jen sám za sebe. Říkal si Pavel, když drhnul špinavou kamenitou podlahu rejžákem, když usínal nad kotlem brambor s mozoly na zkrvavených prstech, nebo když ho nevyspalého po strážní službě poslali štípat dřevo do kamen. Čas hrál pro něj a každým dnem cítil, že nakonec je to on, kdo se bude smát naposled.
Byl to jeho první pobyt na psychiatrickém oddělení. Vojenská nemocnice v Olomouci měla uzavřené oddělení s velkou kuřárnou na záchodech. Byly tam u vchodu dve dřevěné lavice, kde neustále někdo posedával, jakési srdce celého oddělení. Vzduch tu byl těžký cigaretovým kouřem, který se točil pod zářivkou jako kalný vír. Každý dostával příděl deseti cigaret na den. Ti kdo nekouřili, však přenechávali svůj podíl ostatním. Pavel tam poznal mnoho zajímavých lidiček s nejrůznějšími osudy. Nejvíce ho zaujal hned v prvních dnech mladý chlapec, vypadající jako robot, který chodil robotí chůzí po chodbě. Evidentně s tím měl značné problémy. Řekli mu, že je po elektrošocích. Kouřit mohl, jen nic neříkal. Nejvíc mluvil Zdeněk, který o sobě tvrdil že je herec.
"...a já jim povídám - pánové, tohle není žádná ochotnická scéna, tady jde o profesionální divadlo!" Zdeněk gestikuloval s cigaretou v ruce, popel se mu sypal na nemocniční župan. "Samozřejmě jsem tu roli vzal. Hamlet! Chápete? Být, či nebýt..."
Pavel seděl v rohu a pozoroval toho podivného rtuťovitého chlapíka. Zdeněk byl vysoký, hubený, s rozcuchanými blonďatými vlasy a očima, které neustále těkaly po místnosti. Kouřil jednu cigaretu za druhou, zapaloval si novou od nedopalku té předchozí.
"Diváci plakali, říkám vám. Standing ovation! Sedm opon!" Zdeněk se naklonil přes stolek. "Kritiky? Fantastické! Teda... měly být. Kdyby ten režisér nebyl takový..." mávl rukou a potáhl z cigarety.
"Ale teď připravuju něco velkého. Úžasného! Film!" Jeho oči se rozzářily horečnatým leskem. "Už mám producenta. Teda... skoro. Ještě pár detailů doladit..."
Pavel přikývl a mechanicky si zapálil další cigaretu. Zdeněk mluvil už asi hodinu v kuse, historky se prolínaly jedna s druhou, realita s fantazií, úspěchy s paranoidními teoriemi o tom, jak mu všichni závidí.
"Ty mi Pavle rozumíš, že?" otočil se náhle na Pavla. "Nejsi jako ti ostatní. Vidím to na tobě - máš v sobě tu... tu jiskru! Tu energii!"
Pavel se usmál a mlčky vyfoukl kouř ke stropu. Možná měl Zdeněk pravdu - tady byli všichni tak trochu herci. Každý hrál svou roli, každý měl svůj příběh. On měl ten svůj - vojáka, který předstíral zájem o kariéru, aby mohl utéct. Zdeněk měl ten svůj - velkého herce, kterému osud a závist druhých zabránily v cestě na výsluní.
"Máte někdo ještě volný cigáro?" optal se Zdeněk a s díky přijal nabídku od staršího mlčenlivého muže, který tu seděl, aniž by si zapálil. Snad jen nechtěl být sám.
"Hoši, musím vám ještě říct o konkurzu v Národním... nekecám!"
Na pokoji byla velká plastová skříňka "dráťáku", přístroje který měl jen jeden ovládací prvek. Zesílit a zeslabit. Bylo možné poslouchat rozhlas po drátě, kde Pavel poprvé slyšel v pořadu Mikroforum písničky z Porty. Nikdy před tím neslyšel folkovou hudbu a okamžitě ho tóny kytar zasáhli. Akorky od Karla Plíhala, nebo Rosa na kolejích od Wabi Daňka. Věděl, že až se vrátí do civilu, pojede se na Portu určitě podívat. Byla to hudební soutěž v Plzni, většinou pro folkové nebo bluegrasové skupiny. Texty písní k němu promlouvali, bylo to uplně něco jiného, než ty popové slátaniny, určené širokým masám v normalizačním Československu.
Když sestřička oznámila Pavlovi, že má návštěvu, nečekal, že uvidí matku. Stála tam v chodbě psychiatrického oddělení, v tmavé silonové bundě a s igelitovou taškou v ruce. Nejistá žena z vesnice, která se tu zjevila jako duch.
"Mami?" vydechl překvapeně. "Jak... jak ses sem dostala?"
"Vlakem," řekla prostě, jako by pětihodinová cesta z Kocbeří byla ta nejpřirozenější věc na světě. "Přivezla jsem ti koláč. A cigarety."
Seděli spolu v jídelně, která sloužila jako návštěvní místnost. Pavel pozoroval její ruce - mozolnaté ruce, zvyklé na tvrdou práci od jejích šestnácti let. Ty ruce svírali hrnek s nemocničním čajem, který ji podal a kterého se nenapila. Nikdy by ho nenapadlo, že by kvůli němu podnikla takovou cestu. Vždycky mu připadala vzdálená, chladná, zaměstnaná věčným úklidem a vařením, jako by to byly důležitější věci než objetí nebo pohlazení.
"Táta si pořídil novej krystal do vysílačky," říkala, zatímco rovnala buchty na papírový tácek. "Minulej tejden chytil nějakýho amatéra až z Austrálie. Celej den byl pak jak u vyjevení. Pořád dokola pouštěl tu nahrávku."
Pavel se usmál. Představil si otce v jeho kutlochu plném elektronek a drátů, s těmi velikými sluchátky na uších, jak vzrušeně ladí svou vysílačku.
"A Hanka se přestěhovala od tety Olgy," pokračovala matka. "Našla si garsonku blíž k Botaně. Je tam sice vlhko, ale aspoň nemusí dojíždět. V práci se jí líbí, akorát si stěžuje na vedoucího. Prej je pěknej hňup."
Pavel si uvědomil, jak mu chybí ty obyčejné věci - otcovo vysílání, sestřiny historky z práce, matčino neustálé pracovní úsilí.
"A co zahrada?" zeptal se.
"Rybíz se letos moc nevyved. Ale švestek máme požehnaně."
Bylo v tom něco uklidňujícího - v tom, jak život doma plynul dál svým obvyklým tempem. Otec se svou vysílačkou, sestra v novém bytě, matka zavařující švestky. Jako by tam někde existoval bezpečný přístav, kde se nic nemění, kde věci mají svůj řád a smysl.
Záměrně se vyhýbali jeho problémům. Neměl chuť o nich mluvit a matka se jej na nic neptala.
"Je to tam na houby," řekl jen tiše. "V Krmelíně. Už se tam nevrátím. Doktor říkal, že mě přeloží někam jinam."
Matka přikývla. Neřekla 'to bude dobrý' ani 'neboj se'. Jen tam seděla, její přítomnost byla tichá a pevná jako skála. Pavel si najednou uvědomil, že právě tohle byla její forma lásky - ne slova nebo gesta, ale činy. Pět hodin ve vlaku. Koláče zabalené v ubrousku. Karton cigaret. Neschvalovala kouření, ale respektovala že on je kuřák.
"Nepotřebuješ nějaké věci?" zeptala se prakticky. "Můžu ti něco koupit ve městě."
"Ne, mami, to je dobrý." Pavel cítil, jak mu něco svírá hrdlo. "Jsi hodná že jsi přijela."
Když hodina návštěv skončila, matka vstala a upravila si kabát. Pak udělala něco, co Pavla šokovalo - natáhla ruku a lehce, skoro plaše, ho pohladila po tváři. Ten dotek byl tak nezvyklý, tak nečekaný, že se mu málem zastavilo srdce.
"Drž se," řekla prostě a odešla.
Pavel stál u okna a díval se, jak přechází nemocniční dvůr k bráně. Její drobná postava se ztrácela v šeru letního odpoledne. Teprve teď mu došlo, jak málo své matce rozuměl, jak špatně četl její mlčenlivou lásku.
Když se po čtyřech týdnech vracel do Krmelína, bylo to jiné. Měl z toho místa hrůzu, ale věděl že už má jízdenku pryč. "Neschopen strážní služby." Černé na bílém. Papír se třásl v jeho zpocených rukách. Na útvaru se dozvěděl čerstvé novinky. Jarda, kamarád který s ním přišel sem do Krmelína to nevydržel a začal po veliteli stráže střílet ze samopalu ostrými. Netrefil ho, ale byl tu okolo toho velký mumraj. Prý ho odvezli rovnou do psychiatrické léčebny v Opavě. Když předával veliteli lékařskou zprávu, ten jen pokýval hlavou a unavenýma očima přelétl text.
"Zklamal jsem mě Braune," procedil mezi zuby a položil zprávu na stůl plný dokumentů.
"Omlouvám se, ale bylo to tu strašné. Nechtěl jsem skončit jako Jarda." Řekl tiše Pavel a díval se do země. Cítil, jak se mu do tváří hrne krev.
"Zítra se vrátíte do Frýdku." Řekl velitel a otočil se k němu zády. Přešel k oknu a zadíval se na špinavý kasárenský dvůr.
"Soudruhu majore dovolte mi odejít." Pavel stál v pozoru, ruce se mu lehce třásly.
"Jděte." Majorův hlas zněl prázdně a unaveně.
Cítil se tu jako doma. Staré dobré kasárny ve Frýdku Místku. Cítil nával štěstí a radosti, že je zase zpátky. Cítil se tu už jako starý mazák a všichni ho také tak brali. Měl už za sebou více než rok vojny. Věřil, že teď už bude mít klid a pohodu až do civilu.
Na rotě dostal na starost nástěnky celého útvaru, což obnášelo po snídani zalézt do své pracovny v přízemí a tam se rozvalit a dospávat do oběda. Na vycházkách s klukama poprvé v životě ochutnal smažený sýr a bezhlavě se do něj zamiloval.
V kotelně bylo příjemné teplo. Pavel seděl s topiči Luďkem a Standou na převrácených přepravkách z kuchyně. Okolo nich tiše syčely plynové kotle. "Nebylo by od věci, udělat si nějakou dobrou večeři. Navrhnul Standa."
Staří kořeni jako oni měli do kuchyně volný přístup. Většinou to bylo nějaké masíčko a volská oka s chlebem, ale Pavel rozhodl že si udělají smažák. V kuchyni obalily plátky ementálu v trojobalu, oškrábali brambory a a nakrájeli na hranolky. Rozpálili plotnu, ale nikde v kuchyni se nevyskytovala tatarka, bez které je smažák nemyslitelný.
"Mám nápad." Vyhrkl Pavel. "Nakrájej Luďku okurky na jemno, ty Stando se postarej o cibuli, já tu vyštrachám nějaká vejce…" Pavel se ztratil ve skladu kuchyně. Vynořil se s práznou sklenicí od okurek a zavelel. Jdeme do dílny. Posbírali všechny svoje pochutiny. Tady to není bezpečné, kdyby sem dorazil devěťák mlsat, byl by průser. V kotelně v kuchyňce rozpálili pánve nejprve do oleje ponořili hranolky.
"Nejsu předsmažené, chvilku to potrvá, ale budou to pravé domácí.
Mezitím se přesunuli do dílny ke stojanové vrtačce. Pavel do sklenice rozklepl dvě vejce, nasypal cibuli i okurku a do sklíčidla vrtačky upnul vidličku. Kovová vidlička se v sklíčidle nejdřív trochu viklala, ale Pavel ji utáhl klíčkem na maximum.
"To myslíš vážně?" zasmál se Luďek a nevěřícně si založil ruce v bok. Kroutil hlavou nad tím šíleným nápadem.
Pavel zapnul vrtačku na vyšší převod. Vidlička se roztočila jako šílená, až se celý stojan lehce třásl. Opatrně ji ponořil do vejce ve sklenici a začal po kapkách přidávat olej. Směs v lahvi sice nechtěla houstnout ale barvu tatarky vzdáleně připomínala. Z vrtačky se linul charakteristický elektrický jekot.
"Kurva, kape ti tam olej z vrtačky vole," upozornil ho Standa, který nervózně přešlapoval z nohy na nohu.
"Na to sere pes, olej jako olej." mávl rukou Pavel a dál kapal soustředěně olej do vznikající majonézy. Vrtačka neotálela a také přispěla svou troškou do vznikající směsi. Hučela na plné obrátky a vzduch byl plný očekávání a smažené vůně. Celá dílna se otřásala v rytmu rotující vidličky a vzduch byl prosycený vůní smažených hranolek z vedlejší místnosti.
Za půl hodiny už seděli nad talíři se smaženým sýrem a hranolkami. Tatarka byla sice trochu tekutá, ale voněla - snad i trochu po strojním oleji, ale to nikomu nevadilo. Na vojně se bere stravování z trochu jiné perspektivy.
"Nejlepší tatarka, co jsem kdy měl," prohlásil Luděk s plnou pusou.
"Jo," přikývl Petr. "A zbytek můžeme použít na mazání ložisek."
Smáli se a cpali se jídlem. Pavel si vychutnával každé sousto. Po měsících stresu a strachu v Krmelíně, to byl návrat do normálního života. Možná ne úplně normálního, ale o to víc si ho užíval. Vojna ho už naučila, že člověk musí využít každou příležitost, která se naskytne. Nikdy totiž nevíte, jak rychle se vše může změnit k horšímu.
Změna přišla nenadále a nikdo z ní nebyl nadšený. Většina vojínů z náhradní služby, kteří si tu kroutili pohodovou vojnu, byli přeloženi do Břežan u Prahy. Pracovní pluk, který staví vypomáhá po Praze se stavebními pracemi. Říkali si PTPáci, i když na rozdíl od nich žádné speciální peníze nedostávali.
Pavel byl přidělen k lešenářům. Stavěl a boural lešení s partou dalších kluků. Každé ráno je vysadil autobus uprostřed Prahy a oni šli pracovat ve vojenských montérkách. Byli tenkrát obrovské mrazy a tak přišel zanedlouho rozkaz, že dvě roty jedou do dolů v Chomutově, rozáčet kola socialismu. Cesta v mrazivém vzduchu na korbě náklaďáku byla utrpení, ale když dorazili na místo, zjistili, že budou ubytovaní v panelovém bytě, vždy čtyři na jeden byt, s vlastní koupelnou,, kuchyní a televizí. To byla ta lepší část. Ta horší byla na práce na dolech. Nepředřeli se, ale byla tam zima a vlastně nevěděli, do čeho mají píchnout. Organizace tak trochu vázla, tu byli u pásu a přihazovali padající uhlí, tu měli zametat dlouhé temné chodby. Zdálo se, že vlastně nevědí, co s nimi mají dělat, jak je využít. Pravdou však je, že se vraceli každý den černí od uhelného prachu a museli se vystřídat ve vaně. Pavel měl rekord pět minut na jednu koupel.
Večer si povídali a sdělovali si informace o svých civilních životech.
V ubytovně v Chomutově bylo po večerech šero, do hospody se nesmělo, takže nezbývalo než mastit karty nebo plkat na pokoji. Jen slabá záře zvenčí pronikala okny. Libor s Radkem seděli na postelích a při tlumeném osvětlení vyprávěli o tom, jak to chodí v opravdových hlubinných dolech.
"To není jako tady," vysvětloval Libor a zapaloval si cigaretu. "V Havířově je to jiný kafe. Čtyři hodiny dole, pak dvě hodiny odpočinek, pak dvě hodiny na cestu nahoru. A prachy? Nádhera."
Radek přikyvoval. "Jo, mám tam strejdu, ten říká, že je to pohoda. Jasně, je to dřina, ale máš svůj rytmus. Čtyři hodiny zaberou v černým, pak si dáš kafe, něco sníš, pokecáš s chlapama..."
"A hlavně - nikdo tě nebuzeruje," dodal Libor. "Nejsou tam žádný šarže, žádný mazáci. Jsi svým pánem."
Pavel ležel na posteli a poslouchal. Představoval si tu tmu v podzemí, vzdálenou od denního světla, od vojny, od všeho. Možná by to nebyla špatná cesta - až skončí s vojnou.
"Kolik se tam dá vydělat?" zeptal se.
"Když máš plnění, tak klidně osm tisíc," odpověděl Radek. "A k tomu příplatky za přesčasy, za svátky. Hele, já tam po vojně jdu zpátky, to je jasný."
"Nejhorší jsou první tejdny," přiznal Libor. "Než si zvykneš na tu tmu, na ten tlak. Ale pak... pak už to ani nevnímáš. Je to jako bys patřil tam dolů."
V místnosti bylo ticho, jen cigareta Libora žhnula ve tmě jako malý maják. Pavel přemýšlel o té možnosti - jako zámečník si vydělal nejvýše 2400 Kč čistého. Ale nejsou to jen vymyšlené historky?
"A strach?" zeptal se ještě.
"Ten máš jen nahoře," zasmál se Radek. "Dole na něj nemáš čas."
Dřevěná budka se třásla rachotem dopravníkových pásů. Pavel seděl na dřevěné židli vedle starší ženy, která ho první den uvítala širokým úsměvem a slovy: "Tak co, vojáčku, budeš mi dělat společnost?"
Před nimi se táhly nekonečné pásy plné uhelné drti, která se pohybovala jako černá řeka. Občas museli vstát a upravit tok uhlí do vagonů, které pod nimi čekaly na naplnění.
"Dáš si čaj?" Zeptala se a sáhla po plastové láhvy, ve které byla tekutá směs s rumovou trestí. Nalila trochu do hrnku a zalila horkou vodou z konvice. Podívala se s úsměvem na Pavla a přilila trochu z láhve rumu, kterou měla schovanou pod stolem. Venku byl silný mráz a každou chvíli bylo nutné odsekat uhlí od ztvrdlé gumy dopravníku, ke které přimrzalo.
"Já jsem Olina a jak se jmenuješ ty?" Zeptala se když před něj postavila hrnek s kouřící tekutinou.
"Pavel. Díky." Vzal do zkřehlých rukou hrnek a trochu usrkl. Olina si zatím balila zkušeným pohybem cigaretu.
Pavel pozoroval její zkušené pohyby, když se pohybovala po tom malém stísněném prostoru okolo něho, občas se o něj jakoby náhodou otřela. Bylo to příjemné, cítit ženské doteky, i když šlo už o zralou ženu. Měla v sobě tu zvláštní směs drsnosti a mateřské laskavosti, která byla typická pro ženy na šachtě.
"Kolik vagonů ještě?" zeptal se.
"Asi pět," odpověděla a zapálila si. "Pak si dáme svačinu. Přinesla jsem řízky, nemůžu se koukat, jak jíte ty svoje vojenský příděly."
Když se pásy na chvíli zastavily kvůli údržbě, vytáhla z tašky balíček, zabalený v bílém ubrousku. "Na, vojáčku. Podávala mu chléb s kusem řízku. Stála opřená o pracovní stůl a její koleno se dotklo jeho stehna. "Máš doma holku?."
Pavel si vzal řízek a pomalu zavrtěl hlavou.
Díval se špinavým okýnkem na panorama dolu před sebou. Na kilometry černé země, na obří stroje požírající krajinu, na nekonečné pásy vezoucí uhlí. Bylo v tom něco hypnotického - v tom věčném pohybu, v tom rachotu, v té prosté práci, kde byl člověk jenom drobné kolečko v obrovském nenasytném rypadle života.
"Máš nějaké děti?" Zeptal se Pavel a ukusoval přitom z krajíce. Drobky padaly na dřevěnou podlahu a propadaly se škvírou mezi prkny kamsi do tmy.
Olina típla cigaretu do plného popelníku a přitáhla si židli. Sedla si na ní obkročmo a ruce si opřela o opěrku zad.
"Dceru. Patnáct let."
"Jaké to je, být rodičem? Mít nad někým moc?" Olina se zasmála.
"Tak mít moc? Říkáš?" Natáhla se po cigaretových papírkách a začala si balit další cigaretu.
"Víš, co je nejhorší?" řekla po chvíli a olízla okraj papírku. "Že teprve když máš vlastní děti, začneš trochu chápat svoje rodiče. I když je třeba nenávidíš."
Pavel se na ni tázavě podíval. Olina zapálila cigaretu a vyfoukla kouř ke stropu.
"No jo, svoji mámu jsem nesnášela," pokračovala. "Pořád jen - nechoď tam, nedělej to, co si o tobě lidi pomyslí. Jako bych byla nějaká hračka na vodítku. A táta?" Hořce se zasmála. "Ten nešel pro facku daleko. To mi věř. Stačilo špatně kouknout a už to přilítlo."
Natáhla se pro termosku s čajem a dolila jim oběma. Pavel si všiml jejich rukou plnou mozolů a černé zažrané špíny.
"Ty žiješ s rodičema?"
"Ne, odešel jsem v patnácti na intr, taky sem to doma neměl ideální." Odpověděl Pavel a zastrčil si ruce do vatovaného kabátu.
"Já chtěla být švadlenou, ale musela jsem z domu, nešlo to vydržet. Ve fabrice tam bylo místo i s ubotovnou, tak jsem do toho šla." Usrkla čaj a zadívala se ven na pás s uhlím. "Myslela jsem, že bez školy to taky půjde. Že hlavně musím být co nejdál od rodičů."
"A jak to šlo?" zeptal se Pavel tiše.
"Jo, prvních pár let to šlo. Mladá holka, nějakou tu korunu jsem vydělala, chlapy se okolo mne točili..." mávla rukou. "Ale pak ti začne docházet, že bez papírů jsi v hajzlu. Že budeš celej život dřít za minimální mzdu. Proto jsem pak s Vlastou odešla sem, tady nejsou špatný peníze."
Umlkla a chvíli pozorovala nekonečný proud uhlí před nimi. Pavel čekal, věděl, že ještě neskončila.
"Víš, co je ta ironie?" pokračovala po chvíli. "Že když jsem pak měla vlastní dceru, začala jsem na ni mít podobný kecy jako moje máma. Chtěla jsem, aby neskočnila jako já, chtěla jsem pro ni něco lepšího. Už od čtrnácti se kolem ní motali kluci, škola ji moc nešla. Nakonec šla na hotelovku do Karlových Varů. Moc ji nevídám." Olina se odmlčela, v očích se jí zaleskly slzy. "Je to jako nějaká smyčka, pořád se to opakuje, ale až bude mít vlastního sviště, možná to taky pochopí."
Pavel mlčel. Myslel na svého otce, na své dětství, na všechny ty momenty, kdy si sliboval, že on bude jiný.
Venku se ozval zvuk alarmu - pás se někde zasekl. Olina vstala a natáhla se pro klíče.
"No nic, pojď vojáčku, jdeme to spravit. Život se nezastaví, i když my tu dumáme nad věcma, co stejně nezměníme."
Pavel ji následoval ven do mrazu. Díval se na její záda v oranžové pracovní vestě a přemýšlel o tom, co řekla. O tom dědictví, která si každá generace přebírá od předků. Ale je to jako kopie. S každou další generací je to vybledlejší, slabší, nezřetelnější. Víme o chybách svých rodičů, snažíme se je neopakovat a někdy se to podaří.
Možná, napadlo ho, není cesta v tom být jiný, ale v tom ty chyby pochopit, pochopit vlastní omezení a limity a odpustit - jim i sobě.
Pamatoval si co se mu nelíbilo na chování jeho rodičů a věděl že bude jiný. Ale nebude mít zase nějaké svoje limity, kterých budou obětí jeho děti?
Zatímco na klasické vojenské posádce chodí důstojníci ráno do práce a odpoledne odcházejí, v pracovním útvaru ministerstva vnitra v Dolní Břežanech to bylo obráceně. Přes den byli vojáci na stavbách v Praze, důstojníci by tam byli zbyteční. Přicházeli až odpoledne, když se vrátili unavení vojáci z práce. Nebyla zde mazácká vojna, všichni byli na vojně zhruba stejnou délku. Byla tu vojna "furťácká". Buzerace důstojníků, kteří si vymýšleli nejrůznější cvičení, poplachy, prostě vykazovali činnost, byli aktivní.
Pavel si právě dopnul poslední knoflík čisté košile, když se rozezněla siréna. Její kvílivý zvuk pronikal celými kasárnami jako jedovatý had. Venku se už stmívalo a z tmavých mraků začaly padat první sněhové vločky.
"Kurva, zase!" zaklel Standa a praštil čistým ručníkem o postel. "Voni se na to nemůžou vysrat? Celej den makáme jak čuráci a teď tohle?"
"Drž hubu a oblíkej se," zamumlal Mirek, který už ze sebe strhal čisté oblečení a natahoval si maskáče. "Čím dýl budeme kecat, tím dýl budeme venku mrznout."
"Chemický poplach! Nástup za pět minut v plné polní!" rozléhal se chodbou hlas dozorčího.
Pavel cítil, jak se mu třesou ruce, když hledal ve skříni maskáče. Byl vyčerpaný po celém dni na stavbě, kde tahali ocelové nosníky na překlady. Záda ho bolela a v hlavě mu pulzovala začínající migréna. Tohle byl už třetí podobný poplach tento týden.
"Mě už z toho jebne," ozval se Honza od vedlejší postele. "Co to porád zkouší? však sme petépáci, nějak se s tím ten pitomec nedokáže srovnat asi..."
"Drž hubu!" okřikl ho Standa. "Určitě se tady někde vometá."
Pavel rychle kontroloval výstroj. "Maska, helma, zbraň..." V hlavě mu tepala jediná myšlenka - musí to přežít, nesmí se zlomit. Nesmí skončit jako Jarda v Krmelíně.
Vyběhli na prostranství. Sníh jim křupal pod nohama a studený vítr se jim zarýval pod uniformy. Pavel se zařadil do svého družstva, cítil, jak se mu třesou kolena únavou. Před nimi stál poručík Mašek, mladý důstojník čerstvě po škole.
"Ten kokot si honí ego," zašeptal někdo za Pavlem. "Vsadím se, že doma ho žena nepřipustí."
"Nasadit masky!" štěkl Mašek.
Gumová maska pevně přilnula k Pavlově tváři. Každý nádech byl boj, studený vzduch dráždil plíce. Přes zamlžené sklo sotva viděl. Připomnělo mu to jeho začátky ve Frýdku Místku, když je dusili mazáci při výcviku v makách a atombordelu. Pocit klaustrofobie, bezmoci, uvěznění ve vlastním těle.
"K zemi!"
Padli do sněhu. Pavel ucítil, jak mu studený sníh obepíná nohy, chlad pronikal rychle přes uniformu. Plná polní ho tlačila do zad jako pytel cementu. Vedle něj napravo zaslechl tlumené nadávky.
"Plížením vpřed!"
Začali se plížit po zasněženém prostranství. Pavel cítil, jak mu sníh proniká pod oblečení, jak mu taje na krku a stéká po zádech. V hlavě mu vířily útržky myšlenek - vzpomínky na pohodové dny na podatelně, soukromé dovolené na ústředně, všechny ty chvíle, kdy si myslel že to nejhorší je za ním a teď už to nějak doklepe.
"Braun spí nebo co?!" Maškův hlas ho vrátil do reality. "Rychleji!"
"Už nemůžu," zašeptal někdo vlevo od něj. "Fakt už nemůžu."
Pavel se snažil zrychlit, ale jeho tělo odmítalo poslouchat. Ruce měl zkřehlé, svaly se vzpouzely v tichém protestu. Před očima se mu míhaly černé tečky - kombinace vyčerpání, dehydratace a nedostatku kyslíku v masce.
"Ještě dva okruhy!" oznámil Mašek. Někdo za Pavlem začal tiše vzlykat.
"To je v prdeli," vydechl Pavel do své masky. "To je všechno v prdeli." Sklo se znovu zamlžilo. Na chvíli měl pocit, že ztrácí vědomí - svět se kolem něj točil, zvuky se vzdalovaly. Připomnělo mu to ten moment v Krmelíně, kdy stál před zrcadlem s žiletkou v ruce.
"Braun!" Maškův hlas zněl jako z velké dálky. "Co to tam předvádíte?!"
Pavel se snažil odpovědět, ale z hrdla mu nevyšel žádný zvuk. Místo toho se mu zvedl žaludek. Zvracel do masky, dusil se, panikařil. Někdo mu strhl masku z obličeje. Nad ním se skláněl Mirek.
"Do prdele, co to děláte?!"
"Nástup!" zařval Málek. "Všichni kromě Brauna! Odneste ho na ošetřovnu!"
Pavel ležel ve sněhu a díval se na temnou oblohu. V ústech cítil kyselou pachuť zvratků, celé tělo se mu třáslo. Někdo ho zvedal, podpíral. Slyšel útržky rozhovorů:
"...přehnal to..."
"...hlášení veliteli..."
"...mohl tu zůstat..."
Na ošetřovně mu absík píchl něco na uklidnění. Ležel na lehátku a pozoroval prasklinu ve stropě. V hlavě měl prázdno. Tohle nebyl život, tohle bylo peklo. A on v něm musel vydržet ještě několik dlouhých měsíců.
Když se pozdě v noci vrátil na pokoj, ostatní ještě nespali. Standa mu podal cigaretu, Mirek hrnek s čajem.
"Seš v pohodě?" zeptal se Honza opatrně.
Pavel zavrtěl hlavou. Nebyl v pohodě. Už dlouho nebyl. Ale nedalo se nic dělat. Už to nebude trvat dlouho. Nesměl skončit jako Jarda. Nesměl se zlomit.
"Zejtra je prej přesun techniky," řekl Standa. "Možná nás nechaj aspoň jeden večer na pokoji."
Pavel se díval do tmy a mlčel. Bál se, že takhle to bude pokračovat - den za dnem, noc za nocí. Fyzické vyčerpání, psychický teror, postupné ubíjení duše. A on mohl jen doufat, že až to všechno skončí, zůstane v něm ještě něco lidského. Něco, co ta vojenská mašinérie nedokázala rozdrtit.
Usnul v mokré uniformě a zdál se mu sen.
Stál na kopci nad kasárnami, oblečený jen v tenkém tričku a trenýrkách. Sníh mu sahal po kolena, ale necítil zimu. Pod ním se rozprostírala kasárna jako obrovská šachovnice. Na každém políčku ležel jeden voják v plynové masce, nehybný jako mrtvola.
Poručík Mašek procházel mezi nimi a každému sundával masku. Pod maskami nebyly obličeje - jen prázdné díry, černé a bezedné. Pavel chtěl utéct, ale nohy měl přimrzlé k zemi.
"Braune!" Maškův hlas se rozléhal údolím. "Vy jste další!"
Maska se mu sama přisála na obličej. Guma se začala stahovat, drtit mu lebku. Nemohl dýchat. Před očima se mu míhaly obrazy - Jarda v Krmelíně s žiletkou, krev na bílých kachlíčkách. Standa brečící v koutě sprch. Mirek křičící ze spaní.
Probudil se s trhnutím. Košile se mu lepila na záda potem, srdce mu bušilo jako splašené. Vedle něj chrápali ostatní. Standa mluvil ze spaní něco o domově, o mámě.
Pavel se posadil na posteli. Venku pořád padal sníh. Bílé vločky tančily ve světle pouliční lampy jako přízraky. Díval se na ně a snažil se uklidnit rozbouřené nervy. Myslel na civil, na život po vojně. Na svobodu. Musí to zvládnout. Den po dni, hodinu po hodině.
Lehl si zpátky, ale už neusnul. Ležel s otevřenýma očima a počítal vteřiny do budíčku. Venku dál padal sníh, tiše a vytrvale, jako slzy všech těch kluků, kteří tu našli jen bolest a utrpení.
Pavel seděl v přeplněné jídelně a pozoroval dva muže v civilu, kteří stáli před tabulí. Jejich tmavé pracovní oděvy kontrastovaly s uniformami vojáků, kteří tu posedávali na stoličkách. Nahnal je sem velitel roty, nějaká náborová akce.
"Nabízíme okamžitý nástup," říkal vyšší z mužů. "Plus náborový příspěvek dvacet tisíc."
Místností proběhlo tiché šuškání. Pavel se narovnal. Dvacet tisíc. To byly slušné peníze.
Pavel zpozorněl. Mohlo by to vyřešit jeho problém s nasluhováním trestu?Chtěl už za každoucenu pryč. Pryč od Maška, od nekonečných nástupů, od plynových masek.
Po prezentaci se přitočil k jednomu z náborářů.
"Já bych asi měl zájem, ale mám ještě nasluhovat, tak nevím, jestli by to šlo."
"Tak já myslím že by se to dalo nějak zařídit," připojil se k nim druhý muž, který jejich rozhovor vyslechl.
"Tak v tom případě to beru." Muži si s ním potřásli rukou a zapsali si jeho jméno.
"Vítejte v OKD. Hlaste se na osobním hned v pondělí." Pavel v duchu zajásal. Čtrnáct dní které měl nasluhovat za kázeňský trest právě zmizelo. Představa že se bude dívat, jak všichni odjíždějí do civilu a on tu zůstává by ho zabila.
Když druhý den vycházel z brány kasáren ve svém civilu, cítil že ho kalhoty trochu tlačí. Za ty dva roky asi trochu přibral. Ale hlavně že je venku. Hlavně že mu konečně začne život. Tímto dnem sám sebe pasoval na dospělého muže, který už vždy bude držet svůj osud pevně v rukách.
Pavel vystoupil z vlaku v Karviné. Nádraží zívalo prázdnotou, jen pár horníků v černých mundúrech se šouralo k východu. Šedivé nebe viselo nízko nad městem a vzduch čpěl uhlím.
Na osobním oddělení mu přidělili postel na ubytovně - oprýskaná budova ze šedesátých let s dlouhými chodbami a společnými sprchami. Další kasárna v jeho životě. Vůbec se mu tu nelíbilo.
"V šest ráno se hlaste na šachtě," řekla mu unavená žena za přepážkou a podala mu klíče.
Druhý den vstal ještě za tmy, rozespalý a s těžkou hlavou. Venku slabě mrholilo a studený déšť mu stékal za límec. Před dolem se tyčily těžní věže jako černé kostry proti tmavému nebi, jejich siluety působily v ranním šeru hrozivě a nelidsky. Kouř se valil z vysokých komínů a mísil se s mlhou. Špinavá voda stékala po oprýskaných zdech budov a zanechávala na nich tmavé šmouhy. Ve vzduchu visel typický zápach uhlí a průmyslových zplodin, který mu připomínal, že tohle místo žije jen pro jediný účel - dobývání černého zlata z hlubin země.
Pavel stál před branou a díval se na proud horníků v pracovních oděvech, jak mizí v útrobách šachty. Představil si sebe mezi nimi - neznámé tváře, drsné hlasy, pot a špínu. Stovky metrů pod zemí, kam denní světlo nikdy nepronikne a vzduch je těžký prachem a vlhkostí. Viděl jejich unavené pohledy a ztvrdlé ruce, poznamenané léty těžké práce.
Otočil se na patě, s náhlou jistotou ve svém rozhodnutí. Tohle nebyla jeho cesta. Na ubytovně rychle sbalil své věci do tašky, ani se neohlédl po prázdném pokoji a zamířil zpět na nádraží. Kroky se mu zrychlovaly, jak se vzdaloval od ubytovny. V hlavě mu zněla slova jeho otce: "Člověk musí vědět, co chce." Teď už věděl, že tohle tedy rozhodně nechce.
Když vystoupil v Praze, cítil úlevu. Město žilo svým obvyklým tempem - tramvaje zvonily, lidé spěchali do práce, vzduch voněl čerstvě upečeným pečivem z okolních pekáren. Tady to znal. Tady byl doma. Ranní slunce se odráželo od výloh obchodů a fasád starých činžáků, které lemovaly ulice jeho čtvrti. Všechno mu bylo důvěrně známé - od graffiti na zdi u trafiky až po křik holubů na náměstí. Ten kontrast s dusivou tmou důlního města nemohl být větší.
Zamířil rovnou do ČKD, jeho mateřského podniku. Na vrátnici nahlásil že jde na osobní oddělení a pak už stál v kanceláři kde seděly dvě ženy za psacími stoly a přehrabovaly se v dokumentech. Vzduch byl prosycený vůní kávy a cigaretového kouře, který se vznášel pod zažloutlým stropem.
"Vrátil jsem se z vojny, chtěl bych nastoupit zpátky do práce."
Ženy si ho vyhledali v kartotéce a vzali si jeho složku. Nechali ho vyplnit nějaké papíry, několikrát se musel podepsat na různá prohlášení a pak se šel podívat na dílnu. Jejich království, jejich dvorek obklopený dílnami už byl pryč, teď se tam budovala nová hala. Všude se povalovaly stavební materiály, vzduch byl plný prachu z cementu a písku. Údržbářská dílna se přesunula do stodoly uvnitř závodu. Měli ji společnou s instalatéry, kteří už si stihli zabrat malou dílničku, zašitou v rohu budovy. Byl zase zpátky, i když všechno bylo trochu jiné než si pamatoval.
Ubytovnu dostal v Hrdlořezích. Bylo to trochu z ruky a ubytování za moc nestálo. Snad jen ta cesta od tramvaje k budově ubytovny byla krásná, byl slyšet zpěv ptáků a cítil se volný, svobodný. Na ubytovně měl pokoj spolu se čtyřmi dalšími dělníky, koupelna a záchody byly na chodbě.
Ta ubytovna byla problém. Musel se odsud dostat pryč. Večer když se snažil usnout a musel poslouchat milostné hrátky svého spolubydlícího s nějakou ženskou, kterou si sem přitáhl z města, se rozhodl, že hned ráno půjde na osobní a zkusí je umluvit, aby ho přemístili na Černý most. Tam bylo kvalitní ubytování a znal to tam ještě z učňáku.
Pavel seděl v kanceláři před šedivým stolem a díval se na přísnou ženu v květovaných šatech. Na jmenovce měla napsáno "Květa Horáková".
"Na Černém mostě nemáme volná místa," řekla bez zájmu a listovala v papírech před sebou. Ani nezvedla oči, když mluvila.
"Paní Horáková, prosím. Ta ubytovna v Hrdlořezích... to nejde. Čtyři chlapi na pokoji, bordel, hluk." Pavel se naklonil dopředu a snažil se zachytit její pohled. Ruce měl sepjaté, jako by se modlil.
Vzdychla a sundala si brýle. Položila je vedle štosu dokumentů a unavenýma očima se na něj konečně podívala. Prsty si promnula kořen nosu, jako by ji z té konverzace bolela hlava. "Podívejte, všichni by chtěli na Černý most. Ale máme plno. Už měsíce tam nikdo neodešel a fronta čekajících je dlouhá. Máme tam přes třicet žádostí před vámi."
"Mějte se mnou slitování, včera jsem musel poslouchat jak si tam nějaký spolubydlící dotáhnul prostitutku, to se nedá vydržet." Pavel se předklonil a nervózně si mnul ruce. Cítil, jak mu po zádech stéká pot. "Já tam bydlel jako učeň. Znám to tam. Vezmu cokoliv, i horší pokoj. Třeba i ten v přízemí, co tam zatéká."
"Říkám, že…" vzala znovu do ruky počítačovou sjetinu obsazenosti na ubytovně a chvíli v ní brouzdala pohledem. Vytáhla jeden list. "Počkejte. Tady něco je. Dvoulůžák by se teoreticky měl snad uvolnit zítra."
Pavel se narovnal. Světlo naděje.
"Je tam ubytovaný mistr Pokoš z montáže elektromotorů. Tam by to snad mohlo jít."
"To by bylo skvělé," vydechl Pavel a snažil se na sobě nedat znát radost, která ho zaplavila. "Máte u mne kytici růží." Usmál se radostně.
Květa si nasadila s úsměvem brýle zpět na nos. "Máte štěstí. Je tam společná kuchyňka vždy pro dva pokoje vedle sebe a koupelna se secoálním zařízením."
"Kdy bych se mohl nastěhovat?"
"Vyplňte tyhle formuláře," položila před něj několik papírů. "Klíče můžete mít zítra ráno."
Pavel popadl propisku a začal horlivě vyplňovat údaje. Z Hrdlořez se ráno vypakuje a večer už bude na Čerňáku. Deset minut do práce, konečná tramvaje u nosu. Splněný sen.
Jeho šťastná hvězda zase žhnula jako supernova. Teď už to bude bez chybičky. Říkal si, když šel pomalu zpátky na dílnu.
Pavel se zabydlel v novém pokoji rychleji, než čekal. Jeho spolubydlící Tomáš byl čerstvý absolvent průmyslovky, který nastoupil na středisko elektromotorů teprve před měsícem. Byl to vysoký, hubený kluk s věčně rozcuchanými vlasy a nakažlivým smíchem. Večer si často povídali o muzice, fotbalu nebo holkách, zatímco z malého tranzistoráku na okně hrály písničky, nebo koukali na malý přenosný televizor, který si Tomáš přivezl z domova. Černobílá obrazovka sice občas zlobila a bylo potřeba s anténou různě manipulovat, ale i tak jim poskytovala vítané rozptýlení po dlouhém pracovním dni.
Práce ubíhala v příjemném rytmu. Opravovali stroje, měnili ložiska, svařovali prasklé konstrukce. Žádný spěch, žádný stres. Mistr je nechal pracovat samostatně a důvěřoval jejich úsudku. Každé ráno jim jen rozdělil úkoly a pak už o něm celý den neslyšeli. Pavel si liboval v tom klidu a systematičnosti, se kterou mohli k jednotlivým opravám přistupovat. Když něco nevěděli, vždycky se našel někdo ze zkušenějších kolegů, kdo jim ochotně poradil nebo ukázal správný postup.
Měli svoji vlastní vyřazenou píchačku, na které vždy ten kdo měl odpolední směnu označoval na píchačce ostatním přesčasové hodiny. Jeho plat se tehdy pohyboval okolo 2400 Kč čistého a každá koruna byla dobrá.
Každé odpoledne po směně Pavel zamířil do hospody U Lípy. Personál už ho znal, sotva vešel dovnitř, už mu brali z ruky čistý džbánek. Čtyři piva, to bylo tak akorát - ani moc, ani málo. K tomu si většinou koupil něco v samoobsluze, sýr salám nebo šunku. Jídlo i pivo si odnášel na pokoj, kde v klidu pojedl, vypil své pivo a pak spokojeně usnul.
Dny plynuly jeden za druhým v příjemné rutině. Těšil se na páteční odpoledne, kdy nasedl na autobus a jel domů za rodiči. Máma mu vždycky připravila jeho oblíbené jídlo a táta se vyptával, co je nového v práci. V neděli večer se vracel zpátky do Prahy odpočatý a připravený na další týden.
Chodil také hodně do kina, někdy i na dva filmy denně a večer obrážel diskotéky, kde hledal tu nejlepší ženskou pro něj. Marně, ale vytrvale. Toužil najít ženu s kterou by mohl založit rodinu, začít další kapitolu svého života, budovat vlastní život.
Olej v pánvi začal prskat a syčet. Pavel opatrně položil obalený sýr na rozpálenou hladinu. Kuchyní se linula vůně smažených hranolek z druhé pánve. Otevřeným oknem dovnitř proudil horký červencový vzduch a přinášel zvuky sekačky od sousedů.
"Čau! Je někdo doma?" ozvalo se ode dveří. Známý hlas se rozlehl prázdnou chodbou a donesl se až do kuchyně.
Pavel se otočil od sporáku s obracečkou v ruce. Ve dveřích stál Petr, na sobě měl vybledlé džíny a modré tričko, vedle něj štíhlá dívka s dlouhými tmavými vlasy spletenými do volného copu. Vypadala trochu nejistě, jak tak postávala na prahu.
"Petře! Kde se tu bereš?" Pavel si otřel ruce do utěrky a přepnul knoflík sporáku na menší stupeň. Z jeho hlasu bylo znát radostné překvapení.
"Přijeli jsme na chatu, tak sme tady. Tohle je Veronika, taky studuje medinu."
Veronika se usmála a podala Pavlovi ruku. "Ahoj."
"Zrovna chystám oběd. Dáte si se mnou? Mám toho dost."
"Smažák? Ani ne, svůj žlučník by mohl mít námitky, ale budeme večer dělat oheň, tak přijď pokecat." Petr přičichl k pánvi a naklonil se blíž, aby lépe viděl na prskající olej. "Láska k smaženýmu sýru nerezaví? Kde máš rodiče?"
"Na dovolený. Užívám si týden klidu." Pavel otočil sýr na pánvi a kontroloval jeho zlatavou barvu. Vůně smaženého sýra se linula celou kuchyní. "Jak ses měl? Už je to..."
"Dva roky?" dokončil Petr a opřel se o kuchyňskou linku. Zamyšleně se podrbal ve vlasech. "Jo, od tý doby cos narukoval. To to letí, co?"
"Sedněte si, máte čas?" Pavel vytáhl z lednice dvě orosená piva a jedním lehce zatřásl. "Dáte si? Je pěkně vychlazený."
"Hned zas poběžíme. Musíme ještě něco zařídit, ale pokecáme večer," odmítl Petr a významně mrkl na kamaráda.
"No tak jo, už se těším." Pavel měl radost z nenadálého shledání. Petrova matka měla u lesa malý domek s verandou, obrostlý břečťanem, kde v pubertě často pořádali mejdany a spolu s Jirkou se snažili o první milostné zkušenosti. Ty vzpomínky byly pořád živé, i když od té doby uplynulo už hodně vody.
"Veronika je z Plzně, ve středu začíná Porta, tak jsme mysleli, že bys mohl přijet." Nadhodil Petr a podíval se na Veroniku, která souhlasně kývala hlavou.
Pavel se zahleděl z okna, ruka s obracečkou mu klesla. Vzpomínky na nemocniční pokoj ho vtáhly zpět za šedivé zdí Olomoucké psychiatrie. Ležel tehdy na úzké posteli, pod hlavou zmačkaný polštář, a z oprýskaného reproduktoru na zdi se linuly tóny kytar a harmonik. Písničky o svobodě, lásce a problémech, které přináši život nám všem.
"To jsem poslouchal na vojně, tehdy pro to bylo pro mne hodně důležité. Sliboval jsem si, že až se dostanu ven, pojedu se na Portu podívat."
Sýr v pánvi začal černat na okrajích. Pavel sebou trhl a rychle ho otočil. Vůně spáleniny ho vrátila zpět do přítomnosti.
"Tak to je paráda." Usmál se Petr. "Tím je to jasné."
"Jo," přikývl Pavel a vytáhl připálený sýr z pánve.
Když odešel Petr s Veronikou, pustil se do jídla a přemýšlel při tom, jak se někdy jednoduše plní vysněná přání, zatímco jindy zůstávají zapomenuty kdesi uvnitř duše, palčivé a nedosažitelné. Jako to jeho největší, to o té nejlepší ženě pro něj.
Oheň praskal a vysílal jiskry k večerní obloze, která se pomalu barvila do tmavě modra. Pavel přihodil další poleno a pozoroval, jak plameny olizují kůru z větví, jak se zakusují do světlého dřeva a postupně ho pohlcují. Seděli na špalcích v kruhu kolem ohniště, nad hlavami jim šuměly větve borovic a vzduch byl prosycený vůní pryskyřice a kouře.
"Tak Pavle," začal Petr a významně se podíval na Veroniku, která se lehce pousmála a přikývla. "Něco bychom pro tebe měli. Velmi výhodnou nabídku." Jeho hlas zněl tajemně a přitom nadšeně, jako když člověk nemůže udržet dobrou zprávu jen pro sebe.
"Hmm?" Pavel upil z lahve piva a čekal, co přijde.
"Takže, Veronika má v Plzni sestru." Petr opatrně pokračoval. "Je rozvedená, v současné době volná."
"A je moc šikovná," přidala se Veronika. "Když se jí chce, tak vaří, peče i uklízí..."
"A hlavně," Petr zvedl prst, "rodiče jim oběma postavili dvojdomek v řadovce, takže by to bylo i s ubytováním. Až se vezmete, budeme bydlet hned vedle sebe. Já si vezmu Veroniku, ty si vezmeš Lucii."
Pavel se zasmál a přijmul jejich hru za svou. "No, to zní zajímavě. Ale otázkou je, jak vysoké je věno. Dům je prima, ale prachy jsou prachy." Pobaveně si prohlížel své přátele, kteří se tvářili jako profesionální dohazovači.
"No pokud je ti to málo, po svatbě by ses stal majitelem stereo kazeťáku Sony, pokud by to nestačilo, tak má myslím ještě barevnou televizi. Lepší nabídku ti podle mne už nikdo nedá." Všichni se pochechtávali. Petr si významně ťuknul prstem na čelo, jako by naznačoval, že takovou příležitost může odmítnout jen blázen. Veronika se culila do dlaně a bylo vidět, jak si celou situaci užívá.
"Nechám si to projít hlavou, nabídka je to lákavá," řekl s vážným výrazem Pavel a předstíral, že si celou věc důkladně promýšlí. Dramaticky si přejel rukou po bradě a s předstíranou vážností pokýval hlavou. "Člověk přece nemůže takové životní rozhodnutí uspěchat, to by bylo zodpovědné."
Seděli před domkem Petrovi mámy, umístěném těsně u lesa, na kraji vesnice. Stavení mělo na jedné straně dlouhou dřevěnou verandu a uvnitř byla stará kachlová kamna na dříví. Venku oheň vesele praskal a větve nejbližších stromů jim kývali v rytmu večerního vánku. Vzduch byl prosycený vůní grilovaného masa a kouře ze suchého dřeva. Z nedalekého lesa k nim doléhalo tiché houkání sovy a občasné zapraskání větviček pod nohama noční zvěře. Petr nechal na verandě rozsvícenou starou petrolejku, jejíž světlo vrhalo na okolní zdi domu tančící stíny a dodávalo celému večeru zvláštní, téměř magickou atmosféru.
Jejich hovor se nesl nocí, zatímco plánovali, jak Pavel pojede ve středu s nimi do Plzně. Veronika slíbila, že sežene lístky na Portu a postará se o rezervaci míst v předních řadách. Pavel se díval do plamenů, pozoroval, jak oranžové jazyky ohně tančí mezi poleny, a bylo mu dobře. Teplo z ohniště ho příjemně hřálo do tváře a kouř vonící pryskyřicí mu připomínal dětská léta na táboře. Dávno se takhle neuvolnil, nesmál, jako by z něj spadla všechna tíha posledních měsíců.
"Tak co, berete mě do rodiny?" zeptal se Pavel s úsměvem a hodil prázdnou flasku do připravené tašky na odpadky. Sklo zazvonilo o další lahve uvnitř.
"Jasně," kývl Petr a přátelsky ho poplácal po rameni. "Konečně tě dostaneme mezi Plzeňskou smetánku. Už bylo na čase, aby ses přestal flákat po těch pražských putykách." Zasmál se a mrkl na Veroniku, která souhlasně přikývla.
Pavel se díval z okna autobusu na ubíhající krajinu. V hlavě mu zněla jedna z písní, kterou slyšel tehdy na dráťáku v Olomouci. Akordy od Plíhala a další písničky, o cestách života, o svobodě, o hledání vlastního místa ve světě. Ta hudba byla tak jiná, než všechno co znal - žádné laciné texty o lásce, žádné prázdné fráze. Jen zkušenosti lidí jako on, s problémy které přinášel život, obalenými zvukem kytar a píšťal, jednoduché, ale tak blízké jeho srdci, že mu při jejich poslechu naskakovala husí kůže.
Na klíně měl položený batoh s několika čistými tričky a spacákem. Petr s Veronikou mu slíbili, že může u nich přespat. Těšil se na ně - na Petrovy cynické poznámky, na Veroničino věčné popichování. Ale hlavně se těšil na tu muziku.
Vzpomněl si na nemocnici v Olomouci, na ty dlouhé hodiny na psychiatrickém oddělení, kdy mu jeden ze spolupacientů půjčil walkman s kazetou, na které byla amatérská nahrávka z loňské Porty. Pamatoval si, jak tam ležel na úzké posteli, ze sluchátky na uších, a poprvé slyšel písně, které mluvily přímo k němu. O samotě, o hledání, o bolavých duších a cestách k uzdravení.
Autobus projížděl malou vesnicí. Někde vzadu seděla skupina mladých lidí s kytarovými futráky. Možná míří také na festival. Pavel se pousmál - před rokem ještě netušil, že se jednou vydá na folkový festival. Vlastně to byl jeho první festival. Život člověka neustále proměňuje, někdy jsou ty změny k lepšímu. Jako třeba teď - je svobodný, míří za přáteli a za muzikou, která mu dává smysl. Možná v tom je ta pravá svoboda - v možnosti najít si svou vlastní cestu, svou vlastní píseň života.
Zavřel oči a nechal si hlavou znít slova jedné z těch písní. O tom, že každá cesta někam vede, i když občas bloudíme. Praha se blížila a s ní i nové dobrodružství, nové písně, nové příběhy.
Autobus zastavil v Novém Bydžově. Několik lidí se zvedlo a vydalo se k východu z vozu, několik dalších naopak přistoupilo. Pavel si na chvíli opřel čelo o chladné sklo autobusu. Vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou jako staré fotografie. Viděl sebe, Petra a Jirku, jak na svých nekonečných procházkách kráčejí lesem. Kluci se svěřovali se svými prvními zkušenostmi s holkama a on poslouchal a těšil se na dobu, kdy bude mít také co vyprávět, až najde tu "svoji". Bylo mu patnáct, oni byli o tři roky starší. Svět se zdál být plný nekonečných možností.
Otec trávil večery nad součástkami v dílně, matka mlčky vařila a uklízela. Slova mezi nimi padala jen zřídka, většinou řešili jen provozní záležiosti. Otec byl už starší, vzdaloval se mu. Pavel si vybavil, jak hrávali s kluky fotbal na louce za domem, kde u babičky bydlel Jirka. Jirka fotbal miloval. Rodiče s jeho mladší sestrou bydleli v nedalekém městě, on ale dával přednost domku s babičkou. Měl tu volnost a nemusel být pod kontrolou své prudící matky a otce, který beztak trávil večery po práci v hospodě, kam si vždy zašel "na jedno".
Vybavila se mu vzpomínka na jejich tajnou skrýš v lese, kde schovávali cigarety a časopisy. Na první láhev vína, kterou ukradli Petrově matce z almary ve sklepě chalupy. Na nekonečné diskuze o holkách, o budoucnosti, o všem možném. Jirka studoval na zemědělské střední škole, Petr chtěl studovat medicínu. Všichni snili o cestování za železnou oponu, ale tato možnost jim byla ještě dlouhých deset let uzavřena.
Rodiče o jejich plánech a snech většinou nic nevěděli. Nezajímali se. Otec považoval za důležité jen známky a poslušnost, matka žila ve svém tichém světě domácích povinností a přesčasů v továrně. Jen Petrova matka, překladatelka, byla ochotná debatovat s kluky o věcech které je zajímali, o životě, o politice…
Pavel si vybavil ten pocit samoty u večeře, kdy jediným zvukem bylo cinkání příborů o talíře, mísícím se se zvukem televizoru. Záviděl Petrovi jeho matku, intelektuálku s velkými brýlemi a nezbytnou cigaretou mezi zažloutlými prsty. Zatímco u nich doma vládlo ticho přerušované jen občasným zakašláním nebo žádostí o podání soli, u Petra se vedly živé debaty o knihách, filmech a podivném světě, který je obklopoval. Jeho matka, i přes občasné záchvaty melancholie, dokázala vytvořit domov plný zajímavých myšlenek a inspirace. Když někdy Pavel zůstal u nich na večeři, cítil se jako v jiném světě. Ve světě, kde slova měla svou váhu a názory a myšlenky mladých lidí nebyly šmahem zapuzeny, jako bzukot otravného hmyzu.
Pavel vystoupil z vlaku na hlavním nádraží v Plzni. Hned ho udeřil do nosu charakteristický pach - směs výfukových splodin, moči a vůně grilovaných klobáz ze stánku s občerstvením. U sloupu pod přístřeškem stál Petr, na sobě měl vybledlé džíny a růžové tričko s vyobrazeným medvídkem. Vypadal nečekaně uvolněně, jako by sem patřil odjakživa.
"Čau." Mavl na něj Petr a vydal se loudavým krokem k němu.
"Ahoj, co je to za model? Ukázal Pavel na Petrovo tričko. "Komu si to proboha ukradl?"
"Co to kecáš, to je Míša. Retro styl, to se teď nosí," zasmál se Petr a plácl ho po rameni. "Pojď, jdeme na tramvaj, už to máš jenom kousek."
Vyšli z nádražní haly na ulici. Pavel se rozhlížel kolem sebe. Cizí město, ve kterém nikdy nebyl. Ruch v ulicích, auta se míhala okolo tramvajového ostrůvku, a poprvé v životě zahlédl trolejbus.
"Jedeme na Slovany," řekl Petr a postrčil ho do otevřených dveří tramvaje. "Doufám že máš lístek." zašklebil se na něj.
"Ty vole to si nemoh říct…" Pavel se zarazil, když viděl, jak Petr ze zadní kapsi vylovil dva lístky a zamával mu s nimi před nosem. Zasunul je do děrovacího strojku, umístěného na tyči a označil je.
"Čoveče ty bys tady byl beze mě uplně stracenej." Přešli na konec vozu a opřeli se o podelnou tyč. Tramvaj sebou házela ze strany na stranu, každou chvíli zastavovala postupně se vyprazdňovala, jak se blížili na konečnou.
"Už seš tu asi docela zabydlenej co?" Nadhodil Pavel mávl rukou směrem k městu.
"Prostě jsem se rozhodl, že tohle bude můj domov," pokrčil Petr rameny. "Víš, jak to je - buď se někde cítíš jako cizinec, nebo si řekneš, že patříš tam, kde zrovna jsi."
"Tady vystupujem," oznámil Petr a Pavel ho následoval. Vystoupili na kraji parku. Tramvaj tady končila a obloukem se vracela zpátky do města. Pavel se zvědavě rozhlížel po okolí a snažil se uhádnout, kde je asi jejich cíl. Petr jej vedl do parku, směrem nahoru, cestou vysypanou štěrkem a pak zase dolů, po nezpevněné vozovce mezi rodinnými domky.
Dorazili dolů na konec nezpevněné cesty, která se zde napojovala na novou asfaltovou cestu. Petr ukázal na řadové domy před nimi. "To jsou tady ty dva domy. Je čas tě seznámit s Klementovými."
Pavel přikývl. Čas. To bylo to jediné, co teď měl - čas mezi dvěma světy, mezi vojnou a civilem, mezi minulostí a budoucností, která byla stejně nejasná jako siluety domů v podvečerním šeru.
V bytě bylo dusno, přestože okna na balkon byla dokořán. Pavel seděl v křesle a zvědavě pozoroval Lucii, která si nervózně pohrávala se skleničkou vína. Byla jiná než ostatní dívky, které kdy poznal - tišší, křehčí, jako by byla ponořená do svých vlastních myšlenek. Na sobě měla ještě slavnostní šaty z promoce, ale působila v nich trochu nesvá.
"Takže vy jedete na Portu?" zeptal se Luciin otec a dolil všem víno.
"Ano, poprvé na Portě, poprvé v Plzni. Objevil jsem krásu folkové hudby," přikývl Pavel. Všiml si, jak Lucie na okamžik zvedla oči od skleničky.
"To je ten festival na Lochotíně, ne?" poznamenala matka a upravila mísu s chlebíčky na stole. "Veronika nám o tom vyprávěla."
"Jo, to jsou ty drnkálisti s kytarama." Zasmál se otec s lehkým despektem.
Hovor se vlekl ve zdvořilých frázích. Pavel zachytil Petrův pohled - oba věděli, jak těžké je překlenout propast mezi různými světy. Tady v měšťanském bytě s krajkovými záclonami byly jejich písničky z ohňů a hospod něčím vzdáleným, možná trochu podezřelým.
Lucie najednou vstala. V očích se jí leskly slzy, které se snažila zadržet. "Já už půjdu," řekla tiše a rychle odešla z místnosti.
Pavel ji sledoval a něco se v něm sevřelo. V té dívce bylo něco zraněného a zároveň silného, něco, co ho přitahovalo jako magnet. Když se pak rodiče zdvořile rozloučili a odešli do svého bytu v přízemí, Pavel ještě dlouho myslel na ten její pohled plný potlačovaných emocí.
"Tak co?" zeptal se Petr, když zůstali s Veronikou sami. "Oficiality máme za sebou a večer už vyrazíme na výstaviště."
Všichni se probírali programem, který byl doslova nabitý folkovou tuzemskou špičkou. AG Flek, Lokálka, Poutníci, Máci, Hop trop, Nerez se Zuzkou Navarovou, Heuréka, Janoušek s Vondrákem, Ivo Jahelka a skupina o které se hodně mluvilo, ČP 8.
Pavel se otočil na Veroniku. "Hele, je s Lucii všechno v pořádku? Nestalo se něco?" Vyptával se opatrně.
"To ten rozvod, pořád se přes to nemůže přenést. Myslím že to bere jako nějaký druh selhání. Přitom takový blbec." Veronika se opřela v sedačce a srkla si bílého vína. Tchýně ji učila jak správně vyleštit kohoutky v koupelně, pastovat podlahu, žehlit Milánkovi košile." Veronika mávla rukou. "Jedináček."
Slunce už pomalu klesalo k obzoru, když Pavel s Petrem a Veronikou dorazili na plzeňské výstaviště. Vzduch byl prosycený vůní trávy, piva a grilovaným masem, opékaným nad dřevěným uhlím. Všude okolo se rozléhaly zvuky kytar a zpěv.
Pavel se rozhlížel kolem sebe, fascinovaný tou zvláštní směsicí lidí. Dlouhovlasí kluci v maskáčích posedávali v hloučcích na dekách, někteří si ladili kytary, jiní si jen tak povídali. Mezi nimi procházely dívky v dlouhých sukních, s korálky kolem krku. Bylo to jako by se ocitl v jiném světě - světě mimo šedivou realitu normalizace.
"Koukej, támhle je Nedvěd," šťouchl do něj Petr a ukázal na skupinku lidí pod velkým dubem. Několik lidí okolo nich už vytahovalo magnetofony - tyhle písničky se v rádiu nehrály, jediná šance byla nahrát si je živě.
Z pódia se ozvaly první tóny. Dav ztichl a poslouchal. Když zpěvák zpíval o "kleci ze zlata", publikum reagovalo okamžitě - všichni věděli, o čem je řeč. Byla v tom zvláštní sounáležitost, pocit, že všichni rozumí tomu, co zůstalo nevyřčené.
"To je paráda," vydechla Veronika vedle něj.
Pavel přikývl, neschopen slova. Cítil, že je součástí něčeho většího - nějakého tichého proudu, odporu proti oficialitě, proti prázdnotě tehdejší doby. Tihle lidé možná vypadali divně v očích většinové společnosti, ale on cítil, že právě tady, mezi nimi, je jeho místo.
Když se setmělo, rozsvítili se po výstavišti ohně. V jejich světle se míhaly stíny lidí s kytarami, smích a zpěv se mísil s vůní kouře. Pavel seděl v trávě, pozoroval ty tváře ozářené plameny a věděl, že tohle je jeho svět. Svět lidí, kteří touží po svobodě a lepším světě, než jaký jim nabízela normalizační šeď. Jiskry z ohňů stoupaly k černému nebi jako světlušky a někdo v dálce začal hrát na harmoniku. Melodie se nesla večerním vzduchem spolu s tichým broukáním těch, kteří znali slova. Pavel procházel večerním výstavištěm, chvíli poslouchal jamování v dřevěném lokále za řekou, pak zase dívku hrající na flétnu za doprovodu dlouhovlasého blonďatého kytaristy přímo na trávníku u cesty. Všichni si chtěli vychutnat tu atmosféru, prodlužovali si co nejdéle tu chvíli, než se rozejdou do svých stanů nebo se jen natáhnou pod letním nebem. Věděl už od Petra, že tu tahle atmosféra vydrží až do brzkého rána. Oni se však už nasytili a vydali se noční tramvají domů. Vzduch byl prosycený vůní letního večera a všudypřítomného cigaretového kouře. Někde v dálce se ozýval smích a cinkání pulitrů. Kolem procházely skupinky mladých lidí s batohy na zádech, někteří si pobrukovali melodie, které ještě doznívaly v jejich hlavách. Když se Pavel u východu z výstaviště ohlédl zpátky, pocítil hlubokou sounáležitost s těmito lidmi, kteří stejně jako on hledali v hudbě a poezii únik z každodenní reality.
Když dorazili do domu Veroniky, rozložili mu dole v obyvacím pokoji kanape a sami šli spát nahoru do patra do ložnice. Pavel nemohl dlouho usnout, myšlenky mu běhali hlavou a vytvářeli kaleidoskop obrazů uplynulých hodin, krátkých myšlenek a úvah. Chtěl poznat trochu víc Lucii a doufal, že se s ní někde na festivalu co nejdřív potká.
Druhý den se skutečně večer potkali, zahlédl ji v Lochotínském amfiteátru, seděla s nějakým klukem na lavičce za nimi. Na sobě měla modro bílé pruhované tričko, krátké vlasy s melírem a Pavel zadoufal, že to je jen nějaký přítel nebo známý.
Večer se všichni zastavili u Lucie ve vedlejším domě a s lahví vína si povídali o festivalu a o společných známích, co dělají a co dělat chtějí. Pavel popisoval své pocity které měl z Porty a Lucie jej přitom s úsměvem pozorovala.
Okny dovnitř proudil večerní vzduch a z kazeťáku tiše hráli Nezmaři, které se jim dnes podařilo na kazeťák nahrát. Pavel v sobě cítil tu energii z festivalu, tu potřebu někomu vysvětlit, co tu vlastně prožívá.
"To není jen o té muzice," snažil se najít správná slova a díval se přitom na Lucii, která seděla tiše v křesle. "Je to... je to jako když najdeš ostrůvek svobody. Místo, kde můžeš být sám sebou."
"Jenže je to pořád jenom ostrůvek," poznamenal Petr a típl cigaretu.
"No právě!" Pavel se předklonil. "Ale i tak je to důležité. Vidět, že existují i jiní lidé, kterým nestačí chodit do práce, koukat na televizní seriály a předstírat, že je všechno v pořádku."
Lucie zvedla oči od svého čaje. "A není to trochu... únik? Před skutečností?"
Pavel se na ni podíval. V jejím hlase nebyla kritika, spíš upřímná zvědavost. "Možná, záleží jak se na to díváš. Skutečnost o které mluvíš, tvoříme my všichni, lidé kteří žijí v této zemi. Skutečnost tvoří naše sny, naše touhy a jejich uskutečňování." Na chvíli se odmlčel. "Možná to jsou jen ostrůvky, ale jejich velikost a sílu určujeme my všichni co tu žijeme. Když jsem tam byl, cítil jsem se ne jako na ostrůvku, ale na malém kontinentu. Víš, když posloucháš ty písničky... není to jen hudba. Je to zpráva - nejsi v tom sám. Jsou tu i jiní, kteří cítí to co ty."
"A cítíš ?" zeptala se Lucie tiše.
Pavel se nadechl. Jak vysvětlit ten pocit nespokojenosti, tu touhu po něčem opravdovějším? "Že nechci žít v kleci. I když je vysltlaná měkkou slámou a nic moc se po nás nechce. Nechci aby někdo určoval co si mám myslet, jaké hodnoty uznávat. Zní to možná naivně, ale to je základní lidská potřeba a jsou země, kde to je normální. Existuje i jiný způsob, jak žít. Ne takhle - v předstírání, ve lži."
Veronika vstala a přinesla láhev vína. Venku už se stmívalo a v pokoji se šeřilo. Pavel pozoroval Lucii ve stínech soumraku - zdálo se mu, že v její tváři zahlédl něco jako porozumění.
"A co s tím chceš dělat?" Ozval se Petr zamyšleně.
"Netuším, možná jen snažit se ty ostrůvky propojovat, zvětšovat. Možná je tu hodně lidí, který touží po tom samém, jen o sobě nevědí."
"Znáš se s někým takovým?" zeptala se Lucie a vzala si skleničku od Veroniky.
"Asi ne, ale možná jsem jen pořádně nenaslouchal. Lidé jsou obezřetní a ve mě to taky všechno zraje až poslední roky. Na vojně jsme se učili jak bojovat proti demonstrantům. Vždyť já do té doby ani netušil, že by u nás mohl někdo demonstrovat." přiznal Pavel.
"Nějakej obrázek si uděláš přes Svobodnou Evropu." Podotkl Petr.
"To je ale rušený ne?"
"No, při troše štěstí a dobrého rádia se občas zadaří." Usmál se Petr spiklenecky a pozvedl sklenku. "Na náš rozkvétající ostrov svobody a naděje."
Mlčky se napili. V tom tichu bylo něco intimního - sdílené vědomí, že některé věci nelze přesně pojmenovat, ale přesto o nich všichni vědí.
Veronika s Petrem se zvedli že půjdou. "Lucie ti pak odemkne," řekl ve dveřích Petr a přelezl nízký kovový plot mezi vchody obou domů. Veronika šla raději po schodech.
"A co vlastně děláš?" zeptala se Lucie, když spolu osaměli. V bytě bylo příjemné přítmí, jen stolní lampa vrhala měkké světlo.
Pavel se usmál. "Nebudeš tomu věřit, ale jsem velmi specializovaný lékař. Víš, továrna, to je v podstatě takové malé město. Žijí v něm různí obyvatelé - soustruhy, frézky, vrtačky, brusky, prostě všechny národnosti které si představíš, obého pohlaví... Každý má svůj daný úkol, svoji roli v tom velkém plánu našeho dlouhodobého akčního programu národního hospodářství, nejprve dohnat a hned na to předehnat."
Lucie se naklonila blíž, zaujatá jeho vyprávěním. Pavel cítil lehkou vůni jejího parfému.
"Jenže občas někdo z nich onemocní, z části je to stářím, někteří pamatují ještě první republiku, z části je to díky vadnému lidskému faktoru, v našem žargonu označovaném zkratkou P-r-a-s-e!" pokračoval. "A to je můj čas. Vezmu svůj diagnostický kufřík plný nástrojů a spěchám na místo. Jsem něco jako záchranář - první pomoc pro nemocné soudruhy stroje."
"A jak je léčíš?" V Luciině hlase byl náznak úsměvu.
"Různě. Někdy stačí lehká resuscitace šroubovákem," předvedl rukama pohyb, jako by skutečně něco opravoval. "Jindy je potřeba nasadit těžší kalibr - kleště, Gola klíče. A v těch nejhorších případech..." dramaticky se odmlčel, "přichází na řadu kladivo."
Lucie se rozesmála. "Kladivo? To zní drasticky."
"To je poslední instance," přikývl vážně Pavel. "Když už nic jiného nepomáhá. Ale někdy jsou případy tak vážné, že je musíme převézt na lůžkové oddělení - do dílny. Tam už pracují jiní specialisté, takoví chirurgové strojů. Ti do terénu nechodí a mi je máme za hňupy."
"Takže jsi vlastně obyčejný údržbář?" zeptala se Lucie, ale v jejích očích bylo něco víc než jen pobavení - jako by pochopila tu hru, to přetváření všednosti v něco zajímavějšího.
"Obyčejný?" Pavel předstíral dotčení. "Jsem zachránce socialistické průmyslové civilizace! Bez nás by se všechno zastavilo, výroba by zkolabovala..." Pak se zasmál. "Ale jo, jsem jen údržbář. Ale snažím se v tom vidět něco víc než jen práci. Ve skutečnosti chci být spisovatelem. Chtěl bych vytvářet příběhy, tvořit události, vlastní světy, které by ožívali v mé představivosti."
"A napsal jsi už něco?"
"Jenom povídky, jednu novelu, ale zpětně je to všechno tak nezralé, neobratné, nedoknalé. Mám chuť se na to vykašlat, ale to puzení nepřestává. Když mi doma bylo nejhůř, otec mně třeba rozzuřil do běla, sedl jsem k psacímu stroji a vypsal jsem se z toho. Bolest s údery stroje pomalu odcházela." Vyprávěl o své nejlepší povídce, kterou napsal ve dvanácti nebo třinácti letech a dal ji přečíst svému otci. Otec papír přelétl pohledem a vrátil mu ho se slovy: "Máš tam hrubky."
Bavili se spolu dlouho do noci. O jejich dětství, o rodičích a bolesti které si každý z dětství přenáší do dospělosti. Lucie vzpomínala na výprask který kdysi dostala od otce když se zdržela v pionýrském oddílu, na tu nespravedlnost kterou cítila. Také o napětí mezi jejími rodiči, kteří vedli své tiché války, kdy spolu několik dnů nepromluvili, zatíženi nějakou domnělou křivdou toho druhého. Okolo třetí ráno se převalil Pavel přes zábradlí vedle do domu a hned na kanapi usnul.
Ráno se tu objevila svěží Lucie a přinesla mu usmažená vajíčka.
Pavel seděl vedle Lucie v obrovském amfiteátru, který se svažoval dolů jako antické divadlo. Vzduch byl nabitý energií dvaceti tisíc lidí, kteří sem přijeli ze všech koutů republiky. Cítil to zvláštní propojení, tu sílu kolektivní duše, která v běžném životě neexistovala.
Na pódiu se střídali interpreti a Mirek Kovařík mezi nimi recitoval verše s takovou intenzitou, že i poslední řady ztichly a poslouchaly. Bylo v tom něco posvátného - jako by se skutečně konala nějaká bohoslužba, ale bez kostelní strnulosti, bez prázdných rituálů. Tohle bylo opravdové.
Když se Lucie vedle něj mírně zachvěla v chladnoucím večeru, jejich ramena se letmo dotkla. Pavel potlačil nutkání obejmout ji, přitáhnout ji blíž k sobě. Bál se narušit tu křehkou důvěru, která mezi nimi vznikla od jejich nočního rozhovoru. A přesto... přesto toužil po něčem víc.
Pozoroval její profil ve světle zapadajícího slunce. Seděla trochu předkloněná, plně ponořená do hudby, občas si pobrukovala melodii, kterou znala. Vypadala uvolněně, svobodně - jiná než ta tichá, uzavřená dívka, kterou potkal poprvé.
Z pódia zněla píseň o touze po svobodě a dav ji zpíval společně s interpretem. Pavel cítil, jak se mu svírá hrdlo. Tenhle ostrov svobody se na pár dní stal kontinentem, místem kde nikdo nebyl sám. A on tu seděl vedle dívky, po které toužil, neschopen překonat těch pár centimetrů mezi nimi, neschopen risknout ztrátu toho, co už mezi nimi bylo.
Když se jejich pohledy na moment setkaly, zdálo se mu, že v jejích očích zahlédl něco - možná stejnou touhu, možná jen odraz zapadajícího slunce. Pak se znovu zadívala na pódium a moment byl pryč.
Potom ale na podium přišla skupina ČP 8 a zahrála Motýlka.
Bílý motýl sek' sebou o asfalt
A hvězdy se pohnuly
A hvězdy se pohnuly
Bliká a svítí
Nad cestou červená
Byl první, co z nebe spad‘
Byl první, co z nebe spad‘
Malý a křehký
ten motýl byl sebevrah
Jen děti se nesmály
Jen děti se nesmály
Pavla ta píseň zasáhla kdesi hluboko v srdci. Ten naléhavý hlas, ta slova, jejichž význam se tvořil kdesi uvnitř v duši a tam se ho dotýkal. Cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz a prsty se mu mimovolně sevřely v pěst. Každý tón, každá slabika v něm rezonovala jako ozvěna dávno zapomenutých pocitů.
Lucie mu dala hlavu na rameno a on ji konečně objal. Jeho paže kolem ní byla pevná a jistá, jako by tam vždycky patřila. Cítil teplo jejího těla skrz tenkou látku trička a vdechoval jemnou vůni jejích vlasů.
Když šli večer přes park domů, vzal ji za ruku a v tu chvíli přišlo poznání: "To bude moje žena." Nebyla to úvaha nebo myšlenka, byl to naprosto jasný, jednoznačný pocit. Její dlaň v jeho dlani byla teplá a měkká, dokonale zapadala do té jeho, jako by byly stvořeny jedna pro druhou. Světlo pouličních lamp vrhalo na cestu před nimi dlouhé stíny a vzduch voněl po čerstvě posekané trávě. V tom okamžiku věděl s absolutní jistotou, že tohle je osud, že jejich společná cesta parkem je jen začátkem mnohem delší cesty životem.
U Lucie ještě popíjeli, sdělovali si zážitky z koncertu a když konečně osaměli, byl už Pavel dost opilý. Snad si chtěl dodat kuráž, nebo nějak neodhadl jak na něj bude alkohol působit. Jejich milování bylo jako falešná píseň, disharmonické a nepovedené. Ráno se za svoje selhání styděl a večer se snažil dojem napravit.
Druhý den ho čekala cesta do Prahy, v jednu mu začínala odpolední směna. Seděl na židli u stolu v dílně a na vařiči si přihříval oběd, který mu kolegové vyzvedli v poledne v jídelně. Hliníková nádoba s gulášem vydávala bublavý zvuk a místností se šířila vůně kmínu a papriky. Přesto kdesi uvnitř sebe stále cítil vůni Lucie a uvnitř se mu rozléval pocit naplnění, jakoby se mu povedlo zdolat Kilimanžáro. Jeho cesta za láskou byla u konce. Vůbec nepochyboval, že Lucie bude jeho žena, že spolu budou mít rodinu, děti, společný domov s malou zahrádkou. V duchu už viděl jejich společné večery, nedělní obědy a letní dovolené s dětmi. Celý svět mu najednou připadal jasnější barevnější a plný příslibů.
Jakmile přišel patek, sbalil opět spacák a vyrazil do Plzně. Bral za samozřejmé, že jeho vyvolená vydí jejich vztah stejně jasně a neodvratně, jako on sám.
Pavel vyběhl z práce hned po směně, jen se vysprchoval a s batohem na zádech spěchal na tramvaj. Spacák si hodil přes rameno a nedočkavě vyhlížel osmičku, která měla zastávku přímo před závodem. Na Hlavním nádraží proběhl podchodem, bral schody po dvou. Před tabulí s odjezdy se zastavil a rychle očima přelétl řádky čísel. Za pět minut mu jel rychlík do Plzně to stihne.
Na nástupišti se protlačil davem výletníků s batohy a studentů mířících na víkend domů. Našel si místo u okna ve starém kuřáckém vagónu, kde se ještě dalo otevřít okno. Když se dal vlak do pohybu, vytáhl z kapsy zmačkanou krabičku cigaret, zapálil si a vyfoukl kouř do ubíhající krajiny.
V hlavě si přehrával jejich poslední setkání. Cítil její vůni, teplo její kůže, měkkost jejích rtů. Představoval si, jak ji překvapí. Půjde rovnou za ní domů, zazvoní a ona mu otevře. Takový byl plán a Pavel nečekal, že by se něco mohlo pokazit.
Vlak rachotil přes výhybky. Pavel vytáhl z kapsy bundy pomačkaný papír - program kina Elektra. Možná by mohli zajít na nějaký film. Nebo se jen tak projít po nábřeží, zajít na večeři. Hlavně být s ní, držet ji za ruku, líbat ji.
Cítil, jak mu buší srdce při představě jejich setkání. Připadal si jako puberťák před prvním rande, přitom už mu v dubnu bylo 21 let. Ale s Lucií bylo všechno jiné, čisté, opravdové. Žádné předstírání, žádné hry. Prostě věděl, že je ta pravá.
Za oknem se míhaly telegrafní sloupy a Pavel počítal minuty do příjezdu. Ještě čtyřicet pět minut. Pak dvacet minut tramvají na Slovany. A potom už ji uvidí.
Pavel vystoupil z tramvaje a spěchal ulicí k jejímu domu, srdce mu bušilo vzrušením. Po nekonečném týdnu v práci mu připadalo neuvěřitelné, že ji za chvíli uvidí. V hlavě si přehrával jejich poslední setkání, její úsměvy, její vůni. Na zádech cítil propocený batoh a do ramene se mu zařezával popruh spacáku.
Zastavil se před domem a zhluboka se nadechl. Pak stiskl tlačítko zvonku u branky a čekal. Ticho. Zmáčkl ho znovu, déle. Nic. Není rozbitý?
Otevřel branku a vyšel po schodech k domovním dveřím.
"Lucie?" zavolal a zaklepal na dveře. V domě bylo absolutní ticho, jen někde naproti v ulici štěkal pes.
Bezradně přešlápl z nohy na nohu. Možná je někde u vody? Možná to nebyl dobrý nápad ji takhle přepadnout, ale věřil tomu, že i ona počítá s tím, že se uvidí hned jak to bude možné.
Náhle se otevřely dveře dole u garáže, kde měli byt její rodiče. Pavel se naklonil přes zábradlí. Ve dveřích stála Lucie, na sobě letní šaty, přes rameno kabelku. Když ho uviděla, překvapeně se zarazila.
"Ahoj," řekl Pavel a snažil se, aby jeho hlas zněl vesele. "Už jsem tady."
Lucie tam jen stála a dívala se na něj. V její tváři bylo něco, co nedokázal přečíst - překvapení? Rozpaky?
"Pavle..." začala nejistě. "Já... já jsem tě nečekala."
"Jejda, už asi něco máš?" Hlesl Pavel nejistě
"No, mám nějaké… schůzku." řekla tiše.
Pavel polkl. Cítil se jako opařený a jen pomalu si ujasňoval, že pro ni možná situace nebyla tak jasná a přehledná.
"Promiň, myslel jsem že tě překvapím, celý týden na tebe mysím, chtěl jsem tě vidět." Stál na schodech a nevěděl, co říct nebo udělat.
Lucie si nervózně pohrávala s popruhem kabelky. "Já... teď něco mám."
"Aha," řekl Pavel. To slovo viselo mezi nimi jako těžký kámen. "Tak já... můžu počkat. Než se vrátíš."
Lucie uhnula pohledem. A podívala se na hodinky. Chvilku jakoby váhala, ale pak se usmála. "Tak pojď půjdeme se projít do parku." Ukázala na park, který se rozkládal hned za posledním domem v ulici. "Věci si nech uvnitř, zarazila ho když chtěl sestoupit po schodech k ní dolů. Vyšla za ním nahoru, odemkla dveře a batoh a spacák hodili do předsíně.
V parku svítilo slunce přes listy stromů a oni si sedli na vyhřátý palouček, odkud byla vidět pole, rozkládající se za hranicemi města.
Pavel seděl v trávě vedle Lucie a sbíral odvahu. Slunce mu pražilo do zad a on cítil, jak se mu pod tričkem objevují první kapky potu. Nebylo to jen horkem.
"Víš, celý týden jsem nemohl myslet na nic jiného," začal tiše. "Nikdy jsem nic takového nepoznal, takovou tu jistotu, že jsem našel něco krásného, co bych nerad zase ztratil."
Lucie trhala stébla trávy a skládala je do malé hromádky. Její prsty se pohybovaly rychle, nervózně.
"Ten večer... bylo to jako zjevení. Jako by najednou všechno dávalo smysl." Pavel se díval před sebe na vzdálená pole. "Když jsme si vyprávěli o svém dětství, měl jsem pocit, že ti můžu říct všechno, i ty nejhorší vzpomínky a že mezi námi je nějaké neviditelné pouto, kterého se teď zuby nehty držím." Pavel se odmlčel a lehce hřbetem ruky hladil její šíji, s pohledem upřeným do dálky.
Lucie přestala trhat trávu. Její ruce znehybněly v klíně.
"Nemohl jsem se dočkat, až tě zase uvidím." Pavel se k ní otočil. "Myslel jsem, že to cítíš stejně. Vůbec mne nenapadlo, že by to byl pro tebe jen flirt, nebo chvilkouvá známost."
"To neříkám, seš fajn, ale… Táta by asi vyšiloval, kdyby zjistil že mám v bytě nějakého chlapa." Pavel cítil, jak mu buší srdce, jak se mu potí dlaně.
"Můžu přespat u Petra a Veroniky." Nadhodil.
"Tak dobře. Nějak to uděláme." Pavel cítil úlevu, měl pocit že se situace obrací k dobrému.
Později se Pavel dozvěděl, že Lucie tenkrát měla namířeno na rande s nějakým mládencem. Stačilo aby přišel o pár minut později a všechno mohlo být jinak. Pavel si byl jistý, že potřebuje pouze čas. Čas na to, aby ho Lucie poznala, aby rozpoznala jeho vnitřní hloubku, o které byl přesvědčený a nikdy o ní nepochyboval. Znal svoje limity, v čem selhává, co mu nejde, ale měl jakousi vnitřní jistotu, že kdesi uvnitř je cosi cenného, co ta správná žena rozpozná a bude mít za důležité. Pokud by to Lucie v něm nenašla, věděl by, že prostě není ta pravá, není to jeho protikus, jeho životní partner. Pak by musel hledat dál.
K jejich setkání došlo začátkem července. V září téhož roku byla svatba, protože Michal se v tom horkém létě zrodil z jejich spojení. Vybral si je jako průvodce po této zemi a když se tak stalo, bral to Pavel jako samozřejmou věc, něco co k životu patří, mít ženu a pak s ní mít dítě, založit rodinu a pokračovat v životě tak jako všichni ostatní.
Rodiče Lucie asi z Pavla nadšení nebyli, ale věřili, že jsou věci, které si jejich dospělé dcery musí vyřešit sami. Dál bydleli v bytě pod domy Veroniky a Lucie a blízkost babičky se ukázala jako jedna z mála výhod, které tak blízká přítomnost rodičů poskytovala.
Petr musel nastoupit na vojnu. Jako absolventa ho sice čekal jen rok služby, ale i to byla dlouhá doba a pro Pavla to znamenalo, že tu bude opět bez přátel. Naštěstí je navštěvovala alespoň Veronika a byla to ona se kterou zapíjel narození svého syna, zatímco Lucie byla v nedaleké porodnici. Přijeli se za ní podívat hned druhý den po porodu a podařilo se jim s ní promluvit alespoň přes okno v prvním patře, kde měla svůj pokoj. Byla unavená, ale šťastná. Ukázala jim Michaela, zabaleného v modré dečce, a Pavel se tak stal definitivně otcem, kterého čekala starost o novou rodinu. Stál tam pod oknem, díval se na svého syna a uvědomoval si, jak moc se mu v tu chvíli změnil život.
Pavel pracoval jako zámečník v Plzeňských stavebních závodech a Lucie byla na mateřské dovolené. Vzali si tehdy půjčku na škodovku 120 za 70000, za kterou jim ručila teta Lucie. Pavel tehdy nosil domů zhruba 2800 Kč a zdálo se jim, že je to málo a snažili se tedy s Lucii vymyslet, jak příjem zvýšit.
Pavel seděl u kuchyňského stolu a kontroloval výplatní pásku. Přesčasy, soboty, nedělní směny - všechno sečtené dávalo 2800 korun. Složil papír a strčil ho do kapsy kalhot.
"To nemůže stačit," zavrtěla hlavou Lucie a položila před něj hrnek s kávou. "Michal potřebuje nové botičky a já nemůžu chodit pořád v tom samém."
"A co můžu dělat? Víc přesčasů už vzít nemůžu."
Lucie se opřela o linku a zamyšleně pozorovala spícího Michala v postýlce. "Víš, kdo bere slušný peníze? Taxikáři."
Pavel zvedl obočí. "Taxikáři?"
"Jasně. Třeba Klauda z toho paneláku na křižovatce. Ten Ford Orion co tam stojí je jeho."
"To je pravda," připustil Pavel. "Ale jak se k tomu dostat?"
"Znám jednoho chlapa co jezdí u Taxislužby," řekla Lucie. "Můžeme se ho zeptat, jestli by nebylo nějaké místo volné."
Pavel usrkl kávy a představil si sám sebe za volantem taxíku. Žádná těžká fyzická práce, žádné špinavé montérky. Jen jezdit po městě a vozit lidi.
"Myslíš, že by mě vzali?"
"Proč ne? Máš řidičák, naučíš se nazpaměť mapu města a nic víc nepotřebuješ. Zkusím se domluvit, jestli by s náma nedal řeč."
Pavel přikývl. Možná by to mohlo vyjít. Přece nemůžou celý život žít od výplaty k výplatě.
Černá Volha zastavila před domem jednoho listopadového večera. Muž v ošoupané kožené bundě vystoupil z auta a protáhl si záda. Kývl na pozdrav Lucii, která už čekala ve dveřích.
"Tak copak potřebujete vědět?" zeptal se a zapálil si cigaretu.
"Chtěli jsme se zeptat na možnost práce u taxíků," začala Lucie. "Potřebujeme víc peněz a slyšela jsem, že se tam dá slušně vydělat."
Taxikář si dlouze potáhl z cigarety. "To jste slyšeli, jo? A víte, co to obnáší? Noční směny, opilci, který vám pozvracejí auto, rvačky před hospodama." Vyfoukl kouř. "A to nemluvím o tom, že vás kdejakej obejda může obrat o celodenní tržbu. Lidi sou svině."
Pavel s Lucií na sebe pohlédli.
"A hlavně - teď stejně žádný místa nejsou," pokračoval taxikář. "Ale víte co? Slyšel jsem, že Dopravní podnik nabírá. Řidiče trolejbusů. Platěj dobře, respektive dá se tam přesčasema vyjezdit docela dost peněz."
"A berou i bez praxe?" zeptal se Pavel.
"Nevím, myslím že tě nechaj udělat řidičák na trolejbus u nich, jestli tedy nemáš déčko. Hlavně musíš mít čistej trestní rejstřík a řidičák aspoň na auto a nějakou praxi. Zajdi se zeptat na personální, sídlej na Denisově nábřeží tuším." Řekl taxikář a cvrnknul vajgla přes ulici na chodník.
"Jo, taxikařina to není žádnej med." Taxikář se rozloučil, nastartoval motor a vyrazil zpátky do večerní Plzně, kde už se rozsvěcely první pouliční lampy.
"To nezní špatně," nadhodila Lucie cestou zpátky do domu a pevněji si přitáhla bundu k tělu. "Aspoň by to bylo něco jistýho."
"Zkusím to," řekl rozhodně Pavel a v hlavě si zkusil představit jaké by to bylo mít v rukou osudy desítek cestujících. Uvědomoval si, že oni ho vlastně ani vnímat nebudou, ale on za ně přesto bude mít zodpovědnost a jejich životy boudou závíslé na jeho rozhodnutí. "Hned zítra tam zajdu."
Učebna výcvikového střediska Dopravních podniků města Plzně byla malá místnost s oprýskanými zelenými stěnami, na kterých visely plakáty s konflitními situacemi na křižovatkách. Pavel seděl nad testy a snažil se zapamatovat si všechny ty detaily o přednosti v jízdě, brzdných drahách a technických parametrech. Hlava mu šla kolem z množství informací.
"Tak co, mladej, jak ti to jde?" pan Sváček, jejich instruktor, nahlédl přes jeho rameno. Byl to starší pán s prošedivělými vlasy a věčně zamaštěným modrým pracovním pláštěm.
"Ty křižovatky mi dávají zabrat," přiznal Pavel.
"To chce čas," usmál se Sváček. "Ale teď pojď, čeká nás Vétrójka."
Vyšli na dvůr, kde stála stará vojenská V3S. Pavel si ji prohlížel s respektem - oprýskaná zelená barva, vysoká kabina, masivní kola. Tohle bylo něco jiného než jeho malá škodovka.
"Tak nasedej," pobídl ho Sváček. "A pamatuj - spojka, neutrál, meziplyn, rychlost."
Pavel se vyškrábal do kabiny, která byla oproti jeho škodovce jako rozhledna. Sedadlo bylo tvrdé a nepohodlné, volant obrovský jako u autobusu. Před ním se tyčila dlouhá řadicí páka, která vypadala spíš jako páka od železničních výhybek.
"První na sebe," instruoval Sváček a postavil se vedle dveří kabiny. "Pomalu pouštěj spojku a přidávej plyn. Hlavně to nedělej zbrkle."
Pavel se snažil koordinovat všechny pohyby, pot mu vystoupil na čele. Spojka, plyn, řazení... všechno mu to připadalo mnohem složitější než v osobním autě. Motor zaprotestoval, auto prudce škublo dopředu a okamžitě zhaslo.
"Zkus to znova," ozval se klidným hlasem Sváček, který už podobných začátečnických pokusů zažil stovky. "Každý někdy začínal."
Pavel seděl za volantem V3S a projížděl ulicemi Plzně. Ruce se mu potily na velikém volantu, když se blížil ke křižovatce u Škodovky. Musel přeřadit na nižší rychlost.
"Spojka, neutrál, meziplyn," opakoval si v duchu mantru, kterou mu Sváček vtloukal do hlavy.
Motor zavrčel, když Pavel stiskl plyn před zařazením nižšího stupně. Tentokrát se mu to povedlo bez škubnutí.
"No vidíš, už ti to jde," pokýval hlavou Sváček a zapsal si něco do bloku. "Teď doleva k nádraží."
Pavel stočil těžký vůz do odbočky. Projíždějící tramvaj zazvonila a Pavel instinktivně cuknul volantem.
"Klid, máš dost místa," uklidňoval ho Sváček. "S trolejbusem to bude jednodušší, tam nemusíš řadit."
Po týdnu cvičných jízd už Pavel zvládal řazení automaticky. Prsty pravé ruky našly správnou polohu řadicí páky, levá noha citlivě pracovala se spojkou. Meziplyn se stal druhou přirozeností.
"Myslím, že jsi připravený na trolejbus," oznámil mu jednoho rána Sváček, když Pavel bez zaváhání zaparkoval V3S ve dvoře depa. "Zítra začneme s elektrikou."
Pavel si oddechl. Nákladní auto bylo dobrou školou, ale jeho cílem bylo řídit trolejbus. Konečně se k němu začal přibližovat.
Pravé utrpení však přišlo když začal zácvik na trolebusu. Starý učitel Brousek byl na Pavla vyszený a jejich antipatie byla vzájemná.
"Jestli vy budete dobrý řidič, tak já sem panenka marie." Byla jeho obvyklá sentence.
Když opět najel moc blízko nebo daleko k ostrůvku, začal na Pavla opět křičet. "Jak to jedete! Jak je to možné!" Pavel už jeho tlak navydržel a svoji frustraci mu vrhl zpět do tváře:
"Protože jsem idiot! Neschopný idiot!" Zařval na něho také. Nedokázal naplnit jeho požadavky a už si zoufal, že tu práci nezvládne. Ale ostatní na tom nebyli lépe, takže pochopil, že problém není v něm, ale v tom starém zlostném dědkovi, který je měl připravit na jejich budoucí povolání..
Pavel seděl v poloprázdné noční tramvaji a počítal zastávky do centra. V kapse ho hřálo patnáct stovek - všechno, co mu zbylo do výplaty. Věděl, že je to šílené, sázet poslední peníze, ale potřeboval z toho ven. Z té díry, do které se dostal. A Gotes u Vrtala mu už párkrát pomohl.
Tramvaj zastavila na konečné. Venku bylo chladno, ulice prázdné. Pavel rychle přešel náměstí a zamířil do postranní ulice. Hospoda U Vrtala byla nenápadná - žádné výrazné cedule, jen matné světlo pronikající přes zaprášená okna do noční ulice.
Když vstoupil dovnitř, udeřil ho do nosu těžký vzduch - směs cigaretového kouře, piva a napětí. U výčepu sedělo pár štamgastů, ale hlavní dění se odehrávalo v zadní místnosti. Tam, kde leželo plátno s nalepenými kartami.
Protáhl se mezi lidmi. Někteří jen postávali s pivem a cigaretou, pozorovali hru a čekali na svou příležitost. Jiní už měli před sebou rozložené bankovky, které postupně přikládali na vybrané karty. V koutě seděl vyhazovač - mohutný chlap s plešatou hlavou, který dával pozor, aby nedošlo k nějakým problémům.
"Nazdar Pavle," kývl na něj Franta od výčepu. "Jdeš zkusit štěstí?"
Pavel přikývl a objednal si pivo. Potřeboval se uklidnit, srovnat myšlenky. Pozoroval, jak někteří sázející nervózně přešlapují, jiní se tváří suverénně. Všichni ale měli v očích ten stejný hlad - touhu po výhře, po rychlých penězích.
Na plátně bylo nalepeno třicet dva karet. Hráči okolo stolu sázeli libovolnou sumu složených bankovek na jednu nebo více karet. Bankéř pak začal otáčet karty z promíchaného balíčku. První a druhá otočená karta vyhrává výši vkladu, třetí a čtvrtá dvojnásobek, pátá a šestá trojnásobek. Sedmá, které se nazývá „haupttrefa“, znamená zisk desetinásobku vkladu. Vklady na ostatní karty sebere bankéř a hraj začíná nanovo.
Pavel usrkl piva a snažil se ignorovat bušení srdce. Měl svůj systém - nikdy nesázet na první tři karty, vždycky počkat, až jak se rozloží sázky ostatních. A hlavně - přestat, když je v plusu. To bylo to nejtěžší. Měl zkušenost, že první sázky mu vycházejí, pak se většinou štěstí otočí.
"Ještě patnáct minut," oznámil vyhazovač.
Pavel vytáhl z kapsy první pětistovku. Pozoroval rozložení sázek - hodně lidí přikládalo na esa a krále, jako vždycky. On měl ale jiný plán. Pomalu přešel k plátnu a položil bankovku na zeleného spodka. Byla to jeho karta - už třikrát mu přinesla štěstí.
"Riskuješ," poznamenal někdo za ním. "Na spodky nikdo nesází."
"Právě proto," odpověděl Pavel, ale v žaludku cítil sevření. Věděl, že je to hazard, že může během minuty přijít o všechno. Ale potřeboval ty peníze a tady ležely doslova nadosah.
Čas se vlekl. Pavel položil druhou pětistovku na červenou desítku. Poslední pětistovku zatím držel ve zpocené dlani. Čekal, pozoroval ostatní hráče, jejich nervózní gesta, jejich tváře plné naděje i strachu.
"Pět minut," oznámil vyhazovač.
V místnosti zhoustlo napětí. Někteří rychle přesouvali své sázky, jiní vytahovali poslední bankovky. Pavel cítil, jak mu po zádech stéká pot. Ta poslední pětistovka v jeho ruce byla jako časovaná bomba.
Nakonec ji položil na zelenou sedmu. Tři sázky, tři šance. Buď dnes půjde domů s výhrou, nebo... Ne, na to nechtěl myslet.
"Končíme sázky!"
Bankéř naposled promíchal balíček karet. Všichni ztichli. Pavel zavřel oči.
Pak se ozvalo šustění karet a následné zklamané výdechy většiny přítomných.
Osud rozdal své karty. A Pavel mohl jen doufat, že dnes stojí na jeho straně.
Karty jedna po druhé pleskali o umakartovou desku stolu. První, druhá, třetí, zaznamenal úlevné výkřiky těch co měli štěstí. Čtvrtá, pátá, šestá. Pavel už ztrácel naději a sevřel se mu žaludek. Neměl sem chodit. Přijde o všechno.
"A máme tu hauptrefu. Zelená sedma!" Pavel pocítil příval radosti. Ruce se mu třásli, kdy sbíral výhru a vnímal při tom nevraživé pohledy ostatních. Bankéř mezi tím sbíral bankovky, které propadli banku. Výhra 5000 byla jeo největší trefa. To jsou jeho dvě měsíční výplaty. Tváře mu hořeli. Už se chystal na další hru, ale pak se zarazil. Byla to obrovská náhoda, Osudová trefa, ktrá se už nemusí opakovat. Na konci hry tu může stát bez peněz, jen s bolavou vzpomínkou, že mu dnes přišla hauptrefa. Sbalil peníza a otočil se k odchodu.
"Copak copa, balíš to? Nějak rychle mladej." Ozval se nevraživě bankéř. Všichni se na něho otočili a probodávali ho pohledy.
"Dneska ještě něco mám. Možná se ještě zastavím." Zalhal Pavel a vykročil ke dveřím. Když vycházel z hospody na chodník, prala se v něm ještě trochu touha znásobit svou výhru, ale víra že by se mu to mohlo podařit byla slabá a s každým dalším krokem se zmenšovala. Byla to jen náhoda, nebo nějaká finta od bankéře, často se mu stávalo že na začátku vyhrál, nakonec však většinou odcházel v mínusu. Když spočítal všechny výhry a prohry, byl nakonec možná jen 1000 korun v plusu. Tudy prostě cesta nevede. Ne pro něj.
Pavel seděl za volantem trolejbusu číslo 13 a projížděl ranní směnu, která začínala už před šestou ráno. Světlo úsvitu se odráželo od mokré vozovky, když zastavoval na zastávce u nemocnice. Kapky deště ze včerejší noci stékaly po velkých oknech vozu. Pár lidí vystoupilo, další nastoupili - většinou zdravotní sestry mířící na ranní nebo unavení lékaři končící noční. Rutina, kterou si za poslední měsíce oblíbil, mu přinášela zvláštní pocit klidu a stability. Sledoval v zrcátku, jak poslední cestující hledají svá místa, a jemně sešlápl pedál jízdy vpřed.
"Dobrý den, pane řidiči," pozdravila ho pravidelná cestující, starší paní s květovanou nákupní taškou. Pavel ji dobře znal - nastupovala každé ráno na této zastávce a jezdila až na konečnou. Vždy upravená, s pečlivě učesanými šedivými vlasy staženými do drdolu a v tmavém kabátě, který nosila za každého počasí.
Zkontroloval rozpis časů - jel přesně podle jízdního řádu. Po počátečních nejistotách už ovládal třináctimetrový vůz s lehkostí, jako by byl prodloužením jeho vlastního těla. Každou zatáčku, každý výmol na trase znal nazpaměť. Každý měsíc si bral několik přesčasových směn navíc, někdy i o víkendech nebo svátcích. Někteří kolegové je odmítali kvůli rodinám nebo koníčkům, ale Pavel je vítal s otevřenou náručí. Každá hodina navíc znamenala další peníze do rodinného rozpočtu, který v poslední době potřeboval posílit. Navíc mu práce přinášela zvláštní druh uspokojení - vědomí, že dělá něco užitečného pro ostatní.
Na konci měsíce položil před Lucii výplatní pásku s očekáváním v očích. "Pět tisíc dvě stě," oznámil s hrdostí a neskrývaným uspokojením. Téměř dvojnásobek toho, co vydělával jako zámečník v té zatuchlé dílně na kraji města.
Lucie se usmála tím svým hřejivým úsměvem a objala ho. Její dlouhé vlasy ho zašimraly na tváři. "To je skvělé. Konečně můžeme začít šetřit," řekla měkce a v hlase jí zněla naděje. Oba věděli, že každá koruna navíc jim přibližuje jejich společné sny o lepší budoucnosti.
"A taky si občas něco dopřát," dodal Pavel a přejel rukou po odrané područce jejich staré pohovky. "Co třeba nová sedačka? Ta stará už je prosezelá. Navíc už ani nevypadá moc hezky v obýváku."
"Hlavně musíme myslet na Michala," připomněla Lucie prakticky. "Ale máš pravdu. Poprvé mám pocit, že se nemusíme bát pustit korunu. Konečně nemusíme počítat každou desetikorunu do výplaty." V jejím hlase zazněla úleva, která odrážela jejich společnou radost z nové finanční stability.
Pavel přikývl a zamyšleně se zahleděl z okna. Vzpomněl si na hazardní hry v hospodě U Vrtala, na ty dlouhé večery plné falešných nadějí a hořkých proher. Tehdy zoufale hledal způsob, jak vydělat víc peněz, jak uniknout z té bezvýchodné situace. Teď měl stabilní práci, která ho bavila a zajišťovala slušný příjem, a s každým dnem cítil větší vděčnost za tuhle změnu. Nemusel sázet všechno na jednu kartu a riskovat budoucnost své rodiny, jako to dělával dřív. Ta doba se zdála být už tak vzdálená, jako by to byl jen špatný sen.
Pavel s Lucií seděli u kuchyňského stolu nad rozpočtem. Čísla v sešitě už nevypadala tak hrozivě jako dřív. Splátka tisíc dvěstě korun měsíčně za jejich novou Škodu 120 se z nové perspektivy zdála zvládnutelná.
"Když budu brát víc nočních, můžeme to mít do tří let splacené," počítal Pavel na okraj papíru. Představa zbavení dlůhů jim otevírala nové možnosti - výlety s malým Michalem, návštěvy rodičů v Pavlově rodišti, větší svobodu pohybu.
Petr několik měsíců po návratu z vojny odešel z nemocnice a vzal uvolněné místo závodního lékaře v Dopravních podnicích. Vojna ho trochu proměnila, tlak kterému byl vystavený se na něm podepsal a stal se z něho věřící. Vyprávěl Pavlovi o transendentním zážitku, který ho o existence boha přesvědčil. Z toho věčného rošťáka se stával usedlý pán, který občas dokonce zamířil do kostela.
Seděli s Petrem v hospodě U Šneka, před sebou půllitry piva. Venku se stmívalo a přes okno bylo vidět, jak se na ulici rozsvěcují první lampy. Petr vypadal jinak než dřív - klidnější, vyrovnanější. I jeho gestikulace byla mírnější, jako by každý pohyb měl svůj přesný účel.
"Víš," říkal právě, "já jsem Boha nehledal. On si našel mě." Napil se piva a utřel si pěnu z horního rtu. "Bylo to postupný. Jako když pomalu stoupá voda - nejdřív si toho ani nevšimneš, a najednou jsi v tom po krk."
Pavel pozoroval svého přítele a snažil se v něm najít toho starého Petra - někdy až příliš sebevědomého medika, který vždycky věděl všechno nejlíp. Ale ten člověk byl pryč, nahrazený někým... pokornějším?
"A jak se to stalo?" zeptal se.
"Začalo to na ošetřovně. Měl jsem tam jednoho vojáka, mladýho kluka. Dostal tam epileptickej záchvat, málem se udusil. A já..." Petr se odmlčel. "Já jsem si v tu chvíli uvědomil, jak jsme všichni křehký. Jak málo stačí..."
Pavel si v duchu představil Petra na vojenské ošetřovně - v bílém plášti, pod dozorem nějakého majora-doktora, který mu dával najevo, že je jen další bažant v zeleném. To musel být pro jeho ego těžký zásah.
"Pak jsem začal číst bibli," pokračoval Petr. "Nejdřív jen tak, ze zvědavosti. A najednou jsem v tom našel... něco. Útěchu. Smysl." Usmál se. "Ty si asi myslíš, že jsem se zbláznil, co?"
Pavel zavrtěl hlavou. "Ne, to si nemyslím. Jen..." zaváhal. "Jen mě překvapuje, že zrovna ty... Věčný cynik, navíc se svým vzděláním..."
"Právě proto," přerušil ho Petr. "Čím víc toho víš, tím víc si uvědomuješ, jak málo toho vlastně víš. Jak je všechno složitější, než se zdá."
Pavel si vzpomněl na své vlastní zkušenosti z vojny - na noční cvičení v plynových maskách, na šikanu v Krmelíně, na psychiatrii. Na všechny ty momenty, kdy byl na dně a musel najít sílu jít dál. Kde Petr našel Boha, on našel... co vlastně?
"Tobě pomohla víra přežít vojnu?" zeptal se.
"Jo," přikývl Petr. "Ale ne tak, jak si myslíš. Ne jako berlička nebo únik. Spíš... jako nový vidění světa. I těch kreténskejch furťáků, co si na mě dovolovali jen proto, že měli o hvězdičku víc."
Pavel se pousmál. Takže něco ze starého Petra tam přece jen zůstalo - ta hrdost, ta neochota sklonit hlavu před autoritou jen proto, že je to autorita.
"Víš," pokračoval Petr tišeji, "já vím, že ty si asi myslíš, žes prošel horším peklem než já. Že proti tvým zážitkům byla moje služba na ošetřovně procházka růžovým sadem. Ale každej má svoje démony, se kterýma se musí poprat. Jsou vytvořený tak aby tě dokázali zasáhnout."
Pavel mlčel. Přemýšlel o tom, jak rozdílné byly jejich cesty - Petr našel Boha v relativním bezpečí vojenské ošetřovny, zatímco on... on musel najít sílu v sobě. Možná to tak mělo být. Možná každý dostane přesně takové zkoušky, jaké potřebuje.
"Hlavně že jsme to oba přežili," řekl nakonec a zvedl půllitr.
"Na to se napiju," souhlasil Petr. "Deus vult - Bůh to tak chtěl."
Pavel se usmál. Možná měl Petr pravdu - každý si musí najít svou vlastní cestu. A možná nezáleží na tom, jestli ta cesta vede přes víru, přes vzdor, nebo přes prosté přežití. Důležité je, že vede dál.
Byl zase čas Porty a tentokrát jej prožívali s Markem Benešem a jeho ženou Michaelou. Marek byl spolužák Lucie z gymnázia. Trávili spolu hodně času. Nekdy u nich dokonce přespali spolu v manželské posteli, jindy přespal Marek u nich doma, když popíjeli do noci a diskutovali o všem možném.
Pavel s Lucií seděli s Markem a Michaelou u nich v obýváku. Nedopitá láhev vína stála na stole mezi nimi.
"Nemůžu tady už dál zůstat. Ten systém mě dusí," pronesl Marek a nervózně si prohrábl vlasy.
"A co já? Na mě nemyslíš?" Michaela si otřela slzy. "Mám tady rodiče, práci..."
Pavel s Lucií si vyměnili pohled. Nebyli si jistí, jestli mají do manželské hádky zasahovat.
"Míšo, přece víš, že bych tě tam zabezpečil. V Německu mám kontakty, známé..."
"Zase ty tvoje kontakty! Jak můžeš být tak sobecký?" Michaela praštila dlaní do stolu. "Myslíš jen na sebe!"
"Pojď, půjdeme se spolu projít," navrhla Lucie a vzala Michaelu kolem ramen. Ženy odešly na balkon.
Pavel dolil sobě a Markovi víno. "Už máš promyšlený, jak to chceš udělat?"
"Přes Jugoslávii. Mám tam domluvený převod." Marek ztišil hlas. "Ale bez Míši to nemá cenu."
Z balkonu se ozýval tlumený pláč. Pavel si vzpomněl na vlastní manželské krize s Lucií.
"Dal jsi jí čas to vstřebat? Je to velký rozhodnutí."
"Už o tom mluvíme půl roku." Marek si promnul oči. "Někdy mám pocit, že se bojí svobody víc než totality."
Pavel mlčel. Věděl, že v takových chvílích jsou slova zbytečná.
"Nechci ji ztratit," zašeptal Marek. "Ale zůstat tady... to by mě zabilo."
Bylo už dlouho po půlnoci. Prázdné láhve od vína se válely pod stolem a všichni cítili, jak jim alkohol stoupá do hlavy. Pavel se nejistě zvedl ze židle.
"Měli bychom už jít," zamumlal směrem k Lucii.
"Kam byste chodili? Vždyť je pozdě," namítl Marek a mávl rukou. "Klidně tu přespěte s námi."
Pavel zaváhal. Alkohol mu rozmazával myšlenky a nedokázal se soustředit. Jeho pohled sklouzl k Michaele, která si právě upravovala vlasy. V přítmí pokoje vypadala ještě přitažlivěji než obvykle. Představa společného spaní v jedné posteli mu rozproudila krev.
"No..." protáhl Pavel nejistě.
"Jasně, zůstaňte," přidala se Michaela. "Postel je dost velká pro všechny."
Lucie přikývla. "Asi máte pravdu, je pozdě na cestu přes půl města."
Pavel se znovu posadil, stále lehce omámený představou Michaely spící vedle něj. Věděl, že by takové myšlenky mít neměl, ale alkohol otupil jeho zábrany.
"Tak jo," souhlasil nakonec. "Díky za nabídku."
Přes den navštěvovali koncerty na Portě, nebo se vydávali na Borskou přehradu, kde byla jejich oblíbená nuda pláž. Pavel se rád díval na dokonalé křivky Michaely, která se zpočátku trochu styděla, ale rychle si zvykla.
Marek s Michaelou se chystali na svůj odjezd za kopečky a nabídli jim, že jakmile odjedou, mohou přijít do jejich bytu a vzít si cokoliv co se jim bude hodit. Vrátit už se mít možnost nebudou.
Lucie seděla s Pavlem v kuchyni u ranní kávy. Přes noc napadl první sníh a za oknem se třpytily bílé vločky.
"Volala mi Míša," pronesla Lucie a míchala lžičkou v hrnku. "Chytili je na hranicích."
Pavel zvedl oči od novin. "Kdy?"
"Včera večer. Udělali jim důkladnou prohlídku. Našli všechno - marky, dolary, šperky..." Lucie si povzdechla. "Jakoby přesně věděli, kde hledat."
Pavel položil noviny na stůl. "To je divný. Marek říkal, že má spolehlivý kontakty."
"Míša tvrdí, že je někdo musel prásknout."
Pavel se zamyšleně díval z okna. Vybavil si poslední večer u Marka a Michaely - její neochotu odejít, slzy, výčitky.
"Třeba jim dala echo sama Míša," řekl tiše.
Lucie překvapeně vzhlédla. "Myslíš?"
"Nechtěla tam. Bylo to na ní vidět." Pavel se napil už vystydlé kávy. "A teď má důvod zůstat - nemůžou to zkusit znovu, když je chytili."
"To by bylo..." Lucie nedokončila větu.
"Hrozný? Jo, to by bylo," přikývl Pavel. "Ale někdy děláme hrozný věci, abychom nemuseli opustit svojí komfortní zónu."
"No, v každém případě je nakonec pustili. Nic jim nemohli dokázat, jen měl věci které nebyli uvedené v celním prohlášení. "Už jsou doma."
Pavel přikývl. To jen potvrzovalo jeho podezření. Michaela dostala, co chtěla - zůstat tady, na místě kde chtěla žít.
Jejich stan se tyčil mezi ostatními na louce v Kempu Rozkoš jako malý hrad - nový, prostorný, se dvěma oddělenými ložnicemi. Pavel stál na břehu přehrady s půjčeným prknem a plachtou, pozoroval bahnitou vodu před sebou. Už potřetí dnes spadl a měl pocit, že z něj nikdy surfař nebude.
"Tati, pojď na ten minigolf!" volal Michal od stánku s občerstvením, kde mu Lucie kupovala nanuk. Pavel mu to včera sliboval a Michal se na novou zkušenost těšil.
Pavel se brodil zpět ke břehu, nohy se mu bořily do měkkého bahna. "Za chvíli, jen to uklidím."
Pavel se převlékl ve stanu do tepláků, které měl přehozené přes skládací stoličku. Michal už netrpělivě přešlapoval před vchodem.
"Počkej, vezmu si ještě peněženku," zavolal Pavel a prohledával batoh.
"Já chci tu modrou kuličku," dožadoval se Michal.
Minigolfové hřiště se klikatilo podél cesty k vodě. Pavel zaplatil za dvě hry a podal Michalovi dětskou hůl. Chlapec si vybral modrou kuličku a důležitě vykračoval za Pavlem k první jamce.
"Hele, musíš to dát takhle," ukazoval Pavel synovi správný postoj. "A pak lehce ťuknout."
Michalova rána poslala míček daleko za jamku. Druhá skončila v trávě.
"To nevadí, zkus to znovu," povzbuzoval ho Pavel, i když cítil, jak se v něm probouzí netrpělivost. Vzpomněl si na svého otce a jeho věčné poznámky o nešikovnosti. Ale minigolf s ním otec nikdy nehrál. Vlastně s ním žádnou hru nikdy nehrál.
Michal se znovu rozmáchl, tentokrát příliš silně. Míček odskočil od mantinelu a skutálel se do křoví.
"Já už nechci hrát," založil Michal ruce a dupl nohou.
Pavel se zhluboka nadechl. "Pojď, ukážu ti to ještě jednou. Stoupni si takhle..."
Klekl si za syna a společně uchopili hůl. Pavel vedl Michalovy ruce v pomalém pohybu.
"Vidíš? Jemně..."
Míček se konečně dokutálel k jamce.
Večer seděli s Lucií před stanem. Na kolenou měli sešity a tužky, mezi sebou položený kazeťák. Lucie mačkala tlačítka přehrávače - stop, převinout, play. Snažili se zachytit text písničky od Lokálky.
"Počkej, tuhle část jsem nepochytil," naklonil se Pavel nad papír. "Jak je to po tom refrénu?"
Lucie přetočila kazetu zpět. "Já to pustím znovu."
Pavel psal akordy nad textem. "Tohle bude E mol... a pak D?"
"Ne, to zní spíš jako A dur," zavrtěla hlavou Lucie. Pavel to zkusil přebrnkat na kytaře. Přepisovali si písničky do sešitu, aby je pak mohli společně zpívat. Akordy odhadovali, zkoušeli jen ty které Pavel dokázal zahrát.
Od vedlejšího stanu se ozval Michalův smích - hrál si s místními dětmi na honěnou mezi stany. Pavel s Lucií se na sebe usmáli. Tohle byly přesně ty momenty, pro které sem přijeli - klid, pohoda, žádný spěch. Jen rodina, hudba a voda.
"Zítra to zkusím s tím surfem znovu," poznamenal Pavel. "Třeba se mi podaří udržet aspoň minutu."
"Hlavně se neutop," zasmála se Lucie a natáhla se pro další prázdný list papíru. "Teď pojď, přepíšeme ještě tu od Poutníků."
Pavel složil sešit s písničkami a protáhl se. "Co kdybychom dneska nevařili? Zajdeme si do té restaurace tady."
Lucie zvedla obočí. "To bude drahé..."
"Jednou za čas si to můžeme dovolit. Je dovolená." Pavel se díval směrem k dřevěné budově s terasou, odkud se linula vůně grilovaného masa.
"Michale!" zavolala Lucie na syna, který zrovna zakopl o šňůru od stanu a málem upadl. "Pojď sem, půjdeme na večeři do restaurace. A neběhej pořád mezi těmi stany. Rozrazíš si hlavu o kolík."
Michal přiběhl celý udýchaný, tváře červené od běhání. "Já chci řízek s hranolkama!"
"Nejdřív se převlékni do čistého trika," ukázala Lucie na jeho propocené oblečení.
Pavel vstal a začal sklízet věci do stanu. Sešity s akordy, kytaru, prázdné lahve od piva. Večer u vody byl příjemný, ale představa teplého jídla u prostřeného stolu byla lákavá. Nemusel by se starat o vaření na plynovém vařiči a mytí nádobí.
"Máš peněženku?" zeptala se Lucie, když vylezla ze stanu v čistých šatech.
Pavel se poplácal po kapse kraťasů. "Mám. Můžeme vyrazit."
Michal už poskakoval před nimi v čistém oblečení, nedočkavý večeře v restauraci. "Můžu si dát i zmrzlinový pohár?"
Pavel s Lucií seděli na terase kempu dlouho do noci, zatímco kolem nich poletovali noční motýli přivábení světlem lampy. Michal už dávno spal ve stanu, unavený z celodenního běhání a koupání v nedalekém rybníku. Před nimi na dřevěném stole stála nedopitá láhev bílého vína a dvě skleničky se zbytky zlatavého moku. Z okolních stanů se ozývalo tiché šumění spacáků a občasné zašeptání ostatních návštěvníků kempu, kteří se také ještě nechystali ke spánku.
"Pamatuješ, jak u nás Marek s Míšou přespávali?" zeptala se náhle Lucie a nervózně si pohrávala se skleničkou. Prsty jí lehce klouzaly po chladném skle a oči měla upřené někam do tmy za hranicí světla lampy.
Pavel přikývl a napil se vína. Tehdy spali všichni čtyři v jedné posteli, protože v bytě neměli gauč. Bylo to v době, kdy trávili většinu času se svými přáteli, intenzivní vztah který později vychladl.
"Musím ti něco říct," pokračovala Lucie tišším hlasem. Její prsty bubnovaly o sklo v nervózním rytmu a ramena měla napjatá. "Nechci, aby mezi námi bylo nějaké tajemství." Vítr zašustil v korunách stromů a na okamžik přehlušil vzdálené cvrčky.
Pavel se na ni podíval. V měsíčním světle viděl, jak se jí chvějí rty.
"Jak jsem tam tenkrát leželi v té posteli…" nedokončila větu. Napila se vína. "Bylo to jen jednou. Byla jsem tehdy hodně opilá a byla to taková zvláštní situace...."
Pavel mlčel. Cítil, jak se mu svírá žaludek.
"Sáhl mi tam, vzrušoval a pak ho do mně zasunul," dodala rychle Lucie. "Nikdo o tom neví. Chtěla jsem, nechtěla jsem ti to říct, ale stalo se to. Je správné abys o tom věděl."
Pavel si zapálil cigaretu. Ruka se mu třásla, když škrtal zapalovačem.
"Mrzí mě to," zašeptala Lucie. "Ale bylo to strašně vzrušující."
Ticho mezi nimi zhoustlo. Petr si tu situaci představil a pocítíl také vzrušení. Z dálky se ozývalo šplouchání vln o břeh přehrady.
"Proč mi to říkáš teď?" zeptal se Pavel konečně.
"Protože tě miluju," odpověděla prostě. "A nechci, aby mezi námi bylo něco nevyřčeného."
Pavel přemýšlel co na to říct. "A můžeš slíbit, že se to už nebude opakovat?"
"Asi ne." Pavel pochopil, že některé věci se nedějí po našem pečlivém a zodpovědném rozhodnutí. Prostě se stanou, protože naše živočišné tělo je plné pudů a vášní, které často ignorují rozumové argumenty. Přemýšlel co to znamená, jestli s tím může žít. V hlavě se mu míhaly obrazy jejich společné minulosti, všechny ty šťastné chvíle i těžké momenty, které spolu překonali. Přemýšlel zda by měl zničit rodinu, rozvést se a hledat dál, nebo prostě přijmout jejich vlastní pravidla, kde je láska a potom tělesné potřeby. Cítil, jak mu těle vyskočila husí kůže, když si uvědomil, že toto rozhodnutí změní jejich životy navždy. Alespoň jemu to tak připadalo.
Pavel se díval na Lucii přes okraj své skleničky. Měsíc osvětloval její tvář a odrážel se v slzách, které se jí třpytily v očích. Uvědomil si, že přes všechnu bolest a žárlivost ji stále miluje.
"Víš," prolomil ticho, "možná jsme až moc svázaní tím, co by se mělo a nemělo." Položil cigaretu do popelníku a natáhl se pro Luciinu ruku. "Kdo vlastně určuje ta pravidla?"
Lucie k němu vzhlédla s náznakem naděje v očích.
"Sám sobě musím přiznat," pokračoval Pavel tišším hlasem, "že kdybych byl tehdy v podobné situaci s Míšou... asi bych taky neodolal."
Lucie stiskla jeho ruku pevněji.
"Možná si můžeme vytvořit vlastní pravidla," řekl Pavel. "Je to náš život, naše rozhodnutí. A pokud se milujeme..." nedokončil větu, ale jeho pohled říkal vše.
V dálce zakřičel noční pták. Vítr zašustil v korunách stromů a přinesl vůni borového lesa smíšenou s chladem z vodní hladiny. Pavel cítil, jak se mu uvolňuje sevření v hrudi. Uvědomil si, že jejich láska je silnější než konvenční morálka.
"Hlavní je, že jsme spolu," dodal. "To ostatní jsou jen... momenty."
Petr položil několik papírů na stůl v obýváku a nervózně si prohrábl vlasy. Text petice Několik vět ležel mezi prázdnými hrnky od kávy. Veronika seděla v křesle, zatímco Pavel s Lucií na gauči.
"Včera mi to dal Jirka z nemocnice," vysvětloval Petr. "Prý už to podepsalo přes tisíc lidí."
"I Havel?" zeptala se Lucie a natáhla se pro jeden z listů.
"Ten to inicioval." Petr si sedl na opěradlo Veroničina křesla. "Ale já nevím... V nemocnici už se šušká, že vedení sestavuje seznamy těch, co to podepsali. Na moje místo na obvodu se tlačí ten "svazák" Lukšík. Je ve straně a z ředitelem Dopravních podniků je jedna ruka."
Pavel četl požadavky v petici - propuštění politických vězňů, svoboda shromažďování, nezávislá média. Všechno, o čem se běžně bavili jen v soukromí.
"Já to asi nepodepíšu," řekl Petr tiše. "Nechci riskovat místo. Teď, když čekáme druhé dítě..."
Veronika vzala manžela za ruku. Pavel pozoroval jejich gesto a přemýšlel. Co by vlastně riskoval on? Jako řidič trolejbusu... Řidičů je pořád málo, turnusy a služby nejsou pro každého.
"Mě toho moc udělat nemůžou. Jsou šťastný za každého řidiče, kterej je ochotnej dělat přesčasy."
"Tohle není sranda," namítl Petr. "Když tě vyhodí, s podpisem pod peticí tě nikde nevezmou."
"Ale někdo by to od nás podepsat měl," řekla Lucie. "Už kvůli tomu co se stalo v Praze."
"Jako učitelka bys podle mne skončila." Poznamenal Petr. "Pavlovi asi těžko můžou nějak komplikovat život, ale ty učíš děti. U tebe by to neprošlo."
Pavel vstal a přešel k oknu. Slyšel slabě zvůk rozjíždějícího se trolejbusu na ulici. Asi třináctka. Vzpomněl si na svoje začátky za volantem, na svobodu, kterou mu tahle práce dala. Teď bylo jeho bezvýznamné postavení ve společnosti výhodou.
"Já to podepíšu," řekl nakonec a otočil se zpět do místnosti. "Nemůžeme se pořád jen bát."
Petr mu podal propisku. Pavel se sklonil nad stolem a připojil svůj podpis k ostatním. Když pero odložil, cítil zvláštní směs strachu a úlevy. Ale taky věděl, že podpisem se připojil k významným osobnostem veřejného života, hercům, spisovatelům zpěvákům. Ti mohli ztratit mnohem víc než on.
Věděl o demonstracích na začátku roku, o těch brutálních zásazích na Václavském náměstí a zatýkání studentů. Byli tvrdě potlačeny policejními obušky a vodními děly, ale tentokrát to mělo opačný účinek než obvykle. Lidé už nebyli ochotni mlčet a dál snášet ponižování, ta léta tichého souhlasu a strachu se chýlila ke konci. Rezignace končila a nastávalo období vzdoru, které se šířilo zemí jako tichá, ale nezastavitelná vlna.
Leoš s Marií seděli u stolu v hospodě U Slunce, obklopen cigaretovým kouřem a hlasitými debatami studentů a přátel, se kterými se oba stýkali. Marie pozorovala jeho tvář osvětlenou tlumeným světlem lustru, zatímco ostatní diskutovali o nedávných událostech v Praze.
"Ty vole, když nás začali mlátit, nevěděl jsem, kam dřív skočit," vykřikoval Honza a gestikuloval půllitrem. "Najednou se to tam hemžilo uniformama."
"Já se schoval za novinový stánek," přidal se Tomáš. "Ale Leoš tam stál jak socha."
Marie se prudce otočila k Leošovi. Ten jen pokrčil rameny a típnul cigaretu.
"Ty jsi tam byl? Proč jsi mne nevzal sebou?" Plácla ho dlaní po rameni.
"Situace, jak ti nějakej kokot pendrekem zpracovává záda je něco, čemu bych se chtěl opravdu vyhnout." Poznamenal suše a dál mhouřil oči nad pulitrem piva.
Marie si představila proud vody z vodních děl a obušky dopadající na hlavy demonstrantů. Představila si Leoše uprostřed toho chaosu. Neměla mu vlastně za zlé, že jí o tom neřekl.
"Dostals taky?" zeptala se a dotkla se jeho ruky na stole.
Leoš zavrtěl hlavou. "Měl jsem kliku. Ale pár lidí vedle mě to schytalo fest."
Marie pozorovala, jak si Leoš zapaluje další cigaretu, ruce se mu mírně třásly. Typický Leoš - šel do první linie, ale ji by tam nikdy nevzal. Vždycky se ji snažil chránit, i když to někdy znamenalo držet ji v nevědomosti.
"Příště mi to řekni," požádala ho. "I když tam nepůjdu."
Leoš přikývl a stiskl jí ruku. Kolem stolu pokračovala živá debata o demonstracích, ale oni dva mlčeli, ponořeni do vlastních myšlenek.
Sedmnáctého listopadu se však také neozval a když přišel Libor Černý s tím že odpoledne je nějaká demonstrace a jestli půjde, řekla že ano. Aspoň něco zažije. Měla představu, že jde o nějakou oficiální demonstraci, k uctění památky studentů, kteří zahynuli v době protektorátu. Vzala si teplý kabát a červenou šálu, kterou dostala od matky k Vánocům. Chvíli váhala, jestli si má vzít i rukavice, ale nakonec je nechala ležet na poličce v předsíni. Netušila, že tento den se zapíše do historie úplně jinak, než si představovala. Před odchodem ještě zavolala Leošovi, ale telefon nikdo nezvedal. Zkusila to ještě dvakrát, marně. S povzdechem položila sluchátko a zkontrolovala si čas. Do začátku zbývala necelá hodina. Vydala se na Albertov, kde se měla setkat s Liborem. Ulice byly plné spěchajících lidí a ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí.
Marie spatřila Libora opřeného o zeď Albertova. Měl na sobě tmavý kabát a červenobílou šálu fakulty. Kolem nich proudily davy studentů, někteří nesli transparenty, jiní československé vlajky.
"Málem jsem tě nepoznal," zavolal na ni Libor přes hluk davu. "Pojď dopředu, tam líp uslyšíme."
Protlačili se blíž k improvizovanému pódiu. Studenti kolem nich diskutovali a skandovali hesla. Marie cítila, jak jí po zádech běhá mráz - tohle nebyla běžná vzpomínková akce.
"Demisi dinosaurů!" vykřikl někdo z davu. Další hlasy se přidaly.
Na pódium vystoupil starší muž s prošedivělými vlasy. Marie se naklonila k Liborovi.
"Kdo to je?" zašeptala.
"Doktor Šárka. Byl na pohřbu Jana Opletala."
Marie pozorovala, jak se doktor Šárka postavil k mikrofonu. Jeho oči přelétly po shromážděném davu a na okamžik se zastavily. V tu chvíli nastalo ticho.
"Studenti," jeho hlas zněl pevně a jasně přes náměstí. "Nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát."
Dav explodoval potleskem. Marie cítila, jak ji zamrazilo. Tenhle muž před padesáti lety stál proti nacistům, a teď tu stál znovu, tentokrát před nimi.
"Svobodu! Svobodu!" začali lidé skandovat. Marie se přidala, její hlas splynul s ostatními v jednotném volání.
Skandování se postupně změnilo. "Dialog! Dialog!" burácelo náměstím. Marie viděla, jak někteří studenti zvedají ruce se vztyčenými prsty do véčka. Libor vedle ní taky zvedl ruku.
"Tohle už není jen vzpomínková akce," poznamenal Libor tiše.
Marie přikývla. V hrdle měla knedlík. Tohle bylo něco jiného, něco důležitějšího, než čekala.
"Pojďme na Václavák!" ozval se výkřik z davu. Pořadatelé však směrovali masu lidí směrem na Vyšehrad. Vyšehradský hřbitov a okolí bylo brzo zaplněno tisíci studenty. Zástupci studentů položili u hrobu Karla Hynka Máchy květiny a zapálili svíčky. Všichni začali zpívat hymnu. Potom se průvod lidí vydal nejkratší cestou na Václavské náměstí. Marie s Liborem se nechali strhnout proudem těl. Transparent nad jejich hlavami hlásal "Akademické svobody!" a dav začal opět spontánně zpívat státní hymnu.
"Tohle už není jen pietní akt," zašeptal Libor Marii do ucha, když procházeli kolem policejního vozu zaparkovaného na rohu ulice.
Marie přikývla. V hrudi cítila směs strachu a vzrušení. Tohle bylo jiné než všechny předchozí demonstrace. Ve vzduchu viselo očekávání změny, která už nešla zastavit.
Marie ucítila, jak se dav před ní zastavil. Těla se začala tlačit jedno na druhé, jak se proud lidí vzadu dál valil dopředu. Přes hlavy demonstrantů zahlédla bílé helmy a lesklé štíty pohotovostního pluku.
"Ustupte!" zazněl rozkaz z megafonu.
"Nemáme kam!" křičel někdo vpředu.
Marie se pokusila otočit, ale zjistila, že za nimi stojí další řada těžkooděnců. Byli v pasti. Libor ji pevně držel za ruku, jak se snažili udržet rovnováhu v tlačenici.
"Mám strach," zašeptala Marie, když ucítila, jak se dav znovu zhušťuje. Vzduch byl těžký napětím a potem stovek těl namačkaných v úzké ulici.
Lidé kolem začali zpívat "Kdo jsou ti fašisti" a zvedat ruce nad hlavu. "Máme holé ruce." Skandovali lidé před ní. Marie cítila, jak jí buší srdce. Tohle už nebyla pokojná demonstrace - tohle začínala být past.
"Stůjte!" křičeli lidé vpředu. "Jsou tam děti!"
Tlak davu zesílil. Marie se nemohla ani pohnout, sevřená mezi cizími těly. Před očima se jí míhaly vyděšené obličeje ostatních demonstrantů, kteří si také začínali uvědomovat vážnost situace.
"Jsme v kleštích, jsou vzadu i vepředu." vydechl Libor a pevněji stiskl Mariinu ruku. "Kurva."
Marie se znovu pokusila rozhlédnout, ale viděla jen moře hlav a na obou koncích ulice neprostupnou hradbu bílých helem a štítů. V hrudi se jí rozlil ledový strach. Zpočátku to vypadalo jako zábavná hra. Lidé se vysmívali policejnímu kordonu, byly v davu, který cítil převahu a policisté zatím jenom stály a nijak nereagovali. Ale tlak davu narůstal, smýkal s nimi ze strany na stranu, až měla pocit, že ztratí rovnováhu. Někde v dálce slyšela rozbíjející se sklo a výkřiky. Směrem na Mikulandskou ulici se vytvořila ulička, po jejíchž stranách stáli muži s pendreky a bílými přilbami, připravení k zásahu. Jejich obličeje byly skryté za plexisklovými štíty, neosobní a hrozivé. Nebyla žádná jiná možnost, jak se z toho lisu dostat. Marie cítila, jak se jí do tváře vkrádá panika, zatímco se snažila udržet na nohou v tom nekončícím vlnění těl.
Marie sledovala, jak první demonstranti vykročili do úzké uličky. Rány obušků dopadaly na jejich záda s tupým duněním. Někteří se krčili, jiní běželi s rukama nad hlavou.
"Pusťte nás! Máme holé ruce!" křičel vysoký kluk v džínové bundě, než ho pendrek srazil k zemi. Dívka v červeném kabátě se ho pokusila zvednout, ale další rána ji poslala vedle něj na dlažbu.
Libor pevně stiskl Mariinu dlaň. "Počkáme, až se to trochu protřídí."
Dav se však valil dopředu jako přílivová vlna. Těla kolem nich se tlačila směrem k uličce, jedinému východu z pasti. Marie cítila, jak ji proud strhává blíž k řadám policistů. Viděla zkrvavené obličeje těch, kteří proběhli před nimi.
"Nemáme na výběr," zašeptala a sevřela Liborovu ruku ještě pevněji. Její hlas se ztrácel v křiku a dunění pendreků.
Před nimi padla starší žena. Někdo jí pomohl na nohy, ale hned nato schytal ránu do zad. Marie pozorovala tento brutální masakr s hrůzou v očích. Za chvíli budou na řadě oni. Tlak davu je nezadržitelně sunul vpřed.
"Až řeknu teď, běž co nejrychleji," procedil Libor mezi zuby. "A neohlížej se."
Marie přikývla, srdce jí bušilo až v krku. První řada policistů byla už jen pár metrů před nimi. Pod nohama cítila mokrou dlažbu. Někde za nimi zazněl výkřik bolesti.
"Teď!" vykřikl Libor a strhl Marii do běhu.
První rána dopadla na Liborova záda s dutým úderem. Druhou vykryl předloktím. Marie se krčila pod jeho napřaženou paží, zatímco ji táhl uličkou vpřed. Obušky svištěly vzduchem kolem nich.
"Skrč hlavu!" procedil mezi údery Libor. Jeho tělo tvořilo ochranný štít nad Marií.
Pendrek zasáhl Libora do ramene. Marie slyšela jeho přidušené zasyknutí, ale nepřestal ji krýt. Další rána dopadla na jeho lopatky. Marie vnímala každý dopad, každé Liborovo škubnutí, když schytal další úder místo ní.
Běželi tou nekonečnou uličkou, zatímco je z obou stran bičovaly obušky. Liborovo tělo nad ní se třáslo námahou, ale nepřestal ji chránit. Marie cítila jeho pevný stisk na rameni, jak ji vlekl kupředu.
Poslední pendrek je zasáhl těsně před koncem špalíru. Libor klopýtl, ale udržel rovnováhu. Konečně byli venku z té hrůzy. Marie se otočila k Liborovi - jeho obličej byl zkřivený bolestí, ale když zachytil její pohled, pokusil se o úsměv.
"Díky," vydechla Marie. Věděla, že žádná slova nemohou vyjádřit její vděčnost, kterou k němu v tu chvíli cítila.
Proběhli podloubím a tam stála další masa bílých helem a Marie propadla zoufalství. Myslela že mají to nejhorší za sebou. Propadla totální panice. Začala brečet. Byla v šoku. V tu chvíli si řekla, že se odsud nedostanou. Situace tu byla ale už klidnější. Proběhli mezi nimi a žádnou ránu už neschytali.
V Ostrovní ulici se konečně zastavili, oba zadýchaní během. Libor se otočil k Marii, jeho tvář byla zkřivená bolestí.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a prohlížel si ji starostlivým pohledem.
Marie přikývla, neschopná slov. Všimla si, jak Libor drží pravou ruku podél těla. Kůže na předloktí, kterým kryl její hlavu před údery pendreků, začínala tmavnout a natékat.
"Tvoje ruka," vydechla Marie a natáhla se k ní.
Libor ucukl a schoval ruku za záda. "To nic není." Jeho hlas zněl nuceně bezstarostně, ale Marie viděla, jak pevně svírá rty.
Stáli tam moment v tichu, přerušovaném vzdáleným křikem a zvukem policejních sirén. Oba věděli, že musí zmizet z ulice co nejrychleji.
"Měli bychom jít," řekl Libor a nervózně se rozhlédl. "Ty na Větrník, já na Strahov."
Marie přikývla. Chtěla něco říct, poděkovat mu, ale slova se jí zadrhla v krku. Libor se pokusil o úsměv, který se změnil v grimasu bolesti.
"Tak zítra," řekl rychle a otočil se k odchodu.
"Zítra," zašeptala Marie a sledovala, jak jeho postava mizí v šeru ulice. Pak se i ona rozběhla směrem ke své koleji.
Marie se potácela večerními ulicemi směrem ke koleji. Nohy se jí třásly a v hlavě se jí stále přehrávaly obrazy uplynulých hodin. Zkrvavený obličej kluka v džínové bundě. Dívka v červeném kabátě padající na dlažbu. Starší žena s rozbitými brýlemi.
Zastavila se u výlohy květinářství a opřela se o chladné sklo. V odraze viděla svůj vlastní vyděšený obličej. Červená šála od matky byla celá pomačkaná a špinavá.
Pendreky dopadající na záda demonstrantů. Tupé údery. Výkřiky bolesti. Libor, který ji vlastním tělem chránil před ranami. Marie se zachvěla a pevněji se zabalila do kabátu.
Tohle nebylo jako dřívější demonstrace, kde se skandovala hesla a pak se šlo domů. Tohle bylo jiné. Brutální. Neosobní. Systematické. Jako by se někdo rozhodl rozdrtit veškerou naději jediným úderem.
V dálce zahoukala policejní siréna a Marie sebou trhla. Rychle se odlepila od výlohy a pokračovala v cestě. Ulice ji připadaly podivně tiché, lidé chodili sem a tam, jakoby se vůbec nic nestalo.
Marie cítila, jak se jí do mysli vkrádá poznání - tohle nebyla jen pietní akce za Jana Opletala. Tohle bylo něco většího. Moment, kdy se věci začaly lámat. Kdy se tichý nesouhlas změnil v hlasitý odpor.
Vybavila si tváře v davu - mladé, staré, odhodlané, vystrašené. Všechny spojené v jediném okamžiku vzdoru. A pak ty stejné tváře zkřivené bolestí pod údery pendreků.
Marie seděla v posluchárně anatomického ústavu, kde se tísnilo přes sto studentů. Místo přednášky o nervové soustavě probírali organizaci stávky. Nikdo ani nezmínil, že by se mělo pokračovat ve výuce.
"Zemřel student Šmíd!" ozval se výkřik ode dveří. Do místnosti vběhl zadýchaný Libor, jeho pravá ruka stále v obvazu. "Na Národní třídě ho ubili k smrti!"
Posluchárnou se rozlehlo zděšené mumlání. Marie cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Vzpomněla si na tupé údery pendreků.
"Musíme to říct všem!" vykřikl někdo. "Vytiskneme letáky!"
Marie se přihlásila mezi dobrovolníky. O hodinu později už stála u kopírky na děkanátu a množila stovky oznámení o smrti Martina Šmída. Ruce se jí třásly, když skládala papíry.
"Tady máš další balík," podal jí Libor další štos letáků. "Rozneseme je po kolejích."
Venku bylo sychravo, typické listopadové počasí. Marie s Liborem procházeli kolejemi na Větrníku. Pod každé dveře vsunuli leták, další lepili na nástěnky. Někteří studenti vybíhali z pokojů a připojovali se k nim.
"Zítra ve dvě na Václaváku!" šířila se zpráva chodbami. "Přijdou i herci z divadel!"
Marie cítila, jak v ní roste odhodlání. Tohle už nebyl jen studentský protest. Byla to vzpoura proti celému systému lží a násilí. Když večer padla vyčerpáním do postele, věděla, že nic už nebude jako dřív.
Další den se probudila do změněného světa. Fakulta žila horečným ruchem. Všude visely plakáty a transparenty. V posluchárnách místo výuky probíhaly diskuse. Nikdo nemluvil o zkouškách nebo zápočtech. Důležitější bylo šířit pravdu o tom, co se stalo na Národní třídě.
Adam Vogel vystoupil z vlaku na Hlavním nádraží. Eva mu dala jediný úkol - přivézt Marii domů. Nechtěla, aby se jejich dcera zapletla do nepokojů.
Na anatomickém ústavu to vypadalo jako v úlu. Studenti pobíhali sem a tam, všude visely plakáty a transparenty. Adam našel Marii v aule, kde balila letáky do tašky.
"Tati?" zarazila se při pohledu na jeho vysokou postavu ve dveřích. "Co tu děláš?"
"Máma má strach. Chce, abys jela domů."
Marie zavrtěla hlavou. "To nejde. Za hodinu jdeme na Václavák."
Adam si všiml, že nemá rukavice. Venku bylo pod nulou. "Bez rukavic nikam nepůjdeš," řekl rozhodně.
"Tati, já-"
"Počkej tady." Adam vyběhl z auly. Na Karlově náměstí našel malý obchod s textilem. Koupil tmavě modré vlněné rukavice.
Když se vrátil, Marie už stála s ostatními studenty před budovou. Navlékl jí rukavice na prokřehlé prsty.
"Půjdu s tebou," oznámil jí.
Marie překvapeně zvedla obočí. "A co máma?"
"Řeknu jí, že jsem tě neuhlídal."
Dav je strhl s sebou na Václavské náměstí. Adam pozoroval skandující studenty, herce z divadel, dělníky z továren. Všichni byli spojeni stejnou nadějí. Když tisíce lidí začaly cinkat klíči, vytáhl i on své a připojil se k nim.
Eva stála u okna, když Adam dorazil domů. Nemusel vidět její obličej, aby věděl, že je naštvaná.
"Kde je Marie?" zeptala se ostře.
"Nepřijela."
"Měls ji přivézt!"
Adam si pověsil kabát. "Nemohl jsem ji nutit."
"Nemohl, nebo nechtěl?" Eva se k němu otočila. "Co když se něco stane?"
"Nic se nestane." Adam vytáhl z kapsy noviny. "Mělas to tam vidět. Statisíce lidí na Václaváku."
"To mě nezajímá. Měls-"
"Zítra jedu znovu," přerušil ji Adam.
Eva ztuhla. "Cože?"
"Je další demonstrace. Chci tam být."
"Ty ses zbláznil." Eva kroutila hlavou. "V tvým věku?"
Adam se díval z okna na zasněženou ulici. Před očima měl stále ty davy mladých lidí, jejich odhodlané tváře, slyšel cinkání klíčů. Poprvé po letech cítil, že je součástí něčeho většího.
"Musím tam být," řekl tiše. "Kvůli Marii. Kvůli sobě."
Další den znovu nastoupil do vlaku do Prahy. A pak znovu. Pokaždé se postavil vedle Marie v davu, mlčky pozoroval její nadšení, její víru ve změnu. Možná skrze ni znovu nacházel své vlastní mládí, své vlastní sny o lepším světě, které kdysi dávno pohřbil pod tíhou každodenních starostí a strachu. Když viděl ty tisíce lidí kolem sebe, cítil, jak se mu do očí derou slzy. Adam měl velké srdce, i když ho roky režimu naučily skrývat své city pod maskou tvrdosti. To srdce nemohlo být chladné v této situaci, kdy celý národ procitl a dal najevo, že změna je nutná. Cítil, jak se mu při skandování hesel a cinkání klíčů chvěje hlas, jak se mu vrací síla, kterou už dávno považoval za ztracenou.
Byla to vzrušující doba plná očekávání a nejistoty. Zatímco v Praze se demonstracemi zaplňovala náměstí a ulice duněly skandováním tisíců lidí, v Plzni se scházeli jen malé hloučky odvážlivců se svíčkami v třesoucích se rukou. Přesto se režim v pomalé, ale nevyhnutelné agonii hroutil jako domeček z karet. Pavel v té době poslouchal během jízdy v práci rádio a hltal každou novou zprávu o překotném dění v Praze, srdce mu při každém hlášení bušilo vzrušením. Když uslyšel z chraptícího rádia tu přelomovou zprávu, že generální tajemník KSČ Miloš Jakeš odstoupil, vyběhl na konečné trolejbusu ven jako smyslů zbavený a na špinavý, od výfukových zplodin zašedlý bok vozu napsal roztřesenou rukou velkými písmeny "Jakeš odstoupil". V tu památnou chvíli už bylo všem jasné, že se režim nenávratně mění a nic nebude jako dřív, že přichází doba svobody, na kterou společnost čekala dlouhých čtyřicet let.
Pavel s Lucií přijeli škodovkou na parkoviště před Kaufhausem v západoněmeckém Hofu. Lucie svírala v dlani stomarku, kterou si půjčili od Petra. Prošli automatickými dveřmi a zůstali stát v úžasu. Regály plné zboží se táhly do nedohledna, pod zářivkami se leskly pyramidy pomerančů a banánů.
"Podívej na tu nabídku. Je to jak v nějaké pohádce," zašeptala Lucie a ukázala na rozlehlou plochu supermarketu.
Pavel bloumal mezi regály a nemohl uvěřit vlastním očím. Vůně kávy se mísila s exotickým kořením, o kterém doma jen četli v časopisech. U pokladny stála fronta lidí a zněla tu čeština. Venku stály vozy s českými poznávacími značkami na autech. Nebyli jediní, kdo chtěl vidět na vlastní oči jak to tu vypadá.
"Tati, můžu si vzít čokoládu?" škemral Michal a natahoval ruku k pestrobarevným obalům Milky.
"Vezmi si dvě," kývl Pavel. Poprvé v životě mohl synovi dopřát takový luxus bez výčitek.
Venku na ulici míjeli výlohy plné značkového oblečení. Z reproduktorů nad vchodem do obchodu s elektronikou hrála západní hudba. Pavel zastavil před výlohou s walkmanem Sony.
"Pamatuješ, jak jsme na Portě obdivovali ten jediný, co měl Láďa?"
Lucie přikývla a stiskla mu ruku. Prošli kolem kavárny, kde si místní v klidu vychutnávali presso z lesklého kávovaru. Nikdo nikam nespěchal, nikdo se netlačil ve frontě.
"Je to jako z jiného světa," vydechla Lucie.
"A přitom je to jen pár kilometrů od našich hranic," zavrtěl Pavel hlavou. Ještě před měsícem by je za překročení těch samých hranic čekal kriminál. Teď tu stáli svobodně, mohli si koupit, na co měli chuť a peníze. Ta prostá možnost volby jim vyrazila dech.
Pavel seděl na konečné linky třináct a četl čerstvé vydání Mladé fronty. Přes zamlžené okno trolejbusu pronikalo kalné únorové světlo. Článek o ekonomické transformaci mu přerušilo zaklepání na dveře. Za sklem stál Marcel Malinovský, kolega z odpolední směny, s cigaretou v puse.
"Nazdar, můžu dál?" kývl hlavou k sedačkám.
Pavel složil noviny a odevřel dveře. Marcel se vyškrábal po schodech a setřásl sníh z ramen.
"Hele, měl bych pro tebe něco." Marcel si přisedl naproti. "Chceme s klukama do Weidenu. Zkusit tam najít nějakou práci."
Pavel pozvedl obočí. "A co němčina?"
"Já trochu umím, ale v práci mluvit nepotřebuješ, potřebuješ makat. Vysvětlej ti co máš dělat a ty to budeš dělat. Za pár tejdnů se domluvíš, není to tak těžký."
Pavel položil noviny na palubní desku. Německo. Ještě před pár měsíci nepředstavitelné. A teď stačí sednout do auta a za dvě hodiny jsou tam.
"Kdy jedete?"
"V pátek. Zkus si přehodit službu, jestli nemáš volno. Co máš za auto?"
"Sto dvacítku."
"Tak bysme mohli jet tvým autem. Budeme dohromady čtyři."
Práci sehnali ve firmě Mitras, která vyráběla plastové díly pro automobilový průmysl. Cesta do Weidenu z Plzně trvala téměř dvě hodiny, takže zpočátku bydleli hned za hranicemi na české straně. Ale být celý týden v cizí zemi bez rodiny Pavla brzo omrzelo. Začal dojíždět každý den.
Pavel seděl za volantem svého favorita a snažil se udržet oči otevřené. Noční směna v Mitrasu ho vyčerpala a před ním leželo sto třicet kilometrů do Plzně. Světla protijedoucích aut se slévala do rozmazaných šmouh.
"Musíš si něco vzít," řekl mu Petr při poslední návštěvě ordinace. "Takhle to nepůjde, jednou to neukočíruješ."
Vytáhl bloček a napsal dva recepty. "Fermetrazin tě nakopne před směnou. A rohypnol ti pomůže usnout, až přijedeš domů."
Pavel byl pro. Nebál se experimentovat a o účincích amfetaminu už slyšel."
"Moc si na to nezvykej. Jakmile si upravíš spánkový rytmus, tak to vysadíš."
Pavel byl s tímto řešením spokojený. Ráno před odjezdem spolkl malou bílou pilulku a za dvacet minut cítil, jak se mu zostřuje pozornost. Unavené oči najednou vnímaly každý detail na silnici.
Po příjezdu domů zase potřeboval rychle usnout, aby nabral síly na další směnu. Tabletka rohypnolu ho spolehlivě uspala během půl hodiny.
Tenhle rytmus si držel už několik týdnů - ráno fermetrazin, večer rohypnol. Před směnou čilý jako rybička, po ní okamžitě do říše snů. Fungovalo to jako švýcarské hodinky.
Někdy k rohypnolu přidal trochu alkoholu, ta kombinace byla příjemná.
Vidělával tehdy slušné peníze. Zatímco jako řidič i s přesčasy přinesl domů 4 až 5 tisíc, když vyměnil na burze marky za koruny, dostal se až na šedesát tisíc korun měsíčně.
Pavel zaparkoval favorita před oprýskaným panelákem na kraji vesnice. Jirka vyhlédl z okna bytu, když zazvonil na jeho jmenovku na zvonku. V ruce držel lahev piva. Byl pohublejší než dřív, vlasy mu prořídly.
"Pojď dál," mávl rukou. "Marta je s malým u doktora."
V kuchyni se usadili k malému umakartovému stolku.
"Tak co, jak se máš?" zeptal se Pavel a rozhlédl se po místnosti. Malý skromný byt, staré linoleum, vytahané záclony.
"Ale jo, jde to." Jirka pokrčil rameny. "Dělám výškové práce. Natírání střech, konstrukcí a tak." Pavel si vzpomněl na Jirkovu zálibu v lezení po skalách. Není to žádná sláva, ale aspoň něco."
Pavel vytáhl z kapsy balíček marlborek a položil ho na stůl. "Já dělám v Německu. Blbá práce, ale zase se dá vydělat."
Jirka si zapálil a vyfoukl kouř ke stropu. "Jo, slyšel jsem. Jseš klikař."
"Poslyš," naklonil se k němu Pavel. "Co kdybych ti vozil zboží? Kafe, pudinky, čokolády... Všechno originál německý. Tady to zatím v obchodech není, stačilo by, kdybys objel místní krámky. V týhle díře by se to prodávalo samo."
Jirka se podrbal na hlavě. "Myslíš?"
"Jasně. Stačí si pro to zajet do Plzně. Dám ti dobrou cenu a ty si na tom vyděláš." Pavel cvrnknul prstem do Jirkovy lahve s pivem. "Každá kačka navíc se hodí ne?"
Jirka přikývl a típl cigaretu do popelníku. "To by možná šlo. Zkusím se poptat, o co by byl zájem."
Jirka potom několikrát přijel pro zboží do Plzně, ale pak se přestal ozývat a Pavel se v tom neměl zájem nípat. Víc toho pro něj udělat nemohl.
Pavel ležel na gauči a počítal výdělek za poslední měsíc. Šedesát tisíc. Takové peníze nikdy předtím neviděl. Ale věděl, že tahle práce nemůže trvat věčně - jednou se německý trh nasytí levnou pracovní silou z východu.
"Co s těmi penězi uděláme?" zeptala se Lucie z kuchyně, kde vařila večeři.
"Musíme je nějak investovat." Pavel si sedl a promnul si oči. "Nemůžeme je jen tak projíst."
Lucie přišla za ním do pokoje a ruce si utírala do zástěry. Posadila se vedle něj. "A co tě napadá?"
"Včera jsem byl s Michalem v té nové videopůjčovně na nábřeží." Pavel se napil kávy. "Mělas vidět ten šrumec. Fronta až na chodník."
"Video je teď v módě."
"Přesně. Každý si kupuje video, ale vyplatí se kupovat filmy? Podíváš se jednou a pak chceš vidět něco jiného." Pavel se nadchl. "A navíc - filmy mě vždycky bavily. Mohl bych je půjčovat, doporučovat lidem..."
"To by tě bavilo víc než dělat v Německu, co?" Lucie se usmála.
"To rozhodně." Pavel vytáhl papír a začal počítat. "Potřebovali bychom nějaký prostor. Možná bychom mohli začít dole v chodbě na zahradu. Udělám tam police a koupím od distributorů kazety. Viděl jsem nějakou reklamu v televizi."
"A víš, kolik to všechno bude stát?"
"Zatím ne. Ale zítra zajdu do té půjčovny a pokusím se vyzvědět nějaké detaily. Třeba by mi i poradili, od koho nakupují."
Za dva roky už měl tři videopůjčovny a rozhodl se skončit s prací v Německu.
Pavel seděl v kanceláři své hlavní videopůjčovny a prohlížel si novou zásilku filmů od distributora. Terminátor 2, Základní instinkt, Mlčení jehňátek - samé trháky. Každý film nejdřív sám zhlédl, aby mohl zákazníkům doporučovat.
"Dneska máme tržbu přes osm tisíc," hlásila Markéta z prodejního pultu.
"Super. Zajdu tam večer." Pavel si poznamenal číslo do sešitu. Objížďka tří půjčoven se stala jeho denním rituálem - vybrat kasičky, doplnit kazety, zkontrolovat evidenci.
Doma ho čekala Lucie s malou Terezou. Holčička se narodila před rokem a celý byt byl plný dětského křiku a smíchu.
"Podívej, co jsem koupila," ukazovala Lucie nové oblečení ze second handu. "Všechno je teď k dostání."
Pavel přikývl. Doba se změnila - obchody se začínali plnit zbožím ze západu, otevíraly se nové restaurace, lidé začínali podnikat. Michal chodil do druhé třídy a fascinovaně sledoval nové kreslené filmy které měl Pavel v nabídce.
"Tati, můžu si půjčit Aladina?" ozval se Michal.
"To záleží jak se ti daří ve škole. Mrkneme se jak si vedeš." Odpovídal Pavel s úsměvem.
Večer objížděl půjčovny svým novým Seat Toledem. Z přehrávače hrála Nirvána, nebo Mike Oldfield. Ulice zářily reklamami. Pavel cítil, že přišla jejich doba - doba neomezených možností a svobody. S každou novou kazetou, každým spokojeným zákazníkem rostlo jeho nadšení z podnikání.
"Máte ten nový film s Van Dammem?" ptali se lidé.
"Přijde příští týden," odpovídal Pavel. Už věděl, co jeho zákazníci chtějí. Akční filmy, romantické komedie, horory - každý žánr měl své věrné publikum.
A večer, po přepočítání tržeb vždy láhev dobrého vína a nový film.
Pavel seděl v křesle a díval se do sklenice červeného vína. Čtvrtá toho večera. Na stole ležely účetní knihy z videopůjčoven, ale nedokázal se na ně soustředit.
"Zase piješ?" Lucie se opírala o futra dveří, v očích starost.
"Jen si dávám skleničku." Pavel mávl rukou. Lahev Merlotu byla už z půlky prázdná.
"Jako každý večer." Lucie si sedla naproti němu. "Všimla jsem si, že kupuješ víc a víc."
Pavel se zahleděl z okna. Obchody šly dobře, měli dům, auto, děti byly zdravé. Přesto cítil prázdnotu, kterou musel každý večer zalévat alkoholem.
"Mluvil jsem o tom s Petrem," řekl po chvíli.
"A co říkal?"
"Že bych měl zajít za psychiatrem. Že to může být..." Pavel zaváhal. "Deprese."
Lucie přikývla. "Taky si to myslím. Už dlouho nejsi sám sebou."
Za několik dní měl konečně sjednaný termín a od návštěvy u psychiatra si hodně sliboval.
Pavel seděl v čekárně ordinace. Bílé stěny, ticho přerušované jen tikáním hodin. Cítil se trapně - úspěšný podnikatel na psychiatrii.
"Jak dlouho pijete?" zeptal se doktor, když Pavel popsal své potíže.
"Vlastně odjakživa. Ale poslední rok je to horší."
Doktor si něco zapsal. "A máte pocit prázdnoty? Ztrátu zájmu o věci, které vás dřív bavily?"
Pavel přikývl. Filmy už mu neposkytovaly tu radost jako dřív. S žádnými přáteli kromě Petra a Lucie se nestýkal. Uvolnění cítil jen večer, když vypil litr nebo litr a půl vína.
"Jak to máte se spánkem? Usínáte dobře?"
"Po alkoholu ano, bez toho nemohu dlouho usnout, někdy ležím i dvě hodiny v posteli a mozek mi šrotuje… Jedna myšlenka za druhou…"
"Předepíšu vám antidepresiva," řekl nakonec doktor a vyplnil recept. "Ale s alkoholem je míchat nesmíte."
Pavel držel v ruce recept a díval se na název léku. Deprex. Možná tohle byla cesta ven z začarovaného kruhu večerního pití.
Vybavila se mu vzpomínka, jak sedí na okraji vany a dívá se na bílé dlaždičky. Žaludek se mu zvedá a v ústech cítí kyselou pachuť. Tohle už musel zažít aspoň stokrát.
"Už nikdy," zašeptal do prázdné koupelny. "Tohle bylo naposledy."
Vybavil si všechny ty předchozí sliby. Pokaždé, když klečel nad záchodovou mísou, si říkal totéž. Nikdy víc. A přesto se to opakovalo znovu a znovu.
Nejdřív dvě skleničky u večeře. Pak další při sledování filmu. Nakonec celá lahev. A potom v noci, zase ta samá scéna - studené dlaždičky pod koleny, třesoucí se ruce, kyselý dech.
"To bylo naposledy," sliboval si tehdy. Dokonce to řekl i nahlas, aby to znělo opravdověji.
V zrcadle vidí svůj odraz - zarudlé oči, zpocené čelo. Pozoruje tu tvář a snaží se v ní najít něco z té bývalé sebejistoty. Ale vidí jen prázdný pohled člověka, který už nevěří ani vlastním slibům.
Pavel seděl ve tmavém obýváku a zíral na vinotéku. Tři dny to zvládal. Tři dny bez jediné kapky. Ale teď, když všichni spali, cítil, jak ho ta skleněná dvířka přitahují magnetickou silou.
Jeho ruka se sama od sebe natáhla ke klice. Mozek křičel ne, ale prsty už svíraly chladnou láhev Merlotu. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak si nalévá první sklenici.
Červená tekutina se zatřpytila ve světle pouliční lampy. Přiložil sklenici ke rtům. Jen jednu, říkal si. Jen abych lépe usnul.
Druhá sklenice následovala rychle po první. Pak třetí. Seděl sám v křesle, zatímco dům kolem něj tiše oddychoval. Lucie i Michal spali nahoře, netušili nic o jeho selhání.
Když se probral, hodiny na stěně ukazovaly půl třetí. V hlavě měl prázdno. Poslední, co si pamatoval, byla čtvrtá sklenice. Pak nic. Černá díra v paměti.
Na stolku stála prázdná láhev. Pavel se roztřeseně zvedl z křesla. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Vždycky si pamatoval každý detail svého pití, každou myšlenku, každý pocit viny.
Vzpomněl si na varování doktora - antidepresiva se nesmí kombinovat s alkoholem. Teď už věděl proč. Dvě hodiny jeho života zmizely v černé díře zapomnění.
Tato zkušenost jej trochu viděsila, ale muselo se mu to stát ještě dvakrát, aby v sobě znovu našel sílu k abstinenci.
Pavel ležel na gauči a listoval časopisem Reflex. Po měsíci bez alkoholu se cítil fyzicky lépe, ale jeho mysl stále hledala únik. Článek o amsterdamském DJovi upoutal jeho pozornost - popis euforických stavů při mixování hudby pod vlivem rajského plynu ze šlehačkových bombiček.
"Tohle by šlo," zamumlal si pro sebe a článek si přečetl znovu. Žádný alkohol, žádná kocovina, čistá hlava druhý den.
O den později koupil lahev a krabičku bombiček. Experiment naplánoval než půjde spát. Sestavoval si speciální playlist. Radiohead, Pink Floyd, Massive Attack. Hudba, kterou miloval, ale kterou poslední dobou nevnímal tak intenzivně jako dřív.
"Třeba to bude jiné," přemýšlel nahlas. "Čistší než chlast."
Znovu si přečetl pasáž v článku o DJovi, který popisoval, jak mu rajský plyn otevřel nové hudební dimenze. Pavel toužil znovu zažít podobné pocity, které mu dříve přinášel alkohol - euforii, uvolnění, zapomenutí na všední starosti. Ale tentokrát bez následků, bez výčitek, bez kocovin.
Představa experimentu s rajským plynem ho vzrušovala - konečně něco nového, něco jiného než každodenní boj s touhou po alkoholu.
Pavel ležel na gauči se sluchátky na uších. Massive Attack pulzovali do rytmu jeho zrychleného dechu. Natáhl se pro šlehačkovou bombičku.
"Jen jedna před spaním," zašeptal do prázdného pokoje.
Plyn zasyčel do nafukovacího balónku. Pavel se zhluboka nadechl a nechal rajský plyn prostoupit své tělo. Teplo se rozlilo od hlavy až k patě. Hudba najednou zněla jako z jiné dimenze - každý tón, každý beat byl ostřejší, jasnější.
Zavřel oči. Místnost se s ním lehce točila, ale bylo to příjemné. Žádná nevolnost jako po alkoholu. Jen čistá euforie a naprostý klid.
Druhý nádech byl ještě intenzivnější. Pavlovo tělo se uvolnilo, jako by se vznášelo nad gaučem. Myšlenky na práci, videopůjčovny i každodenní starosti se rozpustily v příjemné mlze.
Za pár minut účinek vyprchal. Pavel cítil, jak ho přemáhá ospalost. Žádný boj s neklidem jako dřív. Žádné převalování v posteli. Jen příjemná únava.
Vstal z gauče a vypnul přehrávač. Nohy měl trochu nejisté, ale hlava byla jasná. Vyčistil si zuby a zalezl do postele vedle spící Lucie.
Usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře. Poprvé po dlouhé době bez pomoci alkoholu nebo prášků na spaní.
Pavel přebíhal mezi pracovnou a přízemím videopůjčovny. Na obrazovce počítače nahoře blikaly chybové hlášky při synchronizaci databáze. Musel kontrolovat každý disk zvlášť, aby našel, kde se stala chyba.
Uprostřed schodiště se náhle zastavil. Něco bylo jinak. Jeho ruce na zábradlí vypadaly cize, jako by patřily někomu jinému. Díval se na ně a nedokázal pochopit, že jsou jeho vlastní.
Místnost kolem něj působila neskutečně, jako kulisy v divadle. Všechno bylo ostřejší, jasnější, ale zároveň vzdálenější. Pavel cítil, jako by se díval na svět skrz skleněnou stěnu.
Jeho tělo se pohybovalo mechanicky, bez jeho vědomého řízení. Sledoval své kroky ze zvláštní vzdálenosti, jako by byl jen pozorovatel ve vlastní hlavě.
"To nejsem já," šeptal si pro sebe. "Tohle přece nemůžu být já."
Stál tam, paralyzovaný těmito pocity, neschopný rozeznat, co je skutečné a co ne. Jeho mysl se vznášela někde mimo, zatímco tělo zůstávalo přikované k místu na schodech mezi dvěma podlažími. Došel do obyvacího pokoje a nevěděl, jestli v příští chvíli neztratí vědomí. S velkým úsilím se mu podařilo zmačknout na telefonu předvolbu 1 kde byl uložen kontakt na Lucii do práce. Nezbývalo mu než doufat, že je u sebe v kabinetu.
Pavel zvedl telefon k uchu, ale nedokázal najít správná slova. Jeho mysl byla zahalená mlhou.
"Lucie..." dostal ze sebe konečně.
"Pavle? Co se děje?" Luciin hlas zněl z telefonu jako z velké dálky.
"Já... něco se... není to..." Pavel se snažil zformulovat věty, ale slova mu unikala. Cítil, jak se mu třese ruka s telefonem. "Potřebuju... pomoc."
"Nechápu, co říkáš. Jsi v pořádku?"
"Ne... já... nevím co se děje." Pavel musel mezi slovy dělat dlouhé pauzy. "Prosím..."
"Hned jedu. Nikam nechoď." Lucie položila telefon.
Pavel se otočil ke skleněným dveřím balkónu. Za nimi se ve větru pohupovaly koruny stromů. Jejich zelené listy se vlnily jako mořská hladina.
Ten pohyb ho uklidňoval. Pomalu dýchal a soustředil se pouze na stromy před sebou. Nesměl se dívat jinam. Jakmile odtrhl pohled, místnost kolem něj začala opět ztrácet realitu. Jen stromy byly skutečné. Jen na ně se mohl bezpečně dívat.
Lucie vběhla do obýváku, kde Pavel stále stál u balkónových dveří a pozoroval stromy.
"Pavle?" položila mu ruku na rameno.
Otočil se k ní, ale nedokázal zaostřit na její tvář. "Musím... pořád se dívat na stromy."
"Pojedeme do nemocnice." Lucie ho jemně vedla ke dveřím.
V autě se Pavel díval na své boty na podlaze. Okolní svět za okny mu připadal příliš rychlý, roztočený, neskutečný. Soustředil se na šňůrky pravé boty, na jejich pravidelné překřížení.
"Už jsme skoro tam," řekla Lucie a položila mu ruku na koleno.
Nemocniční chodba zářila studeným světlem zářivek. Pavel seděl na plastové židli a pozoroval své ruce položené na kolenou. Lucie stála u sesterny a něco vysvětlovala sestře v bílém plášti.
Naproti přes chodbu stál automat na kávu. Pavel zatoužil po horkém nápoji, který by ho vrátil do reality. Vstal a došel k automatu. Díval se na řadu tlačítek, ale nedokázal pochopit jejich význam. Věděl, že normálně by to zvládl levou zadní - vhodit mince, zmáčknout tlačítko. Teď mu to připadalo jako složitá matematická rovnice.
"Chceš kávu?" Lucie stála vedle něj.
Pavel přikývl. Cítil se o něco lépe, mlha v hlavě se pomalu rozplývala. Ale stále měl pocit, jako by se díval na svět skrz matné sklo.
"Dám ti velkou s mlékem," řekla Lucie a začala obsluhovat automat místo něj.
Pavel seděl v ordinaci psychiatra a pozoroval jeho ruce s propiskou nad prázdným formulářem. Místnost voněla dezinfekcí a kávou z automatu na chodbě.
"Kdy jste začal pociťovat první příznaky?" zeptal se lékař.
Pavel se díval na své ruce složené v klíně. "Musím... nejdřív najít tu správnou složku." Zavřel oči. "Je to jako kartotéka. Všechno tam někde je, ale trvá to, než se k tomu dostanu."
"Rozumím. Nespěchejte."
"Dnes dopoledne, najednou jsem měl takový divný pocit že se ztrácím.
Lékař si něco zapsal. "Užíváte nějaké léky?"
"To je jiná složka." Pavel si promnul spánky. "Musím ji najít... Je to jako bych procházel velkou knihovnou a hledal konkrétní knihu." Otevřel oči. "Ne, užíval jsem nějaká… lék na… deprese"
"Jak dlouho je to co jste je vysadil?"
"Zase musím..." Pavel se odmlčel. Díval se upřeně před sebe, jako by skutečně procházel kartotékou ve své hlavě. "Asi dva týdny."
Lékař přikývl a pokračoval v zapisování. "Pijete alkohol?"
"Ne, už nějakou dobu ne."
Lékař se ptal na jeho rodinu, rodiče, Pavel cítil jak ho začíná přemáhat únava.
Pavel seděl na plastové židli v čekárně a pozoroval bílou stěnu před sebou. Zvuky nemocnice k němu doléhaly jako přes vatovou clonu - vzdálené kroky, tlumené hlasy, bzučení zářivek. Jeho vlastní dech mu připadal příliš hlasitý.
Za dveřmi ordinace slyšel tlumený rozhovor. Lékařův hlas zněl klidně a profesionálně.
"Myslím, že vím, co by to mohlo být," říkal. "Ale raději si ho tu necháme na pozorování."
Lucie něco odpověděla, její hlas zněl ustaraně.
Pavel se díval na své ruce položené na kolenou. Připadaly mu cizí, jako by patřily někomu jinému. Ale už to nebylo tak děsivé jako předtím. Mlha v jeho hlavě se pomalu rozplývala, nahrazená těžkou únavou.
Přes pootevřené dveře zahlédl Luciinu siluetu. Stála tam s rukama překříženýma na prsou a poslouchala lékaře. Pavel si všiml, že má na sobě stále tu samou halenku, kterou měla ráno ve škole. Musel ji vytrhnout přímo z vyučování.
Zvuky jejich rozhovoru splývaly do jednotvárného šumu. Pavel zavřel oči. Cítil se vyčerpaný, jako by právě uběhl maraton. Jeho mysl už nebyla tak roztěkaná, ale stále měl pocit, že se nedokáže plně soustředit na nic konkrétního.
Sestřika s Pavlem sepsala příjem, uvědomil si jak psací stroj příjemně klepe a těšil se, že si konečně odpočine.
Sestra odložila propisku a vytáhla formulář z psacího stroje. Kovové klepnutí válce při vytahování papíru se rozeznělo prázdnou chodbou. Vstala od stolu a pokynula Pavlovi, ať ji následuje.
"Tady budete mít pokoj," otevřela dveře na konci chodby. "A támhle jsou várnice s čajem, kdybyste dostal žízeň," ukázala na konec haly, kde stály tři nerezové nádoby.
Pavel vešel do jednolůžkového pokoje. Bílé stěny, úzká postel s kovovou konstrukcí, noční stolek a malá skříň na osobní věci. Okno vedlo do nemocničního parku, kde se ve větru pohupovaly koruny lip.
Měl už na sobě nemocniční pyžamo a pruhovaný župan. Jeho věci sestra odnesla pryč.
Sundal si župan, položil ho na židli a lehl si do postele. Matrace zaskřípala pod jeho vahou. Složil ruce na břiše a zahleděl se do stropu. Bílá plocha nad ním byla popraskaná drobnými prasklinkami, které vytvářely abstraktní vzory.
Pavel ležel na nemocniční posteli a snažil se pojmenovat ten zvláštní pocit, který ho prostupoval. Připomínalo mu to nudu, ale mnohonásobně zesílenou. Každá vteřina se táhla jako med, čas se zpomalil do nesnesitelné rychlosti.
Převalil se na bok. I tento jednoduchý pohyb mu přinesl úlevu - byla to aspoň nějaká činnost, něco, co mohl udělat v čase a prostoru. Něco, co narušilo tu nekonečnou prázdnotu.
Posadil se na posteli. Na stolku stál prázdný plastový hrnek. Mohl by vstát a dojít si pro čaj. Další činnost. Další způsob, jak vyplnit tu bezednou propast času.
Vstal a přešel k várnicím na chodbě. Nalil si horký čaj do hrnku. Každý pohyb, každá akce mu přinášela drobnou úlevu od toho všeobjímajícího pocitu.
Vrátil se na pokoj a usrkl horkého čaje. Snažil se v paměti najít něco podobného, co už zažil. Ten pocit mu něco připomínal... Ano, nudu. Ale byla to nuda vystupňovaná do absurdních rozměrů, tisíckrát zesílená až na hranici snesitelnosti.
Jak se blížil večer, začala se mu vkrádat do hlavy myšlenka, že ten jeho stav má nějakou spojitost s rajským plynem. Pocítil strašnou vlnu studu a dostavila se sílíci panika, když tu náhle se objevila myšlenka která to utrpení ukončila. "Vždyť jim to nikomu nemusí říkat, nikdo se to dozvědět nemusí!" Zaplavila jej úleva a začal se cítit lépe.
Ráno Pavel otevřel oči a zalil ho nečekaný pocit. Svět kolem něj zářil novými barvami. Každý detail, od prasklin na zdi po záhyby nemocničního povlečení, měl své přesné místo v dokonale fungujícím systému.
Vstal z postele a přistoupil k oknu. Stromy v parku se pohupovaly ve větru s matematickou přesností. Mraky na obloze tvořily složité, ale logické vzorce. Vše do sebe zapadalo jako součástky precizního stroje.
V jídelně běžela na televizní obrazovce mexická telenovela. Za normálních okolností by takový program okamžitě přepnul, ale teď ho fascinovala každá scéna. Sledoval složitou síť vztahů mezi postavami, jejich motivace mu připadaly křišťálově čisté.
"Samozřejmě že Pedro nemůže říct Marii pravdu," zamumlal si pro sebe, "musel by pak čelit následkům svého předchozího rozhodnutí."
Ostatní pacienti přicházeli a odcházeli, ale Pavel zůstával ponořený do děje. Každá replika, každý pohled mezi postavami odhaloval další vrstvu příběhu. Cítil se jako matematik, který konečně pochopil složitou rovnici.
Jeho mysl byla stále lehce zamlžená, ale tento stav mu přinášel nečekanou jasnost. Nikdy předtím nezažil takový klid, takové absolutní pochopení světa kolem sebe. Vše mělo svůj řád, svůj důvod, své místo v širším obraze vesmíru.
Doktorka Šípová si Pavla zavolala do ordinace kolem poledne. Místnost voněla květinami ve váze na stole a oknem sem nakukovali nesmělé jarní paprsky slunce.
"Tak jak se dnes cítíte?" zeptala se a ukázala na židli před stolem.
Pavel se pohodlně usadil. Poprvé v životě necítil potřebu nic skrývat, přetvařovat se nebo uhýbat pohledem.
"Víte, já jsem vlastně nikdy nikomu neřekl pravdu o svém pití. Začalo to nenápadně, jako u každého. Pár piv s kamarády." Pavel se nadechl. "Ale pak jsem zjistil, že bez alkoholu nedokážu večer usnout. A když jsem se pokusil přestat, objevily se úzkosti."
Doktorka si dělala poznámky do karty, ale Pavel vnímal, že ho pozorně poslouchá.
"A pak jsem objevil rajský plyn. Četl jsem o něm v časopise. Působil jako bezpečná alternativa k alkoholu. Žádná kocovina, žádné následky." Pavel se hořce usmál. "Aspoň jsem si to myslel."
Mluvil klidně a vyrovnaně o svých komplexech méněcennosti, o strachu ze selhání, o pocitu, že nikdy nebude dost dobrý. Slova proudila sama, bez zábran a studu.
"Víte, já jsem celý život žil v přesvědčení, že si nezasloužím být šťastný. Ale teď..." Pavel se narovnal v židli. "Teď vím, že mám právo na spokojený život. Že moje existence má smysl. A že všechny ty problémy jsou řešitelné. Jen potřebuji být čistý. Nebýt závislý." To byl možná ten správný pocit, který měl. Pocit naprosté nezávislosti.
Doktorka přikývla a odložila propisku. V jejích očích Pavel zahlédl záblesk pochopení. Ještě spolu chvíli hovořili a ona mu pak oznámila, že mu domluví schůzku s primářem Kudrlem. Ten je prý na jeho problémy odborník.
Lucie mu do nemocnice přinesla nějaké osobní věci a také walkman s kazetou Mika Oldfielda. Ležel ve svém pokoji a poslouchal ve sluchátkách hudbu, která zněla jako nebeský zpěv. Každý tón dával vzniknout nějakému příjemnému pocitu uvnitř něho. Byla to nádhera.
Pavel seděl na kraji nemocniční postele, už oblečený v civilu. Sestra mu přinesla propouštěcí zprávu a doporučení k ambulantní léčbě.
"Máte štěstí, že jste přišel včas," usmála se. "Tyhle stavy se dají dobře zvládnout, když se podchytí."
Lucie na něj čekala v přízemí u vrátnice. Její přítomnost mu připadala jako kotva v rozbouřeném moři. Vyšli spolu ven do jasného dopoledne.
V autě Pavel pozoroval město za oknem. Všude kolem proudili lidé - spěchali do práce, do obchodů, na schůzky. Jejich tváře nesly známky napětí a stresu. Žena v kostýmku nervózně ťukala do mobilu na přechodu. Muž v montérkách zuřivě gestikuloval před rozkopanou silnicí.
Pavel vnímal jejich neklid jako vzdálenou ozvěnu. Sám se cítil jako by byl obklopen bublinou klidu. Rozuměl jejich spěchu a starostem, ale už ho nedokázaly vtáhnout do svého víru.
"Chudáci," pomyslel si při pohledu na frontu aut na křižovatce, kde řidiči netrpělivě troubili. "Honí se za něčím, co stejně nemohou dohnat."
Lucie mlčky řídila a občas po něm střelila starostlivým pohledem. Pavel položil svou dlaň na její ruku na řadicí páce. Věděl, že i ona patří k těm uspěchaným lidem venku, ale teď mu připadala jako most mezi jeho novým klidem a neklidným světem za okny auta.
Následující období bylo ve znamení klidu a pohody. Pavel ubezpečoval Lucii že nyní už bude vše v pořádku. Netušila jak to myslí a co se změnilo, ale bylo to něco, co Pavel nedokázal vysvětlit. Cítil jen naprostou jistotu, že cosi překonal, někam se posunul a že to stále trvá.
Pavel našel nový rytmus ve svém životě. Dvakrát denně mířil do fitcentra v přízemí plaveckého bazénu. Ráno před otevřením videopůjčovny a večer po zavíračce.
"Zase jdeš cvičit?" ptala se Lucie, když si Pavel balil sportovní tašku.
"Ten pocit po cvičení... To se nedá ničím nahradit."
V posilovně systematicky procházel jednotlivé stroje. Pot se mu řinul po těle, svaly pálily, ale vydržel až do konce své sestavy. Pak přišla ta nejlepší část - bazén. Půlhodina plavání byla zahrnuta v ceně vstupenky.
Voda ho nadnášela, omývala zpocené tělo. S každým tempem cítil, jak endorfiny zaplavují jeho mozek. Byl to čistý, přirozený pocit štěstí. Žádné chemikálie, žádné látky - jen jeho tělo a voda.
Cestou z šatny míjel automat na kávu. Občas se zastavil a pozoroval, jak si ostatní cvičenci dopřávají šálek. Napadlo ho, že by mohl svůj dobrý pocit ještě vylepšit malým šálkem kávy s mlékem. Ale pak si vzpomněl na svůj slib - žádné drogy, ani ty legální. Ani káva, ani cigarety.
Jednou se však u automatu zastavil a kávu si dal. Nevěděl jestli to mělo souvislost, ale jeho výšiny začali od té chvíle opět klesat a on se stával obyčejným člověkem, jakým byl dříve.
Než se vypravili na dovolenou na svůj oblíbený ostrov Rab, Lucie objevila v knihkupectví knihu Miluj svůj život. Položila ji na stolek u lehátka, kde Pavel odpočíval po ranním plavání v moři.
"To musíš přečíst," řekla. "Je to o tom, jak naše myšlenky ovlivňují realitu."
Pavel knihu nejdřív odložil. Další z těch vznešených návodů na život, pomyslel si. Ale když večer nemohl usnout, vzal ji do ruky.
S každou stránkou se v něm rozlévalo teplo poznání. Louise Hay popisovala přesně to, co celou dobu tušil. Jak negativní myšlenky vytvářejí negativní realitu. Jak jsme sami strůjci svého osudu.
"Poslouchej tohle," četl nahlas Lucii. "'Každá nemoc má svůj duchovní původ.' Vždyť to přesně sedí na moje deprese."
Lucie přikývla. Seděli spolu na balkoně hotelu s výhledem na noční moře.
"A tady - 'To, čemu věnujeme pozornost, roste.' Proto jsem se nemohl vymanit z toho začarovaného kruhu závislostí. Pořád jsem to viděl jako svůj problém, svoje závaží, které si nesu od narození."
Pavel četl dlouho do noci. Poprvé v životě našel potvrzení svých vnitřních pravd. Všechny ty pocity, které nedokázal vysvětlit - tady byly, černé na bílém.
Jejich knihovna se začínala plnit knihami s podobnou tématikou. Ani jeden z nich nebyl věřící, ale New Age jim přinášela tolik potřebnou spiritualitu, aniž by museli patřit k nějakému stovky let pokračujícímu systému, který se v minulosti stal nástrojem privilegované vrstvy, jak ovládat ty ostatní.
Ostrov Rab se stal jejich dovolenkovou destinací, šumění moře a písčitá nuda pláž ukrytá v jedné zátuce jim vždy na celý rok dodali sílu a energii.
Lucie seděla u kuchyňského stolu s papírem a tužkou. Její ruka se začala sama od sebe pohybovat po papíře, kreslila spirály a vlnovky.
"Podívej, tady jsou ty vztahy mezi tebou a Michalem," ukazovala Pavlovi. "Vidíš ty propojené kruhy?"
Pavel pozoroval čáry na papíře. Fascinovaně sledoval, jak Luciina ruka vytváří obrazce bez jejího vědomého řízení. Sám to také zkusil. Seděl hodiny u stolu, tužka připravená, ale nic se nedělo. Jeho ruka zůstávala nehybná.
"Musíš se úplně uvolnit," radila mu Lucie. "Nechat to plynout."
Když automatická kresba nefungovala, zkusili kyvadélko. K Pavlovu překvapení se křišťálový přívěsek na řetízku začal pohybovat. Dokázal komunikovat pomocí předem dohodnutých signálů - kruh pro ano, přímka pro ne.
"Měl bych přijmout tu nabídku od Marcela?" ptal se Pavel kyvadélka jednoho večera.
Přívěsek se rozkýval do jasného kruhu.
"Vidíš? Funguje ti to," usmála se Lucie.
Jejich zájem o ezoteriku je přivedl do společnosti podobně smýšlejících lidí. Začali navštěvovat setkání v čajovně U Zeleného čaje, kde se scházeli lidé praktikující různé formy alternativní spirituality.
"V pátek bude přednáška o automatickém psaní," oznámila Lucie jednoho dne. "Půjdeme?"
Pavel přikývl. I když sám nedokázal kreslit jako Lucie, fascinovalo ho poznávání těchto neobvyklých schopností lidské mysli.
Navštěvovali nyní často čajovny kde hrála esoterická hudba, nebo také pro mladší lidi Trans a techno. Lucie ráda tančila, byla ráda středem mužských pohledů, chtěla být dobývána, sváděna.
Pavel zaslechl z obýváku zvuk žehličky a neznámý mužský hlas linoucí se z kazetového přehrávače. Lucie stála u žehlicího prkna a systematicky žehlila Michalovy košile do školy.
"Kdo to mluví?" zeptal se Pavel a posadil se do křesla.
"To je Petr Chobot," odpověděla Lucie, aniž by vzhlédla od žehlení. "Je to šaman. Vypráví o mimozemských civilizacích a astrálních životech."
Z reproduktorů se ozýval hluboký, uklidňující hlas muže, který hovořil o různých dimenzích existence a kontaktech s bytostmi z jiných světů. Pavel se zaposlouchal do výkladu o paralelních vesmírech a reinkarnaci duší na jiných planetách.
"On prý už od dětského věku opouští fyzické tělo, přišel na Zemi s plnou pamětí své existence. Je nepohlavní bytost, ale používá mužské tělo. Už v dětství se prý v Bulharsku setkal s Vangou a vnímal mimozemské bytosti. Věděl, že probíhá bitva o tuto planetu."
Pavlovi už to připadalo trochu přitažené za hlavu, Ale co víme o realitě tohoto bytí? Všechno jsou to jen dohady. Co skuteně je a jak, vůbec netušíme. Máme jen pár čidel, které vedou elektronické signály, které náš mozek vyhodnocuje.
V čajovně U Zeleného čaje probíhala diskuze o nadcházejícím víkendovém workshopu.
"Bude tam Petr Chobot," vysvětlovala mladá žena s dredy. "Připravuje tradiční nápoj z tropických rostlin pro očistu čaker."
Pavel seděl v tureckém sedu na polštáři a naslouchal. Vůně vonných tyčinek se mísila s párou stoupající z jeho šálku jasmínového čaje. Podíval se na Lucii a kývl hlavo. "To je ten tvůj šaman ne?" Lucie kývla hlavou a obrátila se k dívce s dredy.
"Je to silný zážitek," pokračovala dredařka. "Člověk se dostane do změněného stavu vědomí. Může komunikovat s duchy přírody, vyřeší vnitřní bloky."
"Kolik to stojí?" zeptal se Pavel.
"Dva tisíce. V ceně je celý den včetně přípravných cvičení a následné integrace zážitku."
Pavel vytáhl z peněženky čtyři tisíce a položil je na stůl. "Můžeš nás zapsat? Rádi to vyzkoušíme." Vše nové ho fascinovalo - každá cesta, každá zkušenost mohla přinést poznání. Nikdy předem neodsuzoval věci, které neznal.
Dredařka přikývla a zapsala si jeho jméno do seznamu.
"Oukej. Tady máte papír s. pokyny, kde to je, co si vzít, co nejíst atak.
Pavel si schoval lístek s pokyny do zadní kapsi kalhot. Cestou domů přemýšlel o tom, co je čeká. Třeba to bude Ayahuasca - to slovo znělo tajemně a lákavě. Hodně se o něm mluvilo. Ale tady to nebylo legální. Nicméně možná další brána k poznání, další krok na jejich cestě, nebo alespoň jeho cestě.
Pavel s Lucií balili věci na víkendový workshop do velkého batohu. Sbalili dvě karimatky, spacáky a pohodlné bavlněné oblečení - volné kalhoty a trička. Eva si vzala vnoučata k sobě, takže měli před sebou dva dny jen pro sebe.
Po rychlém obědě nasedli do auta a vyrazili směrem na Prahu. Mapa a plánek cesty který dostali je vedly po okresních silnicích až k polní cestě, kde spatřili starou usedlost uprostřed pole.
Zaparkovali před omšelou zdí porostlou břečťanem. Když prošli klenutou bránou, ocitli se na uzavřeném dvoře vydlážděném kočičími hlavami. V rohu stála stará dřevěná kuchyně s mohutnou pecí, před ní masivní dubový stůl s lavicemi. Podél zdi se táhl dřevěný přístřešek poskytující stín.
Pavel si všiml kleneb zarostlých popínavými rostlinami ve starém zdivu. Jejich oblouky připomínaly portály do jiného světa. Vzduch byl prosycený vůní bylin a dřeva.
"Tohle místo je nádherné. Jak z Francouzského historického filmu. " zašeptala Lucie, když procházeli dvorem k ostatním účastníkům, kteří se již scházeli u dubového stolu.
Petr Chobot měl přijet ve čtyři a začít vařit výluh z ayahuascy. Bylo už ale půl šesté a ještě nedorazil. Až když konečně po šesté přijel, došlo Pavlovy to zdržení. Zdálo se že nemá ponětí o čase. Bral se jako spirituální bytost, na kterou je čest čekat, protože je pro každého významný okamžik, když se s ním setká. Okolo sebe měl mladá děvčata, která jej evidentně uctívala.
Chobot strávil hodinu přípravou nápoje v kuchyni. Míchání provázely rituální pohyby a tiché mumlání. Když byl výluh hotový, rozlil jej do plastových kelímků. Pavel si všiml, že každému nalil zhruba půl litru tmavé tekutiny.
Účastníci se rozložili na karimatky pod dřevěným přístřeškem. Pavel ležel vedle Lucie a pozoroval oblohu skrz mezery mezi trámy. Čekal na účinek, ale kromě mírné nevolnosti necítil nic zvláštního.
Kolem nich procházeli sitteři v bílém oblečení. Tiše našlapovali mezi ležícími těly a kontrolovali jejich stav. Pavel zaslechl vzdychání a občasné zvuky zvracení od ostatních účastníků.
"Potřeboval bych asi víc," zašeptal Pavel směrem k procházejícímu sitterovi. "Necítím vůbec nic."
Sitter však jeho slova ignoroval a pokračoval v obchůzce. Pavel to zkusil znovu, když procházel další: "Asi to na mě nepůsobí, mohl bych dostat větší dávku?"
I tentokrát se setkal jen s mlčením. Sitteři jeho prosby považovali za bezvýznamné blábolení způsobené drogou. Pavel frustrovaně zavřel oči a snažil se soustředit na své tělo, ale stále necítil nic mimořádného.
Možná na chvíli usnul a pak už tu bylo svítání, při kterém vodili sitteři nejisté klienty na záchod, který byl v budce v rohu stavení.
Účastníci seděli v kruhu kolem praskajícího ohně, jejich tváře ozářené mihotavými plameny. Někteří se ještě třásli zimou z ranního chladu, jiní vypadali vyčerpaně po probdělé noci. Petr Chobot procházel mezi nimi pomalým, rozvážným krokem a vybízel je ke sdílení zážitků z noci. Jeho hlas byl tichý a uklidňující, jako by se snažil vytvořit bezpečný prostor pro jejich osobní zpovědi.
"Viděla jsem své tělo z výšky, jak tam leží," popisovala mladá žena s dlouhými tmavými vlasy, které jí splývaly přes ramena. "Vznášela jsem se pod střechou a pozorovala všechny ostatní. Bylo to zvláštní - viděla jsem každý detail, každý pohyb v místnosti, jako bych byla nějaký tichý pozorovatel. Dokonce jsem rozeznávala i drobné praskliny ve trámech nad sebou," dodala tiše a nervózně si pohrávala s náramkem na zápěstí.
Muž ve středním věku s prošedivělými skráněmi a hlubokými vráskami kolem očí vyprávěl o své cestě vesmírem. Jeho ruce se při vyprávění lehce chvěly a oči měl doširoka otevřené, jako by znovu prožíval ten okamžik. "Stal jsem se částí souhvězdí Orion. Cítil jsem energii každé hvězdy, pulzovala skrze mě," řekl tichým, ale pevným hlasem. "Bylo to, jako bych se rozplynul v té nekonečné tmě mezi hvězdami a stal se součástí něčeho mnohem většího než já sám. Ta záře, ten žár - prostupoval každou částí mého vědomí."
"Já se proměnila v motýla," sdílela další účastnice, mladá žena s krátkými zrzavými vlasy a pihovatým obličejem. "Létala jsem nad loukou plnou květin a vnímala jejich vůně úplně jinak než člověk. Každý květ byl jako malý vesmír sám o sobě, plný barev, které jsem nikdy předtím neviděla. Cítila jsem, jak se mi křídla třepotají ve větru a jak mě sluneční paprsky hřejí způsobem, který by lidské tělo nikdy nemohlo poznat. Bylo to, jako bych konečně pochopila, co znamená skutečná svoboda," dodala s lehkým úsměvem a její oči se při vzpomínce zaleskly.
Pavel seděl vedle Lucie a mlčky poslouchal vyprávění ostatních účastníků, zatímco v jeho nitru narůstala frustrace. Cítil se podvedený a zklamaný, jako by ho osud připravil o něco výjimečného. Zatímco ostatní prožívali transformativní zážitky plné barev, světla a hlubokých vhledů, on strávil celou noc v bdělém stavu, pouze s nepříjemným pocitem mírné nevolnosti a těžkých víček. Čas se mu vlekl jako ve zpomaleném filmu a každá minuta byla připomínkou toho, že zůstal uvězněn ve své běžné realitě.
Jedna starší žena se rozplakala při vyprávění o setkání se svou zesnulou matkou. Její hlas se třásl dojetím, když popisovala, jak jasně viděla matčin laskavý úsměv a cítila její přítomnost, jako by nikdy neodešla. Chobot jí položil ruku na rameno a pronesl několik uklidňujících slov o duchovním spojení, o tom, jak láska překonává hranice mezi světy a jak jsou tyto vzácné momenty darem, který nám pomáhá pochopit, že smrt není konec. Žena vděčně přikývla a otřela si slzy z tváří.
"Viděl jsem celý svůj život jako film," přidal se další muž, postarší pán s prošedivělými vlasy a hlubokými vráskami kolem očí. "Každá scéna měla jiné barvy podle emocí, které jsem tehdy prožíval. Šťastné okamžiky zářily zlatou a zelenou, těžké chvíle byly zahaleny do temně modré a fialové. Bylo to, jako bych znovu prožíval každý moment, ale tentokrát jsem vnímal jejich skutečný význam mnohem jasněji."
Lucie stiskla Pavlovi ruku a jejich prsty se na okamžik propletly v tichém gestu porozumění. I ona mlčela, její výraz nevypovídal o tom, že něco zažila, ale byl tak neproniknutelný, že si Pavel nebyl jistý. V jejích očích se zračilo něco hlubokého a nesdělitelného, jako by v sobě uchovávala tajemství, které není připravena sdílet. Možná si jen chtěla své pocity pro sebe, schované v nejhlubším koutku duše jako vzácný poklad, který není určen pro cizí uši.
Pavel měl pocit, že byl o zkušenost ayahuascou ošizen, možná bylo substance málo, možná byla špatně uvařená. Souhlasil proto s další možností, která se měla tentokrát odehrávat na ostrovu Pag, kde skupinka podobných nadšenců našla svůj azyl v třípatrovém domě plném apartmánů. Na rozdíl od ostatních jeli svým vlastním autem.
Pavel s Lucií zaparkovali před třípatrovou budovou na ostrově Pag. Slunce žhnulo do bílých kamenných zdí a v dálce se třpytilo Jaderské moře.
"Konečně," protáhl se Pavel po dlouhé cestě. Z auta vytáhl cestovní tašky a zamířil ke vchodu.
V přízemí narazili na prostorný bar s masivním výčepním pultem. Za ním stál usměvavý Chorvat a leštil půllitry. Pipa s Plzeňským prazdrojem slibovala osvěžení po parném dni.
"Tady se budeme scházet na jídlo," vysvětlovala organizátorka Petra a ukazovala na dlouhé stoly. "Snídaně v osm, oběd ve dvanáct a večeře v šest."
Pavel přejel pohledem po regálech s alkoholem - whisky, slivovice, různé druhy vína. Nedaleko baru stál kulečníkový stůl.
"A moře máte kousek," dodala Petra a ukázala z okna. "Stačí sejít po těch schodech a jste tam. Tak padesát metrů."
Skupinka českých psychonautů se začala trousit dovnitř, někteří si hned objednávali pivo na zahnání žízně. Pavel s Lucií převzali klíče od pokoje ve druhém patře a začali vybalovat.
Odpolední slunce zalévalo terasu zlatavým světlem, když se všichni účastníci shromáždili u dřevěných stolků. Někteří si kryli oči slunečními brýlemi, jiní se ovívali papírovými ubrousky.
"Vítám vás na našem týdenním pobytu," začala Petra. Stála opřená o zábradlí terasy a její dlouhé šaty povlávaly v mořském vánku. "Program bude intenzivní, ale zároveň osvobozující."
Pavel usrkával minerálku a pozoroval ostatní účastníky. Vedle něj seděla Lucie a zapisovala si poznámky do malého zápisníku.
"Hned vedle této budovy máme prostory pro řízené meditace," ukázala Petra na jednopodlažní domek s modrými okenicemi. "Tam se budeme scházet každé ráno."
Mořský vánek přinášel vůni soli a levandule z nedalekých polí.
"Důležitou součástí našeho programu budou očistné rituály na pláži a v moři," pokračovala Petra. "Moře má očistnou sílu, kterou využijeme."
Několik účastníků souhlasně přikývlo.
"Petr Chobot bude k dispozici pro soukromé konzultace. Stačí se zapsat do rozpisu, který visí u baru."
Pavel se podíval na Lucii, která vzhlédla od zápisníku a lehce se usmála.
"A vrcholem našeho pobytu," Petra ztišila hlas, "bude výprava na neobydlený ostrůvek. Místo se silnou energií, kde Petr připraví speciální Ayahuascu pro každého z vás."
Po terase proběhlo vzrušené šeptání. Pavel cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz navzdory horkému odpoledni.
To byl důvod proč byl tady. Tentokrát se to snad povede. Slyšel o té droze mnoho a věřil, že by to mohl být předěl v jeho životě, duchovní obrat, snad osvícení?
Jejich skupina byla pestrá směs hlavně mladších lidí. Pavel měl svůj Nikon a snažil se ostatní zachytit na fotografii. Někteří se tomu chtěli vyhnout, jiní ochotně pózovali.
Skupinka účastníků se vydala s karimatkami pod paží do vedlejšího domu. Pavel si vybral místo u okna, odkud mohl slyšet šumění moře. Položil karimatku na dřevěnou podlahu a lehl si na záda. Nad hlavou se mu klenula prostá dřevěná střecha s masivními trámy.
Petr Chobot procházel mezi ležícími těly a jeho hlas se nesl prostorem. "Vaše tělo se začíná rozpouštět ve světelnou energii. Každá buňka se mění v čisté světlo."
Pavel pootevřel oči a pozoroval prach tančící v paprscích slunce, které pronikaly škvírami ve střeše.
"Stáváte se součástí vesmírné energie. Vaše světelné tělo se vznáší nad planetou," pokračoval Chobot. "V dálce vidíte přibližující se světelné bytosti z jiných dimenzí. Přicházejí, aby s vámi sdílely svou moudrost."
Pavel se musel kousnout do rtu, aby se nerozesmál. Představil si Chobota, jak sedí u počítače a vymýšlí tyhle příběhy. Mohl by psát sci-fi romány - měl dar vyprávění a bujnou fantazii.
"Bytosti vás obklopují svým světlem. Komunikují s vámi telepaticky," Chobotův hlas klesl do šepotu. "Předávají vám poselství o vašem poslání na této planetě."
Kolem Pavla se ozývalo hluboké dýchání ostatních účastníků. Někdo tiše vzlykal, jiný vydával zvuky podobné mantře.
Když později byli zase u baru a trávili volné chvíle končícího dne se sklenkou vína nebo piva, Pavel poslouchal hovoru ostatních. Vyrozuměl z něho, že někteří se podobného rituálu s Chobotem účastní opakovaně.
Tmavovlasá dívka stála u dřezu v kuchyňce a nechávala si protékat vodu mezi prsty. Její dlouhé vlasy se leskly v paprscích zapadajícího slunce.
"To není jen tak, že si dáš ayahuasku a druhý den je všechno při starém," říkala směrem k Markétě, která seděla u stolu. "Znám hodně lidí, co se po tom rozešli. Prostě pochopili, že jejich vztah nemá smysl."
Pavel stál ve dveřích a napjatě poslouchal.
"Jeden můj známý dal výpověď v bance. Teď žije někde v Thajsku a učí potápění," pokračovala dívka a vypnula vodu. "Jiná holka zase nechala manžela a odstěhovala se do Indie. Prostě ti to ukáže pravdu o tvým životě."
Otřela si ruce do utěrky a otočila se k Markétě. "Je to životní předěl. Někdy docela drsnej."
Pavel se opřel o futra dveří. Přemýšlel o svém životě s Lucií, o videopůjčovně, o jejich společném bytě. Co když mu ayahuasca ukáže, že tohle všechno není správná cesta?
"A není způsob, jak se na to připravit?" zeptala se Markéta.
Tmavovlasá dívka zavrtěla hlavou. "To je jako kdyby ses ptala, jestli se můžeš připravit na pravdu. Buď ji přijmeš, nebo ne. Ale ona přijde tak jako tak."
Pavel polkl. V krku měl sucho. Vzpomněl si na Lucii, která teď byla na pláži. Měl by jí o tomhle říct? Varovat ji? Nebo je lepší mlčet?
"Ale většinou jsou ty změny k lepšímu," dodala dívka. "I když to tak ze začátku nevypadá. Možná je to jen takový urychlovač osudu."
Dnes se měli vydat na ostrov s ayahuascou. Petr už od rána vařil ve velkém hrnci liánu a další přísady. Obloha však byla zatažená. Nacucané mraky se svěšenými břichy se na ně mračili a nebylo jasné, zda nakonec nezačně pršet.
Skupina se shromáždila u malého mola. Petr Chobot opatrně přenášel pet lahve s tmavou tekutinou do lodi, zatímco ostatní si nesli karimatky a batohy. První loďka se zhoupla pod náporem pěti nastupujících účastníků.
"Kdo další?" mával na ně mladý námořník v modrobílém tričku.
Pavel s Lucií čekali na druhou várku. Pozorovali, jak se první loďka vzdaluje k ostrůvku, který vypadal jako nevelký drn trávy, opuštěný a smutný.
Když nastupovali do vratké bárky, první kapky deště dopadly na hladinu. Lucie se chytila Pavla za ruku. Její dlaň byla studená a vlhká.
Na ostrůvku už první skupina postávala bezradně pod převislou skálou. Petr Chobot měl přes ramena nějakou mexickou deku s barevnými vzory a netvářil se zrovna nadšeně.
"Co budeme dělat?" zeptala se Petra.
Pavel si všiml hromady větví a igelitových plachet poházených v křoví. Bez váhání začal tahat materiál ven a stavět provizorní přístřešek.
"Podržíš mi tuhle tyč?" zavolal na nejbližšího účastníka. Za pár minut už měl kostru stanu a natahoval první igelit.
"Hele, máme tu Robinsona," zasmála se jedna z žen a přidala se k pomoci.
Společnými silami postavili během půl hodiny prostorný přístřešek, pod kterým se mohlo schovat všech patnáct účastníků. Déšť mezitím zesílil v vytrvalý proud.
Čekali zda se déšť uklidní, ale brzo zjistili, že z plánované akce asi nic nebude. Nakonec padlo rozhodnutí, že se vrátí zpátky a všichni si svůj nápoj vypijí na pokojích. Pavel to uvítal. Při takovýchto případech dával přednost soukromí.
Pavel s Lucií vystoupali po schodech do jejich pokoje v prvním patře. Z mokrých šatů jim kapala voda na dlažbu schodiště. Déšť bubnoval do střechy a vytvářel uklidňující rytmus.
"Dám si sprchu," řekla Lucie a zmizela v koupelně.
Pavel postavil petku s tmavou tekutinou na stolek u okna. Venku se nad mořem křižovaly blesky a vítr si pohrával s korunami stromů. Svlékl si promočené tričko a pověsil ho přes židli.
Z vedlejšího pokoje se ozývaly tlumené hlasy - manželský pár z Brna tam zřejmě už začínal svůj rituál. Pavel vytáhl z batohu čisté oblečení a položil ho na postel.
Lucie vyšla z koupelny zabalená v bílém hotelovém županu. "Máš tam volno," kývla směrem ke dveřím.
Když se Pavel vrátil ze sprchy, Lucie seděla v tureckém sedu na posteli a pozorovala petku s nápojem.
"Měli bychom si připravit kýble," připomněl Pavel. Součástí instrukcí bylo mít po ruce nádobu pro případ nevolnosti. Vytáhl z tašky dva plastové kbelíky, které jim Petra rozdala ráno.
Bouře venku nabírala na síle. Vítr metal kapky deště proti oknům a burácení hromu se rozléhalo celým resortem. Pavel zatáhl závěsy a rozsvítil malou lampičku na nočním stolku.
"Asi je to tak lepší než někde na dešti," poznamenala Lucie a natáhla se pro petku s nápojem.
Pavel slyšel o tom jak ayahuasca působí, byl připravený na psychedelické zážitky nejrůznějšího druhu, ale nic takového se nekonalo. Byl uvězněný v beztvaré hmoty ničeho, někde mezi bděním a spánkem. Tento stav mohl trvat hodinu nebo dvě. Když otevřel oči, potřeboval na záchod, ale bez pomoci Lucie to nedokázal. Povídali si pak o svých zkušenostech. Lucie je měla o trochu bohatší, ale ani ty její se nepodobali všem těm vyprávěním o jiných světech, setkání s vnitřním zvířetem a všech těch dalších vjemech, které se něli dostavit.
"Možná to prostě jen neumí uvařit," napadlo Pavla. Oba byli unavení a krátce na to usnuli.
Druhý den však byl přeci jen trochu jiný. Pavel cítil příjemný klid a jeho vnitřní napětí zmizelo. Večer se trochu popíjelo a někdo dal do placu jointa. Oslovila ho Vlasta, o několik let starší než Pavel. Vyptávala se jej co dělá a za chvíli se spolu šli projít. Vlasta vyprávěla o tom že pracovala jako modelka a teď je čarodějnice, která mění lidské osudy. Lucie se mezitím bavila s ostatními a jejich odchod ani nezaznamenala. Pavel cítil erotické napětí které se mezi nimi vytvořilo a nijak se nebránil běhu událostí, který vedl k tomu, že skončili pod stromem u moře a chvatně se pomilovali. Nedalo by se říct že to byl nějaký vyjimečný zážitek. Oba k tomu přistupovali spíše technicky, jako by museli provést nějakou činnost, která měla následovat a nešlo se jí vyhnout.
Přesto to byl emocionální zážitek, který Pavel ještě ten večer chtěl sdílet s Lucii. Myslel si, že jsou oni, Lucie a on a pak ty ostatní, to je celý zbývající svět. Nenapadlo jej, že by to mohla brát úkorně, měl pocit, že došlo k jakémusi spravedlivému vyrovnání. Její reakce ho zaskočila a překvapila. Stále to považoval za součást jejich duchovního přerodu. Její pláč a frustrace ho však zraňovala. Snažil se jí vysvětlit, že přijal její normy společného intimního života, že je přijal za vlastní.
Černý Seat Toledo uháněl po chorvatské silnici směrem na sever. Za okny ubíhala vyprahlá krajina s olivovými háji a skalnatou stěnou, do které se silnice hladově zakusovala. V autě panovalo ticho, přerušované jen monotónním hukotem motoru a klimatizace.
Lucie pevně svírala volant, její pohled upřený na silnici před sebou. Pavel se díval z okna a pozoroval, jak se krajina postupně mění v zalesněné kopce. Nemluvili spolu od včerejšího večera.
Po třech hodinách jízdy Lucie sjela na odpočívadlo. Zaparkovala pod vzrostlými platany, které vrhaly stín na rozpálený asfalt. Vypnula motor a chvíli jen seděla, ruce stále na volantu.
"Uděláme za tím tlustou čáru," pronesla nakonec do ticha. Otočila se k Pavlovi. "Začneme znovu. Jako by se nic nestalo."
Pavel se na ni podíval. V jejích očích viděl únavu, ale také odhodlání.
"Ano," přikývl. "Máš pravdu."
Lucie vytáhla klíček ze zapalování. Vzduch v autě byl těžký a nehybný.
Po návratu z Pagu dál navštěvovali čajovny, poslouchali dunivou hudbu a občas venku vykouřili Jointa. Pavel zatoužil mít svůj vlastní klub, kde by hrála jeho muzika, kde se mohli potkávat lidi jako oni.
Pavel četl inzertní noviny Inwest a pečlivě projížděl inzeráty, když narazil na nabídku, která ho zaujala. Bar s nedokončenou kuchyní k přenechání, šedesát tisíc včetně vybavení.
"Podívej," zavolal na Lucii, která si četla na gauči. "Tohle by mohlo být ono."
Lucie odložila knihu a přešla k počítači. Přelétla očima inzerát a povzdechla si. "Nevím, Pavle."
"Mohl by to být hudební klub. Místo, kde by se scházeli lidi jako my. Pouštěl bych tam naši muziku."
"A kdy se uvidíme? Budeš tam trčet do noci."
Pavel vstal a objal ji kolem ramen. "Jen ze začátku. Až se to rozjede, najdu někoho na obsluhu. Stejně teď chodíme spát každý v jinou dobu."
"To je pravda," připustila Lucie. "Ale bar? Zrovna ty, co máš problémy s..."
"Právě proto. Bude to klub s atmosférou. Žádná obyčejná hospoda."
Lucie se vymanila z jeho objetí. "Nechci, abys tam trávil všechen čas."
"Nebudu. Slibuju. Bude to místo, kde se budou potkávat zajímaví lidi. Můžeme tam spolu chodit na koncerty."
"A co videopůjčovny?"
"To se zvládne, koupit kazety, vybrat tržby, stejně to děláš se mnou."
Lucie se znovu zadívala inzerát. "Šedesát tisíc není málo."
"Ale se vším vybavením. To je dobrá cena. Otázka bude, kolik bude dělat nájemné."
Pavel s Lucií dorazili na prohlídku baru v Liliové ulici. Veselý, pronajímatel prostorů byl mladší muž s kudrnatými vlasy. Přivítal je u vchodu s nějakou ženou, možná partnerkou.
"Původně to byl sklad textilu," vysvětloval, když odemykal těžké dřevěné dveře. "Všechno dřevěné obložení a dekorace jsme tu vybudovali my.
Vstoupili do lokálu ve tvaru L. Stěny obložené tmavým dřevem sahaly až ke stropu. Masivní stoly byly vyrobené ze starých šicích strojů Singer, jejich litinové nohy zdobily ornamenty.
"Tyhle stoly jsme tu nechali po původním nájemci," ukázal pronajímatel. "Hodí se sem."
Pavel přejížděl rukou po dřevěném obložení. Představoval si, jak by se odrážel zvuk od stěn, kde by stála aparatura.
"Tady v tom úzkém prostoru jsou jednotlivé stolky, pro dvojice. A tady je podium," ukázal Veselý do zadní části. Vyvýšené pódium se zábradlíčkem zabíralo polovinu zadního prostoru, který se rozšiřoval před mohutným barem. "Občas tu hrála i nějaká kapela, ale je tu trochu problém se sousedy, vadí jim hluk."
Vedl je dál, dveřmi do menší místnosti se sedačkou, ze které vedly další dveře na toalety. Třetí dveře vedli na zahradu. Tato místnost se sedačkou a křesly, potaženými ošoupanou červenou koženkou, byla jako dělaná na jointový koutek. Pomyslel si Pavel, když si představoval, jak by prostor mohl fungovat během večerů.
Veselý otevřel další dveře vedle sedačky a vpustil dovnitř proud denního světla. "A tady je zahrada. V létě se dají stolky dát ven, lidi to mají rádi." Zahrada byla neupravená, povalovali se tam nějaké kusy želez a staré židle. Lemovaly ji vysoké zdi okolních domů, pokryté popínavým břečťanem a mechem. V rohu rostl starý ořešák, jehož mohutné větve vytvářely příjemný stín a v létě by mohly poskytnout útočiště před sluncem. Pod stromem se válely loňské ořechy mezi trsy přerostlé trávy.
"Nájem je šestnáct tisíc měsíčně," řekl pronajímatel. "Plus elektřina a plyn na topení. V zimě to něco spolkne, je tu vysoký strop."
Pavel pokýval hlavou. Líbilo se mu to tu. Atmosféra starého skladu, dřevěné obložení, masivní stoly. Prostor přímo vybízel k posezení u vína a poslechu dobré muziky.
"V inzerátu bylo také cosi o možnosti kuchyně." Veselý kývl a vedl je zpátky k baru. Vedle vchodu do provozních prostor byl vstup do malé místnosti, zhruba dva krát tři metry. Byl tu dvoudřez a zdálo se, že někdo s rekonstrukcí už začal, ale moc nepostoupil. Na podlaze se válely zbytky starých dlaždic a v rohu stál pytel se suchou maltou.
"Musí se to dodělat. Předpisy vyžadují omyvatelné stěny tak snad vykachličkovat nebo něco takového, dodělat vodu, odpad atd…" Veselý přejel rukou po oprýskané omítce. "Elektřina je tu zavedená, ale zásuvky by se měly předělat. Předchozí nájemník to měl rozjednané s řemeslníky, ale pak od toho odstoupil."
Pavel věděl, že ten prostor bude jeho. Čekalo ho ještě dost práce, ale bude tu jeho klub. Jméno už měl. Bude se jmenovat Joint klub.
"Máte živnostenský list na hostinskou činnost?" zeptal se Veselý, když se vrátili do hlavního prostoru baru.
Pavel zavrtěl hlavou. "Zatím ne. Myslel jsem, že si ho vyřídím až..."
"To nebude tak jednoduché," přerušil ho Veselý. "Na hostinskou činnost potřebujete buď výuční list v oboru, nebo praxi. Minimálně šest let."
Pavel se zamračil. Tohle ho nenapadlo. Přejel pohledem po baru a představa jeho klubu se začala rozplývat.
"Ale existuje řešení," pokračoval Veselý a opřel se o jeden ze stolů. "Můžu vám dělat odborného zástupce. Mám výučňák i praxi v pohostinství."
"Co to znamená?" zeptal se Pavel.
"Budu formálně zodpovědný za provoz. Vy budete majitel živnosti, ale já budu garantovat odbornost." Veselý se usmál. "Je to běžná praxe. Spousta lidí začíná takhle."
"Tak to by bylo výborné." uklidnil se Pavel.
"Je to jen formalita, za provoz si budete zodpovídat sám." Usmál se Veselý. Nechal jim na sebe kontakt a rozešli se s tím že se Pavel ozve, zda do toho půjde.
Čepovat v Plzni nové pivo Bernard chtělo odvahu, ale šlo spíš o to, že mu Bernard byl ochotný zapůjčit čepovací zařízení, pokud se zavázal od nich odebírat určitou výtoč. Dostal také ubrusy, pivní tácky. Zařízení na limonády poskytla Pepsi. Vozili mu pouze pytle se šťávou, kterou připojil k zařízení, do něhož vedla hadice s oxidem uhličitým. Stačilo jem zmáčknout páčku a Pepsi Cola, Mirinda, 7up nebo Schweppes se plnili do skleniček které nakoupil. A to bylo také to hlavní, co si dávala parta u stolu na podium. Mladí kluci, možná osmnáct let. Věděl ale, že frčí na drogách. Ty se s alkoholem nekamarádí.
Mezi sklenicemi limonád měli rozložené drobné balíčky a sáčky. Jejich prsty se pohybovaly rychle a obratně při třídění obsahu.
"Ještě jednu Mirindu," zavolal jeden z nich a mával prázdnou sklenicí.
Pavel natočil oranžový nápoj a položil ho na tác. Cestou ke stolu zahlédl, jak si předávají malé papírky a pytlíčky s trávou. Někdo vysypal na stůl několik barevných pilulek.
"Díky, šéfe," kývl kluk s dlouhými vlasy a položil na tác stovku. "To je dobrý."
Peněz měli dost, to Pavel viděl. Každý večer utráceli za limonády a občas si dali i něco k jídlu. Nikdy nedělali problémy, vždy zaplatili. V začátcích nového klubu byl vděčný za každého pravidelného zákazníka.
"Máš to tu fakt dobrý," poznamenal jiný z party při placení. "Klid, pohoda, nikdo neotravuje."
Pavel jen přikývl a sebral prázdné sklenice. Věděl, že jejich byznys kvete. Dokud se drželi svých limonád a neobtěžovali ostatní hosty, nemínil s tím nic dělat. Koneckonců, byli to jeho první štamgasti.
Název klubu asi udělal svoje, protože jeho klientela se zvetšovala a často to byli kuřáci trávy, kteří si v zadním salonků dávali svoje Jointy. Někdy si dal s nimi, ale jen vyjimečně, potřeboval mít jasnou hlavu.
Do klubu vešla nová skupina hostů - čtyři svalnatí muži vedení impozantní postavou s vyholenou hlavou a mohutným krkem. Jejich těžké kroky duněly po dřevěné podlaze.
"Čtyři Chivasy," zaburácel jejich vůdce a praštil do barového pultu. "A ne ty levný."
Pavel sáhl po nejdražší lahvi skotské, kterou měl vystavenou. Ruce se mu lehce třásly, když naléval první skleničku.
"Dělej, dělej," popohnal ho plešatý obr. "Vypadáš jak začátečník."
"Je to můj první měsíc," přiznal Pavel a postavil před ně panáky.
"To je vidět," zasmál se muž. "Jsem Karlos. Dělám v tom pajzlu na konci ulice." Ukázal palcem někam za sebe.
"Myslíš ten strip klub?" zeptal se Pavel.
"Přesně ten. Koukám, že máš slušnej výběr," kývl Karlík směrem k policím s alkoholem. "Budeme sem chodit častěji."
Karlos vytáhl z kapsy tlustý svazek bankovek a odloupl dvě tisícovky. "To je za panáky. Zbytek si nech jako tringelt."
Pavel sklidil prázdné skleničky a zastrčil spropitné do kapsy. Časem si zvykl na jejich pravidelné návštěvy. Karlos s partou přicházeli několikrát týdně, vždy si objednávali ten nejdražší alkohol a štědře platili. Někdy se rozpovídali o svém "byznysu" - vyhazování problémových hostů, vybírání výpalného, občas nějaká ta rvačka.
Pavel je nechal mluvit a jen přikyvoval. Jejich peníze potřeboval a dokud nedělali v jeho podniku problémy, bylo mu jedno, odkud pocházejí.
Pavel mačkal tlačítka na přehrávači a měnil CD. Vybíral skladby pečlivě - trochu folku, trochu blues. Žádný mainstream, který hrál všude. Chtěl, aby jeho bar měl osobitou atmosféru.
"Hele, tohle je Marsyas?" zeptal se mladík s dlouhou šálou omotanou kolem krku. Stál u baru a poklepával prsty do rytmu.
"Jo, přesně tak." Pavel natočil půllitr Bernarda. "Znáš je?"
"Jasně. Mám rád tuhle starší muziku." Mladík si přitáhl pivo. "Mimochodem, všiml jsem si toho pódia vzadu. Děláš tu někdy živý koncerty?"
"Zatím ne." Pavel otřel mokrý pult. "Ale plánuju to."
"Znám takovou kapelu, občas hrajou po klubech." Mladík usrkl pěnu. "Dělají podobný věci - folk, blues, vlastní skladby. Kdyby byl zájem..."
"A jak se jmenujou?"
"Modrý hodiny. Hrajou hlavně po menších klubech."
"Chtějí za to nějaký prachy?" Zeptal se pátravě Pavel. Neměl žádnou finanční rezervu, kterou by mohl do klubu investovat.
"Ale né, potřebujou jen nějaký místo, kde by si je jejich fanoušci mohli poslechnout. Občas se poptávám, když vidím možnost." Napil se kluk piva a vyčkávavě se na něj podíval.
"No tak fajn, domluvíme termín. Mohla by to být zábava." Pokýval hlavou spokojeně Pavel.
Mladík se usmál a upravil si šálu. "Bude to pecka co třeba příští sobota?"
"Jsem pro." Souhlasil Pavel. Moc si od toho nesliboval, ale když ho to nebude nic stát.
V sobotu klub praskal ve švech. Pavel netušil, kolik fanoušků zkupina má. Rozkřiklo se mezi nimi že tu budou hrát a Pavel tušil, že to bude náročné, ale dobře zaplacené.
Pavel stál za barem a nestíhal točit pivo. Frontu u pultu tvořili převážně mladí lidé - dívky v batikovaných tričkách, kluci s dlouhými vlasy. Vzduch byl těžký cigaretovým kouřem a potem návštěvníků.
"Ještě tři Bernardy," volala dívka s copánky a mávala prázdnými půllitry.
Kapela na pódiu hrála nějakou vlastní hudbu. Zpěvačka s dlouhými zrzavými vlasy se vlnila do rytmu a dav před pódiem nadšeně tleskal.
Pavel počítal tržbu mezi točením piv. Tolik peněz neviděl od otevření klubu.
"Dáme si tři vodky s džusem," překřikoval hudbu kluk v džínové bundě. Položil na pult pětistovku. "To je dobrý."
Prostor před barem se proměnil v taneční parket. Mladí se vlnili do rytmu blues-rockové skladby, někteří zpívali známé refrény. Pavel zahlédl i své pravidelné zákazníky z drogové party, jak sedí v rohu a míchají si své obvyklé limonády.
"Tohle musíme dělat častěji," řekla Lucie, když přinesla další várku prázdných sklenic. "Lidi se baví a peníze tečou."
Pavel přikývl a začal plnit další rundu půllitrů. Kapela na pódiu spustila další skladbu a dav nadšeně zajásal.
První LSD trip se Pavlovi stal nadlouho jedním z nejdůležitějších okamžiků v jeho životě. Pocítil jak se mu jeho osobnost rozložila na drobné ustrašené střípky, pocítil spojení s existencí a přestal se obávat smrti, která už pro něj měla navždy jiný význam. Prožil tehdy podobný stav, jako onehdy když byl na psychiatrii po rajském plynu. Pocit že je na vyšším stupni vědomí, mimo klasický mód pinožení normálního života. Vše dávalo smysl, chápal mnohem lépe souvislosti všeho co se okolo něj děje.
Pavel stál za barem a díval se na kasu před sebou. Po včerejším tripu ještě neměl jasnou hlavu. Měl problém spočítat hostovi drobné, které měl vrátit nazpátek. Mozek mu stále plul v jakémsi meziprostoru, kde matematika prostě neexistovala.
"Dneska si každý může říct, kolik chce zaplatit," oznámil do prostoru klubu.
Lucie, která právě nesla tác s prázdnými půllitry, se zastavila v půli kroku. Oči se jí rozšířily hrůzou.
"Pavle, to nemyslíš vážně," zašeptala.
"Myslím. Dneska je speciální den." Usmál se na ni.
Lucie položila tác na bar tak prudce, že sklenice zacinkaly. "Já tohle nemůžu vidět," otočila se na patě a odešla domů.
První host se nejistě postavil k baru. "Takže... můžu dát, kolik chci?"
"Přesně tak." Pavel pokýval hlavou.
Muž vytáhl z peněženky padesát korun. "To je za pivo. Oceňuju tenhle nápad." Kývl uznale hlavou a vydal se ke dveřím.
Během večera se zpráva o neobvyklém způsobu placení rozšířila po celém klubu. Hosté přicházeli k baru s různými částkami, většinou vyššími než obvykle. Někteří se usmívali, jiní kroutili hlavou nad tím neobvyklým nápadem. Pro všechny šlo o neobvyklý experiment, kterého se ještě nikdy nezůčastnili.
Když Pavel večer počítal tržbu - ukázalo se, že vydělali víc než v běžný den.
"Nemůžu uvěřit, že to vyšlo," řekla Lucie a začala rovnat bankovky. "Ale už to nikdy nedělej."
Pavel se jen usmál. V hlavě mu stále dozníval pocit jednoty se všemi lidmi, který zažil během tripu. Teď věděl, že lidé dokážou být důvěryhodní, když jim dáte šanci a zbavíte se strachu.
Konečně také získal dobrou pracovní sílu. Mirek byl ochoten obsluhovat za barem, když ho k tomu nechal bydlet v místnosti u vchodu, kde byl původně automat na šipky. Dotáhl si tam velkou matraci, na které spal a na které s ním občas spala nějaká ženská návštěvnice klubu, která podlehla jeho umělecké duši. Byl to malíř, který dokázal malovat krásné obrazy. Několik stěn v klubu pomaloval surealistickými výtvory.
Když mu Jirka zavolal, byl podzimní večer a venku pršelo.
Pavel stál za barem a leštil sklenice, když mu zazvonil telefon. Na displeji se objevilo Jirkovo jméno. Neviděli se už několik let, od té doby co se Jirka přestal zajímat o dovoz zboží z německa.
"Ahoj Pavle," ozval se nejistý hlas. "Já vím, že se na mě asi zlobíš..."
Pavel položil utěrku. "Jak to myslíš?"
"No... však víš." Jirka mluvil pomalu, jako by hledal správná slova. "Hele, potřeboval bych pomoct."
"Co se děje?"
"Jsem na konečný na Slovanech. U tramvaje."
Pavel se podíval na hodiny. Bylo skoro půl deváté večer. "Na konečný? Teď?"
"Jo." Jirkův hlas zněl unaveně. "Mohl bys pro mě přijet?"
Pavel nechápal, co se děje. Jirka nikdy nebyl typ, který by žádal o pomoc. Vždycky si se vším poradil sám.
"Jasně, že přijedu. Počkej tam."
"Díky." Jirka zavěsil.
Pavel předal bar Mirkovi a vzal si klíče od auta. Venku hustě pršelo a kapky bubnovaly na střechu vozu.
Pavel zastavil auto u ostrůvku tramvaje. V šeru pouličních lamp viděl Jirkovu shrbenou postavu s taškou v ruce. Déšť mu stékal po obličeji, když zvedl ruku na pozdrav.
"Nasedej," pokynul Pavel a odemkl dveře spolujezdce.
Jirka hodil tašku na zadní sedadlo a složil se do sedačky. Z jeho mokrého oblečení se linula směs cigaretového kouře a alkoholu.
"Díky že jsi přijel." Jirka si promnul obličej. "Hele, neříkala ti něco Lucie?"
Pavel se zamyslel. "Ne, nic mi neříkala. A co by mi měla říkat?"
Jirka dlouze vydechl a zadíval se z okna. Kapky deště stékaly po skle a vytvářely rozmazané obrazce ve světle pouličních lamp.
"Udělal jsem průser," řekl po chvíli ticha. "Potřebuju se někde zašít. Nadělal jsem dluhy."
Pavel přikývl a mlčky nastartoval auto. Stěrače rozhrnovali na předním skle přívaly deště, zatímco projížděli prázdnými ulicemi domů.
"Provozovali jsme s kámošem horskou chatu, ale nějak to nevyšlo, musel jsem zdrhnout, nemám ani občanku." Vyprávěl tichým hlasem Jirka.
Pavel tomu moc nerozuměl, ale bylo to vlastně jedno. Pořád to byl jeho kamarád Jirka. Může u nich pár dní zůstat.
Lucie moc nadšená nebyla, ale nakonec souhlasila. Jirka jim začal vypomáhat, začal natírat okapy, dělal na zahrádce práce, do kterých se Pavlovi nechtělo.
Na začátku roku 1997 si Jirka našel někde pronájem a žil z práce na černo, kterou po Plzni sehnal. Někdy v březnu už Pavel intenzivně řešil své deprese, hlavně alkoholem, nebo Marihuanou. Ty však jeho stav jenom zhoršovali. Když už to začalo být nesnesitelné, domluvil se s Petrem, obvodním lékařem, že mu zajistí místo u Apolináře.
Každý druhý den v léčebně psal na stroji své dopisy Lucii. Přála si to tak. Psal o jejich lásce, o tom jak jsou ji souzeni a jak ji miluje. Zpočátku to byl jen splněný závazek, ale ubíhali týdny, jeho dopisy přestávaly být jen písmenka na papíru, začaly vyjadřovat jeho pocity. Pak ovšem jednoho dne přišel telefonát.
Pavel seděl ve společenské místnosti a sledoval televizní zprávy, když se ve dveřích objevila sestra Věra.
"Máte telefon, pane Braun."
Překvapeně vstal. Návštěvy měl povolené jen o víkendech a telefonáty pouze v naléhavých případech. Následoval sestru do ošetřovny.
"Haló?" zvedl sluchátko.
"Pavle?" Matčin hlas zněl jako vždy - vyrovnaně, bez náznaku emocí. "Musím ti něco říct. Otec zemřel. Před třemi dny."
Pavel se opřel o zeď. "Jak?"
"V Eldéence. Ráno ho našli ležet na chodbě." Matka mluvila věcně, jako by oznamovala, že došlo mléko. "Už jsem zařídila rozptyl. Na loučce."
Pavel přikývl, i když ho matka nemohla vidět. Představil si šedý popel rozptýlený mezi stébly trávy na hřbitově.
"Děkuju, že voláš." Pavel cítil zvláštní klid. Žádný šok, žádný smutek. Jen tiché přijetí faktu, že jeho otec už není. "Kolik mu vlastně bylo?"
"Sedmdesát sedm."
"To už byl starý člověk," řekl Pavel spíš pro sebe. "Jeho čas prostě přišel."
Položil sluchátko a chvíli zůstal stát u telefonu. Uvědomil si, že smrt je přirozená součást života. Někdy přijde nečekaně, jindy je očekávaná. A v případě jeho otce to byl prostě konec jedné dlouhé cesty.
Pavel seděl na posteli v pokoji léčebny a díval se z okna na holé větve stromů. Myšlenky mu utíkaly k Lucii. Představoval si, jak sedí doma u stolu s hrnkem čaje a opravuje sešity. Možná myslí na něj. Možná by měl prostě odejít.
Vstal a přešel k věšáku, kde visel jeho kabát. Sáhl do kapsy pro peněženku - měl tam asi tisícovku, to by na cestu domů stačilo. Vytáhl z šuplíku igelitku a začal do ní skládat oblečení.
"Vždyť to celé je jen divadlo," zamumlal si pro sebe. Tady v léčebně byli skuteční alkoholici - chlapi, co chlastali denně od rána, co propili majetek, ztratili rodiny. On přece pil normálně, jako každý. Párkrát to přehnal, no a co? Kdo ne?
Složil svetr a hodil ho do tašky, trochu prudčeji, než původně zamýšlel. Jasně, bral nějaké prášky, experimentoval s rajským plynem, občas si dal i něco tvrdšího. Ale to bylo ze zvědavosti, ne ze závislosti. Prostě jen chtěl vědět, jaké to je. Nepotřeboval tady trávit další týdny posloucháním zpovědí chlapů, co nezvládli život, co se utápěli v sebelítosti a házeli vinu na celý svět.
Zarazil se uprostřed balení, ruka mu ztuhla nad napůl složeným tričkem. Co když se mýlí? Co když právě tohle přemýšlení - to zlehčování, ty výmluvy, to neustálé porovnávání s ostatními - je součást jeho problému? Možná přesně takhle uvažuje každý závislý, než si přizná pravdu.
Pustil košili, kterou držel v ruce, zpět do skříně. Sedl si na postel a zajel si rukama do vlasů. Lucii slíbil, že léčbu dokončí. A vlastně i sobě to slíbil, když sem nastupoval.
Nejhorší byl rozhovor s lékařkou která ho přijímala. Uvědomoval si jak ho vnímá, jako někoho kdo nedokázal svou léčbu dotáhnout do konce, dalšího slabocha co se vidí lepší než je. Seděl v její ordinaci, zatímco ona listovala jeho složkou, a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Její pohled byl směsicí profesionální starostlivosti a sotva skrývaného zklamání. Ale i když smrt chápal jako cosi nedílného, co k životu patří, přesto měl pocit, že čas který tu tráví, je jako motor spuštěný na volnoběh. Každá minuta strávená v léčebně mu připadala jako promarněná příležitost. Chtěl se zase naplno zapojit do života, rvát se o své místo, vyrývat svou brázdu. Toužil znovu cítit pulz města, ranní spěch do práce, večerní únavu po dobře odvedené práci.
Když dorazil domů, byl pátek odpoledne. Nikdo nebyl doma a auto Lucie bylo pryč. Napadlo ho, že možná jela na jejich chatu v lesích na Střele. Vzal si druhé auto a vyrazil za ni.
Když byl za půl hodiny na místě, auto tam skutečně viděl. Zkusil vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Podíval se zvenčí do okna a tam viděl stojícího Jirku.
Dveře chatky se otevřeli a Jirka udělal krok ze dveří.
"Ahoj." Řekl jen a mlčky na něho hleděl. Nebylo o čem mluvit.
Mlčky se vrátil k vozu a zamířil zpátky do Plzně. Cestou cítil jakousi lehkost. Jakoby byl divákem nějakého dramatického díla, ve kterém autor právě vytvořil dramatickou zápletku. Necítil bolest, vlastně cítil spíš něco jako uspokojení. Jakoby se role obrátili a on ten špatný v jejich vztahu, byl najednou ten lepší. Ten který má právo být zraněn.
Lucie stála ve dveřích s uplakanýma očima. Pavel seděl v křesle a díval se z okna, vychutnával si její rozpaky a nejistotu.
"Musím ti něco říct." Lucie si sedla na kraj pohovky. "O tom, co se stalo s Jirkou."
Pavel mlčel, jen pozvedl obočí.
"Tehdy, když si byl ještě... když jsi jezdil do Německa. Přijel pro to zboží." Lucie si nervózně mnula ruce. "Seděli jsme tady, povídali si. A pak..." Hlas se jí zlomil.
Pavel se k ní otočil. Něco v jejím hlase ho zneklidnilo.
"Začal být dotěrný. Já nechtěla, bránila jsem se." Lucie se rozvzlykala. "On mě... znásilnil."
Pavel ztuhl. Tohle nečekal.
"Vyhodila jsem ho. Řekla jsem mu, že ti to povím. Od té doby se neukázal," řekla Lucie třesoucím se hlasem a rukávem si otřela mokré tváře. Její prsty se nervózně zachvěly. "Až když jsi ho přivedl ty."
Pavel sevřel opěradla křesla tak silně, až mu zbělely klouby. V hlavě mu vířily tisíce myšlenek, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
"Omlouval se. Říkal, že ho to strašně mrzí, že mi to vynahradí," pokračovala Lucie tiše, její pohled upřený do země, jako by tam hledala odpovědi. Rty se jí chvěly, když dodala: "A pak... pak jsme spolu začali mít poměr. Vím, že to bylo špatné, ale nedokázala jsem to zastavit. Cítila jsem se na všechno tak sama."
Pavel cítil, jak se mu jeho dosavadní uspokojení rozplývá pod návalem zmatku a vzteku. Jeho nejlepší přítel znásilnil jeho ženu. A ona s ním pak... Nedokázal tu myšlenku dokončit.
"On… říkal, že má pocit, že ti nějak pomáhá." Zvedla hlavu Lucie a podívala se mu do očí.
Pavel seděl jako ochromený a před očima se mu vybavovaly útržky dávných hospodských rozhovorů s Jirkou.
"Ty vole, včera jsem měl takovou kočku," chlubil se tehdy Jirka nad půllitrem. "Manžel v rachotě a ona potřebovala spravit kapající kohoutek."
Pavel si vybavil, jak se tomu tehdy smál. Jirka vždycky vyprávěl historky o svých milostných dobrodružstvích s vdanými ženami. Byly to pro něj jen trofeje.
"Nejlepší jsou ty usedlý paničky," říkával Jirka. "Stačí je vyslechnout, jak je ten jejich zaneprázdněnej, jak se jim nevěnuje..."
Pavlovi se sevřel žaludek. Kolikrát takhle seděli U Lípy a poslouchali Jirkovy historky? Vždycky to bral jako neškodné machrování.
"Chlap jezdí po montážích a ženská je doma sama," zněl mu v hlavě Jirkův hlas. "To je jako na zlatým podnose."
Vzpomněl si na všechny ty večery, kdy se vracel domů unavený a bez nálady na cokoliv. Na Lucii, která čekala, až si jí všimne. Na svou posedlost vyděláváním peněz.
Pavel polkl hořkou slinu. Jeho nejlepší přítel. Člověk, kterému věřil natolik, že ho vzal k sobě domů, když byl na dně.
Lucie s Pavlem zkusili jít dál cestou kterou šli dříve, ale jakoby se ocitly na křižovatce, kde se jejich cesty rozdělili. Pavel cítil jak se jeden od druhého vzdalují a netušil jak tomu zabránit. Hledal další a další ženy, se kterými by mohl oplácet své ženě její domnělou slabost. Nedokázal ji opustit, natolik byla jeho součástí. Mohl akceptovat jenom její odmítnutí, které velmi dlouho nepřicházelo. Jednoho večera, kdy si přivedl dívku z klubu domů stejně tak jako Lucie, se oba milovali se svými partnery a Pavel cítil, že tohle je už asi konec jejich vztahu. Ten chlapec, kterému říkala Bob, mladší o patnáct let se stal jejím objektem, kterého milovala a Pavel tuto situaci přijmul jako vykoupení ze vztahu, na kterém mu záleželo, ale který nedokázal zničit.
Konečně se tedy mohl odpoutat a odejít, aniž by měl pocit, že někoho opustil, že někoho zradil. Lucie prožívala svůj bouřlivý vztah s Bobem a on se přesunul za matkou do Kocbeří.
V roce 1999 se s Lucií rozvedl bez zbytečných průtahů a hádek. Ona podala žádost o rozvod a on ji bez váhání přijal, věděl, že je to nejlepší řešení pro oba. S vědomím zodpovědnosti vůči dětem jí velkoryse přenechal půjčovny, které tehdy ještě generovali bezpracný zisk a 300 000 korun za prodaný klub, který kdysi společně vybudovali. Bral to především jako finanční zajištění pro jejich společné děti a tímto gestem se domluvili na majetkovém vyrovnání, které proběhlo v klidu a vzájemném respektu.
Někdy okolo roku 2002 se nečekaně ozvala Lucie s nápadem na poslední společnou dovolenou. Společně s dětmi se tedy ještě naposled vydali na jejich oblíbený ostrov Rab do Chorvatska, kde v minulosti prožili tolik šťastných chvil.
Lucie už tehdy měla svého přítele, který se později stal jejím stálým partnerem.
Bydleli v hotelu Istra v Rabu, který byl situován v malebném přístavu s výhledem na Jaderské moře. Každý den jezdili na svou oblíbenou nuda pláž Stolac, kde trávili dlouhé hodiny koupáním a opalováním. V hotelu náhodou bydlela ve vedlejším pokoji dvojice z Plzně. Společně objevovali krásy ostrova a často využívali místní mořský taxík k výletům na pláž Frkáň, která se nacházela na protilehlé straně ostrova v romantické zátoce nedaleko města. Večery trávili společnými večeřemi na hotelové terase, kde se lépe poznávali. Byla to Marie, temperamentní žena s podmanivým úsměvem, a její tehdejší partner Milan. Pavel byl Marií okamžitě okouzlen. Po návratu domů ji vyhledal a když se její vztah s Milanem rozpadl, začali budovat společný život, který sliboval nový začátek pro oba.
Pavel seděl za volantem své staré škodovky a díval se na Mariinu ruku propojenou s tou jeho. Její prsty byly štíhlé, s upravenými nehty - tak odlišné od jeho mozolnaté dlaně.
"Takhle bych tu s tebou vydržela sedět celou věčnost," zašeptala Marie a položila mu hlavu na rameno.
Vzduch v autě voněl po její květinové vůni. Za okny se stmívalo a první hvězdy probleskávaly mezi větvemi stromů. Pavel cítil, jak mu srdce buší způsobem, který už dávno zapomněl.
"Víš, že jsem tohle nečekal?" Jeho palec něžně přejížděl po její dlani. "Myslel jsem, že tyhle pocity jsou už navždycky pryč."
Marie se pousmála. "Jaké pocity?"
"Tohle chvění v břiše. Ten neklid, když tě nevidím. Ta touha být s tebou každou minutu."
Stiskla mu ruku pevněji. Pavel zavřel oči a vnímal teplo jejího těla vedle sebe. Připadal si jako teenager na první schůzce - nejistý, vzrušený, plný očekávání.
"Někdy mám strach, že se mi to všechno jenom zdá," přiznal tiše.
Marie se k němu natočila a volnou rukou mu přejela po tváři. "Nezdá," zašeptala. "Jsem skutečná. Tohle všechno je skutečné."
Pavel otočil hlavu a jejich rty se setkaly v něžném polibku. Venku se už úplně setmělo, ale jim to bylo jedno. Ukradli si tuhle chvíli jen pro sebe, daleko od všech povinností a problémů běžného života.
Tereza přejela prsty po strunách kytary. Stará garáž, kterou si s kapelou upravili na zkušebnu, rezonovala jejich hudbou. Na zdech visely plakáty jejich oblíbených kapel - od Pixies po PJ Harvey.
"Ještě jednou od začátku," řekla ostatním s mírnou netrpělivostí v hlase. Linda za bicími protočila oči, ale poslušně zvedla paličky a párkrát je o sebe ťukla na odpočet. Marek si upravil popruh na basové kytaře, který ho už celý večer nepříjemně řezal do ramene, a Tomáš zkontroloval nastavení svého komba, přičemž lehce pootočil knoflíkem výšek. Ve vzduchu bylo cítit napětí z dlouhého zkoušení, ale všichni věděli, že to jinak nejde.
"Raz, dva, tři..." Linda odpočítala a místností se rozezněly první tóny jejich autorské skladby. Terezin hlas se vznášel nad nástroji, syrový a emotivní.
Uprostřed písně Tereza náhle přestala hrát. "Stop, stop!" mávla rukou. "Marku, ten přechod do refrénu musí být ostřejší. A Lindo, zpomaluješ."
"Hrajeme to už potřetí," namítl Marek unaveně.
"A budeme to zkoušet, dokud to nebude perfektní," odvětila Tereza. "Za týden máme první koncert v Klubu 007. Nemůžeme si dovolit pokazit první dojem."
Linda si otřela pot z čela. "Oukej, oukej… Ještě jednou?"
Tereza přikývla a znovu položila prsty na struny. Její vlastní text o samotě a hledání místa ve světě se odrážel od oprýskaných stěn garáže. Cítila, jak se ostatní postupně dostávají do správného rytmu, jak jejich zvuk nabývá na síle a jistotě.
"Teď to znělo dobře," pochválila je po skončení skladby. "Zkusíme ještě 'Noční můry'?"
Tomáš si protáhl prsty. "Jestli chceš být dokonalá, tak asi musíme."
Tereza se usmála a začala hrát úvodní akordy jejich nejnovější písně. Pot jí stékal po zádech, prsty ji bolely od strun, ale nemohla přestat. Tohle bylo její místo, její nejbližší přátelé, její hudba.
Dusný vzduch v klubu 007 byl prosycený cigaretovým kouřem a očekáváním. Lidé se tísnili u baru nebo postávali v malých skupinkách před pódiem. Pavel pozoroval, jak se prostor rychle zaplňuje - přicházeli další a další známí, kamarádi kamarádů, tváře, které nikdy předtím neviděl.
U vchodu zahlédl Lucii s jejím novým přítelem Karlem. Přišli podpořit Terezu, stejně jako všichni ostatní. Lucie mu kývla na pozdrav, její úsměv byl přátelský, ale rezervovaný.
Marie, která stála vedle něj, mu pevně stiskla ruku. Pavel její stisk opětoval a v duchu se modlil, aby se Tereze první vystoupení povedlo. Věděl, kolik práce do přípravy koncertu vložila, kolik nocí strávila zkoušením s kapelou v garáži.
Zvukař na pódiu dokončoval poslední kontrolu nástrojů, metodicky procházel každý kabel a mikrofonní vstup. Tereza nervózně přecházela v zákulisí, občas vykoukla na přibývající dav a pokaždé si nervózně upravila pramen vlasů za ucho. Linda seděla za bicími a točila paličkou mezi prsty, její noha neklidně podupávala do rytmu neexistující skladby. Marek si ladil baskytaru, soustředěně poslouchal každý tón a jemně dotahoval kolíčky, zatímco Tomáš kontroloval zapojení svého komba a pro jistotu několikrát brnknul do strun, aby se ujistil, že zvuk je přesně takový, jaký potřebuje.
"Bude to dobrý," zašeptala Marie a položila Pavlovi hlavu na rameno. "Podívej, kolik lidí přišlo."
První tóny elektrické kytary se rozezněly klubem a Pavel zatajil dech. Terezin hlas se vznesl nad nástroji, nejistý jen v prvních slovech, ale pak nabral na síle. Dav před pódiem ztichl, všichni poslouchali příběh o samotě a hledání sebe sama, který Tereza vyprávěla skrze svou hudbu.
Pavel cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Tohle nebyla už ta malá holčička, která se bála bouřky - na pódiu stála sebevědomá mladá žena, která dokázala přitáhnout pozornost celého klubu.
Skladby plynuly jedna za druhou. Linda za bicími udržovala pevný rytmus, Markova basová linka pulzovala prostorem a Tomášova kytara dotvářela atmosféru každé písně. Ale byl to Terezin hlas, který všechno spojoval dohromady, syrovým a upřímným způsobem vyprávěl jejich příběhy.
Pavel pozoroval, jak se lidé u baru přestali bavit a otočili se směrem k pódiu. Páry na parketu se začaly pohybovat do rytmu, hlavy se kývaly, ruce tleskaly. Někteří v publiku už znali texty a tiše si je broukali spolu s kapelou.
Marie vedle něj se usmívala a tiskla mu ruku. I Lucie s Karlem vypadali zaujatě, pohupovali se do rytmu a občas na sebe vrhli uznalý pohled.
Když dozněla poslední píseň, klub explodoval potleskem. "Ještě! Ještě!" volal dav a dupal do podlahy. Tereza se otočila na své spoluhráče, něco jim rychle řekla a kapela se pustila do přídavku - jejich nejnovější skladby, kterou Pavel slyšel poprvé.
Pavel cítil, jak mu hrdlo svírá dojetí. Jeho dcera našla svou cestu, svůj hlas, své místo. A lidé ji přijali, rozuměli její hudbě, její bolesti, její upřímnosti. Vždycky měl sen stát se hudebníkem, ale nikdy neměl dost vytrvalosti. Teď měl pocit, jakoby jeho tužby naplnila Tereza.
Tereza se prodírala davem ke stolu, kde seděli Pavel s Marií. Tváře měla ještě rozpálené z vystoupení, oči jí zářily vzrušením.
"Tak co, jak jsme hráli?" vyhrkla nedočkavě a opřela se o hranu stolu.
"Bylo to úžasné," řekla Marie a položila ruku na Terezino předloktí. "Ta poslední píseň, tu jsem ještě neslyšela."
"Tu jsme složili minulý týden," přikývla Tereza. "Linda přišla s tím rytmem a text jsem napsala za jednu noc."
Pavel pozoroval svou dceru s hrdostí v očích. "Celý klub vás poslouchal. Viděl jsem, jak i chlapi u baru přestali mluvit a otočili se k pódiu."
"Fakt?" Tereza se rozzářila ještě víc. "Já byla tak nervózní, že jsem si ani nevšimla publika."
"To vůbec nebylo poznat," ujistila ji Marie. "Působila jsi velmi sebejistě."
Tereza se narovnala a rozhlédla se po klubu. "Půjdu ještě za mámou, doufám že se ji to také líbilo." Objala nejdřív Pavla, pak Marii. "Díky, že jste přišli."
U vedlejšího stolu seděla Lucie s Karlem. Tereza k nim přistoupila s lehkým zaváháním.
"Mami, díky žes přišla."
Lucie vstala a pevně dceru objala. "Bylo to skvělé, zlato. Opravdu."
Karel souhlasně přikývl. "Ten sound máte výbornej."
Tereza se usmála a zamířila zpět ke zbytku kapely, kteří se už shlukovali u baru. Linda plácla Terezu po rameni na přivítanou, zatímco Marek s Tomášem živě diskutovali o průběhu koncertu.
Tereza seděla u kuchyňského stolu a listovala brožurami středních škol. Před sebou měla rozložené materiály z různých institucí - gymnázium, obchodní akademie, průmyslovka. Nic ji neoslovilo. Unaveně si prohrábla vlasy a povzdechla si. Všechny ty lesklé stránky plné usměvavých studentů a moderních učeben jí připadaly stejné, jako by jedna škola od druhé opisovala. Přejížděla prstem po seznamech volitelných předmětů a studijních oborů, ale žádný z nich v ní nevyvolával ten správný pocit, tu jiskru nadšení, kterou očekávala.
"Podívej," položila před ni Lucie další leták. "Lyceum cestovního ruchu." Matka se v ní snažila vzbudit zájem, tvářila se, jako by právě našla to pravé řešení.
Tereza skepticky pohlédla na lesklý papír s fotkami usměvavých studentů. Propagační materiál sliboval kombinaci všeobecného vzdělání s praktickými dovednostmi v oblasti turismu. Na obrázcích byly zachycené skupinky mladých usměvavých lidí, jak se učí cizí jazyky nebo sedí v učebně za monitory počítačů. Celé to působilo až příliš dokonale, jako vystřižené z katalogu.
"Mohla bys cestovat," dodala Marie. "Poznávat nové kultury."
"To zní jako práce pro průvodkyni zazobaných turistů do exotických rájů," ušklíbla se Tereza. Přesto začala číst podrobnější popis studia.
Bratr Michal si přisedl ke stolu s šálkem vonící kávy. "Aspoň by ses naučila jazyky. A můžeš u toho dál hrát s kapelou."
Tereza pokrčila rameny. Hudba byla jediná věc, kterou měla jasnou. Ale věděla, že z hraní se živit nebude. Tedy zatím.
"Píšou tu, že absolventi pracují v cestovkách, hotelech nebo leteckých společnostech," četla nahlas z letáku.
"A taky že se naučíš organizovat akce, komunikovat s lidmi," doplnila Marie. "To by se ti mohlo hodit i při koncertech."
Tereza znovu prohlížela fotografie v brožuře. Studenti na výměnném pobytu v Londýně. Praxe v luxusním hotelu. Exkurze po evropských metropolích.
Možná by to nebyla špatná volba. Lepší než sedět čtyři roky v lavici na gymplu. A mohla by při tom cestovat, což ji vždycky lákalo. Jen zatím neměla příležitost.
"Nechám si to ještě projít hlavou." Uzavřela nakonec debatu a odhrnula letáky na stranu stolu.
Neměla tu silnou vizi, jako bratr. Už někdy od čtrnácti věděl že chce být právník. Poslední dva roky při studiu pracoval pro právní firmu CM & Partners a teď když vystudoval bude jenom pokračovat v práci kterou dělal, jen za jiné peníze. Tereza ale žádné své vysněné zaměstnání neměla. Chtěla dělat hudbu, ale to nebylo tak jednoduché.
Tereza stála před komisí v místnosti s vysokými okny. Její hlas se třásl, když začala zpívat "Wild Horses" od Rolling Stones. Už při prvních tónech věděla, že to není dobré. Její obvykle silný, syrový hlas zněl nejistě a slabě.
Tři členové komise seděli za dlouhým stolem a dělali si poznámky. Starší žena s brýlemi na řetízku se mračila. Muž uprostřed poklepával tužkou o desku stolu v rytmu, který vůbec neodpovídal písni.
"Děkujeme," přerušil ji po první sloce. "Nyní prosím stupnici D dur."
Tereza polkla. Stupnice nikdy nebyly její silnou stránkou. Začala nejistě, ale hned v polovině se zarazila.
"Ještě jednou," řekl muž bez náznaku emocí.
Druhý pokus dopadl ještě hůř. Tereza cítila, jak jí hoří tváře. Tohle nebyla ona - ta sebevědomá zpěvačka z klubových pódií. Tady byla jen další ucházečka, která neumí ani základy.
"Máte nějaké hudební vzdělání?" zeptala se žena s brýlemi.
"Ne, jsem samouk." Terezin hlas zněl podivně cize.
Žena si něco zapsala a významně pohlédla na své kolegy.
"To je vše, děkujeme," ukončil zkoušku muž uprostřed.
Tereza vyšla ze dveří na chodbu. Nohy se jí třásly. Tohle měla být její šance - dokázat všem, že její hudba není jen koníček. Že má na víc, že má talent.
Místo toho se ztrapnila. Nedokázala zazpívat ani jednu písničku pořádně, natož aby předvedla teoretické znalosti. V očích ji pálily slzy ponížení, ale odmítala je pustit ven. Ne tady, ne teď.
Cestou domů v tramvaji si přehrávala celou scénu znovu a znovu. Každý tón, který pokazila. Každý pohled členů komise. Její sen o studiu na konzervatoři se rozplynul během patnácti minut. Nenáviděla ty namyšlené teoretiky. Nepotřebovala přece konzervatoř na to, aby mohla vyjádřit svoje pocity. Hudba přeci není o vzdělání.
Odstrčila prudce židli a vstala od stolu. Přešla do předsíně k věšáku a vzala si bundu. Beze slova zamířila ke dveřím a vyšla ven z bytu.
Tereza kráčela podél Radbuzy, kde se ve vodě odrážely pouliční lampy. Podzimní večer zahalil město do přítmí, jen výlohy obchodů vrhaly světelné obrazce na mokré dlažební kostky. Míjela skupinky lidí vracejících se z práce, páry držící se za ruce, studenty s batohy.
Zastavila se u zábradlí a pozorovala starší paní venčící psa. Zajímalo by ji, jestli ta žena vždycky věděla, čím chce být. Jestli její život dopadl podle jejích představ, nebo ho utvářela náhoda.
U vedlejšího stolku kavárny seděl muž v obleku a ťukal do notebooku. Vypadal sebejistě, jako někdo, kdo má život pevně v rukou. Ale možná i on kdysi stál na křižovatce rozhodnutí jako ona teď.
Pokračovala dál kolem divadla. Vzpomněla si na rozhovor s osvětlovačem po jejich posledním koncertě. Vyprávěl, jak začínal jako elektrikář, než náhodou dostal nabídku pracovat v divadle. Teď po mnoha letech si nemohl vybavit nějaký jeden jasný okamžik, kdy by se rozhodl že bude dělat to co dělá.
Na lavičce před právnickou fakultou seděla skupina studentů s učebnicemi. Připomněli jí bratra Michala - záviděla mu tu jeho lehkou cestu od dětství do dospělosti. Ona měla jen sny o muzice, o vystupování před lidmi, pro které je důležitá, jedinečná. Realita býva ale asi vždycky trochu jíná, než lidské sny.
Došla k náměstí Republiky, kde pouliční muzikant hrál na kytaru. Nebyl zvlášť dobrý, přesto měl v pouzdře od nástroje naházené drobné. Tereza si představila sebe za dvacet let - bude taky takhle hrát po večerech pro pár korun? Nebo skončí v nějaké kanceláři, jako datlující šedá myšl nějakého korporátu?
Měla to tu jenom kousek k domu kde bydlí otec s Marii. Napadlo ji, že by je mohla navštívit. Jen na skok.
Pavel otevřel dveře a překvapeně zamrkal. "Terezo? Pojď dál."
Tereza vešla do známého bytu a rozhlédla se. Na stěnách visely nové fotografie z koncertů, které otec nafotil. Zastavila se u jedné, kde stála na pódiu s mikrofonem.
"Dáš si čaj?" zeptal se Pavel a odešel do kuchyně. "Nebo kakao?"
"Čaj," zamumlala Tereza a přešla k poličce s knihami. Prstem přejela po hřbetech. Většinou šlo o fotografické publikace, knihy o filozofii a také pár knih z období duchovního hledání jejich rodičů.
Pavel se vrátil s dvěma hrnky. "Tak co tě přivádí?"
Tereza si sedla do křesla a objala hrnek dlaněmi. "Máma mi dneska ukázala nějakou školu. Lyceum cestovního ruchu. Prý bych to měla zkusit."
"A co si o tom myslíš ty?"
"Já nevím." Tereza pokrčila rameny. "Zní to zajímavě, ale..."
"Co by tě na tom lákalo?" Pavel usrkl čaj.
"Asi to cestování. Poznávání nových míst." Tereza se zamyslela. "A taky že bych se mohla zlepšit v angličtině."
"A co tě na tom děsí?"
Tereza si hrála s čajovým sáčkem. "Že to není tvůrčí. Že budu trávit čas učením se věcí, které možná nikdy nevyužiju."
"Myslíš, že člověk musí vědět přesně, čím chce být?"
"Ty jsi to věděl?" zvedla k němu oči.
Pavel se usmál. "Kdepak. Vystřídal jsem tolik profesí - od zámečníka přes řidiče trolejbusu, videopůjčovny, klub a teď… dělám práci, o které jsem netušil že vůbec existuje, ale baví mě. Spousta různých činností, ve kterých můžu využít to co mně zajímalo. Počítače, grafika, média, lidské tělo."
"Ale aspoň jsi vždycky věděl, co nechceš."
"To není pravda. Často jsem dělal věci jen proto, že se naskytly, nikdy nevíš dopředu co z toho bude. Někdy jsem se s odporem díval na nějakou práci a říkal si, jak je úžasné, že ji nemusím dělat. Uběhl nějaký měsíc a já jsem si liboval, že tu práci dělám. To je perspektiva, často se může změnit." Pavel se předklonil. "Víš, co je důležitější než vědět, čím chceš být?"
Tereza zavrtěla hlavou.
"Vědět, jaký člověk chceš být. Čeho si vážíš, na sobě i na jiných. Nějaká profese si tě nakonec stejně najde, to co v sobě máš vykvete a bude to určitě krásné. V každé práci člověk může být spokojený nebo nespokojený, nakonec to ale vždycky je v hlavě." Ťukl si Pavel prsty do spánku.
"Když jsem byl mladší, uvažoval jsem takhle: Lidé mají různé touhy. Mají je proto, že předpokládají, že jim ty touhy přinesou příjemné pocity. Chceš bazén, protože toužíš po tom pocitu, když do něj v horkém létě skočíš. Ale ten příjemný pocit nevytváří ten bazén, ten vytváří náš vlastní mozek." Usmál se a zakroutil hlavou.
"Častokrát jsem se snažil o ten grif, to plutí s proudem a užívání si toho, co přichází. Netoužit po něčem určitém, ale přijmout to co přichází."
"Nějakej druh rezignace?" Zvedla Tereza obočí.
"To asi ne. Je to spíš jako hrát v orchestru, užívat si tu radost z toho souznění a uvěřit, že ta skladba co všichni hrajeme je dobrá, i když náročná a že tu je možnost si ji užít." Zamyslel se Pavel.
"To zní na mně nějak moc esotericky." Odfrkla si Tereza a zvedla se.
"To je kouzlo rozhovoru, nikdy nevíš kam tě zavede." Usmál se Pavel a také se zvedl.
"Marie je ještě v práci?" Zeptala se Tereza. Pavel se podíval na hodinky. Usmál se.
"Ne, myslím že už sedí někde v kavárně a užívá si chvilku klidu."
"Já půjdu."
Pavel vyprovodil dceru ven a díval se za ní, než se mu ztratila mezi ostatními lidmy.
David seděl s otcem v obývacím pokoji plném večerního šera. Světlo lampy vrhalo měkký kruh na konferenční stolek mezi nimi, kde ležely papíry s Davidovými nákresy a výpočty.
"Tady by byla sauna," ukázal David na plánek. "A tady místnost pro reiki a meditace."
Adam si prohlížel čísla na papíře, rty pevně sevřené. Davidovy nadšená gesta kontrastovaly s otcovou nehybností.
"Víš, kolik manažerů jsem potkal ve farmacii? Všichni jsou vyhořelí, prázdní. Hledají něco víc." David se předklonil. "Já jim můžu pomoct najít cestu ven z toho kolotoče."
"A kolik by taková... pomoc stála?" zeptal se Adam tiše.
"Dva tisíce za sezení. Plus členské příspěvky." David vytáhl další papír. "Spočítal jsem to. Za rok bychom měli čistý zisk půl milionu."
Adam položil papíry zpět na stolek. "A kolik potřebuješ na rozjezd?"
"Třista tisíc." David se zhluboka nadechl. "Vím, že je to hodně. Ale mám to promyšlené. Za dva roky ti to vrátím i s úroky."
"A co Věra? Co na to říká?"
David se opřel do křesla. "Věra... nechápe to. Myslí si, že jsem se zbláznil. Že bych se měl vrátit do korporátu. Žije zajatá ves svých stereotypech."
"Nevím, pořád si myslím že jsi se neměl rozvádět. Co Roman?"
"Je na její straně." David si promnul spánky. "Proto jsem přišel za tebou. Ty jsi vždycky dokázal vidět větší obraz. A když se mi to podaří rozjet, pochopí že jsem se nezbláznil, jen prostě žiju jinak."
Adam vstal a přešel k oknu. Za sklem se míhaly stíny stromů ve večerním větru.
"Potřebuju tvoji pomoc, tati," řekl David tiše. "Tohle je moje cesta. Konečně vím, co chci dělat."
Adam mohl jenom přihlížet, jak se život jeho syna rozpadá. Opustil dobré místo, svoji rodinu a teď se chce pustit do nějakého podniku, kterému Adam nedával žádnou šanci.
Adam se díval z okna na temnou zahradu. "Pamatuješ, jak jsi maloval ty stromy? Měl jsi talent."
David netrpělivě mávl rukou. "To bylo dávno. Nikdy by ze mne nebyl dobrý malíř."
"Ale ty obrazy měly něco do sebe. Ta hra světla..."
"Tati, pochop - malování byl únik. Způsob, jak přežít dětství." David vstal a přešel k otci. Jeho kroky byly pomalé, rozvážné, jako by každým z nich chtěl zdůraznit váhu svých slov. "Teď konečně vím, k čemu jsem předurčený. Vidím ty lidi kolem sebe - manažery, podnikatele, jak se honí za penězi a úspěchem. Jsou vyhořelí, prázdní, hledají smysl." V jeho hlase bylo cítit směs lítosti a přesvědčení, zatímco pozoroval otcovu reakci.
"A ty jim ho dáš?" Adam se otočil od okna.
"Já jim můžu ukázat cestu. Pomoct jim najít rovnováhu v tomhle šíleném světě plném technologií a stresu." Davidovy oči zářily. "Když jsem v Řecku vedl meditace, viděl jsem, jak se těm lidem mění život. Jak nacházejí vnitřní klid."
"A malování ti ten klid nedává?"
"Ne, tati. To byla jen náhražka, útěk před skutečným posláním," odpověděl David a na okamžik sklopil oči k zemi. "Teď konečně dělám to, k čemu jsem byl stvořený. Mohu být průvodce pro ty, kteří ztratili směr. Cítím to celým svým bytím, že tohle je ta správná cesta."
Adam si povzdechl a unaveně pokrčil rameny. Věděl že nejde o půjčku, bylo mu jasné že peníze už nikdy neuvidí, ale věděl také že je Davidovi musí dát. Kdesi uvnitř srdce cítil touhu pomoct svému chlapci, aby skutečně našel svou správnou cestu. On mu ji najít nemůže. Ani nikdo jiný. Vzpomněl si na všechny ty roky, kdy se snažil Davida nasměrovat podle svých představ, a jak to nakonec dopadlo. Možná právě proto teď cítil potřebu dát synovi volnost jít vlastní cestou, i když to znamenalo další finanční ztrátu.
Adam si promnul unavené oči a znovu se posadil do křesla. "Ještě něco, Davide. Roman... Kdy jsi ho naposledy viděl?"
David se zarazil uprostřed skládání papírů. Jeho ruce se na okamžik zastavily nad stránkami plnými čísel a plánů.
"Před měsícem. Věra mu zakázala se se mnou vídat."
"To přece nemůže." Adam se předklonil. "Je to tvůj syn. Měl bys za ním zajít, promluvit s Věrou. Třeba kdybyste spolu..."
"Ne." David prudce vstal. "Věra se rozhodla, že jsem blázen. Že jsem zradil rodinu. Nemá cenu s ní mluvit."
"Ale Roman tě potřebuje. Je mu teprve čtrnáct."
David přecházel po místnosti, jeho kroky tlumil starý koberec. "Já vím. Slibuju, že za ním zajdu. Pokusím se s Věrou domluvit."
Adam pozoroval synův neklidný pohyb a viděl v něm tu samou nejistotu, která provázela celé jeho dětství. Vždy se snažil stát jako skála nad jeho měkkou a nejistou povahou, chtěl mu předat svou sílu a rozhodnost. Nebylo to možné.
"Dobře," řekl Adam tiše. Nemělo smysl na Davida dál naléhat. Jeho syn už dávno žil ve svém vlastním světě, kam už nikdo další neměl přístup.